Archivy: Naše texty

Listuji knihou Mileny Valuškové, putuji stránkami a místy, které má ráda. Při tom se přistihnu, že její fotografie a texty mě vedou do mého vlastního světa, vyvolávají vzpomínky. V hluboké noci slyším v telefonu hlas táty. Je po mrtvičce na nemocničním lůžku. Jeho mysl je posunutá jinam. Volá mě k sobě, tvrdí, že umírá. Po příchodu do jeho pokoje je jeho řeč podivuhodně jasná, jako dřív. Proti osudu spřádá sny o znovuzrození a jeho symbolem se má stát kniha, jejíž název vyřkne s nebývalou úctou: „Krajina líbezná“. V Klopině se narodil, Rohle značí jeho mládí, Lipinka milovanou zahradu. Tvrdil, že v Lipince nepracuje, ale pořád něco kutil. Nedaleko Úsov. V lese Bradlo. Dotyk mocných severních hor. Líbeznost lemu, který krajkou odděluje zasmušilé výšiny od úrodných nížin. Mozaika míst, kde se něco stalo. Vnuk bude fotit, syn psát, on vzpomínat. Za několik měsíců se lůžko nemocniční stalo smrtelným. Návrat do krajiny dětství se nekonal. Denně předstupuje před tvář Boha a Země pan Eichmann v dokumentárním filmu Drahomíry Vihanové. Po poválečném nuceném odsunutí se navrátil do rodinné zemědělské usedlosti. Žije už sám a jeho dny vyplňuje modlitba a práce. Starost o dobytek a dům, zastlání postele, příprava jídla, ostření kosy, zajištění dříví na topení, kytka na manželčin hrob, odpočinek při vymýšlení básně. Krajinu a přírodu nehledá, jsou přece stále s ním. Eichmann udržuje obecní kapli. Chodí po cestách přes louky a pole, ve svém úctyhodném stáří. Člověk si v něm pamatuje, co za hlouposti udělal v mládí, ale neví, co bylo včera k obědu. Teď, kdy už jsou všichni blízcí kolem něj mrtví, má obavy o to, jak všechno zvládne, až bude opravdu starý. Každý den přemýšlí, co v něm udělal špatně, aby to už neopakoval. Domov je pro něj prostě místo kde se narodil, kde strávil své dětství, místo na které se nezapomíná. Vracím se ke knize. Její smysl není v rychlosti, ale v pomalosti, až v zastavení. Nejde v ní o velikost, z jejích stránek dýchá niternost. Místo zalidněných obcí jsou zde nabízeny tišiny míst v krajině, avšak ovlivněné lidskými stopami. Někdy jsou tato místa uctěna ohněm, položením kamenů, obohacena okamžitým lidským prožitkem … Ocitáme se tam, kde se lidský řád otevírá možnosti nahlížet do světa přirozenosti, která jej přesahuje. Lidské příběhy vnášejí orientaci do míst, kde lze pobývat společně s přírodou, na dotek s její chaotickou povahou. Před námi není let do cizokrajných rájů, místo toho jsme poutáni k blízkému, jakoby pozapomenutému, pokladu domova. Právě v řádu domova je pak samozřejmé, že i malé kopce jsou velké. Právě doma se nám do srdce zatíná Velký Kosíř, opakovaně, pravidelně, tepe a připomíná nám vůně, zvuky a podoby naší krajiny, trpělivě, krok za krokem. Milena stihla to, co se tátovi nepodařilo. Dostala se k čemusi osobně podstatnému. Zklidnila svůj osobitý nepokoj a ukotvila jej doma. Krajinná terapie. Když vycházíš ze sebe, abys poznal, čeho jsi součástí. A Milena zve všechny čtenáře do míst, jejichž mlčenlivé tajemství občas, nečekaně, promlouvá k lidským duším. Řeč přírody není jednoduchá, vyslyšet ji lze jen někdy, musí se na ni čekat, být na čekané, naslouchat, raději se zastavit nebo alespoň opatrně našlapovat, nepoplašit, být vnímavý ke svátečnímu. Objevit chvíle, když si tě příroda najde. Podobně jako houby, které sbíráš v lese. V internetových vyhledávačích tuto řeč přírody nenajdeš, musíš jí jít naproti. Cesta tam a zase zpátky. To zpátky je důležité … Kniha zve k prožitku tajemství, které se ukrývá za hradbami měst, za zdmi nejnavštěvovanějších památek, za horizontem všech anket o různá krajská „nej“. Žádný zázračný turistický div, jen udivený poutníkův obdiv. Tak vítej, doma, v nížině, která nevypadá, ale přece jen, nenápadně nabízí svou jedinečnou krásu. Kde jsme se to ocitli? V neustále proměnlivém domově. Aha. Už vím. Jsme zpět. Tady jsme přece doma. Tady, v naší krajině, stojí náš dům. Michal Bartoš, 6. 11. 2011, po pouti k Oltářnímu kameni nad obcí Řídeč.

Jedna kamarádka mi před chvílí poslala indiánskou bajku. Je to vyprávění staršího rodiče o neustálém souboji dvou vlků v každém člověku. Jeden vlk je pozitivní (třeba přirozeně veselý) a druhý negativní (například arogantně naštvaný). A mládí se kupodivu ještě zvídavě ptá stáří (je to totiž stará bajka, nebo se tak aspoň tváří): Který z těch dvou vlků vyhraje? A příběh je u konce. Stará moudrost promluvila: Ten, kterého krmíš. Tato bajka ke mně doputovala elektronicky v době, kdy celá společnost žije rozhovory o ekonomické krizi a jejích dopadech na životy lidí. Probíhající volby byly plné hesel o sestavení odpovědného rozpočtu. Proč? Prý i kvůli našim dětem. S tím se zdá se ztotožnila většina lidí. Vnímám však, že věci se mohou mít i jinak, než se (prý rozumně) říká. Přemýšlím třeba o super levném kuřeti, co jsme měli včera na oběd, a skončilo v koši, protože nebylo z masa. O džusu co nebyl z jablek. O ropné skvrně co se zároveň někde daleko rozšiřuje do nebývalých rozměrů. Aby nám to nevadilo, musíme být ve všech směrech flexibilní. Také vím, že vybuchla jedna sopka a snad má vybuchnout i další. A k tomu navíc tak divně prší. A pak zase bude sucho. A navíc se bude oteplovat a ochlazovat. Naštěstí to nejde současně, o co bychom se hádali? A my platíme a platíme. Škody a důsledky našeho pobývání na světě. A my draze a rádi krmíme toho stále hladového a nenasytného vlka privátního zisku, převlečeného do roucha veřejných úspor. Podivné je, že čím více toho zhltá, tím více se máme uskromnit. My i naše děti. A tak ještě jedna bajka, tentokrát moderní. Stará Příroda se hádala s mladým Člověkem, kdo z nich je mocnější. Byla to dlouhá a nepřehledná pře. Člověk se neptal, věděl své, jako jediný na Zemi co rozum pobral. Aby se neřeklo, vsadil se nakonec s Přírodou, že rozdělí Jednu Zemi na dvě. Na jedné nové Zemi budou žít Lidé a na té druhé Příroda. Pak se uvidí. Po chvíli se jedna strana ukázala jako slabší. A to přesto, že použila všechnu svou sílu, um i nashromážděné bohatství, aby ta slabost nebyla tak vidět. Co peněz to stálo! Kolik dobře placených manažerů si na tom problému vylámalo zuby. Po chvilce se z chřadnoucí půlky ozývalo usilovné volání po návratu zpět. Lidé křičeli, že oni jsou taky příroda. Prosili, … prý aspoň kvůli dětem. Ukázala se dávno zapomenutá moudrost, že … Příroda si bez člověka vystačí. Ona je ta bajka trošku přitažená za vlasy, je taková jednoduchá a prvoplánově manipulativní. Ale dovolil jsem si ji vyslovit jen s tím, že mě úplně stejně vystrašily obdobně manipulativní výstrahy lidí, kteří řídí náš stát. Jejich ideologie už opustily veškeré ideje, které někde leží na smetišti. To by nevadilo. Horší je, že to nevadí ani médiím. A nejhorší je, že to nepostřehlo mnoho lidí. A tak čekám, společně s jinými, až vláda odpovědného rozpočtu přidá k samozřejmé ekonomické odpovědnosti i tu složitěji se utvářející odpovědnost ekologickou. Nejsem naivní, vím, že je to čekání extrémně marné, jsem totiž extrémistou. Mám to opakovaně prověřeno z výroků mnoha hráčů na „vinici přirozenosti“. Třeba i z veřejných projevů rádců našeho pana krále. Říkává se stále častěji, že dobře už bylo. Ale mně je pořád dobře i teď. Krize nekrize. Dělá mi radost, že doma nejsme úplně nemocní. Dělá mi radost, když se potkám s lidmi, pro které ještě ideje solidarity s druhým (tedy i s tvory co nemluví) nevyhasly. Mám rád, že se pohybuju mezi lidmi, kteří tuší, že ty nejcennější věci nikde nekoupíš. A že je jich (jak to v předvolební kampani říkaly pro mě nepochopitelně úspěšné reklamní plochy) víc než si myslíte. I kdyby se mi mělo jednoho dne přihodit, že tohle všechno pouze bylo. I kdyby bylo mnohem hůř. Toto vědomí krmí pozitivního vlka ve mně. Michal Bartoš, za mírně deštivého dne 3. 6. 2010

O ekologické výchově s láskou Michal Medek | Jiří Bureš | Kateřina Řeháková | Aleš Máchal | Iva Suchá | Pepa Zetěk |Jana Dlouhá | Tomáš Daněk | Lenka Suchanová | Petr Laštůvka, Kačer Michal Bartoš – reakce na reakce Renata Čechová | Petra Macháčková | Vašek Broukal | Tomáš Daněk | Honza Činčera |Marie Sara Rajnošková | Lenka Daňková O ekologické výchově s láskou potřetí Jana Dlouhá | Lenka Hřibová | Lenka Daňková | Petr Daniš | Tomáš Daněk | Martin Kříž| Petr Vogeltanz | Petra Šimonová | Michal Bartoš | Hanka Kolářová | Lucie Černická Apendix: Jakou váhu má vědění? (Konrad Paul Liessmann, Teorie nevzdělanosti) Václav Cílek: Industrializace vzdělávání. (recenze Vesmír) Bohumil Kartous: Reformou vpřed, ni o krok zpět. (recenze Literární noviny) Satnislava Kučerová: Sebevědomá nevzdělanost triumfuje. (recenze Obrys-Kmen) Tomáš Malina: http://www.malinovysvet.cz/parslov/index.htm O ekologické výchově s láskou Michal Medek, člověk dlouhodobě působící v environmentálním vzdělávání, se společně se svými studenty na Masarykově univerzitě zamýšlí nad kvalitou programů o přírodě pro školní děti. Nedávno jsme s ním vedli řeč o penězích jdoucích ze státních prostředků do vzdělávání o ekologické problematice. Poprvé v historii byly finance do této oblasti veřejně zpochybněny. Posteskli jsme si společně, jak jinak. Nakonec mi Michal řekl: „V něčem pravdu mají – bude potřeba jasněji dokazovat jaký mají environmentálně vzdělávací programy pro školy smysl a jak naplňují své cíle“. Nelze než souhlasit. Přesto však cesty ke smyslu mohou mít všelijakou podobu a bylo by užitečné o nich diskutovat. V tom jsme byli s Michalem zajedno. Nějak se v poslední době roztrhl pytel se zamyšleními o podobě a smyslu toho, čemu se, ne zcela přesně, říká ekologická výchova. Pochopitelně. Síť vzdělávacích středisek po celé České republice je ustavena, v ní mnoho pedagogů, kteří připravují a realizují programy o vztahu člověka a přírody, zájem škol je obrovský, ještě stále přesahující nabídku štědře dotovaných výukových programů. Činnost environmentálně vzdělávací se objevila ve školství zčista jasna, jako by z nebe spadla, jako alternativní přístup v základním školství, vznikla mimo ministerstva i akademickou půdu. Chtělo by se říci „jen tak“, kdyby člověk neznal naprosto nezměřitelnou dřinu otců zakladatelů a matek zakladatelek. Ti uhnětli svou pedagogiku „ze smyslu samého“. Částečně i z revolty proti tomu, co lidem na školství vadilo, z toho co jim v něm chybělo, co je odvádělo od touhy vzdělávat se, co tuto touhu ubíjelo. Nyní dochází v environmentálně vzdělávacích líhních k zajímavému posunu od školní alternativy k ještě „školštější škole“. Najednou je kladen důraz na přesné stanovení toho, jak má opravdový environmentální program vypadat. Jak musí začít, skončit, probíhat. Všechny tyto fáze, aby to nebylo jednoduché, je nutno uznačit nějak cizokrajně. O čem by pak ty semináře „jak nejlépe učit“ byly? Nejednou jsem měl pocit, že se za soustavnou snahou o hodnocení kvality ekologického programu skrývá necitlivost k specificky hodnotné přírodě. Není čím dál větší důraz na metodiku školních programů trošičku znamením, že máme nejistotu o nosnosti a uznání ekologických témat ve společnosti? Ze vzpoury a iluzí se stává přizpůsobení a deziluzivní pracovní postup (metoda – tedy návod jak zbavit člověka iluzí). Tak to prostě chodí. Václav Bělohradský ve své eseji „Den vyhlášení postdemokracie“ píše: „… současný život ve lži má nekonečno podob a … kdo by nechtěl aspoň jednu z nich přijmout za svou, skončil by na psychiatrii nebo na policejní vyšetřovně jako chorobný kverulant či extremista“. A ještě: „Bez vertikály se žádná stavba nedostaví, ach nikdy nedostaví – napsal Vladimír Holan. My ale žijeme ve společnosti, v níž se nedokončené příběhy vertikály mění ve frašku v okamžiku, kdy je chceme vzít vážně“. Je současný důraz na metodiku v environmentální výchově projevem obecných postdemokratických tendencí? Čím více se nám ztrácí vertikála (duše, svátek), tím více (jako tonoucí pověstného stébla), svíráme horizontálu (provoz, všednost)? Neopouštíme přírodu, kdy svědčit o ní je podobno frašce, abych se zaměřil na to dostupnější, na podivnou nadstandardní péči o provoz? Pokud má být environmentální vzdělávání určeno k tomu, aby se žáci zařadili do společenského provozu, tak je tento postup na místě. Pokud má být ale zaměřeno na získávání představy o tom, že existuje cosi, co je přesahuje a co je zdrojem našeho bohatství (příroda), pak si možná důrazem na metodiku vytváříme nezamýšlený problém. Očekával bych, že tento tlak přijde zvnějšku, například motivován ekonomicky. Jak snadno! Třeba státní podpora jen těch programů, které budou mít užitek, budou nějak ziskové. Ale zdá se, že v tomto směru environmentální pedagogové předbíhají dobu a dávají si dar „sami sobě“. Environmentální vzdělávání po mnoha letech stabilizace proniklo i na vysoké školy. Květy, zasazené dlouhodobým úsilím Aleše Záveského, Emilky Strejčkové, Květy Burešové a dalších, nesou ovoce. Je pochopitelné, že mladé stromy touží po svém naplnění. Na rozdíl od přírody, nechtějí rodit „stále stejné“, potřebují nové, zdokonalené, radikálně se vymezit proti vetchým zanikajícím odrůdám, odlišit se, zlepšit, zmodernizovat. Trošku staromilsky mě v tomto dobře míněném úsilí o měření kvality ekologicko-výchovných programů napadají obavy, aby nám vlastní ovoce nezhořklo na rtech. Proč? My environmentální pedagogové se v otázkách po kvalitě programu obracíme o radu k moudrým na vysokých školách. Vždyť oni svými tituly jsou prokazatelně způsobilí k tomu, aby nám potvrdili správnost našich kroků, aby případně odstranili naše nedostatky a vynalezli dokonalejší metody, prověřené dobrozdáním ještě uznalejších kolegů z oblasti pedagogiky. Trošku zapomínáme na to, že jejich rada je ovlivněna vysokoškolskou praxí, kde k titulu vede cestička stále více vyšlapaná grafy, tabulkami a měřením. Obávám se, že místo toho, aby výpověď akademiků o environmentálním vzdělávání vycházela z podoby (povahy) přírody a toho jak s ní zacházejí lidé v pedagogické praxi, je jejich rada uhnětena z podoby současného vysokoškolského provozu, zaměřeného na vývoj nových technologií manipulativně zaměřeného vzdělání. Místo například sebevzdělání a sebezdokonalení. Svou roli možná hraje i resentiment a pocit „jak bych to učil, kdybych to učil“. Rád bych zdůraznil, že mi nejde o to jakkoliv zpochybňovat snahu o co nejvyšší kvalitu programů pro školy, ani o kritiku nabídky vynikajících metodických materiálů, prověřenou jak praktickými, tak teoretickými, pedagogickými znalostmi. Pouze upozorňuji na to, že metodiku považuji za obecnou kostru, která mi slouží ve vzdělání jako opora pro mou práci, ale kterou je nutno neustále narušovat pokusy o její dekonstrukci. Proč? Protože si myslím, že smysl a cíle, leží někde mimo sebelepší metodiky. Pokud ne, znamená to zřejmě, že právě pedagog ví, jak se to s přírodou, člověkem a jejich vzájemným vztahem opravdu přesně má, jak to všechno funguje. Je zcela správné, pokud si akademici najdou pracoviště, kde svou teorii prověří praxí. Tato praxe by však měla být nabídnuta jako jedna z možností, ne jako samozřejmý vzor pracovních postupů pro všechny ostatní. Existuje snad nějaké stabilní environmentální vzdělání, jehož podoba je nejlepší, ve smyslu pochopení přírody? Neznásilňujeme přírodu do jakéhosi předem daného, neproměnlivého, měřitelného vzorce? Co chceme měřit? Manipulaci dětí k nějakému jednoznačnému uchopení přírody nebo komplikovaně budovaný osobní vztah k vnějšímu, a z podstaty proměnlivému, živému světu? Není podezřelé, že i těch jednoznačných inovativních metod pro moderní vzdělávání je mnoho? Bude naše školská praxe kvalitnější tím, že se budeme trumfovat v tom, která z těchto metod je smysluplnější a vede co nejrychleji k cíli? K institucím trestních inspekcí už zbývá jenom drobný krůček. Chceme obětovat kouzelnou moc přírody do pokřivené moci stanovitelů a hlídačů dodržování závazných pravidel pro environmentální vzdělávání? Jak se to má s cíly v ekologické výchově? Myslím, že nechceme dojít k výrobku, který funguje a je možno jej kdykoliv a kdekoliv použít, nebo podle návodu opravit. Environmentální vzdělávání je z podstaty odlišné. Udržuje mezi specializovanými a stále úspěšnějšími obory obraz celku. Celku, ve kterém jde pouze o život sám. O ekologické výchově s láskou? „Nějak vytrácí se láska“ zpívali infantilně sladkobolně Nedvědi a jim podobní. Ale právě k tomuto podivně pokroucenému vnímání lásky k přírodě a krajině směřujeme tehdy, když se nám, pod nánosy tabulek a bodovacích závodů, nedostává smyslu. Kanalizace přírody do předem jasné a nejlepší metodiky utlačuje vztah k přírodě. Tato homogenizace v pojetí přírody mnoho nabízí, ale ještě více skrývá. To skryté pak vyvěrá obecně ve společnosti na povrch. V nejméně čekaných okamžicích. V emocionálních projevech utržených z kontroly rozumu. Tak počínají historicky největší společenské katastrofy. Když už to v současnosti nikdo nedělá, právě snahou environmentálního vzdělávání by mohl být důraz na kultivaci emocí. A k výkladu rozumu jako jedné z emocí, byť velmi specifické, jak o tom opakovaně mluví Zdeněk Kratochvíl. Pokud něco miluji, má to jakýsi smysl samo o sobě. Příručky „ekologického katechismu“ mohou pomoci jen těm, kteří hledají a neví (třeba některým učitelům, kteří však na semináře o environmentálním vzdělávání zřejmě ani nepřijdou). Myslím, že nepomohou těm pedagogům, kteří usilovně hledají, a nikdy nenacházejí, odpovědnou formu svého svědectví o přírodě. Domnívám se, že žáci toto opravdové hledání svého učitele ocení, a možná mu v jeho hledání budou chtít pomoci. U metodických strojově deklamovaných postupů hrozí, že se jim žáci vyhnou. A navíc, skutečně dobrého učitele, přece musí více bavit vlastní a těžce získávaný um „jak učit“. Tedy lepší metodika vlastní oproti sebelepší metodice převzaté. Běda těm, kteří by se chtěli pomilovat se sexuální příručkou v hlavě. Byť by ji napsal (sestrojil!) ten nejlepší milenec na světě. Michal Bartoš, Sluňákov. Horka nad Moravou 18. 2. 2010 Dovolím si malé doplnění Michalova článku publikovaném dnes na Ekolistu. Obsáhlejší reakci jsem mu poslal osobně. Rovnou se přiznám, že se mi Michalovy postřehy moc líbí, ačkoliv bych z řady z nich vyvozoval zcela opačné závěry. Například právě trend evaluace ekologických výukových programů a důraz na jejich jasnější zacílení a metodické uchopení vnímám jako výraz touhy po udržení oné vertikály podstaty EV oproti soustředění se na horizontálu provozních záležitostí. Zřejmě je však tato snaha někdy nevhodně formulovaná, jak jsem vytušil z Michalova textu (přiznám se, že k částem eseje postrádám kontexty konkrétních případů, se kterými jsou patrně čtenáři z oboru seznámeni). Naše debata vznikla na základě semináře, který svolal na pondělí 15.2. na MŽP poslanec Jiří Krátký k rozdělování prostředků z Osy VII OPŽP. Snesl několik argumentů, kterými zpochybnil i způsob rozdělování dalších prostředků v oboru ekologické výchovy. Byť se domnívám, že se na základě jasných dat ukázala většina námitek pana poslance jako lichých, s růstem objemu prostředků plynoucích do ekologické výchovy si budeme muset zvyknout na takovéto otázky a nepovažovat je za útok na pozice středisek ekologické výchovy, ale za neméně dobře míněnou snahu o posun společnosti k trvalé udržitelnosti. Politicky motivované články, tak jak je nedávno publikovala Mladá fronta Dnes, tím samozřejmě na mysli nemám. To, že střediska ekologické výchovy budou muset zdůvodňovat přínos svých programů je v pořádku, pokud na ně čerpají veřejné prostředky. Stejně jako by různé agentury a poradci měli zdůvodňovat přínos studií, které za veřejné peníze produkují a krmí jimi například místní samosprávy. Stejně jako by zadavatelé dálnic měli jasně dokládat, že naplňují deklarovaný přínos. A akademická sféra by měla zkoumat účinnost uvedených studií a pravdivost deklarovaných přínosů. Že by se zjistilo, že řada strategií rozvoje mikroregionů či strategií cestovního ruchu jsou empiricky nepodložené bláboly, považuji za veřejné tajemství. Shodou okolností se dnes celý den v rámci svého studia na britské univerzitě zabývám evaluací a metodami výzkumu kvality interpretace přírodního a kulturního dědictví. V zemi, kde se peníze na naučné stezky z Programu rozvoje venkova rozdělují na základě vzorce (počet tabulí na km)/náklady projektu, si připadám jako agent s americkým broukem, ovšem v hlavě. Považoval bych naopak za skvělé, aby i v této oblasti ekologická výchova předběhla naši dobu a dala tak nejenom „dar sama sobě“, ale každému obyvateli Českých zemí, protože rozlišovat kvalitu v oblasti produktů duševní práce potřebujeme jak koza drbání. Teď části reakce přímo Michalovi (shodné teze v úvodu a závěru vynechány) Já mám pochybnosti o tom, že některé EV programy naplňují cíle, které deklarují. Které a proč si to myslím je samozřejmě námět na mnohem obsáhlejší diskusi. Nepovažuji to ale za zásadní problém, to se prostě stává. Na Lipce jsem byl průkopníkem terénních exkurzí. Dnes, když jsem měl příležitost se dostat ke zkušenostem z národních parků z USA a UK bych je strukturoval jinak. Myslím, že jsem zdaleka nevyužíval potenciálu, který jsem měl k dispozici. Důležité je, aby organizace (střediska, Pavučina..) i jednotlivci byli ochotni své programy reflektovat, přemýšlet o nich, vážit si zpětné vazby a vyvíjet je – vylepšovat. Aby vůbec v institucích existoval prostor pro takovouto zpětnou vazbu. Já jsem se bohužel setkal i s tím, že se věcná zpětná vazba se považovala za „osobní problém“ či „snahu o pomluvu,“ důkaz toho, že dotyčný „nemá srdce na správném místě.“ V prostředí, které zpětnou vazbu programově potlačuje, není možný pohyb vpřed a i takto vytvořený „kreativní prostor“ je jenom zdánlivě přínosný – kreativita potřebuje zdravou selekci. Poměrně nedávno jsem se setkal i s dalším trendem: snahou o potření konkurence (je jedno jestli reálné nebo zdánlivé). To považuji za překročení významné hranice – šíříme myšlenku (čím více, tím lépe) nebo udržujeme v chodu instituci (snaha o udržení monopolu či kontroly nad produkty a trhem)? Osobně žádnou zaručenou metodiku neznám ani ji studentům nepředstavuji. Jsem ale přesvědčen o tom, že jestli chci něco zlepšit, potřebuji zpětnou vazbu. V „měkké“ oblasti bude zpětná vazba (evaluace) vždy nepřesná, jakékoliv měření bude vždy komplikováno intervenujícími proměnnými. Špatně nastavený mechanismus měření dá špatné výsledky. To vše je třeba mít na vědomí, ale neznamená to, že se proto zřeknu otázek a hodnocení jako takového. Nejde jenom o programy, neméně důležité je samozřejmě znát i terén, ve kterém se ekovýchova provádí. Vloni se na mě obrátila Pavučina s žádosti o vyhodnocení dotazníkového výzkumu. Udělal jsem jenom část (ekoprovoz školy), zbytek jsem musel odmítnout – mnohé otázky byly nevalidní a nereliabilní, vzorek respondentů byl pochybný (tedy nenáhodný). Stálo to všechno tuším 1,5 milionu a přelomová možnost získat zpětnou vazbu ze škol zůstala využita na zlomek potenciálu. Proč? Protože otázky netvořili lidé, kteří by o kladení otázek v dotaznících něco věděli. Protože organizace výzkumu proběhla jinak než měla. Všechny aktéry mám rád, vážím si jich a nepochybuji o tom, že dělají ekovýchovu s láskou, ale v některých momentech to bohužel nestačí. Z Tvého článku cítím, že se tady vytváří jakési škatulkování (akademici vs. střediska, mladí vs. zakladatelé, ti co dělají s láskou a ti co sbírají akademické body) a projekce názorů – obávám se, že i směrem ke mně (již 4 měsíce akademik mimo SEV). Tomu nerozumím, ale chápu, že mám málo informací – neúčastním se zasedání Pavučiny, nemám zmapované iniciativy různých středisek a „akademiků.“ Možná je zatím opravdu nějaký kvas v ekovýchově, o kterém málo vím, snad porodní bolesti související se vznikem akademické obce oboru kombinované s celkovou nevyzrálostí naší společnosti. Myslím tím neschopnost korektní debaty, která se projevuje třeba v přenášení věcných záležitostí na osobní úroveň, jak to vyhraněně k výročí listopadu formuloval Tomáš Halík: „Nejhorší u nás je přetrvávající komunistické myšlení: Kdo má jiný názor je můj nepřítel.“ A my přece chceme být všichni kamarádi, že ano. Nechceme si to s nikým rozházet. Kdo si dovolí formulovat názor, který by se mohl někoho dotknout, jenom potvrzuje svoji bezcitnost a takový zlý člověk, nemá v našem skleníku co pohledávat. To, že střediska budou muset zdůvodňovat přínos svých programů je v pořádku, pokud na ně čerpají veřejné prostředky. Stejně jako by různé agentury a poradci měli zdůvodňovat přínos studií, které za veřejné peníze produkují a krmí jimi místní samosprávy. Určitě existuje široké pole záležitostí, na které by bylo vhodné veřejné prostředky vynakládat a možná by to byly nejlépe vynaložené prostředky, ale nejde to, protože stávající mechanismy nám neumožňují zdůvodnit oprávněnost tohoto nákladu. Například můj přítel z Belgie je přesvědčen o tom, že kdyby se zdigitalizovaly všechny staré obrazy, daly na Internet a dávaly dětem ve školách na DVD zdarma, že by nastal celosvětový mír. Že by lidé spočinuli v úžasu na krásou umění a pochopili by… Bohužel se mu nedaří pro tento záměr získat grantovou podporu. Michal Medek Michale, ta vertikála a horizontála se mi moc líbí. Akorát si myslím, že je to přesně naopak. Že management středisek se zcela soustředí na horizontálu (Tebe považuji za jednu z výjimek) a pomalu mu uniká ona vertikála. Naopak v otázkách po reflexi programů vnímám touhu po návratu k vertikále. To, že ji někteří lidé vedou formou vědeckého myšlení je omezující (viz můj předchozí mail), ale korektní. Vnímám to jako právě to hledání, o kterém v textu píšeš. Pokud se bude v debatě řešit, kdo má srdce na správném místě, komu v něm umírá láska a kdo je správným ctitelem otců a matek zakladatelů, moc daleko se nedostaneme. Zase námět na diskusi. Prosím, že ji zorganizuješ. Michal Medek Ahoj Michale, ještě mne napadlo, že by možná bylo nejlepší udělat (např. na Sluňákově) debatní kroužek v kruhu max. 10 lidí, kteří by měli k tomuto balíku témat co říct: Aleš Máchal, Honza Činčera, Petr Daniš, Honza Krajhanzl, Lenka Daňková, Jirka Kulich – určitě Tě napadnou další jména, protože já se opravdu moc neorientuji v tom „kdo říká co“. Michal Medek Ahoj Michale, mluvíš mi z duše. A protože jsem pragmatik, píšu to do bodů. 1. Zdá se mi, že poslední dobou podléháme tlaku byrokracie, kterou přináší fondy EU a stále sešněrovanější pravidla veřejné správy. Reagujeme na to svojí vlastní byrokracií, stále složitějšími pravidly v Mrkvi, Mrkvičce, ŠUŽi, školením školitelů školících vyškolitele 🙂 a metodikami hodnocení a tvorby programů atd. Jako by nestačilo, že na blbý program příště škola nepřijde. 2. Úspěch ekocenter (SEV) pramenil mj. v tom, že nabízela něco jiného než škola a dělala to jinak. Program ve školském stylu plný vyplňování různých pracovních listů je v podstatě roven hodině ve škole, akorát se při ní nezkouší u tabule. Bohužel takových programů nabízí ekocentra spousta. 3. Říkal jsem již několikrát – mj. na valné hromadě Pavučiny – Česká republika je světová mocnost v ekologické výchově. Nikde na světě není tolik ekocenter k počtu obyvatel (a možná i absloutně :-). Prostě je nás už moc, jsou pak velké nároky na finance z veřejných zdrojů, vznikají stále nová ekocentra a ekoporadny, zaplňují se „bílá místa“. Bez ohledu na to, zda na to máme. A provází to pak konkurence o zdroje, která se třeba projevuje velkým množstvím žádostí o dotace. A nebo také závistí ať již z ostatních méně úspěšných oblastí nebo z vlastních řad, nyní třeba konkrétně od Kvasničkové. 4. Velký úspěch v rozvoji ekologické výchovy doprovázený vznikem a rozvojem ekocenter umožnil mj. dlouholetý lobbying (v dobrém slova smyslu) a trpělivá práce mnoha osobností, které se o ekologickou výchovu zajímají (a obvykle jsou zakladatelé nějakého staršího ekocentra a živí se tím). Logicky některé z nich přivedl vývoj i do politiky, kde se dá téma EV posunout zase dál. Politika však přináší i politický boj a riziko diskreditace. Osobně si myslím, že pokud bude ve společnosti brána EV jako politické téma jedné strany (a je jedno jaké), bude to na škodu celé věci. Vždycky se totiž najdou lidé, kteří dotace na ekologii budou vnímat jako malou domů. 5. Pavučina byla dlouho kritizována jako elitní organizace pár velkých center. Takže se více otevřela, změkčila kritéria a dnes již připomíná spíš odbory. Protože má spoustu členů, nedokáže už sehnat dost peněz pro společné projekty (protože by musely být obrovské) a nedokáže se postavit ani k dlouhodobému porušování vlastních pravidel (např. Polabské ekocentrum). Množství členů vede k nutné větší administrativě a ani se nejsme schopni sejít v nějaké stabilní sestavě. Čímž jsem od lásky k přírodě trochu odběhl, ale ono to s tím souvisí. Měj se krásně Zdravím Jiří Bureš Ekocentrum PALETA Štolbova 2665 530 02 Pardubice www.paleta.cz Krajský koordinátor EVVO Pardubického kraje – www.ekovychova.cz Dobrý den, dovolím si reagovat na Váš článek. Ekologická/environmentální výchova v ČR urazila od svého počátku pořádný kus cesty (kdo by před dvaceti lety čekal, že se jednou ocitne např. ve školním vzdělávacím programu?), profesionalizovala se a přijde mi to jako vývoj přirozený a žádoucí. A jako důkaz tohoto vývoje vidím například i to, že se stále usilovně snažíme o to, aby ekologické výukové progarmy byly pořád lepší a lepší a vymýšlíme hodnotící tabulky, dotazníky…. Je ale pravda, že i já mám někdy pocit, že důraz na formu někdy přebíjí obsah, že i ekopedagogické kruhy podléhají všeobecnému tlaku společnosti na výkon a že toho hodnocení EVP ze všech stran je prostě příliš. Vaše přímluva ke zdravému rozumu mě proto velmi potěšila. V rostoucím důrazu na metodiku totiž kromě jiného vidím také snahu obvyklou v ekologických kruzích „musíme být lepší než ti nejlepší a nesmíme zklamat“, která asi pramení z toho, že se ekologická výchova musela ve společnosti dlouho ospravedlňovat. Myslím, že postoj učitele/lektora EVP k přírodě se nedá navodit nějakým ideálním metodickým postupem. Když má přírodu rád, děti to poznají a nezáleží na tom, jakým způsobem výuka probíhá a jaké metodické postupy sleduje. A naopak, sebelepší a sebemodernější metodický postup lásku k přírodě nevyvolá ani u vzdělavatele ani u vzdělávaných. Mně se ale na ekologické výchově líbí to, že ji podle mojí dosavadní zkušenosti dělají lidé, které to velmi baví a kteří mají ve 100% případů přírodu rádi, takže se ztráty vertikály tolik neobávám. Závěr: dotazníky a modernizované postupy ano, ale s rozumem a se zřetelem k hlavnímu cíli A ještě poznámka k „…inovativním metodám pro moderní vzdělávání…“. Nevím, zda jsem pochopila přesně, co jimi myslíte, já jsem si dosadila různé alternativní pedagogické směry – waldorfská a Montessori pedagogika, kritické myšlení, Tvořivá škola, angažované učení atd. Nejdřív jsem byla upřímně nešťastná, kolik různých takových přístupů existuje a že všechny vlastně mají pravdu. Tím pádem je nerealizovatelné je všechny uplatňovat. Nyní si myslím, že tato diverzita je žádoucí a že si každý učitel zkrátka může vybrat, co mu vyhovuje, kde se může nejlépe realizovat. Problém by nastal v momentě, kdyby zastánci jednoho přístupu začali tvrdit, že je jediný správný. Pozn. pracuji šestým rokem jako lektorka terénních ekologických výukových programů (a tento názor je můj osobní, není oficiálním stanoviskem Lipky 🙂 Do Sluňákova zdraví Kateřina Řeháková —————————————————————————- Mgr. Kateřina Řeháková Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání pracoviště Jezírko č. p. 97, 664 01 Bílovice nad Svitavou Adresa pro zasílání pošty: Jezírko – pracoviště Lipky, č. p. 97, pošta 644 00 Brno-Soběšice tel. 545 228 567, e-mail katerina.rehakova@lipka.cz www.lipka.cz/jezirko Ahoj Miško, s ostychem a vnitřní nejistotou Ti v příloze posílám pár poznámek ke Tvému výtečnému textu, v němž si Ti místy dovoluju navrhnout drobnou úpravu či dovysvětlení. Text je výborný pro nás, kteří Tě dobře známe, nemusel by však být v plném rozsahu zcela pochopitelný a pochopený těmi čtenáři, kteří nevědí, kdo je Michal Bartoš (byť takových není mnoho). Připadá mi, že se schyluje k velkému střetu o budoucí podobu české environmentální výchovy. My, kteří jsme celý život pro náš milovaný obor pracovali ponejvíce spontánně, intuitivně, živelně, vymýšleli jsme si a experimentovali, chytali se příležitostí, stále hledali a jen někdy nacházeli, nečetli nudné domácí ani sofistikované zahraniční didaktické knihy a řídili se spíš reakcemi dětí a atmosférou třídy nebo oddílu, jsme pomalu ale vytrvale posunováni do rolí diletantů, kteří vlastně ani pořádně nedovedou říct, jestli jejich výuka je dostatečně „SMART“ a kteří nepotřebují u všeho svého konání vždycky precizně stanovovat cíle a výstupy. Určitá přezíravost vůči dosavadním postupům, pocit, že jsou už překonané, a snaha o jejich nahrazení vědečtějšími metodami jsou jistě jevem přirozeným a v historii se neustále opakujícím. Ani trochu nepochybuju o tom, že mladá vlna (představovaná nejviditelněji Honzou Činčerou a Petrou Šimonovou) to myslí dobře. Jenže kritické myšlení, Kolbův cyklus, E-U-R ani jiné zajímavé moderní metody učení nejsou přece samospasitelné a všeléčivé, za pár let mohou i ony být vystřídány jinými, ještě „zaručenějšími“). Nepřeju si nic jiného, než obhájit smysluplnost a nenahraditelnost intuice, pedagogické tvořivosti nesvazované schématy sjednocených metodik, jakož i přesvědčit nevěřící o nezastupitelnosti mnohých (a zřejmě zároveň těch nejpodstatnějších) cílů EV, které nelze měřit, vážit ani bodovat. V pátek jsme si na Pavučině vyměňovali názory na smysl a podobu nově koncipovaných specializačních studií. „Stará“ a „nová“ pojetí EV se zde opět čelně střetla. Ve snaze nezůstat jako obvykle oslyšen, promluvil jsem tentokrát souvisleji o tom, co sám považuju za podstatné (s vědomím, že samozřejmě nemusím mít pravdu, jen bych rád, abychom byli schopni doceňovat oprávněnost i jiných přístupů než „modernistických“). Stručné písemné vyjádření jsem i Tobě posílal včera, tak se teď nebudu opakovat. Miško, děkuju Ti nejen za Tvůj text, ale i za lásku, živelnost a radost, kterou celá léta do EV poctivě a upřímně vkládáš. Moc si Tě za to vážím, však víš. Aleš Máchal. Několik poznámek k dalšímu směřováním přípravy a průběhu specializačních studií (tzv. 250ek) – pro pracovní skupinu ke standardu EVVO 19/02/10 