Tady stával můj dům …

Listuji knihou Mileny Valuškové, putuji stránkami a místy, které má ráda. Při tom se přistihnu, že její fotografie a texty mě vedou do mého vlastního světa, vyvolávají vzpomínky. V hluboké noci slyším v telefonu hlas táty. Je po mrtvičce na nemocničním lůžku. Jeho mysl je posunutá jinam. Volá mě k sobě, tvrdí, že umírá. Po příchodu do jeho pokoje je jeho řeč podivuhodně jasná, jako dřív. Proti osudu spřádá sny o znovuzrození a jeho symbolem se má stát kniha, jejíž název vyřkne s nebývalou úctou: „Krajina líbezná“. V Klopině se narodil, Rohle značí jeho mládí, Lipinka milovanou zahradu. Tvrdil, že v Lipince nepracuje, ale pořád něco kutil. Nedaleko Úsov. V lese Bradlo. Dotyk mocných severních hor. Líbeznost lemu, který krajkou odděluje zasmušilé výšiny od úrodných nížin. Mozaika míst, kde se něco stalo. Vnuk bude fotit, syn psát, on vzpomínat. Za několik měsíců se lůžko nemocniční stalo smrtelným. Návrat do krajiny dětství se nekonal. Denně předstupuje před tvář Boha a Země pan Eichmann v dokumentárním filmu Drahomíry Vihanové. Po poválečném nuceném odsunutí se navrátil do rodinné zemědělské usedlosti. Žije už sám a jeho dny vyplňuje modlitba a práce. Starost o dobytek a dům, zastlání postele, příprava jídla, ostření kosy, zajištění dříví na topení, kytka na manželčin hrob, odpočinek při vymýšlení básně. Krajinu a přírodu nehledá, jsou přece stále s ním. Eichmann udržuje obecní kapli. Chodí po cestách přes louky a pole, ve svém úctyhodném stáří. Člověk si v něm pamatuje, co za hlouposti udělal v mládí, ale neví, co bylo včera k obědu. Teď, kdy už jsou všichni blízcí kolem něj mrtví, má obavy o to, jak všechno zvládne, až bude opravdu starý. Každý den přemýšlí, co v něm udělal špatně, aby to už neopakoval. Domov je pro něj prostě místo kde se narodil, kde strávil své dětství, místo na které se nezapomíná. Vracím se ke knize. Její smysl není v rychlosti, ale v pomalosti, až v zastavení. Nejde v ní o velikost, z jejích stránek dýchá niternost. Místo zalidněných obcí jsou zde nabízeny tišiny míst v krajině, avšak ovlivněné lidskými stopami. Někdy jsou tato místa uctěna ohněm, položením kamenů, obohacena okamžitým lidským prožitkem … Ocitáme se tam, kde se lidský řád otevírá možnosti nahlížet do světa přirozenosti, která jej přesahuje. Lidské příběhy vnášejí orientaci do míst, kde lze pobývat společně s přírodou, na dotek s její chaotickou povahou. Před námi není let do cizokrajných rájů, místo toho jsme poutáni k blízkému, jakoby pozapomenutému, pokladu domova. Právě v řádu domova je pak samozřejmé, že i malé kopce jsou velké. Právě doma se nám do srdce zatíná Velký Kosíř, opakovaně, pravidelně, tepe a připomíná nám vůně, zvuky a podoby naší krajiny, trpělivě, krok za krokem. Milena stihla to, co se tátovi nepodařilo. Dostala se k čemusi osobně podstatnému. Zklidnila svůj osobitý nepokoj a ukotvila jej doma. Krajinná terapie. Když vycházíš ze sebe, abys poznal, čeho jsi součástí. A Milena zve všechny čtenáře do míst, jejichž mlčenlivé tajemství občas, nečekaně, promlouvá k lidským duším. Řeč přírody není jednoduchá, vyslyšet ji lze jen někdy, musí se na ni čekat, být na čekané, naslouchat, raději se zastavit nebo alespoň opatrně našlapovat, nepoplašit, být vnímavý ke svátečnímu. Objevit chvíle, když si tě příroda najde. Podobně jako houby, které sbíráš v lese. V internetových vyhledávačích tuto řeč přírody nenajdeš, musíš jí jít naproti. Cesta tam a zase zpátky. To zpátky je důležité … Kniha zve k prožitku tajemství, které se ukrývá za hradbami měst, za zdmi nejnavštěvovanějších památek, za horizontem všech anket o různá krajská „nej“. Žádný zázračný turistický div, jen udivený poutníkův obdiv. Tak vítej, doma, v nížině, která nevypadá, ale přece jen, nenápadně nabízí svou jedinečnou krásu. Kde jsme se to ocitli? V neustále proměnlivém domově. Aha. Už vím. Jsme zpět. Tady jsme přece doma. Tady, v naší krajině, stojí náš dům. Michal Bartoš, 6. 11. 2011, po pouti k Oltářnímu kameni nad obcí Řídeč.