Mýtus rozumu a potřeba soucitu

Sobota, 27. Duben 2019 – 13:30; Muzeum moderního umění – divadlo hudby; Václav Cílek

Když jsem na našem ústavu ohlásil, že koncentrace oxidu uhličitého poprvé za posledních nejméně 800 tisíc let překročila úroveň 400 ppm, nezanechalo to na našich bystrých a profesionálních zaměstnancích vůbec žádný dojem. Když jsem líčil reportáž ze severní Indie, kde si jeden člověk vydělává tak, že vytahuje těla sebevrahů („Dnes jich zase připlulo sedm“) z kanálu, pak je prodává příbuzným a zbytek zase hází do vody, tak aspoň bylo o čem mluvit. Z existenčních důvodů jen v severní Indii páchá sebevraždu kolem 20-30 tisíc zemědělců ročně. Myslíme si, že kdyby jen lidé věděli, co víme my vědci třeba o skleníkovém jevu, tak by to byl jiný svět. Jenže nebyl, je to mýtus, který o sobě vědci rozhlašují. Myslí si, že rozum a informace by měly řídit svět. Ten se bez soucitu zřítí i s gigabajty dat. Třeba o takové půdě toho víme doopravdy hodně, ale přitom situace v ČR se za posledních deset let zhoršila. A tak to je i lesem, s ptáky a studánkou, kam pro vodu chodila starodávná milá.

RNDr. Václav Cílek, CSc. Se narodil v roce 1955 v Brně. Je geolog, klimatolog, spisovatel, esejista a popularizátor vědy. S rodiči pobýval v Tanzanii, kde jeho otec pracoval jako geolog. Tam studoval na střední škole, dále vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a přírodovědeckou fakultu – obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1990 pracoval v Geologickém ústavu Akademie věd ČR a byl téměř deset let jeho ředitelem. Patří k našim nejlepším popularizátorům vědy, zabývá se především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací. V jeho knihách najdeme přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Je autorem mnoha knih, článků v řadě časopisů, spolupracuje též s Českým rozhlasem a s Českou televizí. Byl např. průvodcem televizních pořadů Putování starými cestami, Aleje jako součást naší krajiny, Kameny v české krajině, Řeka v proudu času, Podzemní Čechy, na kterých se též významně podílel autorsky. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda za rok 2004 (cena za literární eseje). V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 získal Cenu Nadace VIZE 97. Vícekrát vystoupil na Ekologických dnech Olomouc. Ve sborníku z festivalových besed v letech 2005 a 2006 mimo jiné píše: “To co lze Olomouci oproti Praze závidět, je něco, čemu Bohuslav Blažek říkal pleť města. Míním tím omítky. To je vždy nesmírně příjemné vidět otlučené nebo šedé omítky, případně několik vrstev omítek. Spíše metafyzické vysvětlení, lépe pozorování, je to, že, když máte ty otlučené omítky, vytváří to obrazy, které tam sice nejsou, ale vy si je neustále konstruujete. Známe to například z Boudníkových informelů. A také představa, že v těch zdech jsou zaklety příběhy.” Lze Olomoci ještě závidět?