na Pavučině • organizátoři a koordinátoři nových 250ek se nemohou a nechtějí tvářit, že přinášejí účastníkům zcela nové a jedině pravé poznání jak správně provádět školní EV; • pro budoucí školní koordinátory jsou a vždycky budou nejcennější ukázky dobré praxe ve školách viděné na vlastní oči; • naší metou budiž školní koordinátoři jako třeba František Kynčl, Honza Vrtiška či Ivan Štěpka (dámám se omlouvám, ale nenapadá mě žádná koordinátora tak notoricky známá jako oni pánové). Někteří sice nejsou zrovna přeborníci na SWOT-analýzu, na metody moderního učení nebo neznají MOV, ale jsou pro své žáky oceňovanými a následovanými vzory; • i neměřitelné cíle jsou v EVVO důležité – např. zvýšení zájmu a obliby přírody mezi dětmi, prostá radost z pobytu a pohybu v lese, poskytování příležitosti k úžasu a obdivu k zázrakům v přírodě a nad její krásou, pokora k přírodním dějům a lidské závislosti na nich zvnitřněná do každodenního environmentálně šetrnějšího jednání apod.; • pro cíle a smysl 250ek je podle mého názoru nejpodstatnější podporovat zájem a vzbuzovat nadšení účastníků pro EVVO, budovat a posilovat pospolitost podobně zaměřených učitelů, zlepšovat jejich sebevědomí, postavení v učitelském sboru, ale i podporovat spontaneitu, tvořivost, intuici i vůli po dalším seberozvoji a sebevzdělávání; znamená to, že např. logický rámec a nové metody učení jsou vítanou a velmi prospěšnou přidanou hodnotou, nikoliv však tím nejpodstatnějším ve 250kách; • opravdu jsme to my – členové pracovní skupiny pro inovaci standardu EVVO v DVPP – kteří nejlépe víme jaké metody učení jsou ty dobré? Nevědí to mnohdy lépe i někteří účastníci 250ek, i když třeba neznají E-U-R a nevědí co je SMART? Jsou přece i jiné s úspěchem aplikované metody, byť třeba ne tolik moderní a tak dobře rozlišující cíle a výstupy – mějme tohle víc na paměti; • není důležité, co si o nové koncepci 250ek myslíme my sami, ale podstatné je co si myslí a jakým dojmem působí na naše účastníky – všechno to přece děláme především pro ně, pro jejich děti a pro jejich školy, nikoliv pro nás, náš projekt či náš výzkum; • specializační studia by měla být podle mého názoru i v budoucnu zajišťovat akreditovaná střediska EV – zejména pro živý kontakt s pedagogickou praxí a pro jejich znalost aktuálních problémů a potřeb učitelů, kteréžto tak bolestně chybí mnoha pedagogickým fakultám a školicím institucím; • konzultanty závěrečných prací 250ek by měli být raději výborní učitelé – školní koordinátoři EVVO, absolventi specializačních studií, nikoliv (až na čestné výjimky) pedagogičtí pracovníci SEV, neboť nikdo z nich nemá přímou zkušenost s tvorbou a každodenní aplikací ŠVP; • žádná sebelepší metodická lekce nemůže nahradit stav, kdy máme účastníky svých specializačních studií upřímně rádi, pracujeme pro ně s plným nasazením, jsme jim službou, servisem a chápající oporou – především tohle utváří tvořivou, pozitivní, vstřícnou a bezpečnou atmosféru 250ek – což samozřejmě neznamená, že na své účastníky neklademe nároky a nesnažíme se o jejich neustálý odborný i didaktický růst; Z výše uvedených poznámek vyplývá moje naléhavá výzva či spíš prosba: dejme koordinátorům nových specializačních studií Pavučiny mnohem větší svobodu a prostor pro jejich vlastní přístupy a zkušenosti, zdůrazňujme jim a doporučujme i motivační, inspirační, pospolitostní, pohodovou a podpůrnou stránku 250ek. Aleš Máchal Ahoj Michale, Tvůj článek mi přijde naprosto skvostný, jakožto i všechno co jsi kdy ventiloval na téma EV, příroda, srdce, duše… Neměřitelnost lásky je tak evidentní, že kdybych neznala tolik lidí, kterým to jasné není, tak řeknu „je zbytečné o tom psát“ Ještě se chtěl připojit Martin Kříž, ale zrovna se stěhuje, tak že vůbec neví kdy se dostane k mailu, tak podepisuji i jeho (článek četl a před chvílí jsme se na telefonu shodli, že lepší čtení na dobrou noc jsme si nemohli přát:-) za všechny, pro které vertikála má smysl měj se krásně a jen houšť! Iva Suchá Nazdar Michale, jsem pedagog omylem a moc programů jsem neodučil. Proto si dovolím spíše přesah mimo vlastní vzdělávání. Myslím, že nyní nastává období, kdy se rozhoduje (rozhodujeme) o tom, kam hlavní směr „EV“ půjde. Podle mne to má dvě příčiny: Mezigenerační: Jak mezi textem naznačuješ a dobře popisuješ ve svém článku, pod který bych se klidně také podepsal. Pomalu se dostává druhá vlna rodičů-zakladatelů (Kulichovi, Ty, Helenka, Jira Bureš, Aleš a Hana Korvasová, atd.) do pozice těch starších „konzervativnějších“ a nechápajících. Institucionální, obsahová: Boj za uznání EV je po 20 letech prakticky úspěšně dobojován. EV není sprosté slovo, je zahnruto v řadě vládních, krajských, obecních, školkých dokumentech, vznikla celkem rozvětvená síť organizací, jako lektoři působí stovky pracovníků, EV je předmětem výzkumu a akademické sféry, atd. Prakticky vše, o čem jsme na počátku 90.let snili, se uskutečnilo (či neskromněji: jsme uskutečnili). Samozřejmě, že není dobojováno Zápas se ale posunuje do oblasti náplně a obsahu a přístupu k EV. Prakticky jde o to, abychom svůj úspěch vlastně přežili a nebyl nám „ukraden“ a „využit/zneužit“. Úspěch EV je takový, že si jej přivlastňují či se na něj nabalují státní instituce i firmy. V kraji Vysočina proběhla konference, kde kraj představil, co dělá pro EV: třídění odpadů, zdravé školy a lesní pedagogika (a byli náramně spokojeni). Za těmito tématy stojí Ekokom (který platí kraji), Státní zdravotní ústav a produkční lesníci. Upřímně se divím, že ještě ČEZ nezačal dělat svou vlastní EV – energetickou pedagogiku. Jak se tomuto bránit? Měli bychom možná tvořit nějaký programový dokument, o co nám jde, co je cílem našeho usilování? Měli bychom tvořit nějakou certifikaci středisek, která by byla postavena na nějakých procesech? na lidech pracujících v organizacích? Upřímně řečeno nevím. Ze zasněžené a mlhavé Vysočiny, Pepa Zetěk Milý Michale, je to krásný článek, a doufám, že jej mohu takto zveřejnit! Je to i trochu kritika toho, co se teď v Envigogice publikuje. Vím o tom, ale musím na to říci jediné: jsou-li (nebo dosud byla) na tom střediska ekologické výchovy poměrně dobře, tak situace na pedagogických fakultách je tristní. Alespoň v Praze, Hradci, a začíná i v Liberci. Pokud učitelé nemají obor a metodiku, jen osobnost a její ručení za to, co říká, sebou samým, tak je EV první na ráně, když se omezují prostředky. Kateřina Jančaříková, vedoucí Centra environmentálního vzdělávání na PedF UK, učí za cca 50,- Kč na hodinu výuky – 10 přednášek týdně na 0,3 úvazku. Její přednášky jsou přitom skvělé, a kdybys chtěl vidět skripta, tak http://www.enviwiki.cz/wiki/Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy Možná se až moc přizpůsobuji onomu provozu, ale myslím, že volání po svobodě tady moc nepomůže. Měj se a moc děkuju! Máš pravdu… Jana Dlouhá MB: „Nějak vytrácí se láska“ zpívali infantilně sladkobolně Nedvědi a jim podobní. TD: … ale no tak … měli i větší sračky! Tahle se Spirituálama byla z těch lepších. Já bych hlasoval jenom pro … „sladkobolně“ … Nebo – lepší bylo to původní „invalidnímu“, ale do jiný věty. Ale hlavně – riskuješ! Mezi zelenýma je ještě furt dost kotlíkářů, kteří si podle mě pouštějí Nedvědy tajně před spaním do sluchátek a čekají, až přijde jejich chvíle. A ta – bohužel – přichází … MB: Kanalizace přírody do předem jasné a nejlepší metodiky utlačuje vztah k přírodě. Tato homogenizace v pojetí přírody mnoho nabízí, ale ještě více skrývá. To skryté pak vyvěrá obecně ve společnosti na povrch. V nejméně čekaných okamžicích. V emocionálních projevech utržených z kontroly rozumu. Tak počínají historicky největší společenské katastrofy. Když už to v současnosti nikdo nedělá, právě snahou environmentálního vzdělávání by mohl být důraz na kultivaci emocí. A k výkladu rozumu jako jedné z emocí, byť velmi specifické, jak o tom opakovaně mluví Zdeněk Kratochvíl. TD: V té předešlé verzi jsem mezi řádky chápal ještě jednu, společensky méně dramatickou nuanci. Když se ta „masitá“ část emocí ve vztahu k přírodě zavře do jakéhokoli formalismu, zůstane jenom takové to blábolivé infantilní pápěří, o kterém zpívají Nedvědi. Jako když umrtvíš tělo a duše se plantá kolem a snaží dostat zpátky domů. Ale sama, nahá, vypadá směšně ve své bezmoci. Nebo druhý obraz: když sevřeš přírodu mocí rozumu, ostatní rozměry duše i přírody se dostanou prostě mimo, a působí přesně tím směšným dojmem, jak NewAgeárny. Jako neškodné, romantické blábolení Nedvědů, které nic neovlivní. A je to v prdeli! TD: Hned v pondělí to dám studentům jako povinnou četbu!! Můžu? 😉 Tomáš Daněk O environmentální výchově v otázkách a odpovědích…. Pokusím se na článek Michala Bartoše a na proběhlou diskusi reagovat trochu po Michalovsku…totiž v otázkách. Michalův článek ve mně vyvolal velkou zvědavost a mnoho otázek, z nichž některé se mi na základě diskuse podařilo si zodpovědět a jiné nikoliv. Nechci nikterak reagovat na esejistickou podobu článku ani se snažit interpretovat, co autor myslel tím či oním. Domnívám se, že to je zbytečné, protože interpretace textů, které jsou psány esejistickou formou a obsahují spoustu nadsázky a (byť i lehké nebo vtipné, leč ne zcela zřejmé) ironie, diskutující vždycky zavede na tenký led a do slepých uliček, které můžou být úplně zbytečné. Já bych se v podstatě asi jen ráda k Michalovi přidala s pár dalšími otázkami, které mi vrtají v hlavě už dlouho a jejichž už tak neklidnou hladinu diskuse ještě trochu víc rozvířila…. a snad i pár odpověďmi, byť nikterak definitivními, leč pro mou osobu prostě potřebnými. Jen něco málo ke mně: patřím mezi mladé lektory ze střediska, které se snaží programy tvořit kvalitně a za tímto účelem své programy stále přetváří, snaží se je vyhodnocovat i ve spolupráci s akademickou sférou a hledat mezi starými i novými způsoby práce – v nových metodách ale i v intuici, žasnutí a spontánnosti. Nestudovala jsem ani biologii ani ochranu přírody, nýbrž výtvarnou výchovu a základy společenských věd, tak to na mém příspěvku možná může být trochu znát. První otázka, kterou si kladu je, jestli si člověk skutečně může vystačit jenom s otázkami. Domnívám se, že s touto otázkou se filosofie poprala už v antice v osobách skeptiků. Skeptici tvrdili, že žádné poznání skutečnosti není možné, ale přesto pokud došlo na reálný život, brali podněty z fyzického světa velmi vážně. Když to velmi trivializuji – pokud kdy existoval nějaký ryzí skeptik, který podle své filozofie skutečně žil, z principu by se nám od něj ani o něm nemohlo dochovat zhola nic.Pokud šel do úplné krajnosti, tak velmi brzy zemřel v pochybnostech o realitě skutečnosti svých pocitů žízně a hladu, v méně krajním případě svůj život strávil bezcílným bloumáním přežívajíc na základě náhodných rozhodnutí, jestli se zrovna nyní napije či vyspí či nikoliv. Já osobně se možná trochu neskromně také řadím spíše k lidem, kteří mají radši otázky než odpovědi, přesto se ale domnívám, že otázky jsou v našem životě inspirací a hybnými podněty, ale rozhodnutí, která činíme, mají většinou podobu odpovědí, ke kterým se přikloníme, jakkoliv je můžeme považovat za otevřené a nedefinitivní. Michalova skepse k odpovědím je pro mě v tomto ohledu nedůvěryhodná, protože kdyby sám žádné neměl, nemohl by mít na věci žádný názor, psát své eseje ani dělat svojí práci a rozhodovat se, kam chce svojí další práci směřovat, apod. Jakkoliv jeho „odpovědi“ a názory můžou být otevřené přehodnocení, já jsem přesvědčená, že nějakou svou představu o tom, kam on by rád, aby se environmentální výchova ubírala má, i když ji možná trochu zatajuje a nechává ji prosvítat jen skrze otázky, které si klade. O smyslu hledání nových metod, vyhodnocování a roli akademické sféry toho myslím bylo v diskusi řečeno už mnoho lidmi mnohem kvalifikovanějšími, než jsem já. Přesto mě k tomuto ještě něco málo napadá, byť velmi subjektivního. Dvě otázky, které mě v této oblasti vrtají v hlavě a snad trochu i trápí, jsou do diskuse možná trochu plané a zbytečně depresivní, ale vyplývají z mojí téměř každodenní práce s dětmi a studenty a z pocitu, že právě ony jdou pro mě k jádru věci, totiž jestli environmentální výchova (alespoň v podobě, v jaké ji realizuji) má smysl nebo nikoliv. Tyto otázky vyplývají z pocitu, že děti a studenti, kteří nám na programy přicházejí, jsou čím dál tím méně „oslovitelní“, že zaujmout je, je stále těžší a že se svým způsobem života stále více vzdalují tomu, co bych si já představovala, že je chci naučit, chci jim ukázat nebo nad čím je chci nechat žasnout. Velmi ráda bych kromě informací o třídění odpadů a šetrné spotřebě, atp. dětem také ukazovala, jak príma může být pobýt chvíli v lese a jenom poslouchat, ráda bych je učila troše trpělivosti nebo schopnosti pozorovat a naslouchat jen tak pro radost z okamžiku, a nebo žasnout téměř nad čímkoliv. Jenže….první otázka pro mě je, jestli to sama opravdu umím. Domnívám se, že žádné metody ani vyhodnocování ani důraz na intuici nejsou sami o sobě špatné nebo dobré, ale že to na čem záleží je, jak se s nimi zachází a to zase záleží na tom, kdo s nimi zachází. A pro mě tak stálou otázkou zůstává, jestli jsem sama dostatečně kultivovaná, abych mohla učit děti kultivovat svoje postoje k něčemu a jestli dané metody opravdu umím používat nebo ne, jestli moje pedagogické působení a volba příslušných prostředků vede k věcem dobrým nebo naopak spíše kontraproduktivním. Toto je domnívám se důvod, proč většina středisek nebo i akademiků, sahá po vyhodnocování toho, co se vyhodnotit dá. Ještě zdaleka to ale neznamená, že kvůli tomu člověk musí rezignovat na to, co se vyhodnotit nedá. Jako stěžejní v tom vidím upřímnost sama k sobě, protože na mě samotné mě vždy děsí, jak snadné je sklouznout k alibismu a začít dělat a obhajovat si svojí práci, zejm. pokud na něčem pracuji už dlouho, a radši si přestat vážit protinázoru. Jak snadné je sklouznout k tomu, že program upravím, aby byl co nejlépe vyhodnotitelný i za cenu, že tiše a nenápadně rezignuji na své původní „vyšší“ cíle. Stejně tak lákavá pro mě ale často bývá i druhá varianta – totiž rezignovat na vyhodnocování a dělat „pěkné“ programy které „děti baví“ přičemž jediným měřítkem je můj subjektivní mlžný opar vyvolaný dost často mým vlastním zaujetím pro předávané téma a nikoliv tím, co mé nadšení skutečně mohlo v dětech vyvolat a zanechat. Snažit se nelhat sám sobě a nebýt alibistický, myslím stojí někde blízko u jádra věcí, a je to prvek, který je stejně tak potřebný pro akademiky, nestory ekologické výchovy i pro nejposlednějšího a nejnezkušenějšího lektora. Toto je pro mě jedna z odpovědí, byť možná pro profesionální diskusi příliš vágní, neb kdo změří a dokáže, že si ten či onen nic nenalhává a jak si tím můžu být byť i jen sama u sebe jistá. Snad se ale v tomto případě cení i nezměřitelná snaha. Druhá věc, která mě v této oblasti nutí ke stálým úvahám je, do jaké míry se mohu a do jaké míry musím přizpůsobovat době a jejím trendům a nárokům. Děti, které mi na program přicházejí jsou dost často nesoustředěné, někdy mají předsudky o tom, co jim tam zase budeme nutit, někdy prostě jenom už myslí, na to, jak přijdou domů a konečně se budou moct bavit u počítačové hry, která jim poskytne třicet interaktivních podnětů za minutu. Mým ideálem by bylo ( alespoň tedy v některých programech a aktivitách) rozvíjet u dětí dovednosti a kompetence, o kterých jsem psala výše. Ale často je to v podstatě nemožné a já musím volit mezi tím, jestli se snažit neustupovat ze svých ideálů i za cenu, že budu pro děti nesrozumitelná, nebo z nich ustoupit a přizpůsobit program tak, aby děti, „dá li Bůh“, posunul alespoň trošku a byl pro ně srozumitelný. Když to velmi zjednoduším, může to v praxi vypadat třeba tak, že místo abych děti na programu o krajině vzala ven a nechala je vnímat, poslouchat, dívat se a přemýšlet nad skutečnou krajinou, vytvořím radši interaktivní simulační hru v interiéru, u které mám ale alespoň malou naději, že se mi u ní děti celou dobu nepronudí a že se tak pro ně slovo krajina nestane synonymem pro nudu a něco, čím se zabývají ti naivní ekologové, co by pořád jenom poslouchali ptáčky a žasli nad kopečkama a potůčkama, ale že si odnesou alespoň trochu pozitivní zážitek, byť bohužel zase hodně podobný tomu, s čím se potkávají každodenně….totiž hry, neustálá aktivizace a podněty zvenčí (od lektora), často práce s audio a video technikou, atp. A otázka pro mě dosud nezodpovězená…kam až chci v tomto přizpůsobování se zajít? A pokud budu hranici stále posouvat, neztratím nakonec z očí už úplně cíle, které jsem měla původně řekněme „na srdci“? A abych se vyhnula jenom otázkám bez odpovědí….já pro sebe samozřejmě tuhle hranici někde nastavenou mám… a to totiž řečeno trošku s nadsázkou parafrází biblického citátu – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov nesrozumitelných (1. Korintským 14, 19). Raději tedy momentálně přizpůsobím program, aby byl srozumitelný pro děti a vzdám se i některých “ vyšších“ cílů, pokud shledám, že jsou stejně nedosažitelné….na druhou stranu mě to vnitřně trochu ničí a vím, že nemůžu svoje hranice posouvat do nekonečna, protože dřív nebo později se dostanu do přílišného konfliktu sama se sebou a se svými ideály – řekněme slovy Michala se svojí vlastní vertikálou. Alespoň v to tedy doufám, protože jako nejhorší varianta se mi zdá možnost, že otupím a na vertikálu rezignuji nebo se mi vertikála postupně, tiše a nepozorovaně zploští. Tuto možnost ale bohužel, mám-li k sobě být upřímná, nemůžu předem nikdy vyloučit. A poslední věc, které bych ještě chtěla věnovat trochu pozornosti, i když je to záležitost nejspekulativnější a hodně obecná a to totiž pojmům, se kterými tak často operujeme a pohazujeme sem a tam, ale právě jejich rozdílná interpretace často způsobí spoustu zbytečných nedorozumění. První takový pojem je příroda. O něm asi na obecné rovině nemá moc smysl diskutovat, protože to zdaleka přesahuje rámec environmentální výchovy. Na druhou stranu s ním v naší práci operujeme až příliš často, předhazujeme ho dětem i učitelům sami majíce dost nejasné představy o tom, co že to vlastně ta Příroda je. Přimlouvám se tedy pouze za opatrnost v používání tohoto pojmu… Někdo si totiž pod přírodou představí upravenou lidmi kultivovanou krajinu, někdo jiný ohroženou divočinu, někdo neuchopitelný zázrak a někdo třeba srnčí kotletu na brusinkách, co já vím. Další takový pojem je láska. Měla jsem možnost mluvit chviličku o tématu se samotným autorem a bylo mi vysvětleno, že název „Ekologická výchova s láskou“ má ve skutečnosti ironický nádech odkazujíce na publikace či články jako je např. Kapitalismus s láskou, apod. které já ale osobně neznám, takže nejsem schopná uvést přesnější údaje. Jelikož je ale neznám, naprosto se mi nepodařilo tuto nadsázku a ironii v článku dešifrovat a poměrně velkou část textu jsem si tak mohla vyložit úplně jinak, než je Michal myslel. Nicméně i se slovem láska bych zacházela opatrně….. A v ekovýchovné praxi bych ovšem nejopatrnější byla na spojení láska k přírodě. …..Ale to je jen můj subjektivní názor….jako ostatně všechno, co jsem napsala a za pár let, ba možná i za pár týdnů, bych to pod vlivem nových otázek a odpovědí napsala zase jinak…. Nicméně děkuji Michalovi i všem diskutujícím, jejichž názory a podněty mi pomohly utřídit si odpovědi na některé dlouho nezodpovězené otázky, utvrdit se v naléhavosti některých těch stále nezodpovězených a najít nové podněty v otázkách, které mě nikdy doposud vůbec nenapadly. Lenka Suchanová (lektor výukových programů) ZO ČSOP Vlašim Pláteníkova 264 Vlašim 25801 Tel: 317 845 169 Email: lenka.suchanova@csop.cz Jo, dobře řečeno, problém je trochu ten, že těch co neví a neumí sami, je strašně moc… Ale to nevadí… Stačilo by, aby si tohle četli každý ráno . A grafy a tabulky nejsou špatné, pokud se přistupuje s pokorou k těm jevům, které byly jejich zdrojem… A s tím, že je to jen jeden úhel pokusu o jejich pochopení. Jana Honecová Ahoj, Tak jsem si přečetl ten článek a moc se mi líbí – hodně nutí k zamyšlení a v řadě věcí mi mluví z duše, jen bych to možná nedokázal tak dobře popsat. Jen mám trochu pocit že je ten článek psán spíše do pro střediska než pro školy – a cílovou skupinou Bedrníku jsou hlavně školy. Už během čtení a pak i během přemýšlení mi vyvstával můj douhodobý pocit, že to, o čem píšeš, není jen trend v ekovýchovných organizacích. A navíc si myslím, že je opravdu tak trochu vynucen zvenčí – je to trend celého školství. Odklon od osobnosti učitele a jeho poslání vzdělávat a VYCHOVÁVAT žáky k metodologii sdělování a ověřování informací – je to vidět i na těch vysokých školách i na spoustě učitelů. Vlivem konkurence spousty vzdělávacích institucí a rozvoje dalších oborů vzdělávání se možná zákonitě tomuto trendu přibližuje i ekovýchovné hnutí. Na jednu stranu je to asi nutnost konkurenceschopnosti a čitelnosti ekologické výchovy, na druhou stranu rozhodně souhlasím, že to musí mít své hranice a to snad blíže k alternativním směrům než k současnému školství. Tož tak, má reakce – asi by to bylo na dýl a delší psaní….myslím si ale, že ten pocit můžeš zobecnit na celé školství, jen u ekovýchovy se nás to dotýká úžeji. Petr Laštůvka, Kačer, Rezekvítek. REAKCE NA REAKCE (Michal Bartoš): Mým úmyslem při publikování eseje „O ekologické výchově s láskou“ byla snaha vyvolat diskusi o problému, který mě trápí. Nečekaně se okamžitě vyrojila řada příspěvků od mých přátel, které prokazují, že jde o problém v ekologické výchově živý a citlivý. První vlna příspěvků byla více méně sdílejících vyznění mého textu, druhá vlna pak (vyvolaná a bohužel i ovlivněná ne příliš šťastnou formulací následného emailu) hledala argumentaci, která by můj text doplnila. Doplňující mnoha způsoby: nesouhlasem, zpřesněním, bohužel i obranou (to však je moje vina). Na rozdíl od prvotní eseje, kterou jsem psal s lehkostí a v krátkém čase, odpověď k připomínkám vznikala mnohem složitěji a lehkost pozbyla. Lidem, kteří se mnou v mnohém nesouhlasili, jsem odpovídal osobně. Tento text se snaží shrnout to, co jsem si z diskuse vzal. Zda li něco, to musí posoudit každý sám. Děkuji všem co mi napsali. Následně bych rád nechal diskusi svému osudu, musím teď před Ekologickými dny Olomouc a kvůli projektu Dům Přírody dělat nějaké tabulky. V diskusi mi až tak moc nešlo o konkrétní příklady, po kterých nyní diskutující volají. Byl jsem veden spíše společenskými tlaky na homogenizaci všech lidských aktivit a jejich převedení na ekonomickou bázi. Obava, aby střediska EVVO odolávala těmto tlakům. Protože i to je pro mne nyní součást environmentálního vzdělávání. Pokud by se diskutující chtěli ještě komplikovaně dozvědět něco o zdrojích mých úvah. nabízím jim čtení v mé disertací stáhnutelné ze sluňákovských stránek. Část je o vzdělávání, ale vlastně celé je to o problematice jak ve veřejném prostoru mluvit o přírodě. To, že diskuse k mé eseji byla bohatá, považuji za průkaznou známku toho, že EVVO zatím žije: … s láskou. O ekologické výchově s láskou II. Myslím, že nejsem sám, kdo cítí, že se environmentální vzdělávání proměňuje a že nejsem sám, kdo přesně neví jak. Rád bych naznačil pár tendencí, které v současné ekologické výchově vnímám. Posun od důrazu na to, o čem učím, k tomu, jak to učím. Tento posun si lze vykládat různě. Například jako emancipaci environmentálního vzdělávání s historicky staršími a již etablovanými školními předměty. Také jako opožděný důraz na kvalitu učení a jeho hmatatelné, tedy prokazatelné, výsledky. Myslím, že právě ve vzdělávání o přírodě existují důvody, proč přistupovat k této emancipaci s velkou opatrností. Je nutno si dát pozor o jaké kvalitě mluvíme: zda o kvalitě pochopení přírody nebo o kvalitě školních procesů. Zatímco úplné pochopení přírody není vzhledem k její složitosti, proměnlivosti a vývoji možné, obecné principy kvalitních vzdělávacích procesů si dovedu představit přece jen snadněji. Lze si vybrat metodu, která mi vyhovuje a která mi pomáhá lépe učit. Trošku zarážející je, že čím více kladu důraz na nějakou konkrétní metodu, tím více ztrácím přehled o jiných, pro mne méně přístupných možností jak danou látku uchopit. Myslím, že méně to vadí u předmětů, jejichž zájmem je naučit žáka pracovní postup vedoucí k něčemu co je přesné a tedy strojově opakovatelné. Mnohem komplikovanější je výuka zaměřená na pochopení něčeho tak proměnlivého, občas náhodného a chaotického, jako je příroda. Co má být výsledkem vzdělávání o přírodě? Každé představitelné desatero, které mi to stanoví se mi protiví. Ta otázka po cíli environmentálního vzdělávání je komplikovaná, podobně jako dotazy směřující k jasnému popisu realizace mého návrhu na kultivaci emocí. Problém je možná v tom, že jakákoliv moje odpověď, by ihned trošku oslabovala otázku kterou si v souvislosti s environmentálním vzděláváním kladu. Dovedu si totiž velmi dobře představit environmentální vzdělání jako „pouhé“ vršení otázek. Třeba o odvrácené straně virtuálních technologií, o zrychlujícím se světě, o současné homogenizaci lidského vnímání bohatosti světa, o snaze všechno změřit, zhodnotit a zekonomizovat podle lidských měřítek. Takové pojetí environmentálního vzdělávání, založeném na otázkách, pak samozřejmě směřuje k jakémusi „věčnému eko-pedagogickému undergroundu“. Domnívám se, že snaha o představení přírody žákům a učitelům, má mít podobu neustálého a nikdy neukončeného úsilí pedagoga o hledání toho, co je příroda, a z této snahy vyplývající konkrétní opatrná nabídka svých názorů. Je mi dokonce milé vzdělávání, které toto hledání přenechává žákům a učitelům. Otázka jak učím, není přece tímto návrhem odsouzena k zániku. Je vždy samozřejmou součástí mého úsilí o vyjádření nesamozřejmé úcty k přírodě, k přírodě jen tak. Ta existovala ještě před školními metodami, před vznikem vědeckého uchopení světa, před jazykem, před člověkem. Tato ústa vyvěrá podle mne z vědomí, že příroda má vždy mnoho tajemství, která jsou před každou metodou ukryta. Existuje přece pojetí přírody, kterou nemohu změřit, ale je mírou mých snah. Příroda, která si beze mne vystačí. O tom, že vertikála se nemůže odtrhnout od horizontály. Pokud vezmu za své, že environmentální vzdělávání je přece jen více o smyslu, než o metodě, pak se dostávám na velice nejistou půdu. Důraz na smysl může být mnohem nebezpečnější, než důraz na metodu. O smyslu je raději mlčet. Pokud existuje něco jako snaha ošetřovat smysl, pak je to pro mě spíše kladení otázek než výroba odpovědí. Proto s ostychem reaguji na výzvy, abych upřesnil to, jak má škola kultivovat cit, podobně jako se jí podařilo překultivovat rozum. Každá odpověď by byla trošku popřením toho, co říkám. A zde je ta tenká hranice, kdy řada lidí možná opustí mé úvahy jako nekonkrétní, a tedy bez užitku, o ničem. To co nelze změřit, dnes neexistuje. Lze však přírodu jako celek, z nějž jsou upleteny naše částečné a vždy redukované představy o tomto celku, vyjádřit nějakou obecně platnou teorií všeho? A tím i metodou, která stanovuje postup jak ji nejlépe uchopit? Co je podkladem pro mé obavy, aby metoda nepřeválcovala přírodu samou? Spíše než praxe středisek je to celospolečenská fascinace ekonomickými limity, tlakem na homogenizaci lidských aktivit, projevy toho co je popisováno jako neonormalizace. V televizi nyní proběhla diskuse dvou ekonomů o tom, kdy se vyplatí investovat do ochrany přírody. Odpověď byla z ekonomického pohledu průzračně jasná. Když má tato investice nulové náklady. Když je jasně prokazatelná její ziskovost nebo alespoň návratnost. Lze si představit větší neúctu k přírodě, ze které čerpáme všechno naše bohatství (i bídu)? Při mém pobytu v USA jsem se zajímal o environmentální vzdělávání. V mnoha případech bylo dotováno zájmy jednotlivých společností, které se naučily s přírodou obchodovat. Zdravá výživa o kvalitě potravin, energetika o energetických úsporách, přírodní lokality pod kuratelou turistického ruchu, rybáři o rybách, … Naše česká varianta naprosto svobodného vzdělávání „o přírodě samé“ tam jistě existuje také, jen je ji asi nutno hledat pozorněji, než jsem učinil já. Na naší krajské konferenci pro učitele o ekologické výchově zazněl v minulém roce z úst zástupkyně Klubu ekologické výchovy odsudek neodbornosti pedagogické praxe pavučinových středisek. Bez argumentace. Jako něco, co je dáno samo sebou. Odpovědí na tento podpásový výklad skutečnosti, může být jediné, vršení důkazů, že se evaluací a kvalitou programů usilovně zabýváme. Musíme si však při tom dát pozor, abychom v honbě za odborností nakonec nesplynuly s KEV, lesní pedagogikou, či školícím centrem jaderné elektrárny. Ono to není samo sebou, že se odlišujeme. A právě tato odlišnost je podle mne dobrá. Ne tím, že my jsme ti lepší. Ale tím, že existujeme vedle sebe a učitelé si mohou vybrat, který přístup je jim milejší. A že přesně víme, čím se odlišujeme a proč. A i kdyby si 80% učitelů chtělo vybrat odbornost a fakticitu, bránil bych dosavadní důraz na jejich obohacení o prožitek, hru a příběh, které byly podstatnými zdroji pro praxi dosavadní praxi environmentálního vzdělávání. Přiznám se, že je mi to blízké a nechtěl bych svůj smysl práce přizpůsobovat fenoménu peoplemetrů. Je dobré si ohlídat svou odlišnost a nabízet ji školám, jako doplněk školní praxe v jiném smyslu, než s pomocí metod dotažených k absolutní dokonalosti. Je svým způsobem obohacující, že ekologie není jedním z klasických školních předmětů, ale je do školy vnášena z jiných, než školními osnovami stanovených, pozic. Když mluvíme o smyslu environmentálního vzdělání, neznamená to mnou preferovaný důraz na cit oproti rozumu a na prožitek oproti hromadění dat. Když mluvím o vertikále, kam kladu vztah k přírodě, a o horizontále, kde je v mém rozvrhu provoz školy, neznamená to, že tím dělím pedagogy na ty lepší na vertikále a na ty špatnější na horizontále. Smysl i provoz, svátek i všednost, přece patří k sobě. V lidské společnosti, v rodině, i ve škole. Největší problémy naopak nastanou, když dojde k odtržení těchto dvou výkladů světa. Obávám se však, že ohrožená je v dnešní době spíše vertikála a topíme se v soubojích horizontál. Vztah člověka k přírodě vnímám jako horizontálu, jako úběžník prověřující podobu lidské přítomnosti mezi nebem a zemí. Přírodu neoceníš a nezměříš. Upozorňuji jen na to, že kvůli tomuto „bezcenní“ neztrácí vztah k přírodě svou hodnotu a smysl. Naopak. Byl bych nerad, aby environmentální výchova byla prezentována stále více na seminářích typu: jak lépe podávat projekty, jak vést pedagogický kolektiv, jak zefektivnit porady, jak lépe přesvědčit o své pravdě všechny kolem mne, o sociálních sítích na internetu, o využití facebooku pro odpadové hospodářství, a podobně. Všechno je to strašně důležité, učitelé to možná vyžadují, obávám se však, že bychom při tom mohli zapomenout na přírodu. Odlišnost environmentálního vzdělání, tak jak ji s rozvahou formovali „zakladatelé“, by neměla skončit v unifikaci se současnou školní praxí. Tedy rozpustit se v podivné nabídce dokonalých programů, kde by učitel ztratil možnost zvážit, zda si vybere program manažerského centra, Klubu ekologické výchovy, outdoorového centra, zoologické zahrady, musea nebo lesní pedagogiky. Případně se raději rozhodl zůstat ve své škole, u své hodiny biologie, protože už zvládl „metodu“, jak směřovat neochvějně … k čemu? Marek 12:17: Ježíš jim řekl: „co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“. Velice se nad tím podivili. Parafrázoval bych tento známý lidský mem v kontextu mého vnímání environmentálního vzdělávání. Co je sponzorů a úřadů dejte jim, co je přírody, dejte školám. Obojí činnost je v současném environmentálním vzdělávání nezbytná. Svědčí o tom situace, kdy je mezi pracovníky středisek ekologické výchovy podobný počet pracovníků v managementu a v pedagogické praxi. Činnost managementu je určena na zajištění provozu, činnost učitelů pak praktickému vzdělávání o přírodě. Bez úspěšně podaných projektů by dnes mnoho lidí neučilo, bez učení by neexistoval management environmentálního vzdělávání. I když žijeme v době, kdy se dá věřit tomu, že by management dokonce nějak osamoceně existovat mohl. Bylo by dobré, pokud by následná diskuse v environmentálním vzdělávání vedla k vyjasnění smyslu obou těchto složek činnosti, k jejich vzájemnému pochopení. Horizontála by neměla popírat vertikálu a naopak. Zrovna tak by ale neměly tyto činnosti splývat a být splácány do stejně tvarované hmoty. Praxe „lásky plných“ ekologických pedagogů je pro mne svátkem, management nezbytnou součástí všedních dnů. Teď trošku z pohádky. To že dnes v Pavučině probíhá vzrušená diskuse k tomuto problému je pro mě útěšným vyjádřením toho, že touha nás všech po smyslu, vycházejícího z lásky k přírodě, ještě neumřela. A neumře, pokud budeme mít svobodnou volbu, abychom si pedagogickou praxi, která je zaměřena na vztah člověka a přírody, mohli řešit po svém, každý podle svého svědomí a svých zájmů, s láskou. Potom o tom budeme moci i svobodně diskutovat a obohacovat tu pedagogický, jindy manažerský, um. Má esej byla vedena úmyslem, aby tato diskuse zůstala živá a nikdy neskončila. Michal Bartoš Ahoj Michale, dostal se ke mě tvůj pohled na dnešní pojetí hodnocení EVP a tak mi nedá na to reagovat. To, že se teď veřejně propírá, kam putují peníze a hlavně komu, mě taky zaráží a přemýšlím, komu bylo ukřivděno, že to muselo být na titulní stránce. Ale právě proto je dobré, že se obecně ustanovil nějaký standard kvality našich programů – nejen pedagogický – plný lásky, ale i programový. To by šťouralům mělo být důkazem, že peníze nebyly poslány a vynaloženy na úplně pokřivenou ideologii. Myslím, že výpovedi nemála kantorů by postačily. Vyzařuje z nich spokojenost , když odjíždějí z vašich, našich a jiných akcí. Spíše bych měla obavu z unifikovanosti – myslím tím, že začínají být programy malinko stejné, používají se pomůcky, které jsou veřejně rozšiřovány (díky rezekvítku nebo lesům) a ti, co vymyslí nějaký bezva program, rychle na to napíší metodické listy a rozšiřují je dále všemi směry. Takže se může stát a taky se to stává, že přijede škola někde z východních Čech třeba na Sluňákov a zažije program sice s jiným láskyplným lektorem, ale ze stejnými pomůckami a ze stejně sestaveným programem, jaký zažila na