Lenka Falušiová Útočiště / Sanctuary

Pondělí, 7. září 2020 – Neděle, 25. října 2020 ; Dům přírody Litovelského Pomoraví – centrum Sluňákov; Lenka Falušiová

Pořádá Sluňákov a Muzeum moderního umění (kurátor Barbora Kundračíková)

„Lesní scenérie je plná struktur, napětí řádu a chaosu – taková je pro mne inspirace krajinou, z níž pocházím, Jeseníky. Je to krajina melancholická, tajemná a tichá. Viditelné vzniká projevem neviditelného, neproniknutelný les je plný přítmí, v němž se detaily větví, vynořují ze tmy ke světlu. Vnitřní chaos, který lesní porosty evokují, jsem jako řád začala vnímat teprve díky častým toulkám v nich, jejich pozorování. Téměř jako bych si osvojovala jakési vnitřní vidění, získala tajný klíč k pochopení. Tvar hmoty je pro mne otiskem paměti a pocitu, který je s ní spojen. V samotě krajiny se učím vidět ostře do dálky, souznít s tepem přírody a dýchat v jejím rytmu. Čím více času se věnuji těmto lesním motivům, tím více do nich také proniká bytnost místa a času. Fascinuje mne napětí mezi geniem loci a imagem loci. Jejich svorník nalézám ve věci, v kameni, stromu, v každém živém organismu. Je nezbytné vnímat jejich prostor existence. Naladit se na sílu ticha, na potřebný vnitřní klid. V takové chvíli mám pocit, že se vše propojuje a že jsem součástí celku.“

Lenka Falušiová (*1988 Vrbno pod Pradědem). Kreslířka a grafička Lenka Falušiová absolvovala studia v Ateliéru grafiky I (prof. Jiří Lindovský, doc. Dalibor Smutný) na Akademii výtvarných umění v Praze (2012–2017). V roce 2015 obdržela cenu Grafika roku v kategorii studentských prací. Vystavuje samostatně (2014 Liberec, 2015 Šumperk, 2016 Terezín, 2019 Praha, 2020 Příbram ad.) i skupinově (2014 Vrchlabí, 2017 Klatovy-Klenová, 2018 Vevey, 2019 Bilbao, 2019 Berlin ad.).

Dlouhodobě se věnuje krajinářské tvorbě. Její přístup je výjimečný ve schopnosti kombinovat dvě zdánlivě protikladné polohy – ta první je spojena s jemným, citovým prožíváním zakoušené reality, ta druhá s velice přesným, byť ne popisným, záznamem viděného. Struktura, která je nakonec bází grafického procesu, nejen jeho výsledkem, takto naplňuje své možnosti – formuluje a uchovává to, co je jinak příliš křehké a efemérní, aby to bylo možné jednoduše zachytit. Je v tom jisté poučení nejen pro ty, kdo se zajímají o vizuální umění a kulturu, ale také ty upřednostňující přírodní vědy či ekologii. Ukazuje se totiž, že mezi obojím žádný rozdíl není, stejně jako není mezi city a rozumem – totiž, že pokud je polaritami a paradoxy protnut lidský svět, svět přirozený jako takový není.