jiném středisku. A toho bych se obávala více než hodnocení a sestavování metodiky. Vím, že Vaše názory (myslím s M. M.) jsou na výuku a cíle programů odlišné. M.M chce vše měřit, tabulkovat, vyhodnocovat, cílovat a pojmenovávat. Asi je to tím, že je velice chytrý a znalý kantor a očekává to stejné od žáků a studentů. Jeho nároky na znalosti o přírodě již nepatří do ekologické výchovy láskou, ale do normální výuky biologie a to s důrazněním na vzahy mezi s sebou. A to je véééliký rozdíl mezi tvým a jeho vztahem k přírodě. Ale máme ho za to rádi, bo každý nemůže být, tak úžasný romantik jako ty. P.S.Z naší branže (myslím z práce domu dětí) mývám špatný pocit, že se na EV „navleče“cokoliv a kvalita programů je velice špatná, vyučují to sporťáci a nebo ti, co zrovna nemají jiný výukový program – (z jiného oboru). To nevylučuje, že se mezi nimi objeví opravdu příjemně usmívající se slečny, které s láskou vše, co dostaly sepsané převypráví. To je dosti špatný standard, ale je za to čárka. Domečky, které se upisují k těmto programům mají nyní jistotu, že je nemůžou zrušit, bo teď dělají velice záslužnou činnost. Proto si myslím, že jakási pravidla nebo osnova, jak by měly programy být sestaveny, měly být. To, jakým způsobem se to dělá, díky tabulce sestrojené nemálo našimi kolegy, je věc druhá. Renča Čechová z Velkých Losin Ahoj Michale, připojuji rekci na tvůj článek. Nereagovala jsem hned po přečtení, chtěla jsem si to nechat uležet v hlavě, promyslet a taky počkat, až na to budu mít dost času. Jelikož patřím ve středisku k těm, kteří mají na starosti vyhodnocování programů a metodickou stavbu, je snad i mou povinností reagovat. Nejprve chci říct, že je dobré, že je mezi středisky i „ekopedagogy“ názorová pluralita a je vždy dobré, když zaznívají různé názory z různých stran. Každý jsme jiný, každé středisko je jiné a každé má i jinou cestu, jiné metody. Každému vyhovuje něco jiného, a je to tak dobře. Pluralita je vždycky zdravá. Možná naivně, ale jsem toho názoru, že všem nám, a je jedno, do kterého proudu názorově spadáme, jde o podobné cíle, vidíme podobný smysl, kam směřujeme, a proč EVVO děláme. Někdo jde cestou intuitivní práce, neřeší metody a neřeší, jestli to, co dělá, má nějaký dopad, protože prostě věří, že to má smysl. Někdo trpí možná chorobnou touhou po sebekritice a nimrání se v tom, zda to, co dělá opravdu smysl a dopad má. A tak hledá, co funguje, co nefunguje, snaží se to vyhodnotit, naměřit a udělat si z toho obrázek, kam dál. Co je slepá ulička a co vypadá jako dobrá ulička. A tak je neustále neklidný sám nad sebou a svojí prací… Rizika, která uvádíš, vnímám jako důležitá a polemiku též. Je dobré je slyšet, bát se jich a být ostražitý. Já problém vidím tak, že – pro mě osobně a asi i pro celé naše SEV – nelze oddělovat obě dvě věci. Jak entuziazmus, předávání něčeho „vyššího“ a pozitivní vztah ke všemu živému i neživému, tak kvalitní a dobré prostředky, které nám pomohou tyhle velké cíle předávat dětem dnešní generace (hyperaktivní, bez zájmu, zvyklé na interakci s PC, líné zapojit mozek a někdy dost negativně naladěné proti všemu zelenému a čím dál častěji s negativním vztahem či fóbií z „přírody“ (děti, které se raději počůrají, než si dojdou v lese na záchod, děti, které si nesednou nikdy na trávu atp.). Vidím to jako spojené nádoby, kdy jedno bez druhého prostě nefunguje. Nemůžeme být otroky převzaté geniální metody, když nemáme patřičnou touhu předávat dětem ten vztah a pozitivní zážitky. Ale stejně tak můžeme být nadšení blázni, co milují přírodu a chtějí to dětem předat, ale když nevíme jak nebo si myslíme, že víme jak, a ono to nefunguje, můžeme tím mnohem více pokazit. Neboť emoce jsou potvůrky zrádné a někdy můžeme děti aktivtou / informacemi, kterou/é myslíme i děláme/předáváme s láskou, zablokovat nebo zranit. Obojí je potřeba a u obojího je třeba být ostražitý a neustále se dívat zpět a hledat chyby a lepší cesty. Všechny metody (ač nevím, co přesně ve svém článku myslíš pojem „inovativní“ – já ho vnímám jako zaklínadlo pro MŠMT a v ČR je inovativní vše, co není frontální výuka a výklad) jsou pouze nástroj, jak dosahovat cílů. A na cílích – na tom, o co nám jde a co chceme předávat, na tom opravdu záleží. V našem středisku používáme mnoho různých metod výuky, které volíme podle cílů, někdy kombinujeme (úspěšně i neúspěšně), prostě hledáme to, co v dětech vzbuzuje pozitivní odezvu a co nám přijde, že vede k cílům a smyslu, proč to děláme. Jsou lidé, kteří dělají úžasné programy intuitivně a metody nepotřebují. Já to tak neumím, ale respektuji, že jiní jsou šikovnější a mají větší dar od Boha to zvládat. Oni ten prostředek palety metod třeba nepotřebují, já ano. S evaluací je to podobné. My ji ve středisku děláme POUZE PRO SVOU VNITŘNÍ POTŘEBU – vrtá nám v hlavě brouk, který říká: „Když jste pracovali 3 lektoři 3 dny v kuse skoro bez spánku, bylo to k něčemu, odnesou si děti alespoň něco z toho, co jste chtěli“. Prostě nám to nedá a po té – někdy hořké – sebekritice toužíme. A pak se dozvídáme věci. Někdy je nám až do pláče, jak jsme byli naivní a co nám nefungovalo. Někdy jsme překvapení, co se povedlo a co fungovalo. A tohle nám umožňuje volit prostředky, které jsou adekvátní cílům a cílové skupině. (Mj. jedna z prvních bodů metodiky, kterou používáme pro pobyťáky je, že vždy musíme respektovat skupinu – vztahy, jednotlivce, potřeby a vývoj, i to, co děti vědí a jaké mají postoje a tomu vždy a za každých okolností pokud možno program přizpůsobit). Jsem proti tomu, aby byla pro všechny povinná jedna metoda, nebo bylo povinné vybrat z pár uznávaných EVVO metod. Podle své zkušenosti soudím, že v EVVO se s jednou metodou prostě vystačit nedá. Znalost metod je výhodou v tom, že víme, jak fungují a co mají za specifika a můžeme je lépe využít. Ale stejně tak věřím, že jiní dělají podobné programy, aniž metodu znají. Je to o osobním obdarování a nastavení. Stejně tak jsem proti tomu, aby evaluace byla povinná, je to nesmysl. Evaulace je nástroj pro kritiku mne sama a toho, co dělám. Je to nástroj dovnitř střediska, které se chce pošťourat v tom, co dělá. Může být výbornou pomůckou, která má své velké nedostatky (některé věci se nedají naměřit, někdy to stojí dost času, některé ukazatele mohou dost zkreslovat). Pokud ale člověk (SEV) o těchto rizicích ví a evaluaci dělá poctivě kriticky a nedává na ní příliš velký důraz – bere ji spíš jako orientační pro další úpravy programu, mohu z naší zkušenosti říct, že je to pomůcka výborná. Jako u mnoha dalších nástrojů i zde platí „dobrý sluha, špatný pán“. Evaluace není samospásná a neměla by nikdy SEV sloužit k vědeckému zaštiťování toho, jak jsou efektivní. A tohle riziko reálně existuje a je důležité o něm vědět a neustále ho mít jako vykřičník v hlavě. Stejně je to i s metodami, ať je to metoda jakákoliv, je to výborný sluha, když se správně použije, ale špatný pán, když se z jedné udělá jediná správná a samospasitelná. Ale nic z toho zatím na poli EV v ČR nevnímám. Pluralita metod je obrovská a stále nové přicházejí a různě se kombinují. Polemika je důležitá, nicméně si se svým názorem a naším směrem (kdy se zabýváme metodami i evaluací) připadám mezi SEV jako mimoň a někdo, kdo je nepochopen. Přijde mi, že je to stále záležitost okrajová a nedoceněná. Ať to tak klidně zůstane, nikdy bych nikoho nenutila jít stejnou cestou, jako jdeme my, ale ocenila bych, kdyby zase jiní respektovali naše zkušenosti a to, k čemu docházíme my a co považujeme za dobrou cestu. Z článku jsem moc nepochopila, co, Michale, přesně ty považuješ za ideál, jak by se EV měla teď (v tomto světě a s těmito dětmi dělat). Pochopila jsem, s čím polemizuješ a před čím varuješ, ale nepochopila jsem, jaká tedy tobě přijde správná cesta. Entuziastický výlev zapáleného šílence před dětmi bez ladu a skladu? Nebo co konkrétně? Protože kromě frontální výuky je všechno dnes považováno za inovativní. I to blbé určování bezobratlých dnes pro učitele bomba a novinka… Doufám, že bylo pochopeno, co jsem rozsáhlým textem výše zamýšlela. Snažila jsem se vyjadřovat co nejpřesněji. Pak-li, že jsem v něčem tvůj článek nepochopila, omlouvám se, ale místy pro mne byly některé pojmy neuchopitelné a věty nesledovatelné a ztrácela jsem se v jeho filosofickém duchu :-))) Měj se hezky, třeba to někdy probereme i ústně Petra Macháčková, Vlašim Michale, Lenka mi přeposlala reakce diskutujících i tvoji. Vše jsem se zájmem přečetla – dobrá debata:-) Reakce některých mne nutí znovu reagovat (tentokráte spíše na názory ostatních než na tebe:-): 1. Nikdy nikde na žádné akci ani semináři ani prezentaci ani v literatuře jsem neslyšela a nečetla o nikom, kdo by tvrdil, že chce změřit lásku, vztah atp. (v EVVO). Dokonce jen s opatrností se povídá o tom, že se s jistou nepřesností a komplikovanými, kombinovanými metodami dá naměřit do jisté míry postoj. Střediska, která evaluaci dělají, ji dělají proto, aby věděla, zda dosáhla svých cílů – což u nás je právě ten smysl EV, to, co chceme dětem předat. A to jsou informace, postoje, kompetence, dovednosti, hodnoty a vztah. Něco z toho jde naměřit dobře, něco komlikovaně, něco skoro vůbec a něco ani nemá cenu měřit. A chtěla bych všechny diskutéry ujistit, že o tom víme, stejně jako víme o různých rizicích interpretace výsledků. Jako jedno z rizik vnímáme i to, abychom nedělali cíle podle toho, co se změřit dá – pak by tam zbyly zejména informace, což je pro EV opravdu málo (sama o sobě informace považuji pouze za prostředek a také vím, že je velmi důležité, jak s nimi člověk pracuje). Nemám pocit, že by z našich cílů mizely velké myšlenky a nenaměřitelné vize. Ale proč se nepokusit zjistit – i když nedokonalými prostředky – to, co alespoň trochu zjistit jde? Sama za sebe a svou zkušenost v EV (která je oproti těm zkušenějším samozřejmě krátká) musím říct, že pro mne osobně je velmi vnitřně stísňující ta nejistota, kdy několik let s nasazením a nadšením něco dětem předávám a vlastně nevím, zda to k něčemu bylo. Jsem člověk, který chce vědět, na čem je. A jestli my něco v našem SEV hledáme, tak jsou to právě „metody“, „postupy“ atp. kterými dojdeme s dětmi k těm nejvyšším vizím, ke smyslu našeho činění, k tomu, že chceme, aby si lehli na louce do trávy a byly šťastni. Bohužel mne ale za ty léta opustila naivita, že to programy EV jde dosáhnout. Je to jen vize, o jejíž naplnění stojí za to usilovat, ale co můžeme my na střediskách vybojovat v době facebooků, PC her a zábavních center? V porovnání s mediální masáží, reklamami na prestižní značky? A proto, že není jednoduché dosáhnout našich krásných a láskyplných cílů, stojí za to se ohlížet dozadu a hledat, co děti oslovuje. Evaluace neznamená vyplňování dotazníků na vědomosti. Evaluace a zpětné vazby po programech nás vedou třeba i k poznatkům, že výborná a funkční „metoda“ EV je, když děti pustíme do divočiny a necháme je, aby si pro sebe zkusili něco uvařit. A podobné jiné hrátky. A i když v našem SEV pracujeme se všemi trochu v diskusi vysmývanými metodami (kolbovy cykly, EUR atp.), na prvním místě u nás jsou využívané metody, které staví na zkušenostním učení a prožitku. Však právě Kolbův cyklus není nic jiného než nástroj, který pomáhá dětem reflektovat nějaký prožitek, zkušenost, zážitek. Sama jsem prošla Tříletým školením německé Náboženské pedagogiky celistvé výchovy a tohle byl jeden z úhelných kamenů – hodnoty, postoje a vztahy se dají budovat pouze na reflektovaných zážitcích a reflektovaných zkušenostech. A i v této pedagogice se kladl důraz na dobré využívání metod a správné stanovování cílů. 2. Bohužel nejsem toho názoru, že když člověk je nadšenec a má rád přírodu a myslí věci dobře, tak je jedno, jak učí. To se – tedy alespoň v mém okolí – někdy stává naopak cestou do pekel. I historie sama je plna příkladů, kdy lidí, co něco mysleli s nadšením a láskou přivedli svět na scestí… Bohužel si stále myslím, že pro ekopedagoga je potřeba obojí. Nadšenec, co má přírodu rád, může i přes svou dobrou víru děti zablokovat a poškodit. Bohužel… A samozřejmě naopak to platí dvojnásob. Učitel, co má skvělé metody, ale příroda je mu šumák, zodpovědnost necítí a děti bere za zvěř, by vůbec tuhle práci dělat neměl. 3. Tvá reakce na reakce diskutujících se mi moc líbila, i když místy byla pro mne složitá na pochopení. Co základního jsem z ní ale (snad dobře) pochopila je, že tvoje varování směřuje k tomu, abychom v EV neupřednostňovali vědomostní cíle, předávání informací atp. a aby se nevytratilo pobíhání v lese, zážitky a důraz na opravdové hodnoty lidského žití. A v tom s tebou úplně souhlasím. Ono předat vědomosti je jednoduché, možná proto nás to svádí k tomu dělat takové programy. Ale předat vztah je velmi složité a někdy prakticky nemožné… A neměli bychom jít tou širokou, krásnou cestou, ale musíme se vydat tou úzkou, plnou nástrah a překážek, která ale jediná vede k cíli. 4. Plně se ztotožňuji s Michalem Medkem a i já vnímám to, že když hledáme vhodné prostředky k dosažení cílů a hodnotíme si, zda se nám to povedlo nebo ne, děláme tak z touhy po lepším uchopení a předání toho hlavního smyslu a vize pro EV. S láskou Petra:-) Mgr. Petra Macháčková, DiS. Ahoj Michale, chvíli jsem váhal, jestli mám na Tvou esej O ekologické výchově s láskou zareagovat. Mnoho z toho, co mě k článku napadlo, už napsali jiní. Přesto zkusím pár svých myšlenek shrnout. Článek se mi zdá příliš vyhrocený. Já osobně nevidím velký rozpor mezi citovým a intuitivním přístupem na jedné straně a aplikacemi teoretických přístupů „inženýrů“ z vysokých škol na straně druhé. Naopak. Pouhou aplikaci schémat, pouček a postupů bez osobního přístupu a zkušenosti považuji stejně jako ty za prázdnou a jaksi chudou. Nicméně. vyhýbat se možnostem, které mohou pomoci naši práci zkvalitnit, se mi zdá nerozumné. Rozum mi tedy velí neupadnout ani do jednoho extrému. Máš pravdu v tom, že o ekologické výukové programy je neustále ohromný zájem ze strany škol. N druhou stranu existují v současné době i hlasy právě ze strany škol volající po inovacích a zvyšování úrovně služeb SEV. Díky programu Národní síť EVVO jezdím často na hospitace na výukové programy středisek a při debatách s učiteli se čím dál častěji začínají objevovat vyjádření typu: „Očekával jsem něco víc, toto bychom dokázali pro naše žáky připravit sami.“ A dodávám dovětek, který už jsem taky slyšel „a lépe!“ V současné době působí na území naší republiky možná až dvě stě organizací, které nabízejí produkty školám, cca 60 z nich tvoří ta významná. To už je pěkná smečka. Služby, které nabízejí, mají ale diametrálně odlišnou úroveň – to jsem schopný posoudit i bez tabulek a sofistikovaných nástrojů – pouhým pozorováním a srovnáváním. Osobně vnímám tvorbu metodik, nástrojů na hodnocení kvality apod. nikoliv jako represivní nástroje, které jsou dobré tak maximálně k otravování života, ale spíše jako nástroje, které mohou pomoci začínajícím, méně zkušeným, ale v důsledku i těm zkušenějším k vlastnímu rozvoji a posunu dál. Pak mám ještě jednu poznámku, která jde malinko mimo hlavní téma, ale neodpustím si ji. Trochu mi z článku vyplývá, že je tu jen jeden správný přístup a východiska pro nás, lidičky pohybující se v ekologické výchově. Nestydím se přiznat, že ačkoliv příroda má v mém hodnotovém žebříčku své příčky, mým motivem pro práci v ekologické výchově není láska ani k přírodě ani k ekologické výchově jako takové. Lásku jako svůj nejvyšší cit mám vyhrazenu pro jiné objekty svého milování. Přes to jsem si doposud myslel, že má moje práce v ekologické výchově smysl, že stojím na správném místě a svou práci dělám dobře. Esej ale ve mně vzbuzuje krapet pochybnost, zda tomu tak opravdu je. S úctou Vašek Broukal Zdar! Andělem armagedonu ekologické výchovy může být i ten, který to myslí upřímně a dobře. A to je na tom právě to šílený! Tento anděl s dobrými úmysly může v dobré vůli „nazřít“ tu děsivou skutečnost, kterou jsem poprvé četl v Kobíkově katolické etice a při které mi běhá mráz po zádech: „Evangelizace velkého množství lidí vyžaduje institucionalizaci.“ Potřebuješ „školit lidi“, abys pak měl „kvalifikované pracovní síly pro daný obor“. A je to v prdeli! V nejlepší víře se začnou psát příručky milování – katechismy. Asi nemusím pokračovat. Církev si na tom zuby už vylámala, věda si je v naší době vylamuje a teď jsme kachna na ráně my. Nejhorší je na tom ta kombinace upřímné, dobré vůle, racionálního úsudku a dobrého člověka. Myslím, že je nutné odlišení dvou rovin: jedno je ekologická výchova v silném slova smyslu a druhé prostá „etologie člověka“. Prostě to maso naučit, že plasty do žlutého a papír do zeleného (nebo jak to je). Ale ekologická výchova je přece (nebo by měla být) o SETKÁNÍ SE s fysis – NE o povídání o ní! To se může odbývat ve škole, věru že mnohdy lépe a žádné SEV na to nejsou potřeba! Není třeba lidi školit – je třeba je zasvěcovat! To je ta výzva pro nás – jak těm lidem, adeptům „učitelství ekologické výchovy“ – ZPŮSOBIT PROŽITEK, KTERÉHO NEJSME AUTOŘI skrz nějakou metodiku, který sice nedovedou formalizovat a tedy zpříručkovat, ale dovedou následně taky zprostředkovat. Takový, který je změní. Jasně – je ten nárok velký, ale proto rozlišuju mezi „ekoetologií člověka“, což je v podstatě školení v komunální hygieně a racionálním nakládání se zdrojema, která je určená pro masy a pak o ekologické výchově, která je určena pro ty, jež byli omilostněni darem žasnout a být proměněni. Nedělám si iluze, že je to většina populace, dokonce se domnívám, že je to tak do 10%. Ale KURVA těch NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH 10%, které svět používá jako svoji hubu. Punktum! Tomáš Daněk Druhá strana mince. Michale, rozumím Tvým pocitům. Protože v Tvém komentáři zjevně zastupuji akademickou stranu, chtěl bych se podělit o svoje. Když jsem ještě pracoval v Brontosauru, viděl jsem to podobně. Knihy o teorii se mi zdály jako vlky-plky a do značné míry tomu tak bylo, protože u nás toho tehdy moc dobrého nevycházelo a zahraniční literaturu jsem tehdy neznal. Myslel jsem si, že dělat programy je hlavně věc intuice a zkušenosti a připadal jsem si jako superhvězda. Zpětně si myslím, že jsem tehdy trpěl naprostým nedostatkem pokory a vrcholnou ignorancí. Nedostatek pokory byl v pocitu, že já sám a moje pocity jsou arbitrem rozlišujícím kvalitní od nekvalitního. Ignorancí proto, protože jsem nevěděl nic o práci našich kolegů za posledních 40 let ze zemí, které měly to štěstí, že se v nich environmentální výchova mohla rozvíjet ve šťastné symbióze akademické i praktické komunity. Když jsem začal pracovat na fakultě, tak jsem se snažil převzít akademickou roli. Ta znamená studium, výzkumy, výuku a šíření. Zpětně jsem zjistil, že jsem často intuitivně používal postupy, které mohly dětem škodit a možná i škodily a já se to nikdy nedozvěděl, protože mě nenapadlo se na to ptát a ani jsem nevěděl jak. Zjistil jsem, že spousta věcí, které u nás řešíme, jsou vyřešené. Objevil jsem nové postupy. Některé se mi líbily víc a jiné míň, ale snažil jsem se je všechny nastudovat a podle možností vyzkoušet na akcích, které dělám (byť jich teď už není tolik, pár za rok). Nikdo nezná recepty na všechno. Věřím tomu, že jsou učitelé, kteří intuitivně podávají skvělý výkon. Když se ale konfrontuji sám se sebou, bojím se, že mnohem víc je těch, kteří s velkým nadšením dělají špatnou práci a nikdy se to nedozví, protože se na to stejně jako kdysi já neumí zeptat. Seznamuji se s programy různých středisek. Mnohé se mi líbí. V řadě ale čtu postupy, které už někde byly vyhodnoceny jako riskantní a často vedoucí k opaku toho, co jejich tvůrci zamýšleli. Dělal jsem pár evaluací. Ukázaly mi, že málo který program funguje přesně tak, jak si to představovali jeho tvůrci, některé dokonce nefungují skoro vůbec. Zatím se mi zdá, že to co u nás vidím, v celku odpovídá v dobrém i zlém tomu, co čtu v zahraničních zdrojích. Je možné, že podmínky u nás jsou natolik jiné, že teorie, ověřované v USA, Kanadě, Tchaj-wanu, Mexiku, Filipínách, Dánsku, Německu atd. u nás nefungují. Ale přijde mi dobré si je aspoň přečíst – dřív, než je odmítnu. Určitě je dobře zkoušet vlastní cestu. Pak by se ale měla ověřit. Pokud nebudeme dělat ani jedno ani druhé, pasujeme se tím na ty ignorantské supermachry bez pokory- já už se k téhle fázi vracet nechci. Musím taky odmítnout Tvoji (jakkoliv hezky vypointovanou) závěrečnou paralelu. Velmi doporučuji mezi sexem a environmentální výchovou rozlišovat. Environmentální výchova je (smysluplná a krásná) práce, za kterou (většinou) beru peníze. Pokud chci být profesionál, měl bych se snažit svoji práci dělat co nejlíp a zajímat se o to, jak mi to jde. Neumím si představit doktora, který léčí podle intuice, veden pouhou láskou k pacientům. Je jasné, že pedagogická práce nelze dělat bez lásky k lidem a environmentální výchova nejde dělat bez lásky k přírodě. Ale právě proto ji chci dělat tak, abych neublížil dětem a současně je k té přírodě skutečně dovedl. Žádná metodika nikdy nezruší prostor pro intuici a živou interakci. Není to buď a nebo, je to jedno i druhé. Metodika samotná pro dobrou práci nestačí, stejně jako nestačí ani samotná intuice. Stejně tak si nevystačí sami o sobě akademici, ale ani „praktici“. Jsme dvě strany jedné mince. Úlohou akademického světa je budovat teorie, zkoumat, navrhovat metodiky, hodnotit. Úlohou praktické komunity je ověřovat v praxi, korigovat, dávat zpětnou vazbu. Pokud se kontakt mezi oběma stranami přeruší a nebo jedna ze stran nefunguje (jako to bohužel bylo dlouho u nás), utrpí i druhá strana. Akademici se bez praktiků ztratí v komplikovaných abstrakcích. Praktici se bez akademiků ztratí v záplavě dobře míněných nefunkčních programů. Naše akademická komunita je zatím dost malá a naše spolupráce s „praktiky“ má krátkou historii. Budeme muset ještě dlouho objevovat, jak nám to půjde dohromady. Bude to chtít hodně oboustranné tolerance. Z pohledu naší strany vám musíme říkat, že to či to nefunguje a to či ono by se mělo dělat jinak. Je to naše role. Z vašeho pohledu nám dávejte zpětnou vazbu. Ať jsme na té či oné straně, máme společné cíle. Společné cíle znamenají cestu, cesta znamená opouštění starého a hledání nového. Věřím tomu, že se na ní ještě mnohokrát potkáme. Honza Činčera, Technická univerzita v Liberci Dobrý den, děkuji, že jste věci, o kterých přemýšlím, pojmenoval. Jsou programy, které zvládne kdokoliv, ale velká většina je jich spojena s konkrétní osobou či naladěným nitrem. Dají se napodobit, ale není v nich ta duše. A pak ani program nemá duši. A děti to poznají a nevěří. Poznají to i někteří učitelé. Jakpak se dá duše do tabulky? Hezké dny Marie Sara Rajnošková Chaloupky o.p.s. Ahoj Michale, moc tě zdravím a děkuji za podněty vyplývající z Tvého článku. Dostala jsem se k němu až dnes, proto jsem zatím nereagovala, ale moc ráda bych zareagovala v nejbližších dnech (cca ve středu až pátek, trochu nestíhám). Nevím, jestli má reakce bude vnímaná jako pozitivní či negativní, jako podpůrná či oponující, ale určitě s Tebou budu v mnoha bodech polemizovat. Vážím si práce nadšených lidí, kteří hledají dobro, lásku, krásu v environmentální oblasti, v péči o naše životní prostředí. Už nyní ale musím napsat a zároveň se přimlouvám za to, aby se uměle nevytvářely nějaké „2 skupiny“, které stojí proti sobě, myslím, že láska k prostředí, v kterém žijeme, a touha předat ji dál může jít ruku v ruce s kvalitním vzděláváním zahrnujícím tuto emocionální složku. Píšeš o nadšených lidech, kteří mají svůj pohled, hledají svoje cesty, jak předat to, k čemu dospěli, dalším. Ale věř, že se setkávám i s pohledy z jiné strany – nezkušenými ekopedagogy hledajícími vhodné přístupy, nespokojenými učiteli (a to nespokojenými i se zavedenými organizacemi), nerozhodnými donátory těžko se orientujícími v žádostech o finanční podporu …). Tolik jen v rychlosti, více v nějaké delší reakci. S úctou a pozdravem Lenka Daňková, Pavučina O ekologické výchově s láskou potřetí. Předkládám už jen soubor číslovaných poznámek, ke kterým mě vedla bohatá a zajímavá diskuse. 1) Ta láska v názvu nebyla brána tak vážně, jak se k tomu čitatelé postavili. Myslím, že láska se nedá nejen změřit, ale ani napsat. Ale prostě mě baví hraní se slovíčkař a jejich významem. 2) Můj text není odborný, je teoretický, jde o esej a odborné podklady bych musel velmi dlouho hledat. Opírá se o teorie, které ale nesouvisejí s didaktikou. Zdá se mi, že na objevování kouzla didaktiky je už přece jen „pozdní doba“. Čímž neříkám, že není didaktiky potřeba. 3) Nikde v textu snad nemluvím o aroganci metodiků, mluvím o tom, že metodiky nejsou vše. 4) Můj text je vyhrocený úmyslně, vyvážený by asi nevyvolal tak velkou diskusi, která se objevila v mých emailech. Text upozorňuje na pár nebezpečí, které mohou z metodik vyplývat. Mluvím o tom, že vzdělání není jen didaktika. 5) Mluvím o tom, že mnoho informací o programu mohu získat i dotazníkem v podobě rozhovoru. S pomocí stále více opouštěných kvalitativních výzkumů oproti výzkumům kvantitativním. 6) Sám se pohybuji již několik let spíše v akademické a manažerské pozici, proto pokud něco vypadá, jako že mám nechuť k akademické půdě, pak by to znamenalo nechuť k tomu, co mě samotného velmi baví. 7) Mám raději teorii o vědě, než teorie vědecké. 8) Vnímám přírodu šířeji, než jako soubor ekologických poznatků. O nich si navíc myslím, že se budou neustále měnit. 9) Je mi líto, pokud by měl být vztah k přírodě jen záležitostí expertů a odsuzovat laiky (například romantiky, intuitivní blouznivce) do role neužitečných statistů. Jako by jejich vztah k přírodě, jiný než vědecký, neměl tu váhu. Jako by snad ani nebyly také přírodní bytosti. Jako by měli dostat ze svého vztahu k přírodě horší známku. 10) Výukové metody sleduji a účastním se řady seminářů, které se je snaží uvést do praxe. Často jsem jejich teoretické zázemí usilovně obhajoval před učiteli z praxe. Sám pro sebe jsem se snažil, abych si z nich vzal to, co mi připadá zajímavé, pro práci kterou dělám. 11) Přiznám se, že pokoru cítím zejména k přírodě, lidem a dětem a vztahům mezi nimi, než k metodikám a evaluacím jakéhokoliv typu. Přesto si nemyslím, že metodiky jsou neužitečné. 12) Domnívám se, že při pozornějším čtení mého textu rozezná čtenář mou snahu, aby místo jedné varianty nějakého nejvhodnějšího a nejlepšího programu existoval vějíř dobrých programů, mezi kterými je těžko hodnotit, protože nabízejí velkou škálu odlišných metod. 13) Článek se může jevit vyhrocený i tím, že nahlíží problematiku ze strany, která mi připadá v moderní společnosti velmi ohrožená, marginalizovaná a dokonce velmi často hrubě napadaná: tu s odkazem na citovost, na romantiku, na plané řečnění, nepodložené něčím konkrétním. Zdá se mi divné, že konkrétní se nám dnes jeví pouze to, co se objevuje jako statisticky prokazatelné. Tak se ze skutečnosti stává fakticita. Fakticita, která však ze svých rozumných důvodů, uzávorkuje všechno, co se změřit nedá: třeba lásku k druhé osobě, k rodičům, k přírodě. 14) I kdybych statisticky prokázal, že většina učitelů si myslí, že by udělali kvalitnější a lepší program, než je ten nabízený středisky, rád bych následně zkoumal, co je myšleno tou kvalitou. To že si třeba 80% lidí myslí, že máme kvalitního prezidenta, se mi nejeví tak zajímavé, jako otázka po tom, co lidé vlastně mají na mysli pod tou kvalitou, podle čeho proběhlo jejich hodnocení. V peoplemetrech se vždy objevuje nějaký záměr, je v nich ukrytá moc, stěží se v nich projeví smysl. Jsem si vědom, že existují hodnocení, která s tím počítají, vyhýbají se těmto jevům, nejsou přímočaré. Ale principiálně bych vždy prověřoval otázky, které jsou kladeny před odpovídáním na ně. 15) Zcela jednoznačně jsem v prvním textu vyjádřil obavu z emocí, které nejsou korigovány rozumem. Nemám problém s rozumem, mám problémy s rozumem, který si myslí, že lze přírodu uchopi pouze racionálním způsobem. 16) Pokud učitel učí špatně, může to být jak intuitivní romantik, tak také technicky orientovaný a metodicky přesný inženýr, nebo třeba romantický inženýr. Ono záleží na tom, z čeho metodika vychází a komu je určena. Vždy je ovlivněna tím, kdo ji napsal. Proto jsem vyjádřil podporu té iluzi, že nejlepší by bylo, kdyby si metodiku tvořil každý pedagog sám a byl připraven na to, že ta nejlepší metodika nebude nikdy hotová. 17) Nepatřím k lidem, kteří ujíždějí na romantismu. Proti označení mého textu jako romantický bych se rád ohradil a přenechal toto hodnocení mnou zmíněných zpěváků. Bojím se romantismu, pojatého jako jedno vnímání světa. 18) Přišlo mi zajímavé, když někdo vidí můj text jako nabádání k jediné možné podobě provádění EVVO a druzí mě zase nabádají, abych jim vysvětlil, jak přesně si tu výuku ke smyslu představuji. Myslím si, že můj prvotní text je především otázkou a to ne jen proto, že se v něm vyskytuje hodně otazníků. Kdybych vyplnil některá přání diskutujících a určil bych, jak to má podle mne přesně být, pak bych stvořil metodiku. Možná svoji, ale přece jen mi šlo v mém textu o něco jiného a to o co mi šlo, by tímto krokem ztratilo na významu. Myslím, že to snad není arogance a nedostatek pokory. 19) Environmentální vzdělávání se zrodilo jako alternativa k některým projevům současné školy (inspirované mnoha jinými alternativami): mentorování, umělému prostředí výuky, přílišnému zahlcení výuky definicemi, atd., atd. Bylo mladistvou (obsahem) revoltou, která zanášela malinko chaosu do již vytvořeného školního řádu. Proti školnímu řádu, který byl po staletí ukováván dobrými úmysly nadšených učitelů a jejich reforem, které měly nastolit konečně kvalitní vzdělání. Opakujeme tento cyklus v environmentálním vzdělávání? Budeme ještě lepší, protože to stihneme za dvacet let? Každá alternativa, která se vezme smrtelně vážně a prosadí se, se stává nesnesitelnou totalitou. Můžeme se nadít něčeho takového v naší EVVO? 20) Nerad bych se dočkal toho, že ministerstvo ŽP nebo ministerstvo školství vybere ten nejlepší z našich metodických postupů a evaluačních nástrojů, které byly původně určeny pro interní zkvalitnění praxe, a udělá z nich závazný a kontrolovatelný předpis, vzor pro všechny, vzor pro udělení akreditace, stanovení toho co je a není ekologický výukový program. Pak už jen zbývá přesunout ty nejlepší do nové role environmentálních školních inspektorů. 21) Smysl vzdělávání o podobách vztahu člověka a přírody je dobré podpořit i s pomocí lidí, kteří umějí přetlumočit práci pedagogů veřejnosti, úřadům, sponzorům. Buďme šťastni, že existují a baví je to manažerská a kancelářská práce. Buďme rádi, pokud tyto postupy nebudou považovány za smysl sám, jedinou pravdu o tom co děláme. Tedy jakousi racionální ideologií, ač by se mohlo zdát, že ideologie může být spíše emocionální. 22) Má obhajoba iracionality vychází z pocitu, že absolutizace racionality je nerozumná. 23) Jsem přesvědčen, že existuje i přímá situační reflexe výsledků mého pedagogického úsilí, například rozhovor s dětmi, učitelem. Reflexe není založena pouze na metodě založené na měření a dotaznících. Kvantitu nelze sjednotit s kvalitou. 24) Nevidím důvod, proč by se mělo říkat, že lidé, kteří pracují intuitivně, jsou šikovnější, něž ti, co se drží palety metod. Myslím, že to nelze říci ani naopak. Možná lze říci o vztahu intuice a opory v metodách totéž, co vnímáme u rozumu a citu, že obojí spolu souvisí. Ale také to, že je dobré je neházet do jednoho pytle. 25) Byl bych rád pokud se stane můj text podkladem k diskusi a vyjasňování toho, co pro EVVO znamenají jednotlivé přístupy. 26) A Ladislav Šerý: Iluze přesto musejí být neustále vytvářeny a obnovovány, protože civilizovaný modus existence je na nich postaven. Svět pro nás existuje pouze prostřednictvím iluze: nikdy nebyl sám se sebou identický, nikdy nebyl reálný. Vznikající (technologický) hyperreálný svět však bude naplněn realitou tak, že na nic jiného v něm nebude místo, ani na iluze. K tomu odedávna směřuje věda a technika a veškeré lidské úsilí. Svět bude dokonán, dokonalý jako technický prostor. Zmizí jako iluze a povstane jako hyperrealista, na niž bude už každá iluze krátká. 27) Líbí se mi představa světa nedokananého. Bylo to o něm. Ne o dvou stranách mince. Bylo to i o tom, že dvě strany téhož úsilí mohou mít jiné podoby a snaha upozornit na to jaké. Bylo to úsilí být na straně slabšího, protože slabší je v moderní společnosti to, co není vyčíslitelné. Michal Bartoš Ahoj Michale, mám tě ráda, a to, co děláš, považuji za velmi dobré. Ale tentokrát mne tvoje kritika (nebo co to je) velmi mrzí. Hlavně proto, že nemáš pravdu, svůj názor ale říkáš způsobem, kterému se prostě musí věřit. Je ovšem otázka, zda tato víra ekologickou výchovu spasí, a já si myslím, že ne. Mluvíš o vnitřním obsahu EV, a to je zcela v pořádku. Pokud vzniknou programy nebo dokonce celá pedagogika založená na autoritě osobnosti, bude to jen dobře. Pak tu ale musí být i způsob kontroly – osobnosti jsou různé. Je-li měřítkem kvality síla jejich výrazu, tak je to dokonce nebezpečné: milovat lze třeba národ, a všichni víme, kdo tak činí dnes i v minulosti. Není důvod, proč (za určitých okolností) by školství mělo upřednostnit jen některé formy lásky. Kam svou pozornost v tomto smyslu zaměřuje, to často určují vnější podmínky a celková situace. To je i případ ekologické výchovy, která se „nevaří“ jen v přímé konfrontaci se svým předmětem, tedy samotnými dětmi. Mohla bych ti tady připomenout, jak (těžce) se prosadila do různých strategických dokumentů, na jejichž základě ji dnes lze vůbec financovat. U mnoha z těch jednání jsem alespoň zčásti byla, a kdybych měla popsat jejich dynamiku tak je asi následující: impulsem byly velmi příznivé okolnosti počátku 90. let. Sametová revoluce byla z velké části revoltou proti způsobu, jakým komunisté „pečovali“ o životní prostředí. Ekologičtí aktivisté byli mezi těmi, kdo událostmi roku 1989 hýbali. To, že vznikla příslušná ministerstva i zákony velmi rychle a účinně, byla zásluha dobré připravenosti v této oblasti. Ekologická výchova se tak trochu „vezla“ na vlně zájmu a dostupných financí, a dost brzy našla své kvalitní představitele. Byla zde silná tradice v podobě aktivit vedených pod organizacemi typu ČSOP, TISu aj., ale zápas o její novou, demokratickou podobu a větší otevřenost tehdy začal a vede se pořád. Zdaleka není pravda, že dnes je EV již etablovanou součástí vzdělávacího systému. SPEVVO vznikalo skoro deset let a jednání o velmi nekonkrétních formulacích tohoto „státního programu“ nezavazujících téměř nikoho ke konkrétním krokům byla nekonečná. Dokumenty tohoto typu schvalují i jiné resorty, jejich obecně přijatelnou podobu je třeba vyjednat politicky. Dnes máme kromě SPEVVO i SVUR, a to je zase výsledek mezinárodního tlaku a jednání, na která jsme přistoupili opět díky vůli politické. To jsou skoro jediné formální „záruky“ a pořád platí, že prostor pro EV je jimi otevřen, ale nic víc. Záleží tak trochu na dobré vůli a kvalitách všech zúčastněných stran, zda a čím bude vyplněn. Nejen ovšem na kvalitách vnitřních, to je velký omyl – záleží i na celkovém přijetí ekologické výchovy, ochotě uznat ji ze strany těch, kdo o ni primárně zájem nemají. A tedy i na kvalitě její „prezentace“ navenek. Není to nic, nad čím by bylo třeba být smutný nebo naštvaný. Jakékoli kvality je v demokratické společnosti umět prokázat a učinit je přijatelnými obecně. Podporovat nějaké sektářství by se rozhodně nevyplatilo, a ekologická výchova přináší taková pozitiva a osvědčené i moderní hodnoty, že s tímto požadavkem rozhodně mít problém nebude. Jistě se časem ukáže, že přirozený prožitek (související s přírodou jako původním životním prostředím) je základem nejen fyziologického zdraví, emocionální spokojenosti, ale určitě také intelektu jakožto (byť sofistikovaného) vztahu ke skutečnosti. Nechat v tomto ohledu vychovatele na pochybách by znamenalo neukazovat jim správnou cestu – což by jistě nastalo při nedostatku reflexe, výzkumu, hodnocení. To, po čem voláš ty, by ale z druhé strany (z hlediska nepřátel EV), bylo možné nazvat „neprůhledným vůdcovstvím“. A jestli máme odpor vůči různým evaluacím, inspekcím, dotazníkům? Jistě, to ale může být i o tom, že dosavadní způsoby kontroly jsou hnidopyšské a nepřinášejí užitečnou zpětnou vazbu nikomu. Můžeme si uvědomit, že pravděpodobně odpovídají jakémusi velmi zastaralému vzdělávacímu paradigmatu, a potřebují zásadně revidovat. Nikoli ovšem zcela zrušit – naopak, vymyslet, jak je změnit, aby odpovídaly potřebám vnitřní proměny vzdělávacího systému i jeho soustavného vývoje, a také osobního rozvoje pedagogů samotných, zlepšování jejich programů atd. Je jasné, že k tomu povede dlouhá cesta, ty nástroje buď neexistují, nebo odpovídají jiné vzdělávací kultuře (zahraniční), a je potřeba na nich tvrdě pracovat. Ale chceme-li způsobit jakoukoli změnu ve vzdělání samotném, cesta vede hlavně přes způsoby jeho hodnocení a jejich správné nastavení. Ve slušné společnosti by mělo být normální „skládat účty“ ze své činnosti, obhajovat její kvalitu. Ve sféře vysokoškolské pedagogiky jde víc o hodnocení vzájemné, nižší stupně spoléhají spíše na autoritu ministerstev. Objektivní kritéria by ale měla být tam i tam – ukazovala by, co je dobré, už v začátcích, a ne až po mnoha letech pedagogické činnosti, kdy jde o uznání zásluh již existujících. I to je dobré, nám jde ale i o změnu směrem k dialogu. Chceme totiž, aby se mohlo prosadit i to, co je nové, plné ideálů a energie – aby vývoj vedl tudy, nikoli pouze přes následování vzorů již existujících či dokonce přes „dobré vztahy“ a přijetí pravidel hry založených na názorech těchto „guru“. Protože pak by nemuselo jít o fair play a mohli bychom se začít utápět v intrikách různého druhu, což by v našem malém společenství zabývajícím se EV způsobilo rozklad naprostý. Přeji nám všem, aby se to nestalo. Jana Dlouhá, Envigogika Dobrý den, i když jsem relativním „nováčkem“ v EVVO(s Alešem Máchalem se znám skoro 20 let, pak 4 děti, úlet a rozčarování s waldorfem…), přece jenom mi to nedá reagovat: nikde zatím v systému EV nevidím pokoru k přírodě v člověku, zvláště mám na mysli přírodu v matce ( probuzené hormony) a roli ranného dětství. I když jsem původní profesí učitelka (Č -Vv), znám situaci zevnitř školství, mrzí mne, že natolik niterný a hodnotový postoj (jako dle mých ideálů by měla EV naplňovat) je soukán pouze do školního systému… Rozjíždím pidiekostředisko http://medvedsemily.webnode.cz/ (neurazte se,ale monstra vybudovaná za evropské peníze nejsou pro mne trvale udržitelná (např. Střevlík v našem kraji…), je mi inspirací Schumacher: Malé je milé a matka Tereza“dělejme malé věci s velkou láskou…“ Je také pravda, že kvůli zařazení do NS EVVO jsem absolvovala seminář (s milým Alešem M.) a byla zděšena excelovými tabulkami evaluace. Na semináři diskutujícího J.Činčery jsem se hrůzou dozvěděla, že žádný výzkum! zkoumající vliv obyčejné manuální práce – řezání dříví, nečetl (a to jsem se ptala na osobní názor..). Byť mám PaedDr. ještě ze studií, k akademické půdě mám opravdu daleko. Vyšší školou pedagogiky a sociologie je mi několikaletá práce v mateřském centru s velmi biodiverzní sociální strukturou… Držím Vám palce v obhajování životnosti a živosti, krystalizace struktur je smrtelná…S pozdravem Lenka Hřibová K eseji i některým diskusním příspěvkům: Historické pozadí / vývoj – od 90. let do dneška – a důsledky z toho plynoucí V několika reakcích jsem zaznamenala a ráda bych připomněla či doplnila další postřehy o vývoji EV od devadesátých let (v období po sametové revoluci). Potřeba ochrany životního prostředí byla vnímána jako jedna z akutních věcí, existovala určitá tradice a byli tu nadšenci, kterým se uvolnil prostor pro nové věci. A tak vznikaly (celkem živelně, s patřičným nadšením) nové organizace s celou řadou činností. Nešlo o nějakou masovou věc, většina těchto lidí se mezi sebou znala (nebo alespoň rychle poznávala), probíhala čilá výměna zkušeností, nápadů, spíš šlo o takovou velkou „rodinu“. Tito nadšenci postupně „nakazili“ další lidi, a tak se „rodina“ rozrůstala. I v souvislosti s celospolečenským vývojem vznikaly nové organizace, přicházeli noví lidé, byly přijímány zákony a různé další normy zahrnující předmětnou oblast … … a nyní už jsme někde na přelomu tisíciletí, spíše i dál. Spolu s nárůstem organizací, lidí pohybujících se v EV a různorodostí poskytovaných služeb začíná vznikat potřeba nějak se v tom všem dění zorientovat, vzniká potřeba odlišit od sebe dobré a špatného, kvalitní od nekvalitního, to vhodné (co finančně podporovat) od toho nevhodného (co si finanční podporu nezaslouží), … … a to nejen v oblasti EV, obdobná potřeba je zřetelná i v dalších oblastech (např. sociálních služeb apod.) Rozbíhají se debaty, jak efektivně připravovat děti na život / na budoucnost, jak se vypořádat s narůstajícím množstvím informací, s nároky kladenými na jedince, společnost i prostředí, ve kterém se pohybujeme. Tím vším a jistě i dalšími argumenty bych zdůvodnila vzrůstající zájem o různé způsoby hodnocení, druhy tabulek, škatulkování, zájem o kvalitu práce … … A samozřejmě nelze vyloučit, že některé diskuze a aktivity budou probíhat více živelně, jiné koordinovaněji (obdobně jako tomu bylo s EV jako takovou v devadesátých letech). Byla bych však velmi obezřetná říkat nebo jen naznačovat, že chybí druhá strana mince – vztah lidí, kteří se v EV pohybují, k přírodě / životnímu prostředí (nevím, jestli to nutně nazývat láskou), nebo rozdělovat lidi do takových dvou skupin. Samozřejmě připouštím, že právě se vzrůstajícím počtem lidí v EV se setkáváme nejen s nadšenci, ale nejsem si jistá, že je to nutně špatně. Možná stojí za to lépe / jasněji pojmenovat pociťovanou nerovnováhu mezi citovým a intuitivním přístupem na jedné straně a aplikacemi teoretických přístupů na straně druhé, probrat ji, znovu si ujasnit, o co nám v EV jde, jaké jsou styčné body a kde jsou naopak alternativy. Drobné postřehy a připomínky k různým názorům, pohledům v eseji i diskusi – v eseji a následné diskuzi se hodně mluví o metodice, a to z různých úhlů pohledu, např. jako o přesném stanovení toho, jak má opravdový environmentální program vypadat – spíš bych ale řekla, že probíhají snahy nastavit nějaký rámec či pravidla, v kterých zůstává významný prostor pro tvůrčí práci, často se jedná o obecně didaktická pravidla, nikoli o přesné stanovení ve smyslu za prvé udělej to, za druhé ono … – pokud mi metodika má sloužit jako obecná kostra, jako opora, je třeba se v ní také alespoň trochu orientovat, jinak objevujeme objevené, možná máme radost z našeho vlastního objevování (upozorňuji, že ho považuji za důležité, min. posiluje naši pedagogickou profesionalitu), ale někdy tím také možná zbytečně utrácíme něčí peníze, příp. čas – orientovat se v existujících metodických postupech neznamená naučit se zpaměti jeden konkrétní model a ten mechanicky opakovat, ale seznámit se s tím, co už kdo vymyslel, popsal, abychom se odpovědně rozhodovali, zda využít pro daný program / službu něco odzkoušeného, protože nám to přijde smysluplné, nebo nějaký vlastní postup, který se osvědčil (nám jako jednotlivým osobám, nebo organizaci apod. …) – pocity, že se v EV věnujeme více metodice programů, než jejich smyslu samotnému, zdá se mi, vyplývají ze dvou věcí – jednak ze snahy tuto problematiku co nejširším způsobem diskutovat (buď jsme to až přediskutovali nebo naopak diskuzi podcenili / nedobře uchopili), která vyplývá z aktuální potřeby hledat vhodné cesty ke stanoveným cílům; no a pak se mi zdá (a tady musím souhlasit s Michalem), že vlastně nemáme příliš vydiskutované ty cíle, ten smysl: Co je cílem / cíli našeho ekovýchovného snažení?, to je velká výzva – cíle nemusí být pouze povahy, že toto víme a tak to musí vědět i naši studenti, děti, s kterými pracujeme, cílem mohou být společně nalezené / pojmenované hodnoty, názory atd. – je třeba si uvědomit, že nabízíme služby do škol, za ty služby někdo platí – veřejné instituce, rodiče, soukromé zdroje … … a my neseme odpovědnost, že skutečně dosahujeme toho, co deklarujeme, varovala bych před názorem / postojem vzdát se snahy rozlišovat kvalitu – tlak na řešení kvality by dle mého soudu měl jít určitě zevnitř, pokud chceme být poctiví sami k sobě i k příjemcům našich služeb; tlak začíná přicházet i zvenčí – zatím je to takový jemný tlak, možná se mi zdá, že by nebylo na škodu přitvrdit (po jednání na MŽP, kdy jeden z pracovníků konstatoval, že projekty podávané do výběrových řízení jsou celkově na dost slabé úrovni, jsem o tom přesvědčená dvojnásob) – potřeba zabývat se kvalitou výukových programů nevychází nutně z potřeby mladší (nastupující) generace vymezit se vůči té zakladatelské, taky si myslím, že pro rady chodí (chodíme) jak na akademickou půdu, tak právě k zakladatelům (navíc se mi zdá, že i s patřičnou úctou a obdivem); akademici, za kterými chodíme, působí v praxi, strávili léta prací s dětmi, nejsou jen bezbřehými teoretiky – myslím, že zastáncům kvalitní práce v oblasti EV nejde o to trumfovat se, ale hledat cesty, které skutečně směřují k tomu, co jsme si vytyčili (pokud jsme si něco vytyčili); jak rychle to musí být, záleží na různých okolnostech (často se nehledá ta nejrychlejší cesta, pro mnohé i proces může být cílem) – na závěr bych přeci jen ráda varovala příznivce zkoumání kvality, nastavování cílů, očekávaných výstupů atd., že je třeba zvažovat, co je pro praxi opravdu zásadní a přínosné, co praxe unese, oproti tomu, co už je vhodné spíše na akademickou půdu nebo pro fajnšmekry (elita by měla počítat s realitou) K diskuzi jako takové: Obecně jsem přesvědčená, že velmi záleží na tom, jakým způsobem se problematika (ať už je to EV či cokoli dalšího) komunikuje. Jakým způsobem se problém pojmenuje, jaké otázky jsou v souvislosti s tím položeny atd. Celá komunikace vyžaduje určitou kulturu, vzájemnou toleranci, schopnost naslouchat, formulovat názory, neútočit atd. Není mi úplně jasné, jaké motivy Michala vedli k napsání eseje. Pokud měl v úmyslu především rozvířit bouřlivou diskuzi, tak to se opravdu povedlo, ale pokud chtěl předložit pochybnosti o současném dění v EV jako podklad pro otevření seriozní debaty, tak se mi téma zdá uchopené příliš extrémně. Z reakcí je vidět, že některých lidí se materiál dotkl osobně (třeba těch, co jdou do řešení kvality s poctivostí …), někteří z něho vyvozují otázky a náměty, které nakonec překvapují i Michala samotného či další. Michal se ptá, proč jsou lidé z toho materiálu tak zděšeni, jestli je to v tom, že je špatně napsán, nebo to téma je tak závažné. Zdá se mi, že někteří diskutující, třeba ti, kteří Michala neznají, ale také ti, kteří se právě snaží o nějaké nové kroky, jsou zděšeni právě z toho extrémního podání, možná si říkají, jestli to je myšleno vážně nebo jde jen o provokaci, o probuzení debaty … a mají potřebu zjistit to. Michal také na některých místech v rámci diskuse uvádí, že esej se věnuje spíše celospolečenským tendencím, ale to je z ní patrné jen nějak pod povrchem, jinak je dle mého pohledu cílená na oblast EV. V některém z mailů jsem zaznamenala několikrát spojení „kvantitativní data“, ano ta se (alespoň na Pavučině) opravdu sbírají pro potřeby různého statistického vyhodnocování, ale to, o čem se vede diskuse v současné době, je KVALITA a způsob, jak ji zajistit, nikoli kvantita. Přes všechno výše uvedené (nebo právě proto  ) diskuzi nakonec vnímám jako dobře využitelnou pro další debaty nad tím, co a jak dál dělat, kam oblast ekologické / environmentální výchovy směřovat. A zároveň (na základě jednání Výkonného výboru) nabízí SSEV Pavučina prostor pro takovou debatu v rámci nejbližší Valné hromady, která se uskuteční ve dnech 12.–14. dubna 2010 na Dřípatce v Prachaticích, konkrétně pak večer 12. dubna 2010. Lenka Daňková O lásce ke vzdělávání v environmentální výchově Následující text vznikl jako reakce na článek Michala Bartoše O ekologické výchově s láskou a je pokusem popsat, co si myslím o cílech, metodice, evaluaci a standardech environmentální výchovy. Nejprve bych chtěl ocenit článek Michala Bartoše, za to, co se mu podle mě velmi povedlo: zahájit v České republice ještě silněji debatu o smyslu environmentální výchovy. Článek je psán tak naléhavě, nebo tak provokativně, že se mu to daří, objevuje se na něj celá řada reakcí a na setkáních lidí z oboru o něm probíhají vzrušené debaty. Za to vše je Michalovi třeba přiznat velkou zásluhu. Také si ale dovolím uvést to, co si myslím, že jsou slabší stránky tohoto článku. Ať je to tak schválně, nebo neúmyslně, článek vyznívá tak, že proti sobě staví nejenom protiklady, ale přímo dvě skupiny lidí: otce zakladatele s matkami zakladatelkami a mladou generaci, jež se proti nim potřebuje vymezit; environmentální pedagogy z praxe a akademiky s technologiemi manipulativního vzdělávání; ty, kteří hledají smysl ekologické výchovy a lásku k přírodě, a ty, kteří postupují podle metodiky a uzurpují si moc stanovovat závazná pravidla ekologické výchovy. Podle mého názoru jde o zjednodušení a příliš velká zobecnění. Znám matky a otce zakladatele, stejně jako příslušníky mladé generace, naprosto odlišných škol a názorů. Vnímám živou a pestrou debatu o smyslu environmentální výchovy jak mezi praktiky, tak mezi akademiky. Vidím nadšené a milující ekopedagogy z praxe, kteří stejně nadšeně učí děti o přírodě, jako studují teorii environmentální výchovy a inspirativní metodiky. V tom všem některé názory, školy, teorie a praktické programy považuji za zajímavé, funkční a vhodné následování, jiné naopak za nezajímavé, nefunkční a nedávající smysl. Michalův článek mi v tomto příliš nepomáhá rozlišovat, kriticky hodnotit a lépe se zorientovat v pestré skutečnosti, ale vytváří a podporuje poměrně schematické černobílé vidění světa. Co je však podle mne ještě problematičtější, článek píše o lásce k přírodě, ale dopouští se násilí na lidech. Tím, že je zjednodušeně škatulkuje a nálepkuje a staví proti sobě, může tak – doufám, že opravdu nezamýšleně – potenciálně vyvolávat i vzájemné nepřátelství, vytvářet jakési válečné fronty. Vypouštět nepřátelského džina z láhve bych se opravdu bál. Myslím, že je to něco, co potřebujeme ze všeho nejméně, pokud máme vést vážnou, klidnou a věcnou debatu o tom, co je smyslem a cílem environmentální výchovy. K takové věcné debatě ale rád přijímám pozvání. V následujícím textu bych chtěl ukázat, co považuji za smysl a cíl environmentální výchovy a co si myslím o její metodice, evaluaci a dalších souvisejících tématech. Každou oblast svého uvažování uvádím tezí, do které se snažím shrnout svůj pohled na věc. Následuje vysvětlení, hlubší uvedení do problematiky, zdůvodnění, proč takový pohled můžeme zastávat. Ne vše, co v tomto oddílu píši, má být polemikou s Michalem Bartošem, v lecčems se určitě shodneme. V něčem možná polemizuji spíše s jinými hlasy, které se objevují v debatách o cílích a podobě environmentální výchovy v České republice. Omlouvám se čtenářům, že mnohé pasáže v této části budou trochu školometské, výkladové, teoreticky či odborně zaměřené a budou se odvolávat na další literaturu. Dělám to proto, že bych nerad při vážné debatě o smyslu a metodice environmentální výchovy míchal pojmy s dojmy. Aby té teorie nebylo příliš a aby byla lépe představitelná, v dalším odstavečku se vždy pokusím předvést, jak tyto teze překládáme a překlápíme do každodenní praxe jedné organizace realizující environmentální výchovu, Sdružení TEREZA. A v posledním úseku psaném kurzívou teprve vysvětluji, s jakými souvisejícími myšlenkami z Michalova článku polemizuji a proč. Rád bych ještě zdůraznil, že následující pohled na environmentální výchovu si rozhodně nedělá ambice na to, že by byl jediný správný nebo nějak definitivní či vyčerpávající. Není ničím víc než svědectvím o určitém okamžiku na cestě hledání smyslu a vhodné podoby realizace environmentální výchovy. Předkládá mé současné chápání této problematiky, které je průsečíkem mé praxe, mého vzdělávání, inspirací ze všech rozhovorů a debat, které vedu v Pavučině, FEE, SKAV a na dalších plénech, ale ze všeho nejvíc je ovlivněno myšlenkovým a činnostním kvasem, jímž prochází tým lidí v TEREZE. Před nějakou dobou bych to ještě viděl jinak a za nějakou dobu snad budu na cestě hledání dobré podoby realizace environmentální výchovy zase o kousek dál. 1. Konečným cílem environmentální výchovy je environmentálně odpovědné jednání vzdělávaných. Tato teze zapsaná jen trochu jinými slovy stojí na samotném začátku dnes už klasického článku z oblasti environmentální výchovy od Hungerforda a Volkové z roku 1990. Článek ukazuje, že tradiční environmentální výchova soustřeďující se na předávání znalostí stojí na předpokladu, že když lidé něco vědí, tak podle toho také jednají. Jenže jak autoři ukazují, tento předpoklad byl nespočetnými výzkumy vyvrácen: lidské chování tak nefunguje. Proto v článku předkládají komplexní model zahrnující kombinaci více faktorů a proměnných, které mají vliv na environmentálně odpovědné jednání a které je v programech environmentální výchovy u jejich účastníků třeba rozvíjet. To, že environmentální výchova přesahuje pouhé poznávání přírody, je zřetelně zformulováno už v jejích opravdu nejklasičtějších ze všech klasických definic: v Bělehradské chartě z roku 1976 a v Tbiliské deklaraci z roku 1978. Environmentální výchova tu vždy zahrnuje jak oblast znalostí a porozumění, tak dovedností, postojů, a dokonce i chování. Tato vymezení cílů environmentální výchovy byla od té doby jistě všemožně zkoumaná, kritizovaná, upravovaná či rozšiřovaná. Stále však představují základ mezinárodně sdílených představ o cílech a smyslu environmentální výchovy. Omlouvám se, že zde připomínám tak notoricky známé skutečnosti z našeho oboru. Činím tak proto, že některé debaty o cílech environmentální výchovy nebo činnosti za ni vydávané v České republice jako by ignorovaly tato základní vymezení. Jistě je správné hledat nová a vlastní pojetí cílů environmentální výchovy. Také ale považuji za správné při tom jasně ukázat, v čem a proč vlastně máme potřebu se odlišovat od dlouhodobě sdíleného pojetí, na kterém se shodla většina teoretiků i praktiků environmentální výchovy na celém světě. Vím, že existuje polemika výstupově orientované (stanovující cíle a očekávané výstupy environmentální výchovy u vzdělávaných) a procesně orientované (kritizující přesné stanovení očekávaných výstupů u vzdělávaných jako potenciální akt násilí na nich, které omezuje jejich svobodnou volbu, a prosazující obecnější cíle rozvoje kompetencí a všestranné kultivace osobnosti vzdělávaných) environmentální výchovy. V českém prostředí tuto polemiku rozvíjí Honza Činčera s Janou Dlouhou na stránkách Envigogiky. Díky za ni. Přiznám se ale, že pro moji praxi nevnímám polemiku tolik vyhroceně a oba zastávané póly mi připadají dobře smiřitelné. Pokládám za velice užitečné mít zformulován konečný cíl environmentální výchovy jako odpovědné environmentální jednání vzdělávaných – abychom měli stále na paměti, o co nám v důsledku jde a kam směřujeme. Pokládám dále za užitečné stanovit si celou řadu dílčích cílů či očekávaných výstupů, poskládaných pokud možno takovým způsobem, že když jich u vzdělávaných dosáhneme, pravděpodobně tím přispějeme i ke svému konečnému cíli – jejich odpovědnému jednání. Na druhou stranou je neméně užitečné mít stále na paměti, že environmentálně odpovědné jednání má být svobodným jednáním vzdělávaných, nikoli něčím vynuceným, a jedině jako akt jejich svobodné volby má smysl a může být chápáno jako zdárné dosažení našeho konečného cíle. Jistě takové vzdělávání zahrne i rozvoj celé řady kompetencí a kultivaci osobností vzdělávaných. Roli vzdělávajícího chápu jako přípravu takových vzdělávacích situací, aby vzdělávaní měli dostatečnou příležitost (tedy i znalosti a dovednosti) nakonec se pro environmentálně odpovědné jednání svobodně rozhodnout. U nás v TEREZE: Před několika lety jsme se v TEREZE snažili znovu popsat, o co nám vlastně jde. Chtěli jsme to pojmenovat co nejvýstižněji, a také co nejjednodušeji, abychom tomu rozuměli nejenom my, ale i naši partneři a veřejnost. Dlouhé diskuse vedly k tomuto výsledku: naším cílem je učit děti, aby měly rády přírodu a místo, kde žijí; aby rozuměly životnímu prostředí; a aby něco dělaly pro udržitelný rozvoj. Jakkoli zní tyto cíle možná příliš populárně, jsme s nimi pro naši potřebu zatím docela spokojeni. Tento trojlístek cílů – mít rád, rozumět a dělat – se snažíme zohledňovat a rozpracovávat do podrobnějších očekávaných výstupů ve všech jednotlivých programech, které realizujeme. Polemika s Michalem Bartošem: Ve svém článku píše Michal Bartoš, že cílem environmentální výchovy je pochopit přírodu, svědčit o přírodě, získávat představu o tom, že existuje cosi, co nás přesahuje a co je zdrojem našeho bohatství (příroda). V kontextu výše naznačených definic environmentální výchovy si dovoluji upozornit, že nejde o v dnešní době široce přijímaný cíl environmentální výchovy, ale buď jen část tohoto cíle a značný anachronismus (ekologická výchova jako porozumění přírodě), nebo o nesmírně ojedinělý a originální cíl, který by stál za lepší vysvětlení. Druhé možnosti se zdají napovídat tajemné věty, které se v textech Michala Bartoše objevují často, když o přírodě mluví. Kouzelná moc přírody, celek, ve kterém jde o život sám, tajemná komora, kde pobývá ona nezachytitelná duše přirozenosti samé. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že tato příroda (fysis) je popisována jazykem náboženství či mystiků jako posvátná dimenze, tajemství samo, na které jistě můžeme poukazovat, ale nikdy ho nemůžeme plně pochopit a nakonec o něm stejně musíme mlčet. Role vzdělavatele při environmentální výchově mi potom v tomto pojetí připadá trochu jako role zasvětitele do tajemných mystérií přírody. Mám v úctě náboženství a mystiku, ale sdílím přesvědčení současného světa, že veřejný prostor má být sekulární a náboženství a mystika patří do oblasti soukromí jednotlivce. Pro mě patří environmentální výchova do světského veřejného prostoru, chci o ní mluvit, chci se ji pokusit definovat, chci ji hodnotit a podobně. To, že přírodu nikdy nevyčerpáme ani jedinou interpretací, ani celou řadou těchto interpretací, mně připadá jako samozřejmost, vyplývající z povahy světa a lidského poznávání, která nezakládá důvod pasovat přírodu do role posvátna. 2. Dobré plánování vzdělávacího procesu a volba vhodných metod zvyšuje šanci, že naplníme své vzdělávací cíle. Co vlastně máme na mysli, když mluvíme o metodice? Honza Činčera ve své habilitační práci uvádí sedm různých filozofií vzdělávání, které podle něj rozlišuje anglo-americká tradice: např. progresivismus, behaviorismus, rekonstruktivismus atd. Dále tady máme různé vzdělávací směry či školy, které v některém případě dokážeme zařadit pod vzdělávací filosofii, v jiném se nám to podaří jen obtížně, protože škola kombinuje celou řadu těchto filosofií. V České republice se dá narazit na waldorfskou pedagogiku a pedagogiku Montessori, na integrovanou tematickou výuku Susan Kovalikové, různé formy zážitkové pedagogiky, projektové výuky, programy Začít spolu (Step by step) nebo Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT)apod. V rámci některých těchto škol, směrů či programů existují jasně popsané modely plánování výuky či vzdělávání, např. konstruktivistický model E-U-R u programu RWCT nebo Kolbův cyklus u jednoho směru zážitkové pedagogiky. Například podle modelu E-U-R má každý ucelený vzdělávací blok fázi evokace, kde pracujeme se vzbuzením zájmu o studované otázky u žáků a s vyvoláním jejich prekonceptů k této problematice, fázi uvědomění si významu informací, ve které jsou žáci konfrontováni s novými informacemi či se učí novým dovednostem, a fázi reflexe, která má umožnit nahrazení původních nepřesných prekonceptů novým a přesnějším porozuměním. Takové modely plánování výuky vychází z dlouhodobých pozorování a výzkumů toho, jaké strukturování a jaký průběh výuky je efektivní, tj. dosahuje svých vzdělávacích cílů. Jsou vynikajícím nástrojem, jak při vzdělávacím procesu nevrstvit aktivity, úkoly a činnosti bez ladu a skladu, ale podle nějakého mnohokrát vyzkoušeného a ověřeného postupu. Určitě nemusíme být v jejich užití příliš dogmatičtí, můžeme se jimi inspirovat jen tam, kde nám to dává smysl a kde to dobře funguje, můžeme kombinovat i více takových modelů – vždy s ohledem na naše vzdělávací cíle a situaci, ve které se při vzdělávání nacházíme. A nakonec je zde bezpočet, desítky a možná stovky, větších nebo menších metod, které mohu v každém učebním bloku využít. Máme tu čtenářský deník, čtení s předvídáním, modelování, skládankové učení, diamant, brainstorming atd. atd. Tyto metody vhodně či méně vhodně plánujeme a používáme, kombinujeme a vymýšlíme nové, abychom jimi naplnili ony modely plánování výuky a co nejlépe mířili ke svým stanoveným vzdělávacím cílům. A kde je tedy ta metodika? Myslím si, že situace v České republice je obzvláště obtížná v tom, že pojmosloví v oblasti pedagogiky, včetně environmentální výchovy, ještě není vůbec usazené, sjednocené a všeobecně sdílené. Mám za to, že metodika určitě souvisí s více skutečnostmi, které jsem výše zmínil. Připadá mi ale lepší rozlišovat podrobněji a proto mluvím o filosofiích, školách či směrech, modelech plánování vzdělávání a jednotlivých metodách. Těším se na dobu, kdy se v debatách o vhodné podobě realizace environmentální výchovy budeme bavit o spíše tom, které konkrétní modely plánování a které metody jsou vhodné k jakým cílům, budeme si vyměňovat zkušenosti s novými modely, metodami a jejich užitím – a nebudeme už muset dlouze obhajovat, že zabývat se metodikou a osvojovat si nové, jinde ověřené postupy je z hlediska kvality vzdělávání vůbec k něčemu dobré. U nás v TEREZE: Již od začátku 90. let začala TEREZA prosazovat tzv. školní ekologické projekty, ve kterých jsme více či méně povedeně používali i principy projektové výuky: žáci se učí realizací vlastních projektů. Dalším velkým směrem, který nás dodnes ovlivňuje, je zážitková pedagogika: podle Kolbova cyklu učení se zážitkem se stále snažíme strukturovat některé programy a vzdělávací bloky, především některé prožitkové bloky v přírodě. Před cca 4 lety jsme se blíže seznámili s konstruktivistickou pedagogikou, modelem plánování výuky E-U-R, tak jak ho zde prezentuje program Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Když jsme několik výukových programů pro žáky nebo seminářů pro učitele naplánovali a zrealizovali podle E-U-R, ejhle, z různých zpětných vazeb a vyhodnocování nám vycházelo, že fungují lépe než předchozí programy a semináře, kde jsme aktivity vrstvili pouze intuitivně. Proto jsme postupně velké množství programů a vzdělávacích bloků nově strukturovali právě pomocí tohoto modelu. Možná je to ale i určitou fází „učarování“ novým postupům, možná tyto postupy používáme někdy i trochu nadbytečně, abychom si je vyzkoušeli, naučili se s nimi pracovat, zažili si je a zautomatizovali. Možná se zase za nějakou dobu seznámíme s jinými postupy, které nám nabídnou další alternativu, jak programy a vzdělávací bloky dobře strukturovat. Polemika s Michalem Bartošem: Nevím, co má Michal Bartoš přesně na mysli, když používá slovo metodika. I proto jsem se snažil přesněji rozlišit, co si myslím, že se vše může za tímto slovem skrývat. Tvrzení, že smysl a cíle leží mimo metodiky, mi připadá zcela samozřejmé a zcela v souladu s tím, co jsem uváděl výše: žádní propagátoři modelů plánování výuky a jednotlivých metod výuky netvrdí nic jiného, než že tyto modely a metody mají pomoci naplnit předem stanovené cíle. Nerozumím tomu, proč když metodika neobsahuje smysl a cíle, měla by být pro granty a ministerstvo, jak někde Michal Bartoš píše. Podle mě mi reálně pomáhá v plánování a realizaci environmentální výchovy, v realizaci konkrétních programů a konkrétních vzdělávacích celků. Michalova kritika hledání a následování jediné správné a nejlepší metodiky mi připadá lichá, protože při svém zájmu o pedagogické školy, modely učení a metody výuky jsem si nikde zvlášť nevšiml, že by se některé z nich do této pozice stavěly. Nechápu, co by mělo být podezřelého na skutečnosti, že inovativních metod pro moderní vzdělávání je mnoho. Z povahy věci je jich mnoho, ta mnohost je dobrá a obohacující, protože nám umožňuje si vybírat, který model výuky nebo výuková metoda bude nejlépe použitelná s ohledem na naše cíle a na naši učební situaci. Velmi nesouhlasím s tvrzením, že je lepší metodika vlastní oproti sebelepší metodice převzaté. Rozhodně si myslím, že je lepší dobrá (funkční, dosahující cílů vzdělávání) metodika převzatá než špatná (nefunkční, nedosahující vzdělávacích cílů) metodika vlastní. Myslím si, že pokud proto není speciální důvod, není nutné znovu dlouze vymýšlet to, co před časem už vymyslel a v tisících případech ověřil někdo jiný. 3. Hodnocení (evaluace) programů environmentální výchovy nám dává zpětnou vazbu o tom, co se nám daří a co nikoli, a umožňuje jejich další rozvoj. Kirkpatrick (a další autoři) rozlišuje čtyři úrovně evaluace. Pojďme se na ně v krátkosti podívat. Reaktivní rovina evaluace probíhá krátkodobě po skončení programu a zjišťuje především míru spokojenosti jeho účastníků. Na spokojenost či na splnění očekávání účastníků se mohu dotázat v závěrečné aktivitě programu, mohu se zeptat na doporučení, jak program zlepšit v hodnotícím dotazníčku, nebo mohu z pouhé skutečnosti, že je program žádán a objednáván, předpokládat, že s ním jsou účastníci spokojeni. Všechny tyto hodnotící činnosti jsou samozřejmě velice užitečné. Nikdo asi nechce nabízet programy, které se nikomu nelíbí a nikdo si je nežádá. To, že naše programy někdo opakovaně využívá, je opravdu nezbytným předpokladem toho, aby byly funkční a naplnily své vzdělávací cíle. Ale myslím si, že tato rovina evaluace zdaleka nestačí, tážeme-li se po kvalitě, efektivitě či dosahování vzdělávacích cílů programu. Usuzovat pouze z vysoké návštěvnosti nějakého výukového programu na to, že tento program musí být dostatečně kvalitní, by bylo jako usuzovat ze skutečnosti, že Blesk je nejčtenějším českým deníkem, na to, že je také deníkem nejkvalitnějším. Pokud mají noviny i jiné cíle, než se stát co nejoblíbenějšími – například přinášet čtenářům zpravodajství a informace, které jim umožní kriticky posuzovat politické dění – budou se muset pro vyhodnocení, zda tyto cíle naplňují, poohlédnout po jiných ukazatelích než počtu či spokojenosti čtenářů. Evaluace na rovině učení zjišťuje, nakolik se nám podařilo naplnit naše očekávané výstupy programu v oblasti znalostí, dovedností a postojů vzdělávaných. Můžeme se nějakou závěrečnou aktivitou či reflexí dotazovat na to, co si účastníci z programu odnesli, co pochopili, jaký svůj postoj případně změnili. Můžeme analyzovat autentické produkty účastníků, které vytvořili v průběhu vzdělávání a které svědčí o znalostech a dovednostech, jež si měli osvojovat. Můžeme s odstupem realizovat různé zpětnovazební rozhovory nebo si nechat vyplnit různé ověřující testy či dotazníky. Tato rovina evaluace nám již přináší spoustu informací o tom, v jaké míře byly naplněny očekávané výstupy programu, stále nám však nic neříká o tom, nakolik byl naplněn konečný cíl environmentální výchovy. Evaluace na rovině jednání zjišťuje, jaký měl program vliv na jednání či chování účastníků. Existují standardní metody výzkumu, ať kvantitativního či kvalitativního, které dokážou vyhodnotit, zda má tento program vliv na změnu jednání jeho účastníků (například začnou produkovat méně odpadu, více šetřit energií, méně jezdit autem, upřednostňovat určitý typ produktů méně zatěžujících životní prostředí apod.). V České republice je tato oblast evaluace zatím v plenkách a jednotlivé výzkumy jde spočítat na prstech. Vůdčí osobností schopnou podobné evaluace provádět je určitě Honza Činčera. Je jasné, že je realizace takových výzkumů obtížná, je jasné, že musíme pečlivě nastavit výzkumné otázky, metodiku a design každého výzkumu, aby nám na ně mohl výzkum vůbec dobře odpovědět. To by však, myslím, nemělo být důvodem to nezkoušet, neučit se to, neusilovat o to. Rozhodně by mě zajímalo vědět o programech, které realizujeme, jaký mají vliv na environmentálně odpovědné jednání jeho účastníků. A pokud evaluace tento vliv neprokáže, chtěl bych z ní získat doporučení nebo vodítko, jak program upravit, aby tohoto cíle mohl dosáhnout. Evaluace na rovině dopadů potom má zjišťovat dlouhodobé dopady programu v celé společnosti. Přiznám se ale, že o této rovině evaluace mám jen mlhavé představy, nevím, na co přesně se zaměřuje a jak se provádí. Uvítám, když mi to někdo někde vysvětlí. Hlavní smysl evaluace vidím v tom, že se sami snažíme získávat zpětnou vazbu pro svou práci, která nám ji umožňuje dále zlepšovat. Připadá mi důležité snažit se pokrýt co nejvíce rovin evaluace, tedy zjišťovat jak spokojenost účastníků, tak míru naplnění stanovených očekávaných výstupů a dokonce i míru, jak program ovlivňuje environmentálně odpovědné jednání vzdělávaných. Určité riziko vidím v tom, když se důraz na evaluaci, vyhledávání zpětné vazby k naší práci za účelem jejího zlepšování, někdy posouvá k důrazu na vnější hodnocení naší práce ve smyslu jejího známkování a bodování z pozice vrchního kontrolora. O tom více pojednám u poslední teze věnované standardizaci. U nás v TEREZE: Vždycky jsme chtěli mít nějakou zpětnou vazbu k našim aktivitám a programům, která by nám umožnila je dále zlepšovat. V dlouhých diskusích, zkoušením a experimentováním se postupně rodí nějaká ucelenější podoba toho, na co se ptáme, jak zpětnou vazbu získáváme a jak s ní dále pracujeme. Po každém výukovém programu jeho různé aspekty hodnotí žáci (co se naučili, jak se jim pracovalo apod.), učitel (jeho spokojenost s programem, metodami, lektorem apod.) i lektor (jeho hodnocení průběhu a dosažení stanovených očekávaných výstupů). Čas od času se do hodnocení zapojí i supervizor, který program hodnotí ve vztahu k předem popsaným kritériím. Pro zhodnocení programu na rovině učení lektoři používají, pokud to jde, také autentické produkty žáků z realizace jednotlivých aktivit nebo výstupy ze závěrečné reflexe. Všechna tato jednotlivá hodnocení jsou v pravidelných intervalech (např. jednou ročně) vyhodnocována dohromady a na jejich základě se dělají případné úpravy v očekávaných výstupech nebo metodice programu. Úpravy se dělají také okamžitě, kdykoli se zjistí, že něco opravdu výrazně nefunguje. Zatím jsme nevymysleli, jakým způsobem bychom mohli u krátkých tříhodinových výukových programů dělat evaluaci na rovině jednání. Máme za to, že něco takového není možné, protože tak krátké programy nejspíš na změnu jednání účastníků nemají žádný vyhodnotitelný vliv. Rádi si ale necháme poradit, jestli někdo na metodu takové evaluace přišel. Namísto toho se snažíme promýšlet způsoby, jak krátkodobé výukové programy zřetězit do větších celků (cykly programů, kombinace výukových programů s projekty, které žáci realizují s učitelem ve třídě), u kterých bude možné provádět evaluaci i na rovině jednání. Pokud jde o dlouhodobé programy jako je Ekoškola, GLOBE nebo Les ve škole – škola v lese, snažíme se o jejich evaluaci na reaktivní rovině, rovině učení i rovině jednání. Spokojenost s programem a očekávání s ním spojené zjišťujeme od učitelů každoročními zpětnovazebními dotazníky a neformálními rozhovory při různých setkáních, seminářích a workshopech. Míru naplnění očekávaných výstupů programu částečně můžeme sledovat na autentických výstupech práce žáků, ať už jde o realizované projekty žáků, jejich příspěvky na studentské konferenci, závěrečné zprávy v programu nebo výsledky, které žáci prezentují při auditu ekoškol. Chceme postupně a pravidelně realizovat i externí evaluace programů založené na dotazování žáků samotných, které by daly zpětnou vazbu jak k rovině učení, tak k rovině jednání. Ve spolupráci s Honzou Činčerou jsme zatím realizovali takovou evaluaci programu Ekoškola a programu GLOBE. Evaluace Ekoškoly například ukázala, že program ve vymezené oblasti zvyšuje environmentálně odpovědné chování žáků a související postoje a znalosti, naopak neprokázala, že by program významněji ovlivňoval žáky v rovině dovednostní nebo že by pozitivně ovlivňoval školní klima, jak jsme předpokládali. Evaluace GLOBU například potvrdila vliv programu na rozvoj porozumění žáků na úrovni ekologických základů, avšak nepotvrdila jeho vliv na rozvoj jejich výzkumných dovedností. Ne vždy jsme si potvrdili to, v co jsme doufali a co jsme chtěli slyšet. Dozvědět se, že v mnoha aspektech naše programy pravděpodobně ještě dostatečně nefungují, je vždy poměrně choulostivá a bolestivá událost. Ale alespoň víme přesněji, na čem jsme. A získali jsme spoustu doporučení pro možné vylepšení teorie, nebo implementace programu. Všechny výsledky výše uvedených evaluací využíváme k revizím cílů, metodik a podpůrných aktivit v jednotlivých programech. Připadá vám to příliš složité? Zdá se vám, že pro všechny zpětné vazby, evaluace a výzkumy už nám ani nezbývá čas programy realizovat? Jsme přesvědčeni, že veškerá prováděná evaluace nás nesmírně posouvá, vede k rozvoji našich programů, jejich větší efektivitě, tj. míře dosažení stanovených cílů a očekávaných výstupů. Když se snažíte o to, aby se z těchto důvodů evaluace stala přirozenou součástí všech vašich aktivit, potom vám nepřijde, že stojí nějaký čas či peníze navíc: stojí to, co musí stát a bez ní by to nemělo význam. Polemika s Michalem Bartošem: Připadá mi dost obtížné pochopit z článku Michala Bartoše, co si o evaluaci programů environmentální výchovy přesně myslí. Slova „evaluace“ a „hodnocení“ vůbec nepoužívá, pouze slovo „měření“. Každopádně se mi zdá, že varuje před tím, že by environmentální výchova vůbec šla nějak měřit, a v souvislosti s jedinou správnou metodikou naznačuje, že by to vedlo k znásilnění přírody do předem daného a měřitelného vzorce. Dovolím si k tomu několik poznámek. Za prvé, o tom, že kolem sebe nevidím snahy najít a řídit se jedinou správnou metodikou, jsem psal v minulé kapitolce. Za druhé, evaluace programů environmentální výchovy, tak jak jsem ji výše popisoval, se provádí vzhledem ke spokojenosti účastníků, vzhledem k očekávaným výstupům a vzdělávacím cílům, nikoli vzhledem k metodice. O srovnávání se vzhledem ke stanoveným kritériím a indikátorům, které by snad něco takového mohlo připomínat, pojednám v další kapitolce. Za třetí, nechápu, co by mohla mít společného ať už metodika, nebo evaluace programů environmentální výchovy, se znásilněním přírody do předem daného a měřitelného vzorce. Metodika je o plánování a strukturování programu tak, aby naplnil své vzdělávací cíle. Evaluace je o vyhodnocování, zda se tyto cíle či očekávané výstupy naplnily. Porozumět přírodě apod. jistě patří mezi přijatelné cíle environmentální výchovy. Tím, že budu plánovat, jakým způsobem budu postupovat, abych se přiblížil k cíli porozumět přírodě, nebo že budu vyhodnocovat naplnění konkrétních dílčích očekávaných výstupů, které jsem si pro cíl porozumět přírodě stanovil, nijak neznásilňuji přírodu samu, stejně jako ji neznásilňuji jenom tím, že o ní nějakým způsobem mluvím. Za čtvrté, je evaluace měřením? Jak se to vezme, záleží, jak slovu měření rozumíme. Měření vždy předpokládá nějaké měřítko, vzhledem ke kterému toto měření provádíme. Pokud za to měřítko můžeme považovat spokojenost účastníků programu (reaktivní rovina), naplnění očekávaných výstupů programu (na úrovni učení) a cílů programu (na úrovni jednání), můžeme evaluaci označovat za měření. V tomto smyslu měříme, zda jsou účastníci spokojení a nakolik jsme naplnili očekávané výstupy a cíle programu. Pokud ale měřením myslíme to, že existuje jedno univerzální měřítko, na které se dají všechna měřítka jednotlivých evaluací převést a jednoznačně mezi sebou porovnat, tak jako můžeme převést délku udávanou v anglických palcích do metrické soustavy a porovnat ji s délkou naměřenou v centimetrech, pak je mezi měřením a evaluací (minimálně na rovině učení a jednání; na rovině spokojenosti by univerzální měřítko asi bylo možné vytvořit) veliký rozdíl. Evaluaci, která mi poskytne podrobnou a užitečnou zpětnou vazbu, provádíme pro konkrétní program, pro jeho konkrétní cíle a očekávané výstupy. Je v něčem nesouměřitelná s evaluací jiného programu, pokud má jiné vzdělávací cíle a očekávané výstupy, nebo vedou-li nás při ní jiné otázky, které vyhodnocujeme. Z tohoto důvodu mluvím raději o evaluaci, případně vyhodnocování, než o měření. Raději uvažuji, co vše mi evaluace může přinést a jak ji co nejlépe provádět, než abych ji nějak zpochybňoval s poukazem na úskalí měření. 4. Standardy čili popis toho, jak má vypadat kvalitní program nebo kvalitní práce ekopedagoga, představují nenahraditelný nástroj pro naše sebehodnocení a náš další rozvoj, stejně jako nástroj pro poskytování zpětné vazby druhým. Již řadu let se v řadě zemí minimálně v Evropě a severní Americe objevuje potřeba standardů ve vzdělávání jako klíčového nástroje pro zvyšování jeho kvality. Týká se nejenom oblasti environmentální výchovy, ale oblasti vzdělávání jako takového. Vznikla už celá řada standardizovaných očekávaných výstupů pro žáky, národních standardů profese učitele nebo standardů dobrého lektora či učitele v rámci jednotlivých škol, směrů či programů. V České republice si svůj vlastní standard dobré práce učitele formulují i některé základní školy. Jednotlivé standardy se mohou lišit svým smyslem a účelem, mírou závaznosti, procesem svého vzniku, svým obsahem a svou formou. Pojďme se na to podívat blíže. Smyslem standardů obvykle bývá pojmenovat, a díky tomu si i ujasnit, v čem spočívá dobrá práce pedagoga, nebo jak vypadá a jak se vytváří nějaký dobrý vzdělávací program či materiál. Teprve když máme takový standard, konkrétní popis toho, v čem spočívá například profese učitele, co má při ní dobrý učitel umět a vykonávat, můžeme se lépe připravovat na výkon této profese, dobře nastavit vzdělávání na univerzitách, systém dalšího vzdělávání a podpory učitelů, ale také naše vlastní sebevzdělávání a seberozvoj nás jako učitelů. Tím, že zkušení vykonavatelé profese se shodnou a pojmenují, v čem dobrý výkon jejich profese spočívá, poskytnou nedocenitelné vodítko méně zkušeným a začátečníkům, jak se v profesi rozvíjet a na co se zaměřit. Standardy také poskytují nástroj pro externí hodnocení a zpětnou vazbu: pokud například nějaký vedoucí vede pohovory s pedagogy dotýkající se kvality jejich práce nebo pokud supervizor či tutor dává zpětnou vazbu lektorovi, jehož učení pozoroval, je přinejmenším užitečné vztahovat se přitom k obecně známému a přijímanému popisu toho, jak dobré učení vypadá. Některé účely a míra závaznosti různých standardů se ale mohou lišit. Severoamerická asociace pro environmentální výchovu (NAAEE) vytvářela v dlouhém procesu se zapojením tisíců odborníků a vzdělavatelů celou sadu standardů (zahrnujících standardizované očekávané výstupy pro různé věkové kategorie žáků, standardy pro přípravu a rozvoj vzdělavatelů v environmentální výchově, standardy pro neformální programy v environmentální výchově a standardy pro tvorbu a výběr vzdělávacích materiálů pro environmentální výchovu). Nakolik jsem to pochopil, přijetí těchto standardů je zcela dobrovolné. NAAEE doporučuje všem organizacím, aby se jimi řídili a zkusili je naplňovat, protože je přesvědčena, že to povede ke zkvalitnění environmentální výchovy realizované v každé takové organizaci. Poskytuje k tomu určitou podporu, jako je například zveřejněný seznam konzultantů, kteří mohou organizacím v procesu přijetí a aplikace standardů pomoci. Rozhodnutí řídit se standardem a způsob jak přesně s ním pracovat je však na každé organizaci. Naproti tomu například anglické standardy učitele v sobě zahrnují systém atestů a jsou přímo propojeny s kariérním řádem a odměňováním. Účel a míra závaznosti jednotlivých standardů tak pochopitelně ovlivňuje, jak standard vypadá a také jak se s ním pracuje. Jinak může vypadat standard, jehož hlavním účelem je popsat výbornou úroveň jako cíl pro naše směřování a náš seberozvoj, jinak standard, jehož hlavním účelem je definovat minimální přijatelnou úroveň pro setrvání v profesi. Jinak můžeme pracovat se standardem, sloužícím pro náš seberozvoj a pro poskytování zpětné vazby kolegům, jinak se standardem, který je zároveň nástrojem kontroly. Proces vzniku standardu je minimálně stejně důležitý jako výsledný standard sám – a netvrdím to v nadsázce. Krásný standard dokáže skupina odborníků vytvořit za několik dní, většinou čím menší skupina, tím rychleji. Ale takový standard nejenže nemusí být funkční, ale může ve svém důsledku někdy napáchat i více škody než užitku. U takového standardu hrozí, že skupina odborníků bude odtržena od potřeb a situace v terénu a standard špatně nastaví. Dále hrozí, že standard, který bude vytvořen a prosazován „shora“, nikdy nebude v praxi dobře pochopen a přijat. Je zcela přirozené, že se chceme řídit tím, čeho smysl nahlížíme, čemu rozumíme, na přípravě čeho jsme se podíleli nebo se měli šanci podílet, co vychází z našich potřeb, ne tím, co někdo o nás a bez nás rozhodl. Bohužel žijeme v zemi, kde je zatím spíše obvyklý takovýto postup „shora“ a jen obtížně se učíme jinému. Tento problém je dobře patrný například na současné reformě školství, zavedení nových standardů pro vzdělávání žáků, které představují rámcové vzdělávací programy. Učitelé byli na reformu naprosto nepřipraveni a měli jen minimální šanci její parametry jakkoli ovlivnit. Snad dobře míněná snaha o reformu potom ústí v její nepochopení, odmítání, pouze formální vykazování standardů a prohlubování hluboké nedůvěry nejen vůči všemu „shora“, ale i vůči jakýmkoli standardům či teoriím, které by mohli vzdělávání posouvat. Naopak v zemích s dlouhodobou nepřerušenou demokratickou tradicí si význam participativního procesu tvorby standardů velmi dobře uvědomují a věnují mu dostatek času. Například se říká, že diskuse kolem tvorby standardu učitele v Nizozemí trvala kolem deseti let. Obsahem standardů je popis dobré práce nebo dobrého výstupu. V případě standardu pro ekopedagogy může popis zahrnovat například činnosti, které jsem popisoval v předchozích kapitolkách: jakým způsobem ekopedagog pracuje s cíli a očekávanými výstupy, jak vhodně využívá a vybírá modely plánování a metody výuky, jak evaluuje a podobně. Standard je obvykle popisován formou kritériií (oblastí nebo tezí, které je třeba naplňovat) a indikátorů (podrobných popisů toho, co přesně je třeba naplňovat). Existují standardy jednoúrovňové, které popisují solidní, dobré nebo třeba i mistrovské naplnění jednotlivých kritérií a vůči kterým poměřujeme naši práci či náš výkon. A existují standardy s více úrovněmi indikátorů, které popisují možné úrovně zvládnutí těchto kritérií, například od mistrovské po začátečnickou. I když je víceúrovňové standardy těžší dobře nastavit a nadefinovat, představují pravděpodobně zase o něco přesnější vodítko na cestě našeho postupného rozvoje a zlepšování při naplňování kritérií. Je zcela přirozené, že začínají vznikat různé standardy pro environmentální výchovu i v České republice, a to nejen z vnějšího tlaku ministerstev, ale také z vnitřních potřeb realizátorů environmentální výchovy samotných. Co si od toho slibovat, co doporučit a čeho se vyvarovat? Jsem přesvědčen, že dobré a všeobecně chápané a přijímané standardy dobré práce nebo dobrého výkonu (produktu, programu) ekopedagoga, se kterými bychom uměli dobře pracovat, by výrazně přispěly k rozvoji celého oboru. Měli bychom se však zasazovat o to, aby standard vznikal vždy v dlouhodobém participativním procesu, zahrnujícím snahu o vytváření širokého konsensu o smyslu, účelu, míře závaznosti, obsahu a podobě standardu v celém odborném a profesním společenství. Tento proces by měl dále umožňovat připomínkování a upravování vznikajícího standardu dle předem stanovených pravidel. Chci prosazovat, aby se standard stal primárně nástrojem rozvoje, nikoli nástrojem kontroly. Doporučoval bych vytvářet standardy jako dobrovolné nástroje pro náš rozvoj a pro poskytování zpětné vazby, nanejvýš bych postupně uvažoval o zavedení dobrovolné certifikace. Obával bych se zatím certifikace povinné, protože v České republice ještě chybí široce rozvinutá schopnost hodnocení a zpětné vazby na základě kritérií a indikátorů, chybí dostatečný počet kvalitních a profesní komunitou respektovaných hodnotitelů. Obával bych se, že by to vedlo buď k nastavení formálních vnějškových kritérií, které by šlo snadno kontrolovat, ale neplnily by roli standardu vést k rozvoji programů či ekopedagogů; nebo by to vyústilo v ne zcela šťastnou podobu nějaké zkoušky před komisí. Varoval bych před tím využívat standardy k externímu hodnocení ve smyslu bodování či srovnávání lektorů, programů či středisek. To je sud s prachem vedoucí k soutěžení o prvenství ve srovnání s druhými, jež obvykle vyústí v nespolupráci, závist a pomluvy. Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina si nedávno vytvořilo tzv. hodnotící tabulku, která svým způsobem představuje standard ekologického výukového programu. Jakkoli lze na výsledku a na procesu tvorby tohoto nástroje leccos kritizovat (a sám jsem to opakovaně dělal), je také možné hodně věcí ocenit. Za prvé, výsledek je velice solidní a může docela dobře sloužit k autoevaluaci i k poskytování zpětné vazby při realizaci ekologických výukových programů a tím k jejich dalšímu rozvoji. Určitě se můžeme dále zcela konkrétně bavit o tom, jak výsledek případně ještě někdy vylepšit. Osobně bych třeba do budoucna uvítal oddělení výkonu lektora od popisu dobrého programu do dvou různých standardů, dopracování více úrovní indikátorů a rozpracování úvodu ke standardu návodně popisujícího k čemu standard přesně slouží a jak s ním můžeme pracovat. Za druhé, standard vznikal v poměrně dlouhém procesu, zahrnoval řadu diskusí, tvořila ho mnohohlavá pracovní skupina, kam měli šanci vstoupit zástupci mnoha středisek, a ta se, pokud vím, snažila na svých jednáních dosahovat konsensu. Určitě se můžeme opět zcela konkrétně bavit o tom, jak proces nastavit někdy příště, například při nějaké budoucí revizi standardu ještě lépe. Osobně bych uvítal, aby pracovní skupina měla nejdříve nějaké široce odsouhlasené zadání, jaký standard a k čemu má vlastně vytvářet, a abychom zkusili promyslet nějaký způsob komunikace mezi pracovní skupinou a zbytkem Pavučiny tak, aby i nečlenové skupiny měli šanci v některých kritických bodech spolurozhodovat o nastavení standardu a připomínkovat jeho vznikající podobu. Jenže po bitvě je každý generál. Oceňuji Pavučinu za nelehkou práci, kterou udělala, a jsem přesvědčen, že v dané situaci a době to prostě dělala, jak to nejlépe uměla. Je výborné, že Pavučina stále patří mezi první organizace v České republice, které si potřebu práce se standardy pro hodnocení nejenom uvědomují, ale jsou také schopny si takové standardy vytvářet. Že se při tvorbě svého prvního standardu teprve učíme a ne vše je úplně dokonalé, mně nepřekvapuje ani neuráží. U nás v TEREZE: Před několika lety jsme začali mluvit o potřebě podrobně si v TEREZE pojmenovat a popsat, v čem bychom se chtěli rozvíjet, co bychom chtěli nebo měli umět nebo se postupně učit. Asi před rokem jsme na tvorbě standardu začali pracovat. Po dlouhých diskusích, zda a jaký standard mít, jsme se dohodli i na jeho podobě a způsobu práce s ním. Že chceme interní standard pro potřebu rozvoje všech lidí v TEREZE. Že standard bude pokrývat všechny hlavní oblasti, se kterými se při naší práci setkáváme: lektorování, tvorbu vzdělávacích materiálů, poskytování zpětné vazby a konzultací pro učitele, ale také například oblast projektového řízení či vedení týmu. Že bude tvořen kritérii a indikátory popisujícími čtyři úrovně jejich zvládnutí. Že budeme se standardem pracovat tak, že si každý na každý rok vybereme jen několik kritérií, ve kterých se budeme cíleně rozvíjet. Že odpovědnost za naplňování standardu bude na každém člověku a ten si bude o jeho naplňování vytvářet portfolio. Že nad standardem, portfolii a získanými zkušenostmi budeme pořádat zpětnovazební pohovory a společné dílny. V současné době jsme těsně před koncem tvorby, zbývá nám závěrečná kompletace standardu a jeho závěrečné připomínkování. Proces tvorby v něčem nebyl lehký, protože ne vždy jsme dokázali dopředu odhadnout, k čemu v dalším kroku dojde. Bylo také zraňující a bolestivé, když někdo ve své nejlepší snaze vytvořil popis části kritérií a indikátorů, a jiný měl potřebu ho připomínkovat takovým způsobem, že popis bylo nutné výrazně předělat. Pohybovali jsme se v napětí mezi snahou mít co nejlepší standard v jeho výsledném popisu a snahou zapojit do jeho tvorby každého. Jsem přesvědčen, že nám proces tvorby hodně přinesl. Lépe jsme si uvědomili, co chceme, kam míříme, co se potřebujeme učit. Zjistili jsme, jak málo toho o některých oblastech naší práce stále víme a jak obtížné je někdy jen formulovat to, co bychom vůbec chtěli umět. Nyní jsme v očekávání, co nám práce se standardem dále přinese a co se při ní nejvíce osvědčí. Polemika s Michalem Bartošem: O standardech Michal Bartoš výslovně nemluví, a proto je opět docela těžké vědět, co si o nich přesně myslí. Ve svém článku každopádně kritizuje pokřivenou moc stanovitelů a hlídačů dodržování závazných pravidel pro environmentální výchovu. Nechci to Michalovi nijak podsouvat, ale jeho text trochu působí, že z tohoto důvodu možná i s jakýmikoli standardy principiálně nesouhlasí a považuje je za škodlivé. Proto jsem se ve výše uvedeném textu snažil poměrně široce ukázat, jaký je smysl standardů, v čem nám pomáhají a jak se s nimi dá pracovat, stejně jako upozornit na možná rizika s nimi spjatá, jako je i možnost je zneužít jako mocenský nástroj kontroly. Velice nerad bych z důvodu, že některé způsoby užití standardů a některé způsoby jeho tvorby představují rizika, zlomil hůl i nad samotnými standardy, které mohou velmi dobře sloužit jako nástroj rozvoje pro celý obor environmentální výchovy. Velice nerad bych se špinavou vodou z vaničky vyléval i dítě. Co říci na závěr? Že jsem mírným optimistou, pokud jde o další vývoj oboru environmentální výchovy v České republice, protože v současném dění vidím mnoho pozitivních trendů. Že věřím v sílu debat, které vedeme věcně a s respektem jeden k druhému a které nám pomáhají lépe rozlišovat a pojmenovávat, hledat a nalézat směry, kterými chceme směřovat. A že ze všeho nejvíc věřím v sílu a moc sebevzdělávání. Jen tak budeme dostatečně vědět, o čem píšeme, co kritizujeme, co v kontextu jiných názorů o cílech, metodice, evaluaci či standardech environmentální výchovy zastáváme. Vzdělávání nám umožňuje lépe rozlišovat a pojmenovávat rozdíly a tedy i nově a hlouběji přemýšlet nad environmentální výchovou. Jakkoli nejsem apriorním stoupencem všeho zahraničního, připadá mi nanejvýš užitečné, ve chvíli, kdy začínáme opakovat debaty, které se tam vedly před třiceti, dvaceti, či deseti lety, se také pokusit seznámit s jejich průběhy a výsledky. Rozhodně nás to obohatí a ušetří nám to spoustu času. Nebojím se, že by nám to vzalo to nejcennější – prostor pro vlastní hledání a objevování. Toho je všude stále dost a dost. Petr Daniš, Sdružení TEREZA Praha, 3. 3. 2010 Ahoj Michale. Přečti si znovu Kratochvílovu Výchovu, zřejmost, vědomí. Myslím, že Tě to potěší. Pár citátů na inspiraci. Zbytek osobně – pokud budeš mít chuť … „Opakem výchovy a vzdělání je každé takové zaměření, které preferuje okamžitý účel: znalost mnoha faktů, informace, pouhé přizpůsobení člověka statu quo a využití intelektu jako pracovní síly.“ (s. 12) „Opakem výchovy a vzdělání je pokus o takovou instruktáž lidského vědomí, která zúží pravdu každé zkušenosti nebo myšlenky na „poznatek o objektivní realitě“. (ibid.) Výchova a vzdělání: – má aktualizovat lidství každého člověka v jeho jedinečnosti a nezaměnitelnosti – dává člověku schopnost nepodlehnout zcela ideologizaci hodnot (třeba zelených!!) – je vlastně filosofií: je péčí o životní pohyb a uvádí do vztahu k lidské transcendenci „… vhled se nabízí jako zvláštní myšlenkový průhled skrze něco smyslově vnímaného.“ Když nechápající poslouchají podobají se hluchým; vlastní řeč jim dosvědčuje jsouce zde, jsou nepřítomni. (Herakleitos, B34) Každá metoda apriori předpokládá určité pojetí bytí jsoucna. Vzdělání je činnost riskantní; na zažehnutí odpovědného vztahu k bytí není žádný recept – nelze jej zajistit žádnou technologií. „Naše vzdělání především předává poznatky a mnohdy se ho může týkat Platónův ironický výrok o vkládání vědomostí do pasivní duše jako o ,vkládání zraku do slepých očí‛. (…) Mohlo by se totiž stát, že bychom sice skoro do všech slepých očí vložili nápodobu zraku, současně tím však systematicky ničili přirozenou schopnost vidět.“ (s. 19) Tomáš Daněk Ahoj Michale a ostatní, Pokud bychom dělili ekovychovatele či ekopedagogy na mladé a staré, jsem ten mladý (doufám), pokud na metodiky a srdcaře, jsem srdcař. Pokud na hodné a rebely, jsem rebel (ale už mi to nejde tak jako dřív). Možná je to tradicemi středisek, jejímiž dnes jsem či dříve byl součástí, možná z toho, že jsem začal prvně v oblasti volného času (vedl jsem oddíl, dětskou organizaci a pak ještě dlouho trvalo, než jsem se dozvěděl, že existuje nějaká ekologická výchova). Dřív jsem vedl odborně zaměřené oddíly, bez přísných metodik, znalosti didaktiky a hnaný motorem poznávání souvislostí, které přece musím ukázat i těm dětem. Žasnul jsem prostě tak dlouho, dokud nežasnuli i všichni kolem (to byla moje metoda), pak jsem teprve vstoupil do vod ekologické výchovy a plavalo se mi dobře. Mé metody (byť jsem jim tak neříkal) byly netradiční a slavily často úspěch. Teď po těch letech v EV na různých postech, po hodinách v tabulkách a výkazech, poradách, tvorbě ŠVP, hospitacích a sezením nad hodnotícími tabulkami Pavučiny, zdeformován mnoha školeními v těch či oněch dovednostech naopak nejsem schopen najít impuls, múzu, nápad na vytvoření něčeho nového. Kolegové v práci mi vyčítají, že už ze mě nečerpají jako dřív, už ze mě nepadají nápady. Jsem svázán všemi těmi dogmaty, které správný program má mít: nemá být jen hezký (to umím), ale ještě metodicky dokonalý (pak už ale zase nebude tak hezký). A co je metodická dokonalost? My na středisku, se přiznám, řešíme spíš obsah naší výuky (dokážeme se hodiny hádat nad nabídkou programů a nad jejich obsahem) a metodiku nechávám na jednotlivých lektorech, každému sedí něco jiného, jiný postup, jiná metoda, někomu žádná a přece naučí víc, než jiný. Někdo to prostě umí a někdo by mohl využívat nejsofistikovanějších metod a účinnou ekovýchovu by z toho neuvařil. Já myslím, že střediska by měla za prvé učit v přírodě o přírodě a pro přírodu, my tady navíc ještě chceme preferovat znalost regionu, humna, okolí, místa, kde žáci žijí a učitelé učit souvislostem, mezipředmětově, nebo nadoborově. Mějme odborníky, učme se metodám, neříkám, že ne, používejme ale selský rozum, preferujme hravost, nápady. Cítím, že na prvním místě je výchova, pak vzdělání, nechme vzít děti do ruky hlínu, nechme je ztratit se v lese a vzít do dlaně čolka to je na prvním místě, pak bezpečnost práce, legislativa, metodika… 😉 Nejlepší ekovýchovná hra je přece schovka. Martin Kříž CHALOUPKY Reakce na úvahu o vzdělávacích programech Je dobře, že se takovými věcmi, jako je smysluplnost metodiky vzdělávacích programů, někdo zabývá. V poslední době jsme tlačeni trhem k vykazování jakékoli aktivity, a to vede i k tomu, že vše, co se dříve opíralo o lidskou tvořivost, je nyní zaznamenáváno a předkládáno jako vzor a jako šablona. Je dobře, že si mnozí začínají všímat i toho, že se pro umělost provozu ekoaktivit stále více od přírody odvracíme a začíná jít více jen o předávání vědomostí. Prožitek, který je cílem takových aktivit, často není možné nabýt a skutečně prožít během programu v učebně, který navíc trvá jen pár hodin a je přeplněn různými aktivitami v nepřirozeně rychlém sledu. Na poznávání a soužití s přírodou to podle mne nestačí. Moderní tržní realita nás dovedla do stavu, kdy na skutečné poznávání přírody není čas a děti ani dospělí s ní téměř nepřichází do styku, pak ani nárazové ekoaktivity nemají velkou účinnost. Realita, kdy jsme podmínkami učeni spíše rychlé konzumaci než zodpovědnému přístupu a lásce k přírodě, nás učí nepřirozenému postoji… Otázka zní, co se s tím dá dělat? A zda tato otázka patří jen na pole ekologických center a škol, nebo více na pole politické scény a všední pracovní reality obyvatel! Jak můžeme pomoci vrátit lidem přírodu a přírodě lidi? Jak se opět naučit soužití s přírodou namísto prosazování umělé civilizace? Přístup lidí se nezmění pouhým vzděláváním, pokud do přírody sami nevyrazí a nezačnou v ní (s ní) žít. Jak lze lidem (nejen dětem, neboť i ony potřebují mít vzor a oporu ve svém okolí) pomoci v tomto aspektu? Dokážeme vrátit přírodě punc plnohodnotné součásti našeho života? S pozdravem Petr Vogeltanz, vogeltanzp@seznam.cz, 22. 2. 2010 Ahoj Michale a ostatní diskutující, sice už trochu pozdě, ale přece jen bych také ráda reagovala na tvůj článek a k němu související diskusi. Budu reagovat zatím jen krátce ze dvou důvodů – jednak proto, že mnohé už bylo v diskusi řečeno a já v současné době nemám „sílu“ napsat to šířeji a zároveň se nechci opakovat, jednak proto, že doufám, že tato drobná diskuse konečně přeroste v opravdovou a pro mne již dlouho očekávanou debatu o vymezení, smyslu a podobě environmentální výchovy v celé Pavučině (nebo nejen Pavučině) a v této diskusi bude dost času vše důkladně vydiskutovat i v osobní kontaktu s diskutujícími (což je mi bližší). Nebudu tedy nyní dlouze rozebírat, co si myslím o jednotlivých argumentech té či oné strany (jakkoli mnozí tvrdí, že žádné dvě strany neexistují). Ráda bych tedy do diskuse nabídla pouze drobné osobní zamyšlení nad tím, proč dělám environmentální výchovu tak, jak ji dělám, a proč si myslím, že je potřebné zacílení, vytváření funkční metodiky a evaluace environmentální výchovy. (Přestože tuto potřebu druhá strana nezpochybňuje zcela, minimálně nabádá k jejímu výraznému omezení či velmi opatrnému zacházení). Kdyby po mě někdo chtěl, abych velmi zjednodušeně popsala své motivace k zájmu o environmentální problematiku, pravděpodobně bych zmínila, že mě k tomu vede respekt k přírodě a zodpovědnost za životní prostředí. Když přemýšlím nad svou prací – tj. environmentální výchovou, vidím tam stejný respekt a zodpovědnost, jen se vztahuje k žákům a učitelům. Respekt k žákům a učitelům, které se snažím vzdělávat, a zodpovědnost za to, jak a co je učím. Respekt, který cítím k žákům, je pro mě vyjádřen např. tím, že si přeji, aby si díky environmentální výchově utvářeli ve své hlavě vlastní obraz toho, co je pro ně osobně přitažlivé v přírodě, jak podle nich fungují procesy v životním prostředí a zaujímali osobní postoj k tomu, co s tím chtějí dělat. Naopak si netroufám a ani nechci jim přímo zprostředkovávat svoje vidění přírody nebo názory na to, co je třeba dělat pro životní prostředí. A ač se to mnohým bude zdát jako protimluv, právě k tomuto „osvobození“ mi pomohly „ony“ metodiky, jako např. v diskusi často citované a zároveň nepochopené E-U-R. Hlavním principem modelu E-U-R, lépe řečeno konstruktivistické pedagogiky, je právě respektování toho, že každý žák si sám své vytváří vlastní poznání. Naší rolí je pak pomáhat mu nalézat cestu k jeho vytvoření, zejména tím, že klademe dobré otázky a učíme žáky, aby si je sami kladli. A to mi připadá obzvlášť potřebné v oboru EV, kde téměř neexistuje otázka, na kterou bychom mohli jednoduše správně odpovědět. Zodpovědnost za to, co a jak vzdělávám, mě zase vede k tomu, nespoléhat se vždy jen na svou intuici při volbě cílů, obsahů i metodiky pro environmentální vzdělávání, ale neustále se vzdělávat a hledat cesty, které budou efektivní, přestože nebudou určitě jediné. Když jsem jako lektor před 10 lety nastupovala do dnes již neexistujícího sdružení Ekola, myslela jsem si, že mi stačí spousta nadšení a trochu znalostí z vysoké školy. Tehdy jsem si ale příliš nepřipouštěla, že jsem zodpovědná za to, co si žáci odnesou z programu, který vedu. Dnes, když tu zodpovědnost pociťuji, už nejsem možná tak snadno spokojená se svou prací a přemýšlení nad cíli a způsoby jejich dosažení mi zabere spoustu času. Na druhou stranu mě to nutí neustále hledat, objevovat a zkoušet, což je nakonec obohacující pro mě a snad i pro žáky a učitele. Stejná zodpovědnost mě pak vede k potřebě neustále se ohlížet za tím, co jsem udělala, ať už nestrukturovaně, pomocí předem určených hodnotících kritérií, nebo i širší evaluace. Nic z toho mě ale nesvazuje, je to pro mě pouze nástroj, jak zodpovědnost lépe unést. Zároveň se z ní ale nechci vyvléknout tím, že si řeknu, že přece nejsem učitel ve škole a tak můžu nabízet sice něco jiného a nevyzkoušeného, ale možná taky neověřeného a nefunkčního. V neposlední řadě pociťují obojí – tedy respekt i zodpovědnost právě k „otcům a matkám zakladatelům“ a věřím, že právě v dialogu našich dvou generací o tom, co oni vytvořili a nyní tvoříme společně, může být velká síla. Tak se tedy těším, že se s vámi všemi brzy sejdu osobně u dalších debat o smyslu a pojetí environmentální výchovy. Petra Šimonová Sdružení TEREZA Petr Daniš poznamenal v soukromém emailu něco o pábitelství v mém textu, a že s tím opatrně. A pak mluvil o svém učiteli Erazimu Kohákovi. Miluju pábitelství, i ve vzdělávání, opatrné pábitelství. Vzdělávání je pro mě pábením. Myslím, že lidé se k přírodě nemohou dostat jednoduše, nějakou redukcí, ale otevřením rozumu a smyslu k jejím projevům…. Pábitelství je nádherná pomoc, jak vydržet v technologickém a rozumem zcela ovládaném světě. Život v tabulkách na mě působí mrtvolně, a z Hrabalových textů padají jeho jiskry. Michal Bartoš Ahoj, Michale, po vlastní úvaze i probrání s Lenkou Daňkovou se ti omlouvám, tvůj „iniciační“ příspěvek ani nic z následující diskuse zatím v Bedrníku publikovat nebudeme po zkušenostech, jakou vlnu emocí to zvedlo; myslím si, že by to mohlo být – zveřejněno pro učitele – kontraproduktivní. Eventuálně něco po VH Pavučiny, uvidíme. Nezlobíš se? Hanka Kolářová Bedrník – Časopis pro ekogramotnost. Ahoj Michale, nakonec mi to nedá, abych se také nepřipojila s reakcí na ani ne tak tvou esej, jako spíš celou tu debatu. Tak takhle to vidím já – je to ne úplně promyšlené a úplně neobjektivní, nikoho nechci znevážit a ani podle mě neexistuje buď a nebo, ale myslím, že jde o hledání prostoru na vnitřní svobodu v EV a to je velmi důležité. Mám pocit, že za velkou část nerovnováhy ve společnosti a platí to i v EV subkultuře, může obyčejný strach, malé sebe – vědomí, a hlavně potřeba zařadit se, hodnotit a poměřovat se s ostatními. Připodobním teď ev k člověku. Lidé mají potřebu hodnotit sebe a druhé a tím si ověřovat, kam patří. Časem má člověk (EV) potřebu neřešit jen sebe (definice je víceméně hotová), ale získat nějaké „objektivní“ kategorie pro zařazení do skupiny. Stát se užitečným, potom i společensky přijímaným, mít své místo na slunci. Ekologická výchova jako kdyby prožívala svou předdospělostní proměnu, která podle mě je i proměnou chápání hodnoty své vnitřní svobody, (možná už její ztrátou?) Cítí se jako slabá disciplína a tak hledá silné struktury, aby byla nezpochybnitelná, aby patřila mezi silné a přijímané obory. Aby obhájila svou existenci v dnešní době. Ale proč? Stejnou snahu vyvíjí i společenskovědní obory a s jakým výsledkem? Tím, že se již podařilo vybudovat nějaké podpůrné struktury pro EVVO (třeba Pavučinu), přibylo do EV spoustu dalších lidí, kteří v ní vidí smysl, ale také práci, něco co je placenou prací v rámci existujících struktur a jako za takovou je třeba skládat účty společnosti, která to platí, což je pravda. Ale EV vznikla jako alternativa, aby hlídala, zlepšovala a doplňovala, vytvářela prostor pro jinakost, pro to, co chybí ve společnosti, školách a i jiných strukturách. To je to, co dává EV její smysl a právo na existenci, její vnitřní svoboda a vůle ke smyslu. Je tu tedy silný rozpor mezi tím, jak se EV ustanovila na začátku a mezi tím, kam se zařazuje dnes. Mezi obsahem a formou. Podléhá začlenění do struktur a tím ztrácí „koule“ (omlouvám se, ale vhodnější slovo mě nenapadá). Jak tedy struktury, kterým se už nevyhneme, uzpůsobit tak, aby ponechaly prostor pro svobodu, individualitu a zralou dospělost EV? Ona by totiž EV bez struktury nepřežila, jak ale najít tu míru? Případně má pro nás to, co přežije po začlenění do institucionalizované struktury ještě hodnotu? (Paralela s církví napadne člověka okamžitě.) Byla jsem teď osm let na mateřské, při tom dělala evvo hlavně s dětmi a rodiči tady u nás na vsích a nesledovala dění, takže do toho moc nevidím a jsem dost překvapená tím, co se řeší. Myslela jsem, že Pavučina je podpůrná organizace sloužící ku pomoci střediskům, k administraci peněz pro ně, ne kontrolní orgán. Teď mám dojem, že za osm let je z ní velmi sebevědomý byrokratický orgán. Je to tak? Jistě je třeba pečovat o kvalitu, ale proč na to vytvářet struktury? Každá víceúrovňová struktura má kazy a už od začátku nebude vyhovovat, tak proč tím ztrácet energii? Ale hlavně, proč se vychází z přesvědčení, že o kvalitu se dá pečovat kritikou a hodnocením? Neděláme potom v ev přesně to, co se nám nelíbí na školní výchově? To je totiž podle mého názoru jádro pudla. Když bude mít někdo problém při milování, pomůže mu hodnocení a kritika? Byla jsem teď na veletrhu svědkem pár hodnocení programů a jestli je tohle ta evaluace, tak to EV asi svou existenci neobhájí. Často jsem měla pocit, že i někteří účastníci i hodnotitelé jakoby byli pyšní na svou schopnost být kritičtí a věcní až bez ohledu na toho, kdo jim program předváděl. Jestli by také nestálo za to zamyslet se nad způsobem zpětné vazby, kterou takhle dáváme lidem, kteří začínají a jdou na trh s citlivou duší. Určitě i na to jsou vhodnější metody . Také jsem po počátečním nadšení hledala „metodu“, způsob, jaký by byl správný. V Ev jsem tehdy té metodiky moc nenašla, když tak jen velmi obecné návody, tak jsem absolvovala dvouletý waldorfský kurs pro učitele s jeho propojováním oborů a kreativitou, dvouletý Montessori kurs pro učitele s „pomoz mi, abych to dokázal sám“ a pak jsem zjistila, že mám smutnou duši a ztrácím radost z práce, smysl, který hledám. Teď se vracím k sobě a naschvál zapomínám to z metod nepodstatné co jsem se naučila a dělá mi to moc dobře  Pro některé lidi jsou struktury velmi ubíjející a přes jejich houští ztrácí vertikálu a někdy i tu horizontálu. Děkuji za Tvou odvahu jít s kůží na trh. Lucie Černická O.s.Vespolek P.S. Napadá mě ještě jedna možnost, zda za onou potřebou evaluace není ukryto vědomí blízkého omezení finančních zdrojů a potřeba zajistit k nim přístup jen pro ty „všeobecně hodnotné“, případně časem pro ty, kteří „nezlobí“? Ale to je asi už opravdu ošklivá myšlenka, že? L. Apendix: Jakou váhu má vědění? (Konrad Paul Liessmann, Teorie nevzdělanosti) V roce 2004 si akademický svět a vzdělaná veřejnost s přiměřeným respektem připomněly dvousté výročí úmrtí Immanuela Kanta, jediného německojazyčného filozofa nesporného světového významu, jak při té příležitosti poznamenal jeden komentátor. Může to být náhoda, ale protože se debaty o reformu univerzit vedené v Německu a Rakousku časově překrývaly s oslavou dvoustého výročí pruského filozofa, bylo lákavé zamyslet se nad tím, jak by světově proslulý myslitel, bez nějž už dnes není myslitelná žádná moderní teorie vědy, soudobá etika a pokročilá estetika, asi pochodil na takové elitní univerzitě, která se dnes stále prosazuje. Shrneme-li stručně Kantovu akademickou dráhu, dojdeme ke zjištění, že by v současném vědeckém provozu neměl šanci. Naopak, právě on ztělesňoval vše, co je univerzitním manažerům kvality trnem v oku. Začíná to Kantovou demonstrativní imobilitou a nepohyblivostí. Kant své rodné město Královec prakticky nikdy neopustil. Po ukončení studií se znalec módy „elegantní magistr“, živil jako domácí učitel a knihovník, teprve po dlouhé době čekání ho konečně univerzita v Královci jmenovala profesorem a udělila mu oprávnění na ní učit. Klasický případ zapovězeného jmenování, protože v duchu dnešní doby signalizuje omezenost a nedostatek mobility Bez jakékoliv mezinárodni zkušenosti a bez pobytu v cizině získává Kant doživotní místo na univerzitě – to by bylo vzhledem k ideálu časově omezené profesury nejen nežádoucí, ale také těžko uskutečnitelné. Hned po svém jmenování profesorem potvrzuje Kant nejhorší předsudky jaké lze vůči vědci v zaměstnaneckém poměru mít – přestává publikovat. Nastávají „léta mlčení“, je jich deset, během nich vyjdou v Královeckých novinách jen dva články Kdyby se podle dnešních kritérií evaluovala univerzita v Královci, musel by se Kant zodpovídat Z nedostatečné píle a neefektivní výzkumné práce. Přinejmenším by byl zařazen do inovačně a interdisciplinárně pojatého výzkumného projektu. Kant Samozřejmě nebyl oněch deset let nečinný. Byl děkanem filozofické fakulty stálým členem akademického Senátu, později rektorem univerzity, ale především se v jeho hlavě rodila Kritika čistého rozumu. Pravděpodobně patří tato léta mlčení k nejproduktivnějším fázím v dějinách vědy vůbec. Ale kdo by se v naší době monstrózního předkládání projektů a hektického publikování odváží kvalifikovat mnohaleté konsekventní a především také singulární přemýšlení jako výzkumnou práci? Když Kantovo dílo konečně vyšlo, zažil další ránu, která by ho za současných podmínek definitivně poslala ke dnu. Scientiic community jeho dílo nejdříve ignorovala, posléze zesměšňovala. Nepochopení, které Kant s Kritikou čistého rozumu vzbudil, mělo své dobré důvody. Nejen že se Kant tímto dílem prohřešil proti některým ideologickým zásadám své doby, ale napsal také knihu jazykem, který je právě proto, že autorovi šlo o nejvyšší možnou přesnost myšlení, dodnes mnohými považován za obtížný a zbytečně komplikovaný. Podobně byla přijata i další díla, která vyšla v rychlém sledu za sebou – Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Těmito pracemi by Kant ve Společnosti vědění řídící se užitkem definitivně pozbyl kredit. Nesrozumitelné, příliš obtížné, neorientované na uživatele, a tudíž nepotřebné – takovými spisky nelze získat finanční prostředky od sponzorů ani významně oslovit veřejnost. Lze tedy mluvit o štěstí, že univerzita v Královci nemohla ještě praktikovat metody evaluace, které se v současnosti všude prosazují? Evaluace“ patří zároveň s pojmy; jako je zajištění kvality, zvyšování kvality, internacionalizace a eficience, vytváření elit, výzkumné ofenzívy, soutěže, bilance vědění, vícezdrojové financování, orientace na projekty Boloňský proces a studie PISA k oněm kouzelným slovíčkům, která blokují vzdělávací politiku takovým způsobem, že téměř nelze poznat, co se za takovou inflací pojmů skutečně skrývá. Přitom všechny tyto pojmy fungují podle jednotnéhoschématu – neoznačují to, co vyplývá z významu slov, avšak skrývají, oč se jejich prostřednictvím indikuje. Tento klamný manévr se může dařit jen proto, že všechny tyto pojmy podléhají performativní sebeimunizaci. Ten, kdo používá pojmy evaluace, zajišťování kvality nebo internacionalizace, je vždycky vítězem, protože tyto pojmy připouštějí negaci jen za cenu sebepoškození. Nikdo se samozřejmě nechce octnout v podezření, že neměří vykonanou práci, nepřipisuje význam kvalitě, nechce se vystavit soutěži, a tak se propadnout do provinciálnosti. Ani tehdy když se na tyto pojmy zaměří zbytky kritického myšlení. Zpochybní se většinou jen ta či ona metoda, ten či onen postup, ta či ona prezentace, nikdy ne podstata věci. Je samozřejmě sporné, zda evaluace jakéhokoliv druhu hodnotí vždy to, co se k hodnocení předkládá. Je ale možné, že právě proto naplňuje evaluace svůj skutečný účel: plíživou transformaci svobodné vědy v nesvobodné služebně řemeslo. Takže evaluace. Slovo pochází z francouzštiny nikoli z latiny, a přes anglickou variantu se teprve v osmdesátých letech 20. století importovalo do německé jazykové oblasti a ve vyšších vzdělávacích institucích signalizovalo v první řadě nevinné nové myšlení: Práce univerzit ve výzkumu a výuce se měla stejně jako práce vykonaná v jiných oblastech podrobit kontinuálnímu standardizovanému a objektivnímu hodnocení. Kdo by proti takovému požadavku něco namítal, zvláště v době, kdy se figurka „líného profesora“ stala oblíbencem masových médií a politiků z rezortu školství a vzdělání. Kritérii a metodami pro takové měření práce a její vyhodnocení ovšem nebyly jen instrumenty, které se ve vědě vždy považovaly za indikátory kvality tedy publikační čirnnost, zájem a prestiž u kolegů z oboru, veřejná činnost, obliba a prestiž u studentů, nýbrž se stále více uplatňovaly kvantifikační postupy přejímané z podnikové ekonomie a podnikového poradenství a aplikovaly se na vzdělávací systém: vzorce, ukazatele, bodové systémy impaktové faktory míra růstu, výpočty nákladů a příjmů, bilance vědění podle vzoru finančního účetnictví, diagramy vstupů a výstupů, dotazování spolupracovníků, vytváření organizačních schémat, systémových analýz a podobně. Evaluace nemohou měřit to, co podle vlastního tvrzení měří, což vyplývá ze skutečnosti, že neexistují shodné představy o metodách ani o kritériích, podle nichž se má evaluovat. Shoda neexistuje ani v tom, co se má evaluovat, aby se například zjistilo, jak je univerzita kvalitní. Jde o výsledky výzkumu, nebo o kvalitu výuky jde o přizpůsobení se mezinárodním trendům, nebo o specifické potenciály jde o poměr vyučujících a studujících, nebo o spokojenost studentů, jde o vybavení laboratoří, nebo o akademické nabídky pro volný čas a příslušné vybavení, jde o ukotvení univerzity v daném kulturním prostředí, nebo o výlučné, do sebe uzavřené továrny na myšlení elitního charakteru, jde o profesní šance absolventů, nebo o atraktivitu pro profesory nebo jde o všechny tyto faktory dohromady, a pokud ano, v jakém poměru navzájem? Protože nelze evaluovat všechno současně, omezíme se zde exemplárně na klasické úkoly univerzity výuku a výzkum. Zaměřme se nejdříve na evaluaci výuky která ovšem není v současnosti tak prosazovaná, jako tomu bylo ještě před několika lety, kdy byly v rámci tehdejšího paradigmatu služeb univerzity vyzývány aby se orientovaly na zákazníky a někde se dokonce zvažovalo, že se na přednášky nasadí tajní agenti, aby pedagogy pozorovali při jejich podezřelém konání. Vše se mělo řídit potřebami studentů, kteří byli jako konzumenti pokládání za skutečné aktéry trhu s vyšším vzděláním, což vedlo k postupům, které zná každý zákazník cestovních kanceláří – vyplňují se obligátní dotazníky jimiž se zkoumá spokojenost a nespokojenost s nabídkou a konzumovanými statky Nyní se tedy mělo zaškrtávat, jestli byla výuka srozumitelná, zda byla doporučená literatura ke čtení, jestli se akcentovalo využití nových médií, zda byly přítomné prvky e-learningu, zda byly dostatečně známé okolnosti a způsoby zkoušení a zda se v projevu přednášejícího neprojevovaly sexistické tendence. Víme samozřejmě z výzkumu evaluace samé, že takový způsob dotazování je výsměchem všem reliability a validity a zodpovězení jednoduché otázky, jak dobrý se přednášející jevil svým studentkám a studentům po nějaký delší časový úsek, si vyžadovalo dosti nákladný postup. Nicméně takové dotazování odráží motivaci studentů, ukazuje také schopnost studujících porozumět otázkám v dotaznících – stalo se prý že otázka, zda se přednášky a semináře konají pravidelně, musela být vyškrtnuta, protože statisticky signifikantní část studujících zaměňovala vlastní nepřítomnost s nekonáním výuky – a potvrzuje ve statisticky relevantní kvantifikované formě domněnky o kvalitě výuky které se dávno přetřásají při každém hovoru v menze. Dále lze při různě koncipovaných dotaznících zjistit předpokládaný trend, že méně podstatné přednášky a semináře jsou hodnoceny lépe než ty které kladou vysoké nároky a jsou spojené s náročnými zkouškami, i když zjevně existuje ochota studentů se s obtížnými tématy a složitými otázkami zabývat. Smysl takových evaluací výuky není v jejich skutečné spolehlivosti nebo vypovídací hodnotě, ale vtom, že jsou součástí mechanismu interní kontroly. Čistě psychologický účinek, který vzniká u každého, kdo je objektem takového sledování, by se neměl podceňovat. Už jen vědomí toho, že pedagoga budou hodnotit studenti, bez ohledu na smysluplnost takového hodnocení a kompetence hodnotitelů, může vést ke změně způsobů výuky. Rozhodující ale je, že takové evaluace mohou strukturou otázek ovlivnit a řídit didaktiku, a tudíž i obsah výuky Fakt, že v mnoha dotaznících je ústřední otázkou, zda se při výuce využívá nových médií, souvisí s velmi rozšířenou, horoucně vyznávanou vírou, že e-learning a blended learning, jak znějí kouzelná. zaklínadla univerzitní didaktiky převzata z nenáročných podnikových doškolovacích kursů, představují nejvyšší metu inovace vysokoškolské výuky V situaci, kdy se vůbec nereflektuje, kdy a za jakých podmínek může být používání digitálních médii smysluplné, a přednášející nemá možnost svoje metody před arogancí takových otázek hájit, vynucuje si pouhá přítomnost této otázky evaluačním dotazníku a následné mechanické vyhodnocení určitý didaktický koncept. Tak lze, a to je zřejmě podstata evaluace jako takové, řídit výuku a stanovovat normativy, aniž by se musely uvádět argumenty a důvody. Je v logice evaluačního procesu, že se pod pláštíkem zjišťování vykonané práce podle objektivních kritérií vyvíjí normativní tlak, jemuž se nikdo nemůže protivit. protože by riskoval pověst neschopného odpírače, kverulanta, zaostalce nebo ustrašence. Něco podobného, i když v jiné a zostřenější formě platí pro dnes už mnohem důležitější evaluaci výzkumu. Nejnovější změnou paradigmatu v politice vzdělání se univerzity během několika let proměnily z poskytovatele služeb, který se řídí zákazníkem, v excelentní výzkumné instituce řídící se konceptem elity takže přestaly být lokálním trhem pro posluchače přednášek, ale staly se světovým trhem pro patenty a prestiž, mezinárodní rankingy a žebříčky a překladišti pro odliv a příliv mozků – brain drain a brain gain. Podle jakých kritérií se však má práce vědeckého výzkumu hodnotit, není vůbec jasné. Možností je mnoho a obvyklá kombinace cizích a vlastních evaluací otevírá dosti široké pole pro hodnocení s velmi nejasnými hranicemi. Jakou hodnotu mají mít třeba publikace v národních a mezinárodních časopisech ve srovnání s monografiemi nebo editorskými počiny je v principu stejně málo stanovené jako hodnota výzkumu financovaného z externího zdroje nebo výzkumu vázaného na projekt ve srovnání s individuálně vykonanou prací. V evaluační praxi se ale hodnoty brzy stanoví. Získání financí z externího zdroje je takřka všude na prvním místě. Evaluační standardy, očividně zpracované podle měřítek výzkumných zakázek v přírodovědných oborech, občas přinesly výsledky které jasně osvětlují skutečné záměry evaluující racionality. Je-li například publikační činnost humanitního vědce, ceněná jak v odborných kruzích, tak veřejností, evaluační instanci odmítnuta s poukazem na to, že se jedná pouze o „příležitostný výzkum“, protože není „podpořen“ ani interním zadáním, ani spolufinancován z externích zdrojů, tak to nevypovídá o kvalitě vědeckovýzkumné práce, ale o mrzačení výzkumu podle ekonomických hledisek. Názor Günthera Anderse, že všechny kritické reflexe jsou nutně „příležitostnou filozoií“, protože vznikají při nějaké příležitosti, což znamená, že jejich roznětkou jsou konkrétní otázky a problémy doby by v očích výše zmíněného evaluátora pochopení nenalezl. A myšlenka, že individuální zodpovědnost za výzkum v rámci univerzitní badatelské svobody se má principiálně hodnotit výš než výzkum financovaný z externích zdrojů právě proto, že není podřízena externím zájmům nejrůznějších zadavatelů nebo finančních zdrojů, už nikoho nenapadne. Takové zkušenosti ukazují, že se skrytě dosti svévolným stanovením domnělých standardů normuje a transformuje samotné pojetí vědy. Rozdílné přístupy různorodých vědeckých kultur se přitom zpravidla ignorují, stejně tak se ignoruje otázka po skutečném smyslu výsledků vědeckého výzkumu. A nejpodstatnější je to, že se evaluace provádějí podle relativně svévolných, ale již dříve daných kritérií, jsou tedy principiálně „slepé k novému“. Takže se právě výjimečné, originální, kreativní a inovační přístupy, jež údajně společnost vědění tak vysoce oceňuje, obvyklými evaluačními postupy principiálně ignorují. Takzvané „excelentní projekty“, které vygenerovalo evaluační řízení, jsou už z těchto důvodů velmi pravděpodobně intelektuálně průměrné. Zřejmě je ovšem rozhodující to, aby se vědecký výzkum, alespoň co se formy týká, přidržoval modelu kolektivně organizovaných aplikovaných věd, což vede k tomu, že se o týmové práci, projektech, aplikaci a užitku mluví i v humanitních vědách, tedy v oblasti, kde by opravdovost a hrdost velela hájit individuální práci založenou na poznání. Místo toho se model, v některých oblastech smysluplný tedy zaměřený na určitá těžiště výzkumu vhodná pro financování odjinud, stejně normativně zneužívá tak, aby se každý výzkumný úmysl podřídil stejnému principu výzkumných priorit a flnancovaly se jen ty jež jsou označené jako „nosné pro budoucnost“, což je módní výraz, který by si také zasloužil zamyšlení. A nade vším se vznáší fetiš internacionalizace, pobyt v zahraničí je pokládán za vědeckou kvalifikaci sui generis a vědecký manažer létající kolem zeměkoule za vzor, i když manažer omámený zrychlením není schopen jediné kloudné myšlenky Z étosu novodobé vědy kdy subjekt ručí za pravdu, za těchto okolností moc nezůstalo. Je proto třeba velmi ocenit německou Vědeckou radu, která zcela proti duchu doby po dlouhém mlčení varuje před tím, aby se parametry přírodních věd zaměřených na aplikovaný výzkum oktrojovaly humanitnímu vědnímu výzkumu, a konstatuje, že výzkum v oblasti humanitních věd se má primárně vést na univerzitách, vícezdrojové financování externími subjekty není rozhodujícím kritériem a důraz je třeba klást na vnitrooborovou spolupráci, ne módní interdisciplinaritu. Industrializace vzdělávání KONRAD PAUL LIESSMANN: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, Academia, Praha 2008, přeložila Jana Zoubková, 128 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 978-80-200-1677-5 Václav Cílek, Vesmír 88, 423, 2009/6, obor: Výchova a vzdělávání, rubrika: Nad knihou Informace je nějaký rozdíl, který se při pozdější události jako rozdíl projeví. Gregory Bateson Věda jako veřejné používání rozumu Nakladatelství Academia má sympatickou knižnici „21.“, ve které vycházejí kratší, výstižné texty důležitých současníků. Esej rakouského humanisty K. P. Liessmanna (který v roce 2007 získal v Rakousku ocenění vědce roku) o tom, co je současné vzdělání, výborně zapadá do německých, rakouských, a bohužel zejména našich současných diskusí o evaluaci vědy. Východiskem Liessmannových úvah je esej Theodora Adorna z roku 1959 Teorie polovzdělanosti, která obsahuje podstatné pozorování, že když nemáme dost volného času na přemýšlení a vstřebávání informací, měníme se na polovzdělance a místo informační společnosti se ocitáme v dezinformačním prostředí. Vyzdvihuje se motivace a ctižádost, což je však podle L. Wittgensteina „smrt myšlení“. Kdyby šlo vzdělání naplánovat podle směrnic příslušných ministerstev nebo dokonce EU, muselo by se to v Evropě během několika let hemžit elitními vědeckými zařízeními a univerzitami světové úrovně. Myslím, že nejlépe mohou Liessmannovy názory vyznít, pokud jej nejprve nechám hovořit v několika vybraných úryvcích. Sebevědomá nevzdělanost Liessmann píše: „To, co se pořád ještě tvrdošíjně nazývá vzdělání, se v současnosti neřídí možnostmi a hranicemi individua, ani neproměnnými zdroji určité kulturní tradice, a už vůbec ne modelem antiky. Externí faktory – trh, zaměstnanost (employability), kvalita lokality a technologický rozvoj – jsou nyní ty standardy, kterých má ,vzdělanec‘ dostát. Z tohoto hlediska se jeví ,všeobecné vzdělání‘ stejně postradatelné jako ,rozvoj osobnosti‘. V rychle se proměňujícím světě, v němž se kvalifikace, kompetence a obsahy vědění údajně stále mění, se ,nevzdělanost‘, tedy rezignace na závazné duchovní tradice a klasické vzdělání, stala ctností, která jednotlivci umožňuje rychle, flexibilně a bez zatížení ,vzdělanostním balastem‘ reagovat na neustále se měnící požadavky trhu. Ve společnosti vědění, jak neustále slyšíme, je i vědění v neustálém pohybu a vyžaduje zcela jiné strategie produkce a osvojování než onen svéráz 19. století, jemuž se říkalo vzdělanost. Vědění společnosti vědění se definuje především distancí od tradiční sféry vzdělanosti. Neřídí se už ovšem ani postojem polovzdělanosti. To, co se realizuje ve vědění společnosti vědění, je sebevědomá nevzdělanost.“ (s. 51) Kvantifikace vědy „Dnešní stav vzdělávací politiky lze charakterizovat jednoduchým konstatováním – omezuje se na sledování pořadí v žebříčcích. Toto tvrzení není ani v nejmenším polemické, neboť je až děsivě evidentní. Všechna relevantní a ve veřejnosti rovněž prezentovaná a horlivě diskutovaná politická rozhodnutí týkající se vzdělání jsou v posledních letech buď motivována špatným umístěním v žebříčku, nebo vedena přáním dosáhnout lepšího umístění. Bez ohledu na to, zda se iniciují školské reformy, propagují pedagogické programy nebo požadují elitní univerzity s excelentním studiem, argument je vždy stejný: pořadí v žebříčku se musí zlepšit. V pozadí současné politiky vzdělání se nerýsuje sebemenší náznak názoru na vzdělání, a už vůbec ne jeho společenskopolitický koncept, vzdělávací politiku lze redukovat na jedinou otázku: Na jakém místě jsme?“ (s. 52) „Čím více se na nějaké univerzitě nebo škole mluví o zajištění kvality, tím méně jde o kvalitu – ale naopak o rozpuštění kvality v kvantitě. Veškeré specifické danosti, vykonaná práce a také nedostatky se v takové instituci a u lidí v ní pracujících převádějí na čísla, a tak mizí. Protože si už nikdo nechce dát tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise článek vyšel, jaký impaktový faktor časopis má a jaký počet bodů lze tedy takovému článku přisoudit. Když se vynásobí počet publikací číslem impaktového faktoru časopisu, lze podle výsledného čísla každoročně stanovit pořadí vědců. Tak se získá bezpečný znak kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci publikovali.“ (s. 58–59) „Vedlejším produktem evaluačního tlaku je nový svébytný literární žánr: projektové žádosti a popisy projektů, sebeprezentační a zhodnocovací próza. Nepatří do něj jenom šikovné žonglování s čísly a statistikami, ale také pozoruhodná schopnost vyhmátnout podle panující atmosféry, jaké vědecké trendy mohou být považovány za nosné pro budoucnost a v jakých segmentech se proto vyplatí podat žádost o transdisciplinárně a internacionálně zakotvené, dobře oposudkované projekty, které poté při nevyhnutelné evaluaci získají největší počet plusových bodů. V takových podmínkách se nerozvíjí výzkum, ale organizační, byrokratické a básnické úsilí s ním spojené. Podávání projektů dnes vybujelo do rozměrů, které vedou, jak se proslýchá, k tomu, že někteří žadatelé žádost o projekt hned deklarují jako vědeckou publikaci – což je logické, vždyť už Daniel Defoe věděl, že projekt je ,velkolepý podnik, který je natolik široce koncipovaný, že je vyloučené, aby se realizoval‘.“ (s. 69) Věda a národní jazyk Liessmann v této oblasti zastává poměrně radikální stanovisko, jež jde zcela proti současné vědecké globalizaci. Opírá se přitom o F. Nietzscheho, který v díle Lidské, příliš lidské říká, že „naučit se cizí jazyk je sekyrou, která podetíná kořínky jemného citu pro nuance rodného jazyka, jenž se tím poškozuje“. Nietzsche si rovněž všiml, že národy, ze kterých vyšli největší stylisté – Řekové a Francouzi – se cizí jazyky nikdy neučily. „Při vší nevyhnutelnosti, která se takovým procesům v kontextu globalizace připisuje, udivuje zápal a horlivost, s níž se především v německé jazykové oblasti pracuje na odstranění němčiny jako vědeckého a profesního jazyka. Téměř to vzbuzuje dojem, jako by se mnoha Němcům a Rakušanům naplňovalo toužebné přání konečně se osvobodit od poskvrny němectví a nacionalismu. Ti, kdo ve své profesní komunikaci a rostoucí měrou i v soukromé – zde ovšem se spikleneckým pomrkáváním – preferují angličtinu, dávají najevo, že jsou světoobčané, jež se zbytkem zabedněného obyvatelstva nic nepojí. Taková snaha se může z historického hlediska jevit odůvodněná a je jistě úctyhodná – ovšem zdá se, že tito lidé jsou motivovaní nenávistí k sobě samým, která by mohla být výrazem dosti zabedněné a povýšenecké negativní fixace.“ (s. 92–93) Když mluví laptop, je lépe nenaslouchat „Způsob, jakým se dnes vědění prezentuje, je také možné chápat jako rostoucí pohrdání věděním. Nešvar, který je možné pozorovat nejen při firemních prezentacích, ale stále více i při vědeckých sympoziích a na univerzitách a jehož jádrem je to, že se jednoduché věty a nabubřelé pojmy promítají přes powerpoint, a pak je přednášející prostě předčítá, je výrazem pohrdání posluchači a absolutní ztrátou toho, čemu se kdysi říkalo přednášková kultura. Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy – a je zcela jedno, o jaké téma jde –, můžeme si být celkem jistí, že ať se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže. Při takových příležitostech je zásadní nepoměr mezi technickým i mediálním vybavením a duchovním obsahem. Jakmile se všechno blyští a jiskří, všemu dominují videoklipy, monitory a laptopy a vše se nese v duchu totální multimediality a snahy o grafické ztvárnění, je skutečně lepší přestat naslouchat. Nejenže nadvláda techniky překrývá slova, ona už nepřipouští skutečné myšlenky. Existují prezentační formy – a sofistikovaně strukturovaná dokumentace k tomu patří –, které myšlení takřka znemožňují. Formulují se už jen nadpisy, podnadpisy a hesla a veškeré možnosti propůjčit větám logickou, tudíž argumentační strukturu, jsou podvázané. Přesto jsou protagonisté takových show přesvědčeni, že je to dobrý způsob jak zprostředkovat vědění.“ (s. 104) Reforma je návrat k původní formě „Málokterý pojem však v průběhu své historie prodělal takové proměny jako právě ,reforma‘. Sloveso reformovat, které bylo v 15. století přejaté z latiny, znamenalo původně vrátit něčemu, co hrozilo vymknutím z řádu, opět původní ,formu‘. ,Reformace‘ augustiniánského mnicha Martina Luthera neměla v úmyslu založit novou církev, nýbrž chtěla stávající církev obnovit připomenutím její původní úlohy a existence. Slovo ,reforma‘, jako substantivum doložené až v 18. století, mělo tedy silně restaurativní komponentu, vyjadřovalo obnovení a zlepšení nějaké instituce na základě uvědomění si původního poslání.“ (s. 109) „Reformy nikdy neuvíznou na mělčině, nejúspěšnější jsou právě tehdy, když způsobí chaos, na nějž si všichni stěžují. Protože hlavním smyslem všech reforem je, aby se stávající právní poměry rozpadly, staromódní smlouvy nahradily moderními ,dohodami‘ a z veřejnoprávních institucí, byť by fungovaly sebelépe, se stala hřiště pro zájmové skupiny, agentury, kliky a investory. Za rétorikou reforem už jasně prosvítá jejich skutečný smysl: privatizace veřejného vlastnictví, proměna záležitostí veřejného zájmu na soukromý zájem.“ (s. 116–117) Zhodnocení Trápit se nad poklesem obecné vzdělanosti a láteřit nad jakýmkoliv evaluačním systémem je vždy vítané a možná i trochu laciné, neboť nedokonalosti evaluační metodiky vytvářejí prostor pro stížnosti. Navíc potřebu nových metodik a účinnějších reforem a evaluací podporují sami evaluátoři, protože jim dává opakovanou moc. Liessmann přesně vidí nemoci současného, a to hlavně humanitního vzdělávání, ale jeho návrhy co s tím dělat jsou překvapivě neurčité a nesou se v tom duchu, že by vědci měli mít víc času na poznávání pravdy a že obsah článků je důležitější než jejich množství. Na druhé straně ten, kdo dává vědcům peníze, volí určitá pravidla kontroly. Připomíná mi to trochu situaci v trafice, kdy trafikanti také neprotestují, že nebudou prodávat cigarety, protože škodí zdraví, ale jdou proti zdravému rozumu. Pokud si zákazník přeje škodlivé zboží, prodají mu je. Podobně bohužel my vědečtí pracovníci občas prodáváme svým zákazníkům, ministerstvům a vládním úřadům naředěné, zbytné, či dokonce vědě škodlivé zboží, protože si to ve své nerozumnosti sami přejí. Žádný prostý recept neexistuje, ale snad si mohu dovolit konstatování, že permanentní vzdělávací reformy a neustálé evaluace nás všechny unavují. Možná že největší Liessmannův objev spočívá v tom, že v každé evaluační metodice a reformě rozpoznal nějaký skrytý „motorek“, který automaticky generuje další metodiky a reformy. V praxi to vidíme docela jasně, ale že jde o jistý druh byrokratického zákona, nám zatím unikalo. Na závěr autor říká: „Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění.“ (s. 119) Reformou vpřed, ni o krok zpět Bohumil Kartous Konrád Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění, vyšlo v edici 21. století, nakl. Academia, Praha, 2008 (originál vyšel poprvé ve Vídni v roce 2006). Pod politickou nálepkou „společnosti vědění“ je ukryta společnost nevzdělanosti, tvrdí ve své knize rakouský humanitní vědec Konrad P. Liessmann. Vědění jako svobodné potýkání s poznáním a vzdělání jako cesta k němu jsou ohroženy principem podvojného účetnictví a zánikem každého „tržně neperspektivního vzdělávacího produktu“. Univerzity reformované jako podniky řízené manažery vědění. Univerzitní učitelé jako plně mobilní a internacionalizovaní projektoví manažeři, schopní zejména v oblasti získávání peněz z externích zdrojů. Studenti jako klienti masově vzdělávacího systému, navyšujícího ke spokojenosti politicko-mediálního dozoru stavy absolventů vysokých škol v populaci. Masa nevzdělanců s vysokoškolským glejtem a vedle nich elitní centra uzavírající se ve svém výjimečném postavení a posléze ve svém specifickém jazyce. Koncept kvantifikační evaluace v oblasti hodnocení kvality, zoufalá snaha vykázat vyšší procento „vědeckého poznání“ ve vzdělávací bilanci, proměna univerzity v úřad rozdělující zakázky a tituly. Takto vidí svět soudobého vzdělání kniha Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Její autor, rakouský germanista, historik a filozof Konrad Paul Liessmann, přichází pravděpodobně jako první s ucelenou kritikou toho, co se zdá být v rámci současného kulturně společenského étosu v evropských politických i intelektuálních kruzích téměř nekritizovatelné. Kniha je kritikou současného stavu vědy a vzdělání, zejména v humanitní oblasti, s výhledem do blízké budoucnosti. Je nepřímo také kritikou systému hodnot, který společenské dění v současnosti determinuje. Najdeme v ní pohled člověka pohybujícího se ve vědě a v terciární sféře vzdělávání a reflektujícího současné dění na několika úrovních. Kritika tzv. „vzdělanostní společnosti“ Liessmann mluví o společnosti vědění, ale u nás se používá spíš termín „vzdělanostní společnost“. Navazuje na Theodora W. Adorna, který v padesátých letech přišel s teorií polovzdělanosti. Adornova teorie je založena na tom, že z různých důvodů, ať už kvůli rostoucímu počtu studentů, nebo kvůli horším vnitřním i vnějším podmínkám pro to, aby se dalo dosáhnout dobré úrovně vzdělání, dochází k degeneraci vzdělanosti na polovzdělanost. Liessmann říká, že dnes už nejde o jev probíhající na pozadí dějin současnosti a doprovázející sociální změny s nimi spojené, ale o řízenou snahu učinit vzdělání pouhým nástrojem trhu, posuzovaným podle čistě ekonomických kritérií. Termín „vzdělanostní společnost“ je podle Liessmanna prázdný do té míry, v jaké dochází ke zjednodušování a deformaci v oblasti zejména humanitních věd, které jsou v novém pojetí „vědění“ a „vzdělání“ považovány za vcelku nepodstatný apendix. Ten se buď musí přizpůsobit diktátu reforem, nastavených zejména podle ekonomické reakce na potřebu inovací v přírodních vědách a technologických oborech, nebo má jako nepotřebný a neperspektivní zaniknout. Kritika přehodnocené „ideje“ vědění Liessmann kritizuje fakt, že věda a v druhém sledu i vzdělání jako médium předávání poznatků a přístupu k poznání rezignují na to, aby skutečně byly tím, čím byly doposud, tedy snahou o poznání a snahou o směřování k pravdě. Na její místo je postaveno kritérium rentability a využitelnosti na trhu, což pochopitelně může mít (ale nemusí) opodstatnění v přírodních vědách, a zejména v technologiích, ale je to zcela scestné v humanitních vědách. S příchutí hořkého humoru, kterou čtenář v některých pasážích pocítí, uvádí autor zajímavý citát z Nietzscheho, jenž v 19. století rozdělil vzdělávací ústavy na „zařízení životní nutnosti“ a „vzdělávací zařízení“, přičemž do první skupiny zařadil všechny existující školy. Autor přenáší tuto klasifikaci na současnost a dává Nietzschemu za pravdu. Jinými slovy, místo vzdělání přináší tlak na materiální „využitelnost“ do škol „životní nutnost“ a odvádí z nich vzdělání jako způsob poznání sebe sama a světa. Kritika koncepce vzdělávání Liessman je velmi skeptický k celému pokusu reformy evropského terciárního vzdělávání. Boloňský proces (dohoda uzavřená v roce 1999 v Bologni na úrovni ministrů školství EU, pozn. red. ) podle něj nastartoval trojstupňovým jednotným modelem vysokoškolského studia unifikaci, která může mít opodstatnění jen v některých oblastech univerzitního světa, jenže v jiných působí destruktivně nejen na strukturu vzdělání, ale i na jeho obsah. Vidí v tom zejména politickou snahu dosáhnout masové účasti v terciárním vzdělávání, jež nebude mít z hlediska vzdělání žádný jiný efekt než zvýšenou četnost titulů v populaci. Mezinárodní testování PISA a horečnatý úprk za lepšími výsledky, evaluace, která se snaží kvantifikovat tam, kde se má hodnotit kvalita, právě tyto „autority“ podle Liessmanna převzaly úlohu diktátu určujícího, jakým způsobem se má reformovat vzdělávání. Pozastavuje se nad důvěrou, která je vkládána do výsledků různých testování, aniž by byl někdo schopen řádně doložit jeho vypovídací hodnotu; analyzuje způsob evaluace výkonu vysoké školy, kde hrají hlavní roli taková kritéria, jako počet projektů financovaných z externích zdrojů, mobilita vyučujících, zapojení technologií do výuky, počet publikací, citace, „impact factor“. Liessmann za nimi odhaluje prázdná čísla neměřící kvalitu, ale pouze povrchní snahu dané instituce vyjít vstříc kritériím, která byla stanovena bez ohledu na skutečnou hloubku ve vztahu k vědě a vzdělávání. Trpce zábavným způsobem ilustruje na Kantovi, že by podle dnešních kritérií skončil jako úplný akademický „loser“: Imobilní, deset let vůbec nepublikuje a jeho dílo v okamžiku vydání není přijato akademickou sférou. Liessmann kritizuje také agenturní vlivy na univerzitách a samotnou inflaci názvu univerzita. Píše o Lékařské univerzitě v rakouském Grazu, kde údajně část výuky přebraly soukromé vzdělávací společnosti. U termínů „internacionalizace, interdisciplinarita, management vědění, bilance vědění“, ale třeba i „týmová práce, celoživotní učení“ odkrývá čisté nebo částečné ekonomické kořeny a zejména jejich ekonomizující intence. Zejména u importovaných a poněkud povrchních termínů z podnikatelského prostředí se zaráží nad tím, proč univerzity tak snadno podléhají podnikovému způsobu řízení. V souvislosti se snahou univerzit „zvyšovat bilanci vědění“ ironicky zmiňuje plánování podobné plánovaným ekonomikám socialistických zemí. Kritika vytváření elit Liessmann kritizuje fakt, že osvícenství a myšlenka tzv. humboldtovské univerzity má za stěžejní princip rovné postavení před poznáním na základě rozumu. Vytváření elitních center dává nejen do protikladu s osvícenskou myšlenkou (nazývá současný směr antiosvícenstvím), ale i do protikladu s politickou snahou vytvářet změnou modelu studia a snížením podmínek pro dosažení určitého stupně vzdělání zdánlivý dojem „vzdělanostní společnosti“. Říká, že elity sice budou posledními ostrůvky toho, co původně patřilo každé univerzitě, tedy koncentrací svobodné vědy a vzdělání v jednom, ale že ze samé podstaty elit budou tyto ostrůvky izolované od veřejnosti nejen svým sociálním statusem, ale i jazykem, kterým budou hovořit. I zde nachází paralelu v neslučitelnosti jednotné modelace technologického a humanitního, když říká, že u plazmové obrazovky není třeba vědět, jaký výzkum za ní stojí, ale v případě produkce humanitních věd je běžný člověk přímým účastníkem a takové vědění by tedy mělo být otevřeno. Kritika podřizování humanitní vědy modelu přírodních a technologických věd Tato kritika prolíná celou knihou, což je vzhledem k pozici autora logické a očekávatelné. Bylo by však nemístné považovat autorovu pozici za diskvalifikaci obecné platnosti jeho tvrzení, pokud za obecné považujeme vědění a vzdělání jako celky, nikoliv jako segmentované a izolované struktury. Kromě struktury studia, způsobů hodnocení kvality výzkumné a vzdělávací práce a ekonomizace v té oblasti vzdělání, kde je ekonomická využitelnost zcela irelevantní, se pozastavuje i nad snahou univerzalizovat jednotlivé evropské vzdělávací a vědní kultury také prostřednictvím unifikace vědeckého jazyka. Angličtina jako univerzální jazyk v humanitních vědách je pro něj nepřijatelná, přičemž se odvolává už na filozofa Hanse-Georga Gadamera, který před více než sto lety požadoval univerzální jazyk v přírodních vědách, ale v humanitních naopak zastával pozici velkého vlivu jazyka té které kultury na vývoj v oblasti humanitních věd. Reformu bude těžké zastavit, říká v závěrečné kapitole Liessmann, vždyť už běží nepřetržitě stovky let. V současnosti je však podle něj politicko-manažerská elita v oblasti vzdělávání posedlá reformou nikoliv jako principem „návratu k původní formě“, ale jako principem vývoje. Reforma stíhá reformu, což je logické, protože každá z nich vytváří podmínky pro okamžitou realizaci té následující, ironizuje autor ve zkratce. Přesto vyzývá k tomu, abychom se tento cyklický a zrychlující se proces, z nějž se vytrácí obsah, zastavit pokusili. A pokud to nepůjde, požaduje autor alespoň možnost legitimní diskuse, v níž nebudou ti, kdo jsou skeptičtí k „reformám“, považováni za zbabělce. Neodkládat Nutno říci, že Liessmannovu knihu nelze rozhodně odložit, aniž by se čtenář, je-li alespoň trochu informován o tom, co se v oblasti vzdělávání a vědy děje, s jejím obsahem vyrovnal. V mnohém bude muset dát autorovi za pravdu i optimista současného stadia „věčné“ školské reformy. Na druhou stranu je autorovi jistě možné vytknout, že v některých případech říká pouze A a neříká B. Pokud kritizuje formování vzdělávání a vědy společností, míří vlastně za hranice vzdělávání samotného, což kniha v předkládaných myšlenkách příliš otevřeně nepřiznává. Čtenář přesto rozpozná blízkost myšlení Václava Bělohradského. V takovém případě však máme spíše než se vzděláváním více co dělat se společenským systémem. Je tedy otázkou, a autor na ni svým způsobem rezignuje, existuje-li nějaký lepší reálný svět vzdělávání a vědy, v němž je možné maximálně ctít jak jejich vnitřní povahu, tak jejich různorodost a unikátnost. Kontroverzní se může také jevit kritika některých jevů, ať už je to důraz na celoživotní vzdělávání nebo pronikání technologií do vzdělávání. Tato témata by si zasloužila vyváženější a poněkud hlubší přístup. Autor však pravděpodobně neaspiroval na to, aby popsal současný stav vědy a vzdělávání maximálně komplexně, čemuž napovídá nepříliš rozsáhlých 120 stran textu rozděleného do devíti esejů. Liessmann očekává, že vzbudí diskusi, a jako taková je jeho kniha velmi inspirativním a důležitým impulsem, který pravděpodobně nalezne v českém prostředí mezi řadou humanitních vědců a pedagogů velmi silnou odezvu. Zasloužila by si však víc než osud manifestu zájmové skupiny, jímž rozhodně není. Otázkou je, jestli na to dnešní širší kulturně společenský diskurs „má, nebo nemá“. Nicméně dobrou příležitost, jak si udělat jakýsi prvotní vlastní názor, poskytuje závěrečná věta, jíž autor svou práci zároveň uzavírá i shrnuje: „Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu nevzdělanosti.“ Vyšlo v Literárních novinách http://www.malinovysvet.cz/parslov/index.htm Pár slov na úvod… Mgr. Tomáš Malina, gymnasiální učitel českého jazyka a dějepisu Myšlenka vedoucí posléze ke vzniku této internetové stránky se zrodila před několika lety. Na počátku bylo poznání, že v české střední škole pokračuje – navzdory všem proklamacím – dvojakost v cílech, obsahu i metodách vyučování. Na jedné straně se (v rámcových i školních vzdělávacích programech) nešetří vytyčováním cest k hlubšímu, autonomnějšímu a systematičtějšímu školnímu vzdělávání, jež má být oproštěno od pseudopozitivistického lpění na detailních faktech. Na straně druhé se plošným zaváděním obligatorních multiple-choice testů (nebo jejich pramálo modifikovaných odnoží) zejména v připravované nové, unifikované podobě maturitní zkoušky zvýhodňuje školní edukace trivializující, konformní a utilitaristická, navíc nezadržitelně tíhnoucí k preferování obsáhlého všeobecně závazného kánonu „faktografie“. O skutečné povaze i četných rizicích evaluačního využívání těchto testů (svou povahou i původním zaměřením výlučně diagnostických) existuje jen z poslední doby početný soubor analýz od teoretiků (Karel Rýdl v Učitelských novinách 5–6/2004, Pavel Janoušek ve Tvaru 11 a 15/2005 a 6–7/2009, Jana Straková a Jaroslava Simonová v říjnu 2005 ve studiích Rizikové kroky vzdělávací politiky v oblasti evaluace a Vymezení hlavních problémů ohrožujících realizaci kurikulární reformy), učitelů z praxe (např. Karel Lippmann na internetovém portálu Česká škola 13. 9. 2004 a 23. 11. 2009, Tomáš Malina tamtéž 17. 11. 2009, Dana Dvořáková ve Tvaru 19/2005, v letech 2006 – 2007 série článků různých autorů opět na České škole – ale i v Britských listech – pod názvem Parodie na maturitu, Václav Klaus mladší v Literárních novinách 42/2006) i dalších zainteresovaných odborníků (Oldřich Botlík např. 12. 5. 2006 v Lidových novinách aj.). Během let 2007 – 2009 se explicitně potvrdily již dříve tušené trendy, že unifikované testování je výrazem obecnějšího záměru: vnutit školství a institucionalizovanému vzdělávání vůbec jako prioritu paradigma ekonomického myšlení (po vzoru firem, korporací apod.; viz např. Petr Matějů, citovaný Literárními novinami 27/2007). K tomu je ovšem potřeba, aby kvalita škol byla posuzována především podle exaktních, kvantifikovatelných faktorů, publikovaných nejlépe s periodicitou blízkou hospodářskému roku. Tento trend již v mezinárodním kontextu získal označení marketization of education (s definičním vymezením Public schools for private ends); český čtenář se o něm může dočíst zejména v publikaci Jana Kellera a Lubora Tvrdého Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (2008). „Jak se zdá, stále více se prosazuje vzdě­lání jako cosi instrumentálního, co není hodnotou samo o sobě, ale jen nutným zlem, sloužícím k zisku akademického ­titulu, který je stále považován za cosi hodného úcty.“ (Stanislav Holubec: Kdo stojí o humanitní vzdělání? Listy 5/2007). „Ti, co vyhlašují schopnost týmové práce, flexibilitu a ochotu komunikovat za cíle vzdělání, vědí, o čem mluví – mluví o suspendování jakékoliv individuality, jež byla kdysi adresátem i aktérem vzdělání.“ (Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění / Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft/, 2006; česky 2008). Zastánci unifikovaných testů sice tvrdí, že jejich záměrem je postavit takovému vývoji hráz a přinutit střední školy ke zvýšení kvality, ale již publikované zkušební testy ukazují, že výsledek bude právě opačný. Jestliže se má kvalita studenta i školy odvozovat z dosažených testových výsledků, pak se samozřejmě výuka požadavkům testování podřídí. Multiple-choice testy (stejně jako tzv. otevřené úlohy, které ovšem rovněž předpokládají uniformní odpovědi) mohou prověřovat, a tedy ve školní edukaci podporovat jen fakta (často samozřejmě detailní, aby úspěšných řešitelů nebylo mnoho) nebo triviální myšlenkové úkony. Testy segmentují (údajné) vzdělání na sérii izolovaných operací zbavených étosu i jakéhokoli dalšího smyslu (inspirace pásovou výrobou v montážním závodě je tu víc než zřetelná). Nové, výlučně instrumentální pojetí školní edukace má být navíc podpořeno i podobou ostatních dvou částí unifikované maturity: část písemná neumožňuje ocenit studentovu kreativitu, část ústní zakazuje studentům i učitelům uplatnit myšlení v širších společenských (často samozřejmě společenskokritických) souvislostech. Postupně bylo zorganizováno několik petic a jiných protestních akcí proti různým problematickým stránkám unifikované maturity. Zatím poslední dvě z těchto petic (ostravská a českobudějovická) se v letech 2009, respektive 2010 obracely na učitele a každá z nich získala téměř 3 tisíce podpisů z více než 150 středních škol všech typů z celé České republiky. Mezitím však zastánci nové maturity rychle napsali a vydali i učebnicové řady zaměřené na co nejúspěšnější zvládnutí testových souborů. Domnívám se však, že právě multiple-choice testy znesnadňují vyučování, které by mohlo být zároveň celostní, tvořivé i zřetelně individualizované. Vyučuji předměty český jazyk a literatura a dějepis a tomu odpovídá i obsah mých textů. Na této webové stránce chtějí v uvedených oblastech poskytnout drobnou pomoc všem, kteří vidí vzdělá(vá)ní jako jev po výtce komplexní a kultivaci osobnosti jako celku nadřazují účelové přípravě na budoucí profesní či studijní obor nebo na vegetování v aktuálních společenských podmínkách. Pokouším se: 1. Zřetelně vymezit i shrnout učivo základní (společné) tak, aby bylo ve významné míře založeno na nadoborových souvislostech a aby přitom svým uměřeným rozsahem umožňovalo – v rámci daného předmětu – každému studentovi připojit jeho osobnostní profilaci (objem „faktografie“ je inspirován středním školstvím Německa, Rakouska, Spojených států a Velké Británie). 2. Použitým jazykovým stylem (často i publicistickým) vycházet vstříc komunikačním zkušenostem studentů a vést dialog i s těmi, kteří se apriorně necítí být k jednotlivým tématům motivováni. 3. K uvedeným oborům připojovat (ve třetím a čtvrtém oddíle tohoto webu: Krajina a Všudybud) i příbuzné informace (či informační odkazy). Mým cílem je přispět alespoň malým dílem k tomu, aby česká střední škola nepředstavovala dvourychlostní společnost, v níž je edukace šita na míru pouze těm, kteří chápou středoškolské vzdělání jen jako výtah ke vzdělávání terciárnímu nebo jako nástroj společenské loajality i kompatibility, zatímco o hlubším smyslu školních nároků se žádná skutečná diskuse ani nevede. Mé texty vznikají postupně a doufám, že jsem si vědom většiny jejich početných nedostatků. Jde mi však o to, aby ve škole co nejméně zazníval dosud okřídlený dotaz: A proč se to mám učit, když to nebudu k žádným zkouškám potřebovat? (neboli mnohem lépe vyjádřeno titulkem článku J. Strakové v Respektu 51/2004: Život není jen příprava na přijímačky). Na indexové stránce najdete ještě odkaz Maturus: obsahuje texty, které se věnují některým aspektům unifikované státní maturitní zkoušky. http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2010&cis=15&tisk=03 Sebevědomá nevzdělanost triumfuje Ještě nedávno si někteří společenskovědci slibovali od nových elektronických technologií radikální proměnu světa. Informace a komunikace ve světovém měřítku prý promění dosavadní společnost. Současná společnost industriální – se svou zátěží ekologickou a sociální – bude vystřídána novou společností – společností vědění. Těžkou techniku nahradí počítače, rabování přírody a rivalitu mezi lidskými skupinami i jedinci znalost, pochopení, vzájemné ohledy. Směřujeme skutečně k takové společnosti? Knižní novinka K. P. Liessmanna TEORIE NEVZDĚLANOSTI. OMYLY SPOLEČNOSTI VĚDĚNÍ (Academia, Praha 2008, 125 stran), varuje. Autor knížky (ročník 1953), vedoucí studijních plánů na nově zřízené Fakultě pro filozofii a vědu o vzdělávání na Vídeňské univerzitě (vyznamenán v Rakousku roku 2007 titulem »vědec roku«) ví z vlastní zkušenosti, o čem mluví, volá-li v jedné kapitole: »Skončeme s reformou vzdělání.« Na mnoha příkladech z oblasti školství ukazuje, že společnost industriální se neproměňuje ve společnost vědění, ale naopak, dochází k industrializaci a ekonomizaci vědění. Místo tradičního vzdělávání ve smyslu rozvoje individuálních schopností, vnitřní svobody a nezávislosti jedinců, připravených k sebevědomé účasti na životě obce a její kultury, pěstuje se »management vědění« a ideál »podnikového vzdělávání« se promítá do všech článků školské soustavy. Vědění lze jako surovinu produkovat, obchodovat s ním, kupovat a prodávat, řídit, vyhazovat, jen aby lidé byli flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl. Z ustavičných reforem a reformních inspirací, které představují např. testy PISA (kapitola »Honba za pořadím«) nebo Boloňa (kapitola »Prázdnota evropského vysokoškolského prostoru«) je stále patrnější, že jde o to, aby vzdělání bylo podřízeno parametrům kapitalistické ekonomiky. »To, co se realizuje ve vědění ´společnosti vědění´, je sebevědomá nevzdělanost.« Europeizace u nás vyvolává podobné problémy. Máme ovšem svá specifika, naše výchozí situace po období socialismu byla jiná. Autor např. připomíná, že v 60. a 70. letech v západních zemích kdekdo »dělal revoluci« (sexuální, rodinnou, kulturní, školskou, univerzitní atd.). Reformisté byli pro evoluční proces, demokratizaci společnosti, transparentnost, jistotu a sociální stát, emancipaci znevýhodněných společenských skupin a vrstev. Od 80. let se tu reformami myslí pravý opak: odbourání státu, privatizace, flexibilizace, vytváření elit a omezení dostupnosti a přístupu k »excelenci«. Reforma stíhá reformu, přes všechen chaos a pochybné výsledky se stal reformní duch politickou ideologií, nahrazuje věcnou analýzu, reálné programy, koncepty, ideje, i morálku. K nám »reformní duch« zavítal až po roce 1989. Počíná si ovšem stejně. I u nás je vědomí kontinuity v novodobé historii zahlušeno, a tak jen málokdo rozezná, jak starý je tento údajně »nový svět«, jak podotýká autor. Je to také jeden doklad »triumfující nevzdělanosti uprostřed společnosti vědění«, ve které směřuje všechno k zvyšování efektivity a konkurenceschopnosti. Poté, co byly zrušeny závazné studijní plány a učební osnovy, upozorňuje autor, otevřelo se pole působnosti pro akreditační podniky, testovací agentury a poradenské firmy, které budou již brzy za slušné peníze školy i univerzity testovat, evaluovat, poradensky zabezpečovat a udělovat jim certifikáty. Univerzitní učitelé jsou placeni za to, aby plnili stále nové požadavky reformy (administrativní, statistické, byrokratické, v souvislosti se získáváním finančních zdrojů, grantů, projektů – všechno v anglickém jazyce), místo aby svou energii věnovali výuce a výzkumu. Vládne fetiš jednostranné kvantifikace »žebříčků« a pořadí, sestavovaných podle čistě vnějších ukazatelů. Úspěšnost vysokoškolských vědců lze např. stanovit podle indexu citovanosti a podle rangu časopisů, ve kterých publikují. Posuzovatel jejich práce vůbec nemusí číst. Při probírání úkolů evropských univerzit se mluví o pořadí v žebříčcích, objemu investic, ukazatelích, počtu absolventů, procentu neukončených studií, a o tom, jak se to vše realizuje v USA. Podstata, smysl, funkce, statut různých vědeckých oborů, náročnost vzdělání – nehraje roli. »V dýmu kadidla vyhodnocovacích rituálů a kontroly kvality dochází pozvolna k restrukturaci celého vzdělávacího systému, ve kterém už bezpochyby nejde o poznání, vědeckou zvídavost a akademické svobody, ale o fantazmata eficience, aplikace, kontroly špičkových výkonů a přizpůsobení, tedy o veškeré podoby nevzdělanosti.« Za rétorikou reforem, ukazuje autor, jasně prosvítá jejich skutečný smysl: privatizace oblasti vzdělávání. Reformy se dnes v EU (i u nás), s poukazem na ekonomický tlak, vehementně prosazují nejen v oblasti vzdělávání. Nikdo se neodváží poukázat na jiná kritéria než ekonomická, všichni se účastní apoteózy trhu, aniž by si uvědomovali, že zastávají (odmítnutou) marxistickou teorii kapitalismu s její dominantní tezí, že ekonomika je nadřazena všem sférám života a vše probíhá podle neměnných zákonitostí ekonomického vývoje. Koncem 60. let, říká K. P. Liessmann, vládla vášnivá kritika. Dnes vládne neméně ideologicky vášnivý souhlas. A intelektuál může zase jen přikyvovat a přisluhovat. »Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického dohledu, osekává svobodu myšlení a tím se připravuje o možnost rozeznat iluze jako iluze. Taková společnost se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoli sumu vědění.« Sféře vzdělávání vládnou fetiše internalizace, kvantifikace, unifikace, vizualizace, modulů, kreditů (ECTS), pochybné prezentace, šablonovitosti (power point), e-learning atp. Autor vyjadřuje politování nad tím, že vědci a univerzitní učitelé rezignují na rozvoj vlastní pedagogické a badatelské kultury, odpovědnou úctu k vlastnímu jazyku a nerušenému rozvoji vlastního oboru. (V současné »evaluaci« by např. I. Kant neobstál!) Před každým »novým šuntem podnikatelské ideologie« (blended learning, diversity management) až po bilance vědění, kapitulují, neschopni odolávat duchu doby. A tak čím více se přísahá na hodnotu vědění, tím více vzdělání končí jako nevzdělanost, uzavírá autor. Jak účinné může být toto dobře informované a pronikavě promyšlené memento K. P. Liessmanna? Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ

Všeobecně milovaná auta jsou občas nepochopitelně napadána některými podivíny. Tak například profesor Avenarius v Nesmrtelnosti Milana Kundery líčí do všech podrobností promyšlenou metodu na likvidaci používání aut do 30 dnů ve středně velkém městě. Navrhuje ekologům, aby vytvořili pět komand po třech mužích, která by v noci propichovala pneumatiky. Chválí úspěšnost a neodhalitelnou podstatu této dokonale podvratné akce. Ale ti blbci ekologové milého profesora považovali za provokatéra a raději odjeli na svých motocyklech a ve svých autech na protestní demonstraci, do míst, kde se měla stavět jaderná elektrárna. Profesor pak egoisticky běhá za zdravím nočními ulicemi a propichuje pneumatiky. Lépe pak spí a nemyslí na ženský. Když básník Lawrence Ferlinghetti hledá příčinu proměny jedinečné poezie San Francisca v kýč, jeho odpověď je jednoznačná. To automobily rozdrtily pod svými koly hada ochraňujícího „génia loci“ na North Beach. Ferlinghetti vyzývá města k velkému happeningu, který by ukončil tento Autogeddon. Poetický život měst, osobitý lidský pocit, individuální prožitek, a mnoho dalších vzácných věcí je pod konstantním tlakem materialistické civilizace. K oběma zmíněným spisovatelům se přidává český filosof Ladislav Šerý, který svým záměrně podvratným jazykem křičí do světa: „Není nic jednoduššího než koupit si nějakej plech, nalejt do něho benál a sekat to po silnici v širou dál. Obzor přestane bejt obzorem, ztratí svou tajemnost a stane se jednou z nudnejch epizod. Frajer za volentem čumí do skla a ani mu nepřijde, že svět okolo vidí jenom jako televizi. Navíc škodí: přinejmenším smrdí a hlučí. Jo. Ať si šmejdi jezděj autama, ale někde hluboko pod zemí, ať si z jejich prachů prorazí tunely, tam můžou řádit do aleluja, a výfukový plyny ať si odvětrávaj do bytů a tam je vydejchávaj.“ Alespoň hluku a smradu z aut chce udělat přítrž automobilka Tesla Motors v San Carlos, nedaleko „ferlinghettiho“ San Francisca (bude se brzy stěhovat do Palo Alto). Propagují zde své elektrickými akumulátory poháněné vozy, kde místo benzinu hoří pneumatiky svištící po silnici. Procházíme se jejich návštěvnickým střediskem v Menlo Parku a sledujeme s naší průvodkyní Rachel Konrad elegantní sportovní vůz. Je to Roadster, který pořídíte zhruba za 90000 dolarů a pak se můžete svézt rychlostí až 200 kilometrů za hodinu po amerických nebo jiných dálnicích. Když šéf společnosti Elon Musk představoval nové auto zájemcům a přítomnému guvernérovi Arnoldu Schwarzengerovi, tak všichni byli svědky zrychlení na 100 kilometrů za 4 sekundy. Majitel automobilu nepotřebuje čerpací stanice pohonných hmot, stačí mu jen místo v garáži s elektrickým připojením. Když ráno vstane, má vůz nabitý a připravený na další cesty. Nová standardizovaná zástrčka pro elektromobily, s napětím až 400 V, by mohla nabíjení aut zkrátit na úroveň v řádu minut. Motor auto nemá, takže jej nemusíte opravovat a ušetříte finance za servis. Dojezd přes 400 kilometrů už umožňuje větší nezávislost na času a na síti nabíjecích míst. Auto má lithium-iontové baterie. Procházíme se po showroomu s vystaveným rudým Roadsterem. Nedaleko je stříbřitý Mule 2, který zdobil garáž Tonyho Starka, muže se železnou maskou, ve filmu Ironman. Toto auto již připomínalo současný prodejní model. O kousek dál šedočerný Aero Buck, který byl použit pro návrh co nejlepší aerodynamiky pro Roadster. Navštívíme také montážní halu, kde leží dovezené díly na složení auta, všude je čisto a pořádek. Žádné oleje, nepořádek. Když si prohlížíme napájení auta elektrickým proudem, projíždí kolem naprosto tiše jeden z vozů. V Kalifornii je mnoho nadšenců, kteří si kupují tato prozatím luxusní auta. Některé firmy v regionu dokonce nabízejí svým pracovníkům v rámci zelených programů dobíjení během pracovní doby zdarma. V letošním roce Tesla prodala již 900 aut. Firma se rozvíjí a intenzivně vyhledává nové programy a kvalifikované zaměstnance. Mezi místními vlastníky auta je velice oblíbená projížďka po pobřeží mezi San Franciscem a Los Angeles, s pěti možnými zastaveními na dobití aut. Tesla vyvíjí také rodinný sedan Tesla Model S, který by měl již brzy oživit silnice v USA a má také výrazně expandovat na evropské trhy. Měl by mít sedm sedadel a cenu okolo 800 000,- korun. V nedaleké budoucnosti by se měly na silnici objevit také elektromobily s pohonem všech 4 kol, dodávky a také další typy aut, o které budou stát firemní zákazníci. Je však zřejmé, že snížení spotřeby paliva způsobené rozvojem elektromobilů na elektrický pohon, bude zároveň znamenat stále větší potřebu energie. Tedy i v tomto odvětví bude nutno zajistit co nejvíce energie z obnovitelných zdrojů a s minimalizací energie pocházející z provozů produkujících skleníkové plyny, které ovlivňují klima. Masový návrat elektromobilních lidí z práce domů, pak může znamenat nutnost velkých investic do elektřinou zajištěných parkovacích míst. Je však možné, že Tesla, se svým velkým důrazem na moderní technologie, brzy překvapí své fanoušky dalšími vylepšeními svých aut. Kdyby se přesto stalo, že majitelům nejnovějších elektromobilů někde na cestě dojde elektrická šťáva, jistě se najde někdo, kdo jim rád pomůže. Doporučoval bych však řidičům, aby přece jen raději u Ferlinghettiho neklepali, … a o zástrčku poprosili někoho jiného. Michal Bartoš, Listopad 2009

Dcera mi na procházce položila záludnou otázku: “Tati na co myslíš?“ Odpověděl jsem, po pravdě, že na to, co řeknu učitelům základních škol na krajské konferenci věnované ekologickému vzdělávání. Její odpověď zněla, že si s tím nemám dělat starosti, že to nějak zvládnu improvizací přímo na místě. V mrazivém zimním dešti se mi pak připomenul jeden text Emanuela Frynty a v mé mysli se zjevil obraz „Růžového paloučku“, zajímavé přírodní lokality, která se nachází 7 km od Litomyšle. Je to mýty opředené místo, které se zapsalo významně do naší historie (ať již spravedlivě nebo ne). Ve spojení s ním bych rád vyslovil čtyři přání určené učitelům. To aby jich nebylo jako sudiček, jde o přání, nikoliv o sudbu. Bílá hora, Bílá kniha, reforma a transsubstanciace. Růžový palouček byl podle Aloise Jiráska místem, na kterém se sešli čeští bratři, aby se rozloučili s vlastí před vynuceným odchodem do ciziny. Bylo to po Bílé hoře (1620), po porážce českého stavovského povstání. Následná protireformace znemožnila existenci Jednoty bratrské a mezi mnoha jejími členy učinila exulantem i významného českého učence Jana Amose Komenského. Traduje se, že Voskovec s Werichem měli ve své šatně velký plakát „Komenský se loučí na Růžovém paloučku“. Ten plakát si dokonce údajně vozili na své štace. Vyjadřovali se o něm neuctivě, … jako o hovadině. Na tento obraz učitele národů vzpomíná také překladatel a básník Emanuel Frynta, připomíná Růžový palouček: „A na něm Komenský. Jak také ne! Protože v tomhle panovala k nám dětem naprostá otevřenost. Za našich dob se Komenský docela veřejně pořád loučil s vlastí. Vidím ho, chudáka, s tou jeho nataženou rukou docela živě, jako by to bylo včera. Loučil se tenkrát všeobecně hodně i po domácnostech, natož ve školách. Nikdo nám sice nikdy nevysvětlil, proč se loučí, ale my jsme to ani nevyžadovali. Čeho se dítě nedovtípí! Alespoň tolik jsme věděli, že když se takový člověk loučí, jistě má pro to svoje důvody.“ Rád bych, aby dnešní učitelé mohli zaznamenat projevy přízně nejen od dětí, ale také ve škole a dokonce „po domácnostech“. Ti, kteří berou své učení vážně vědí, že jde o jednu z nejnáročnějších lidských činností jakou si lze představit. Přál bych učitelům, aby i ostatní věděli, že ty dva měsíce prázdnin si opravdu zaslouží a že pro prázdniny existují velmi opodstatněné důvody. Důvody jistě měla také reformace. Nevím o nich mnoho. Ale přál bych učitelům, aby smysluplné důvody měla každá školní reforma. Či spíše jinak. Nepřeji učitelům už žádné reformy. Jak říká matematik Jiří Fiala, reforma je pouze změna formy, kdy podstata (substance) zůstane stejná. Podobně jako při reorganizaci. Obě slova označují akt na výsost úřední. Co se reformou nakonec promění bývá nejisté. Téměř jisté je, že se změní úřední listiny, že přibudou další, … reforma a její úspěch se přece musí (vědecky) doložit. Opraví se možná i pavilony, ubude dramatická výchova nebo historie, objeví se počítače a třeba čínština. Musí se pamatovat na vyloučení všeho, co v minulém období znamenalo nebezpečné porušení školních řádů. To vše s poukazem ke kvalitnějšímu vzdělání. S odkazem na Jiřího Fialu bych raději popřál učitelům odvahu k přepodstatnění (transsubstanciaci). Tím myslím umění osobní proměny. Proměny k zvládnutí dovednosti něco naučit, umění zaujmout tak, aby to bavilo nejen učitele, ale i jejich žáky. Aby učitelé zvládali to nejsložitější: … stávat se důležitými a milovanými osobnostmi v životě svých žáků. Na takovou proměnu své vlastní, niterné, podstaty je potřeba velkého úsilí a času. Také je nutné promýšlet smysl toho, co ve školní praxi činím. Tedy toho, na co zpravidla není – pro samou reformu – čas. Přál bych učitelům tento čas, proto, aby se obře míněné Bílé knihy nestávaly osobními Bílými horami. Aby reformy nekončily prohranými bitvami a vyhořenými učiteli. Naopak bych si přál, aby učitelská duše byla posilována v touze poznávat labyrint světa a objevený ráj srdce předávat ostatním. O pravdě planých růží v kulturních polích. Růžový palouček je zázračný. Zarůstá červenými planými růžemi, které po přesazení hynou a vzdorují po staletí vyplenění. Jsou to růže francouzské (Rosa gallica). Podle pověsti vzrostlé ze slzí modlících se bratří. Původně rostly na lesní mýtině. Les ustoupil polím. Růžemi porostlá louka však zůstala! Palouk růží byl nakonec dokonce ochráněn lidmi vysazeným parkem. Navzdory tomu, že se o něm říkalo jak je zbytečný, že se vyskytuje v krajině jen tak, bez užitku, planě, jaká to „hovadina“ (!), sám pro sebe, trnitý, původním žalem ovlažovaný. Oproti tomu bych chtěl upozornit na zapomenutou sílu příběhů, legend a mýtů, které v různých podobách a symbolicky, stále znovu a znovu osvěcují život. Pokud slouží opravdu svátku, ne manipulaci. Pokud umožňují duši obohacující pouť. Růžový palouček jako ještě ne zcela vymýcená mytologie. Přál bych učitelům, aby dokázali vedle mnoha objektivních údajů v „rozorané“ a pravidly kultivované a informacemi zahlcené školní krajině nacházet kouzlo jiných přístupů. Například právě v použití příběhů, kde místo hromadění přesných dat poskytujeme osvojovanému smysl. Smysl a vztah je nepočitatelný. Přál bych jim odvahu, aby se nebáli vystoupit mimo pole příliš „přehnojených“ metodikami. Objevit průrvy nejistě směřující k životodárnému obohacení školní praxe, k tvůrčí starostlivosti o rozkvetlé a druhově pestré louky poznání v zúrodněných polích znalostí jednotlivých vědních disciplín. Přilévat s opodstatněnou opatrností trošku svobody do školních řádů, byť by byly sebelepší a občas dokonce vytvořené společně se školáky. Toto přání sleduje cestu vskutku trnitou. Přál bych učitelům sílu k prožití takto nastíněného umění. K překonání mnoha překážek, které k němu vedou. Jsem přesvědčen, že toto umění utváří svobodnou školu. Proto je cesta trním důležitá. Neboť jak víme z nejrůznějších lidských smyšlenek (z učebnic se to nedozvíme): neštěstí stihne toho, kdo chce tyto planě a svobodně rostoucí růže zcela odstranit. Tišiny míst, tišiny duše. Růžový palouček je za lány vlnících se užitkových plodin, v zátiší. Je smířlivou tišinou světa. Snad právě proto jiná pohádka s tímto místem spojená vypráví o schůzce sedmi králů, kteří zde, mezi květy, uzavřeli věčný mír. Když navštívíte toto místo, skutečně dýchá harmonií a klidem. Jak nalézt totéž v ruchu školy? Nabízí se ozdravný výlet za školu. Do přírody. Třeba společně s dětmi, kdy hluk jindy silných hlasů je pohlcován mlčící krajinou, loukami, lesy. Tam svoboda nabytá pohybem v „přirozeném“ tiší výkřiky jejích návštěvníků. Nebo se vypravit do krajiny osamoceně, z vnitřní potřeby. Vnímavá chůze krajinou je tišícím lékem duše. Přál bych všem učitelům, aby venku, ale i doma, s přáteli či sami, měli takový osobní, růžemi vonící, prostor. Při pobytu v něm by pak byli schopni načerpat sílu a nové osvěžující nápady. Přeji jim místo, kde by mohli stále obnovovat svou chuť učit. Tajemství. Růžový palouček je symbolem tajemství. Loučící se čeští bratři zde totiž měli, po svých motlitbách, zakopat zlatý kalich, ze kterého pili posvátnou krev. Jejich kalich nikdo nikdy neobjevil. Přál bych učitelům aby zvládli um, jak ponechat v jimi probírané látce tajemství. Protože právě ono je přece tím, co je tak přitažlivé pro každého zvídavého člověka. Uchovat jistou míru tajemství i pro sebe, protože jen tak bude učitel neustále a rád korigovat své poznání na podkladě nových zkušeností. Nabyté znalosti a prožitky pak i jeho žáky zaujmou natolik, že i bez dozoru budou chtít samostatně řešit problémy, které jim jejich učitel naznačil a které na své pouti světem potkají. Růžový palouček je místem setkání, místem společné porady, místem společně sdílených svátků. To co jsem přál učitelům, přeji také Sluňákovu a všem centrům ekologického vzdělávání sdružených v Pavučině. Přál bych aby to byla pavučina životní moudrosti zachycující „růžové paloučky“ ve škole i životě obce. Aby byl život okouzlován vzájemnou radostí a pochopením. Mgr. Michal Bartoš, Ph.D. Sluňákov, centrum ekologických aktivit města Olomouce,o.p.s., ředitel Promluva k učitelům základních a středních škol u příležitosti konání Krajské konference environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty 20. listopadu 2008.

Herec na pódiu třímá v ruce plyšového rudého ďábla. K potěšení všech přítomných diváků vytrhává loutce z tlamy jazyk. Mají čerti tlamu? Za jazykem jsou odtrženy od těla také nohy, pak ruce a nakonec i hlava. Potajmu pak kusy čerta putují k umělcově asistentce, která jednotlivé části čerta s láskou sestavuje do nově recyklovaného pokušení. Toto povstání čerta z popela k další divadelní produkci přináší další dolarový výdělek. A při tom se ještě naplňuje odvěký sen člověka o věčné porážce zla. Nic zvláštního. Je obecně známo, že s čerty nejsou žerty a je s nimi nutno po zásluze zatočit. Pamatuji se na Štěpánku a jejího roztomilého Čertíka Bertíka, který byl průvodcem mnoha dětí po krajině pohádek. Podobná loutka však byla právě přede mnou a před zraky mnoha dětí roztrhána. Stalo se tak na křesťanském „Luis Palau CityFest“, který proběhl na břehu řeky Arkansas v severním Little Rocku. Děti byly po tomto iniciačním zážitku vyzvány, aby se nahlas pomodlily. Společně se svými rodiči pak opakovaly slovo od slova řeč herce v masce kazatele. Na otázku, kdo že se tu modlí poprvé, pár dětí zvedlo své ruce nad hlavy. Následovala dojemná pochvala a výzva k opětovnému následování tohoto činu. Kousek od divadelního pódia byly rampy pro freestyle motokros. Kdo metá s motorkou kotrmelce ve vzduchu, nezlobí, a je za to bouřlivě odměněn přihlížejícími diváky. Boží zvěst, kterou odnášela blízká řeka Arkansas do krajiny, byla ozdobena mnoha dalšími akčními sporty pro pěkné, zdravé a důvěřující mládí. Komu z dramatické podívané vyschlo v duši, mohl své tělo občerstvit u mnoha stánků s potravinami. Hned za nimi, v zábavním parku, se děti odrážely od skákadel všeho druhu. Až měl pozorovatel strach, aby některé z nich nezůstaly v nebi. Na hlavním pódiu právě začínal velký koncert. „Luis Palau CityFest“ je po celém světě putující atrakcí jedné tváře. Ta kupodivu není Boží. Misionář Luis Palau je všudypřítomný a nenechá žádnou živou duši, která navštíví jeho slavnost lásky a neskutečných srdcí, na pokoji. Jeho tvář shlíží z velkoplošné obrazovky, z plakátů, DVD, a také asi z 50 knih, kterých je autorem. Jeho jméno postupně připomínal všichni umělci na pódiu, od rapujících drsňáků až po energií sálajících gospelových sborů. Všichni mezi písněmi nabádaly diváky ke konzumaci duševní potravy a připomínaly velikost přítomného Luise. Tento evangelista podle vlastních slov sdílí svou naději s více než miliardou lidí po celém světě. Tuto představu o lepším světě a pomoci chudým šíří pomocí velkých akcí a médií. Jeho poslední knihou je titul „Přátelský dialog mezi ateistou a křesťanem“. Na jakýkoliv dialog však není v severním Little Rocku místo. Je tu příliš hlučno a vše, co se zde odehrává, je již předem průzračně jasné, prozářené společně sdílenými hodnotami. O jakou naději jde? Všude je slyšet slovo změna. Více se však člověk nedozví. Podobně jako o politických reformách v ČR. Možná o něco později, až si lidé něco přečtou. Teď jim musí stačit, že ať se otočí kterýmkoliv směrem, uvidí svatého Luise. Žije v Portlandu, má čtyři syny, z nichž tři jsou zapojeni do jeho boje za změnu světa. Člověka tak napadá, copak že asi dělá čtvrtý syn? Našel snad Boha jinde a po svém? Nebo se prostě nepovedl? Jeho tatínek v Little Rocku dlouho seděl skromně ve vřavě festivalu v malém zastrčeném stánku. Skromně tu podepisoval trička svým fanouškům a také náctiletým dívkám. Flirtující je nabádal k osobní změně. Proměna dětí, rodin, pak měst a konečně světa začíná právě tady a teď. Stvrzeno podpisem. Na tričko. Užijte si to mé drahé. Pastorova chvíle neklidu pak přišla pozdě v noci, kdy se uchopil moci poté, co hudební hvězdy vyladily prostředí pro přímluvu velkého guru. Byla to mše? Nebo tu sám sebe prodával Ježíšův manažer? Na okraji prostoru vyhrazeného pro CityFest stál bílý stan s výzvou: „Potřebuješ modlitbu? Vstup!“ Vstoupil jsem dovnitř a viděl tam jednu rozjímající rodinu. Její členové snad právě měli blíž k poznání, že cesta ke skutečně vzácným věcem, nevede tak přímo, jak ji venku nekompromisně šířil charismatický muž. Možná na chvilku unikli jeho jistotě, aby kráčeli po pěšině, která se občas ztrácí pod nohama a nejistý člověk na ní může zabloudit. Právě obavami probuzená bojácnost možná nečekaně umožňuje objevit některá tajemství a z nich následně vyvěrající úctu. V ten den jsem zabloudil i já. To když jsem uviděl z hotelu Double Tree velké shromáždění lidí ve slunci za řekou. V domnění, že jdu na shromáždění organizované k Mezinárodnímu dni klimatických změn, ocitl jsem se v globálně teplé náruči Luise Palaua. V televizních zprávách jsem se pak dozvěděl, že akce ekologů ponechala obyvatele města v mrazivém klidu. To Palau Fest byl pro veřejnost přitažlivější. Hned vedle modlitebního stanu se rozklála baterie mobilních sociálních zařízení. Vyhlížely tu trošku jako zpovědnice připravené k odpuštění. Využil jsem toho a zamyslel se nad nejrůznějšími podobami lidských snů o lepším světě. Svůj sen snil v Little Rocku také slavný arkansaský rodák z Hope. Při návštěvě v rodinném domu Wally a Dany Nixonových svíral ten muž na fotografii v náručí jejich malou dcerku. Ještě zřejmě jako místní senátor, než se stal prezidentem USA. William „Bill“ Jefferson Clinton. Nedaleko od místa, kde se odehrával Palau CityFest, nechal vybudovat celý areál, který upozorňuje návštěvníky města na jeho politické aktivity, plány, vize. V moderní budově je jeho muzeum a archiv (Clinton Presidental Library). Zde se lze prolistovat knihovnou jeho života. Každý den je dopodrobna dokumentován vším, co vykonal. Stojí tu jeho auta, všude dary, které jako prezident obdržel, ale nemohl je vlastnit. Lákavá je prohlídka repliky oválné pracovny, ve které vykonal mnohé, možná i to, co jej málem dovedlo k rezignaci při historicky druhému prezidentskému impeachmentu v dějinách USA (Richard Nixon se mu vyhnul svým odstoupením). Budova Prezidentského centra Billa Clintona byla postavena v roce 2004 za 165 milionů dolarů na 150 000 čtverečních stopách i s okolním parkem. Navrhl ji architekt James Polschek a za svůj počin obdržel ocenění za environmentálně citlivý design. Budova ze skla a oceli dostala také platinové ocenění LEED (standart šetrné úspornosti budovy) od US Green Building Council, jejíž kanceláře jsme navštívili ve Washingtonu. Stavba centra vybíhá impozantně ze svahu na břehu řeky a její velká část plave ve vzduchu nad terénem, podepřena pouze jednou vzpěrou. Hned vedle budovy centra stojí úchvatný zrezivělý, dnes uzavřený, železný most, který připomíná zašlou slávu vlakové dopravy. Jeho osud může být symbolem často nečekaných konců některých lidských snů. No nic, už se určitě někde rodí sny nové, zase o něco lepší než ty staré. Třeba sen, který počítá s obnovou železničního mostu do podovy atypické lávky pro pěší a cyklisty. Vraťme se ještě k festivalu Luise Palaua. Přemýšlím o tom, zda se snění křesťanů v Little Rocku odlišuje nějak od snů ekologů na Horním náměstí v Olomouci, kde každoročně vrcholí Ekojarmarkem festival Ekologické dny Olomouc. Také tam občas zavítají lidé, kteří někdy svou pravdu prosazují poměrně radikálním způsobem. Doufám však, že se, díky neujasněnosti tématu a bez vůdčího vedení, jednotlivé extrémy nějak vzájemně potírají, a při tom se odhalí se jejich kořeny. Když si uvědomím dva extrémy, mohu mezi nimi najednou objevit radost ze svobody. Sním, že v mezerách mezi slovy a písněmi na Ekojarmarku občas probleskne tato sdílená lidská radost. Doufám, že Ekojarmark je nabídkou k cestě za poznáním složitého vztahu člověka a přírody a ne sdělením již poznaného. Snad se zde scházejí lidé, kteří si uvědomují, že Boha ani přírodu v davu na náměstí nenajdeš. Ani na Ekojarmarku. Michal Bartoš

Když slyším slovo zahrada, okamžitě vidím ,,svoji“ zahradu. Moje zahrada je kolem chaty, kam jezdíme Z města. Jiný čas, jiná vůně, jiný vzduch. ]e to zahrada rozlehlá a zanedbaná. Těžká jílovitá půda svírá kořeny a nedovoluje jim pořádně dýchat. Nemáme čas na pořádnou údržbu. Nejsou peníze na odpovídající hnojení, není hnoje, protože ve vesnici už téměř nikdo nechová dobytek. Zahrada je to divoká, rozeklané staré jabloně, křehké hrušky, nemocné švestky, bující lísky, jejichž ořechy sežerou veverky a nám zůstanou její pruty na opékání nad ohněm. V zahradě najdete í smrky, borovice, břízy, ořechy, javory. Zahrada je moje už dlouho. Napřed jsem ji neměl rád, znamenala konec her nedaleko u babičky a práci na záhonech a při kosení neuvěřitelně rychle rostoucí trávy. To se postupně měnilo. Včera jsme trhali jablka, roznášeli přepravky, plahočil jsem se s žebříkem, bral jablka do dlaně a kladl je opatrně do koše, uskladňoval úrodu ve sklepě. Vybavil se mi táta, který ještě nedávno ve starém saku a kalhotách Z obnošeného univerzitního obleku na kolenách pečlivě třídil jablka podle velikosti, strupovitosti, červivostí a bůh ví čeho ještě. Padavky jsme odváželi do palírny „U zeleného stromu“, táta moc nepil, ani finančně se to nevyplatilo, ale měl radost Z těch přirozených proměn, Z kvasu života. I já jsem se naučil mít radost Z těch proměn, Z přípravy půdy, kypření, plení, sázení a Z toho jak to všechno roste. Nebo podiv nad tím proč to pořád neroste. A ochutnávání dozrávajících plodů. Mám rád kyselé. A jak po nich voní ruce. Když jsme dotrhali jablka, odpadli jsme do zahradních židlí, udělali si kafe, slunko už bylo za stromy, jas prosvětloval zahradu, čekal jsem na to světlo cely den, přitékalo ke mě mezi listy, slyšel jsem Míšu, jak pobíhá se sousedovic psem, starosti byly někde daleko za zahradou, stromy pomalu šuměly, tiše, vítr byl příznivý, hladina vody ve studni, nehybná, rok za rokem, brána k silnici pootevřená, kdosi před ní běžel, Byl jsem unavený, ve vlasech kusy kůry Z větví, listí, rameno odřené o větev. Tak to je zahrada rajských potěšení. Moje zahrada. Ve škole jsme také měli zahradu. Tehdy to tak bývalo. Přemýšlím, proč jsem ji nikdy, ani na okamžik, neměl za svou. Školní zahradě se říkalo ,,pozemky“. To jsme dostali nářadí. Spolužáci ty motyky a hrábě táhly po chodníku. Kvílivý zvuk železa o kámen souzněl s rezavým pletivem, které oddělovalo školní koridor od světa. Udělalo se mi nevolno Z toho zvuku. Byla to zahrada, za hradbou školy, hradbami oddělená od venku. Školní zahrada. Jediné spojení s přirozeností světa, přírodou. Jen v ní se každou chvíli cosi přirodilo, rostlo, tlelo. Ale nějak to nebylo poznat ani cítit. Netušili jsme tehdy co okopáváme, proč to okopáváme a pokud se něco Z okopaného objevilo ve školní jídelně, neměli jsme o tom tušení. Byla to odcizená zahrada, v odcizené škole. Když Květa Burešová navštívila zahradu Bílé velryby v jedné olomoucké mateřské školce, říkala, že jedna věc jí, mezi různými průlezkami a místy k odpočinku a hrám děti, chybí. Postrádala – mezi všemi nápaditými, ze kmenů stromů vydlabanými, velrybami, loděmi, majáky a dalšími herními prvky – kus země. Obyčejný záhonek, kde by i malé děti přišli do styku se zemí. Řekla: „Všude samé atrakce a nikde záhon“. Když Epikuros zakládal jednu Z prvních škol, koupil za osmdesát min dům se zahradou ve které vyučoval. Právě zahrada dala škole jméno. Képos. Epikurejci byli zváni „Ti ze Zahrady“. I když v zahradě byl místo květin „jen“ květák, řepa a okurky. Škola byla založena na přátelství a vstoupil do ní ten kdo chtěl. Setkání se Záhonem, s půdou, je jednou Z možností jak se setkat se Zemi, s přirozenosti. Pobyt v zahradě je možností pobývat ve světě. To co se odehrává v učebnách je učení o světě. Pokud se škola stane místem, kde se mají děti připravit na život tím, že vždycky udělají vše, aby později zapadli do soukolí společenského provozu, stane se tento úspěch zapomenutím. Zasouvá se smysl lidského příběhu, který je vždy součástí příběhu přírody. je jen jedním příběhem, variantou, které řeka života nabízí. Zahrada a záhon může být ůtkem, kterým se děti mohou prohrabat k tkáni života, utkané mnoha způsoby obýváni. Útkem nalezeným v naší škole, na naší zahradě. je však nutné poznat, že každý školní příběh je jen jednou Z možností jak uchopovat tajemství světa. Není květáku bez jeho zaseti, není jeho růstu bez vláhy a slunce, to co je cítit ve školní kuchyni, to je mozeček, který k nám, teprve potom, promlouvá. Poznáním i prožitkem jednoho Z příběhů života a jeho konce. Na internetu najdete mnoho odkazů k pojmu zahrada. jsou tam zahrady botanické, zoologické, hospodářské, zámecké, …, nějaký hudební festival. Nejvíc je tam zahrad ve spojení s prodejem zahradní techniky a vůbec S názvy rozmanitých firem. Kolik Z nich kultivuje chaotickou přírodu do lidským řádem poznamenaných parků? Kolik z nich se nechá kultivovat přírodou? jednu zahradu, jsem však na internetu nenašel. To neznamená, že tam není. Konec konců, i kdyby měla „své stránky“, stejně by to ona nebyla. Myslím tím zahradu svou, zahradu jen tak, zahradu zahradovitou. Květě Burešové v Olomouci, září 2006. Michal Bartoš

Vzhledem k tomu, že listopadové číslo jsme zaměřili především na téma úspor energie a využívání energie z obnovitelných zdrojů, nesmíme opomenout zmínku o projektu, který se právě realizuje v Horce nad Moravou. Jde o tzv. „Nízkoenergetický dům“ Centa ekologických aktivit Sluňákov. O tom, proč je tento projekt svou úsporou energie tak ojedinělý a k čemu bude vlastně do budoucna sloužit, jsme si povídali s vedoucím SEV Sluňákov OŽP MmOl Mgr. Michalem Bartošem. Jaká bude hlavní funkce „Nízkoenergetického domu“ v Horce nad Moravou? Bude sloužit jako Centrum ekologických aktivita nahradí tak původní středisko ekologické výchovy, které působilo v pronajatých místnostech místní mateřské školky. Hlavně však jde o to, aby v Litovelském Pomoraví vzniklo turistické informační centrum. Myšlenka i samotná realizace tohoto projektu vznikla v Centru Sluňákov, které spadá pod Magistrát města Olomouce. Kdo projekt finančně podpořil? Magistrát se samozřejmě již dlouho podílí na financování ekologické výchovy v kraji. My jsme se ale od začátku snažili získávat peníze i jinde, například z grantů, něco hradil ještě bývalý okres, některé finance přišly z Agentury ochrany přírody a krajiny. Samotná stavba domu je z velké části dotována ze Státního fondu životního prostředí. V současné době nás spíše trápí problém jak získat finance na provoz a také vybavení samotné budovy. Nechceme totiž, aby dům byl navenek hotový a zajímavý a uvnitř byl interiér, který vůbec neodpovídá charakteru budovy. Rádi bychom to dotáhli do úplného konce se vším všudy. Bude nové centrum oproti dosavadnímu něčím jiné? Samozřejmě budeme pokračovat v činnosti, kterou děláme. Nadále sem budou chodit školy v rámci výukových programů o přírodě. Nechceme, aby děti jen pasivně vstřebávaly informace v nějaké uzavřené místnosti, učebně. Jde nám o to, aby se v rámci výuky dostaly ven, aby docházelo k vzájemné komunikaci mezi nimi a přírodou, aby si od nás odnesly určitý prožitek. Proto mají možnost jít přímo k rybníku, na louku, do lesa. Nový dům navíc umožní nejen denní, ale i týdenní pobyty škol. Dříve nás školy z důvodu malé kapacity mohly navštěvovat jen v rámci jednodenních programů. Teď máme možnost nabídnout ubytování zhruba pro 40 osob. A to je nejspíš hlavní přínos, protože je opravdu veliký rozdíl, jestli dítě stráví v přírodě den nebo týden. Prožitek, který si s sebou odnesou po týdenním pobytu, je několikanásobně vyšší. Dalo by se to vyjádřit i pojmem „škola v přírodě“, ovšem s tím rozdílem, že výuku připravujeme my. A to nejen pro děti, ale nabízíme i semináře pro učitele a další zájemce z nejrůznějších profesí. Tyto semináře budou zaměřeny na různá témata související s problematikou životního prostředí – od zdravé výživy až po úspory energie, alternativní školství, atd. Dům je postaven tak, aby doplňoval svým architektonickým řešením obsah vzdělávání. Dům má ledvinovitý tvar, je v něm polyfunkční sál, který bude sloužit nejen školám, ale i veřejnosti, a bude v něm možnost videoprojekce. Pro školy jsou tu dvě učebny. Snažili jsme se, aby byly vybaveny tak, že děti budou moci pracovat ve skupinách, komunikovat spolu. Část, která bude sloužit jako turistické informační centrum, bude tedy otevřená široké veřejnosti? Ano, to samozřejmě. Bude to klasické informační centrum se vstupní halou, kde se návštěvníci dozví veškeré informace o Litovelském Pomoraví. Dále tu ještě vznikne obchůzková trasa, na které se zájemci dozvědí, čím je Litovelské Pomoraví významné a zvláštní, co lidem poskytuje tento mezinárodně významný mokřad. Veškeré zajímavosti o území si návštěvníci osvojí na základě interaktivních prvků. Opět se budeme snažit, aby trasa vyvolala co největší prožitky z krajiny. Od začátku jste uvažovali, že chcete postavit něco speciálního, co by svou technologií bylo zcela odlišné? My jsme nechtěli stavět výjimečný dům, ale od začátku šlo o záměr dům stavět na zelené louce. Hodně nás inspirovaly poznatky alternativních škol, které vycházejí z toho, že není důležité jen to, co se člověk učí, ale v jakém prostředí se to učí. Dále jsme chtěli zajistit, aby po dostavbě dům nespotřeboval velké množství energie – převážně energie z neobnovitelných přírodních zdrojů. Proto jsme ho zařadili do kategorie nízkoenergetických staveb. Pro architekta to byl úkol navíc, jelikož musel propojit architekturu s energeticky úspornými technologiemi, což má výrazný vliv na podobu stavby. V zahraničí již stavby podobného charakteru existují? Je jich už poměrně hodně, já sám jsem některé navštívil. Je zajímavé, jak jde vývoj neustále kupředu, protože u starších staveb se vyskytovalo ještě mnoho věcí, které nefungovaly zcela tak, jak by měly. U novějších staveb, vzniklých před pěti až deseti lety, je opravdu vidět, jak rychle tyto technologie pokročily a jsou daleko modernější. My jsme dbali na to, aby jednotlivé technologie použité na naší stavbě nebyly ve vzájemném rozporu a v konečném výsledku se spotřebovalo minimum neobnovitelných přírodních zdrojů. To, že dům je z větší části zahrnut půdou, na které potom poroste vegetace, byl nápad architekta, nebo jste to tak plánovali? Bylo to řešení architektů, kteří měli jistou vizi, aby dům simuloval krajinu Litovelského Pomoraví a vrch Třesín. Na druhou stranu všechno, co by nějakým způsobem vyčnívalo z domu ven, by odebíralo energii. U nízkoenergetických staveb mají architekti víceméně dvě řešení. Buď vytvořit těžkou podzemní stavbu, kde samotná půda slouží k izolaci domu, a nebo naopak lehkou nadzemní stavbu, kde je izolační schopnost půdy nahrazena moderními izolačními materiály. Nemusí se používat nějaké speciální materiály, které se dovážejí? Nesnižuje náročnost výstavby konečný efekt „Nízkoenergetického domu“? Na stavbu se určitě spotřebuje velké množství energie, tak jako u jiných domů. Je to těžká stavba, která vyžaduje hodně materiálu. Ale je omyl, že by náš dům byl stavěn z materiálů netradičních, které se tu nevyrábějí. Část stavby je z betonu, který slouží k akumulaci energie a vyrábí se z místních zdrojů, nedováží se. Až na čelní skleněnou stěnu je hlavním materiálem dřevo. Opěrné nosné stěny jsou tvořeny tzv. gabionovým košem, což je sloupec z pletiva plněný kamením. Vedle dřeva se dále objevují pálené a nepálené cihly. Právě nepálené cihly byly použity při stavbě rodinných podzemních domů u Zlína. Na naší stavbě se tedy materiály, které by nebyly místní a přírodní, vlastně ani nevyskytují. Energetickou náročnost našeho domu zvedlo i umístění stavby v říční nivě, na píscích, kde je ukotvení stavby složité a proto bylo nutno vybudovat stabilizační podzemní pilíře. Když se o domě mluví jako o nízkoenergetickém, je zapotřebí, aby splňoval určité parametry, určitá kritéria? Nebo stačí, že spotřebuje malé množství energie? Nízkoenergetické domy mají na rozdíl od jiných, „běžnějších“ domů nižší spotřebu tepla na vytápění. Nejde tu jen o šetření energie např. prostřednictvím dvojitých oken. My se navíc snažíme o řešení, které i při minimalizované spotřebě energie ji potřebuje pouze z obnovitelných přírodních zdrojů, tedy slunce a dřeva. Nejsou tu žádná tepelná čerpadla k vytápění, ty potřebují energii ze zdrojů neobnovitelných. Když to porovnáme například se stavbou, která má shodný počet místností a je vytápěná zemním plynem, pak poměr spotřeby z neobnovitelných zdrojů je 1:40 ve prospěch našeho domu, což je zajímavý předpoklad. Samozřejmě, že nějaká spotřeba energie se vyskytne. Jde zejména o osvětlení a pohyb větráků, které zprostředkovávají tzv. nucené větrání. Není zde žádné topení, vše spočívá v tom, že se upravuje vzduch, který jde z venku – buď se ohřívá, nebo v létě ochlazuje. Říká se tomu rekuperace tepla. Obnovitelné zdroje, které se používají, jsou tedy ze 75% věcí architektury – použitými stavebními materiály a izolacemi. Dále tu jsou umístěny sluneční kolektory na ohřev teplé vody, ale také na případný ohřev vzduchu vstupujícího do budovy v zimě. K tomu slouží i kotle na dřevěné paletky. Z vašeho povídání se zdá, jako by tento dům byl něčím naprosto dokonalým, bez jediné chybičky. Je tomu opravdu tak? Nebo se přece jenom nějaká nevýhoda spojená právě s nízkoenergetickými technologiemi na stavbě najde? Rozhodně o dokonalost nejde. Dnes se dají stavět i daleko úspornější domy, pasívní domy. U našeho domu bude záležet na tom, jak bude tento experimentální dům při provozu skutečně fungovat, zda budou splněny složité propočty, které potvrdil i nezávislý energetický audit. Jistou nevýhodou může být například zmíněné nucené větrání. Člověk si u nás normálně nevyvětrá, musí se chovat trochu jinak, než například doma. Nemůže si jen tak otevřít okno nebo dveře, to vše v našem řešení podléhá přísným pravidlům. Mnoho lidí nemá rádo prostředí udržované klimatizací. Vzduch v domě pohání větráky, které způsobují neustálou hlukovou zátěž. Sice nízkou, ale šum může některým lidem vadit. Je to jakási daň za to, když se lidé chtějí chovat ekologicky v dnešní technologické době. Nezbývá než poděkovat za čas, který jste nám věnoval, a popřát domu v Horce nad Moravou úspěchy. Zpracovala Barbora Číhalová

Vyplnil jsem v dotazníku místo narození: Olomouc. Znamená to, že jsem přišel na svět v nemocnici tohoto města. Manželka se narodila ve Šternberku. V olomoucké porodnici se zrovna malovalo. Naše narození dělí pouhých 14 dnů. Možná jsme společně brečeli za okny nemocnice (jak zpívá Oldřich Janota), každý z nás za jiným. Pokud nám bylo dopřáno vidět z okna ven, viděli jsme stejnou krajinu. Haná byla rodná krajina našeho pobývání ve světě, domov. Místem našeho narození byla rovina, nížina, narodili jsme se nedaleko lužního lesa, na březích řeky Moravy. Podivná krajina. Nepřehledná ze země. Obzor z výšky lidské hlavy je sevřený. Ani rozhlednu tu nikdo nepostaví. Kupodivu na všechny strany je vidět nějaký kopec. Svatý Kopeček, tam už rozhlednu postavili. Velký Kosíř, co není nijak velký, podhůří Jeseníků, krajina mého dětství u babiček… Co krajin jsme před svatbou i po svatbě prošli a prožili. Krajiny s rozmanitějším povrchem, s otevřenějšími lidmi, krajiny strmých srázů a skal, krajiny modelované mořem, poušť až kam dohlédnu. Ale domov máme jen jeden, až do smrti. Můj táta se narodil v Klopině. Pak se rodina přestěhovala do nedaleké Rohle, kde se krajina zvedá k Jeseníkům. Tam na soutoku dvou potoků byl babiččin dům. Přes silnici pak bydlela druhá babička. Dva domy, vesnice v dolíku obklopeném na  svazích poli, za nimi les. Můj druhý domov. Když kluci hráli o prázdninách fotbal, domorodci proti cizincům, byl jsem domorodec. Když mne rodiče odváželi po prázdninách, ohlížel jsem se dozadu, slzy v očích. Vyjížděli jsme nahoru k lesu, vesnice rozmazaně mizela v údolí potoka a výhled nakonec uzavřely stromy lesa. Za lesem už čekala škola. Konec prázdnin, konec dobrodružství. Dnes, když se po 30 letech přibližují tímto lesem k vesnici, slzy už nemám, vzpomínám na ně. Voní mi ta krajina dětství. Už nevidím detaily dvorků, stodol, hřišť a lesa. Vnímám barvy a tvary krajiny. Jednou jsem u babičky zabloudil v lesích, které jsem tak dokonale znal. O to víc mě překvapilo, jak jiná je to krajina oproti Hané. Viděl jsem široké údolí a obrovské kopce. Byl jsem zaražený a začal jsem se bát zcela neznámé přírody. Les byl najednou jiný, děsivý, nebezpečný. Až po chvíli jsem uviděl zříceninu hradu. Brníčko, panství zlého Tunkla, co byl tak krutý, že ho chtěli poddaní bít, až by voda žbluňkla. Strach z hrozící krajiny byl pryč, vystřídal ho mírnější strach z pozdního příchodu domů. Doma babička otvírala branku, která mi dodnes vrže v duši. Branka, která   vítá člověka zcela jinak, než dveře v paneláku. Zašla domů, vzala si noviny s křížovkou a začala je na zahradě pod jabloní luštit, občas se starostlivě podívala do ulice, odkud jsem měl přijít. Když jedu mou krajinou na kole, je to snadné. Zároveň však jízda po rovině přináší dlouhé roviny s monotónním šlapáním do pedálů. Když fouká vítr, je to dřina. Vždycky fouká proti. I proto jezdím daleko do hor. Za rovinu. Je to namáhavé, ale zážitky z kopců stojí za to a navíc, domů to mám vždycky z kopce a dojezdy jsou milosrdné k utahanému tělu. Občas, k večeru, vyběhnu z okraje města za západem slunce. Do krajiny za městem. Dnes je krajina dál. Město roste. Přibyl obchvat města, nové domy. Domy různotvaré a různobarevné, postmoderně ozdobené. Světla nové a nepřehlédnutelné křižovatky na příjezdu od Brna ukrojily tmy. Světla co zrušila městkou hvězdárnu. Město ztratilo spojení s nebem. Propadlo se do sebe, z architektury se stalo stavebnictví, krajina se proměnila v terén, Kříže a sochy svatých u cesty jsou najednou menší. Ještě pár let a budu běhat městem. Krajinou zapomnění na krajinu. Při zemi. Nad zemí jen zdi. Všude kolem. Přízemní větry vanou do myšlenek obyvatel města. Radostný běh za sluncem, za zrcadlo, nahradilo běhání před zrcadlem s výtečným designem. Šedý běžec před barevnými fasádami domů, které ukryly krajinu. Režisér Andrej Tarkovskij v táhlých, nekonečných, až uspávajících, záběrech svých filmů vykouzlil Fysis (přírodu, přirozenost) a člověka v ní. Stal se básníkem přírodních živlů. Při sledování jeho filmů vám voda proudí krví a teče za krk, dech je spojen se silou plamenů. Zrcadlo Země. Tarkovského film Zrcadlo, hned po titulcích, začíná záběrem na ženu, která sedí na plotu statku a sleduje krajinu, louku, za ní les. Mohla by to být Haná. Není. Žena kouří, sleduje mlčky cestu od železniční stanice do Ignatěva. Často takto sedává, s dětmi, sleduje lidi, hned jak se objeví za keřem v polích. Hlas vypravěče říká: „Když někdo odbočil za keřem k domu, byl to otec. Když ne, nebyl to otec. A otec nikdy nepřišel.“ Najednou, nečekaně, odbočil ke statku cizinec, co nevěděl kudy kam. Tak dlouho přichází k sedící a zamyšlené ženě. Krajina potřebuje svůj čas, svůj tep má i chůze. P-o-m-a-l-u. Slyšíme dialog: „Promiňte, jdu správně do Tomšina?“ „Neměl jste odbočit u keřů“. „A tohle je co?“ „Co?“ „Proč tu sedíte?“ „Bydlím tu.“ „Kde? Na plotě?“ „Zajímá Vás cesta do Tomšina nebo kde bydlím?“ A o něco později po pádu do trávy cizinec říká: „Ty rostliny mohou cítit, vědět, dokonce pochopit… Stromy, tato líska,…“ Žena ho opravuje: „To je olše“. A cizinec pokračuje: „Na tom nezáleží. Nespěchají. Jako my, co křičíme, honíme se, vyslovujeme banality. Protože nevěříme přírodě v sobě. Stále ta podezření, shon, a žádný čas se zastavit a přemýšlet.“ Odcházejícího cizince na chvíli zastaví dva silné poryvy větru. Jako by  mu chtěly něco říct. Vítr čechrá ženiny vlasy a naráží na její  napjatou tvář. Krajina a přírodní živly,  které ji od ne paměti utvářejí, jsou součástí lidských osudů. Domy  jsou okny spojeny s předměty venku, předměty zabydlujícími zeleň světa. A za zelení vesmír.   Ten pocit prostoupení života, domu a světa známe u nás například z díla Bohuslava Reynka. Ten na statku v Petrkově, ve  svých básních a obrazech, propojil statek s dvorem a jeho zvířaty. Po nocích. Jeho kreslící ruku vedl Svět tam venku a rydlo škrábalo do destičky vesmírnou píseň. Zdi statku zmizely. On sám, básník, v celém Světě.   Film  Zrcadlo končí záběry na místo, kde začínal. Dům je rozpadlý, předměty v jeho útrobách i okolí trouchniví. Předměty co  sloužily celý  život, předměty, které se nazývají jménem. Příroda pohlcuje stopy lidského života. Paměť obnovuje dům. Kamera rozvážně vychází ven oknem, na parapetu rozevřená kniha a dvě vejce. Venku, v krajině, nachází babičku, i její  mládí.  Ta s dětmi odchází po cestě loukou. Kamera je pomalu opouští, vrací se do lesa, postavy se zmenšují, stromy zvětšují a houstnou, černé kmeny stále více  zabraňují světlu, aby prostoupilo k objektivu, dovnitř do lesa. Tma postupně zcela pohlcuje světlo. Konec filmu.   Podobně tma lesa pohlcovala všechny moje prázdniny v zadním skle auta. Táta teď leží  na jednotce intenzivní péče. Už měsíc. Pokud přežije, bude zřejmě neschopen pohybu, řeči i běžného myšlení.   Vyjel jsem z města do krajiny. Tam k lesům, které znám, kde bydlela babička. Procházel jsem se krajinou a cítil, že  život proudí dál, rozením spěje k umírání, krajina se mění, vyvíjí, a … zůstává. Toto trvání pohltí mého tátu. Ve škole mě  učili znát přírodu. Ta znalost mi  teď byla k ničemu. Co je to vedle mne? Líska nebo olše? To je jedno. Nepotřeboval jsem znát, doufal jsem, že  snad porozumím tomu tichu, krajině bez řeči, šumící kolem mne. Ta krajina mi nevnucovala upřímnou soustrast, ani naději, že  to bude lepší. Mlčela. … A přesto promlouvala. Ke mně. Zrcadlo bezbřehé útěchy. Začalo poprchávat, otřel jsem si tvář a v uších uslyšel Zdeňka Neubauera jak mi  říká: A nezapomeň, že  země se těší doteky tvých bosých nohou a že  vítr touží pohrávat si s tvými vlasy. Věř mi. Tak se dozvídáš o zemi, krajině a přírodě, kouzlu míst, neskonale více,  než skrze písmena, slova, akce … Nevěřím, když mi  dnes říkají, že  člověk se dnes nesmí uvázat k rodišti, že  musí být připraven  pracovat kdekoliv na světě, že  je Evropan, ještě lépe světoběžník, co  se všude cítí jako doma. Jen známá krajina dětství dokáže dát útěchu v podstatných okamžicích. Pouť krajinou není cestou k penězům, ale cestou k životu. Michal Bartoš. V Olomouci. Září 2005. Jiřímu Zemánkovi, autorovi knihy a projektu „Od země přes kopec do nebe… Ochůzi, poutnictví a posvátné krajině, který byl  inspirací pro stejnojmennou fotografickou soutěž vypsanou u příležitosti organizace festivalu Ekologické dny Olomouc 2006.

Věda, ideologie a sociální konstrukce rizik: Hrozí nám ekologická krize? Nedaleko Olomouce v obci Horka nad Moravou vzniká v současnosti zcela nové centrum ekologických aktivit. Na místě, kde bylo (co člověk pamatuje) pole, které oddělovalo obytnou zástavbu od bujných porostů lužního lesa v Litovelském Pomoraví, dochází k viditelným rychlým změnám přírodního rázu, vzniká tam přírodní park. V budoucnu zde má vyrůst zcela nová budova, která bude centrálním bodem naučného biocentra. Zaměstnanci centra se budou snažit, aby umožnili školním dětem a veřejnosti lépe poznávat místní přírodu, děje, které v ní probíhají a pochopit význam vody v krajině s pomocí odborně připravených vzdělávacích programů. Vše však potřebuje čas. Zatím se z tohoto projektu podařilo zrealizovat zcela nový rybník se čtyřmi tůněmi, zasadit lipovou alej a další zeleň a územím provést novou cyklistickou stezku. Rybník v těch místech kdysi býval. Je tomu dávno, člověk si to již reálně nepamatuje, ale uchovalo se to v textech a mapách. Původní rybník byl nahrazen polem a to nyní prochází proměnou v park s lesem, loukami a rybníkem. Realizace projektu budí veřejný rozruch, neboť místo obdělávané půdy kdosi cizí, za zahradami usedlíků, dopustil, že s polem se děje cosi, co zarůstá pýrem, bodláčím a jiným plevelem. Sukcese pole v louku probíhá zvolna a příroda v podobě, která komplikuje život starousedlíkům při starostlivosti o zahrady za jejich domy. Tato nová situace vyvolává mezi lidmi řadu vzájemných reakcí. Nečekané změny nemají lidé v oblibě. Přestože zahrada a louka spolu komunikuje také, tuto komunikaci běžní lidé neznají, nerozumějí tomu, co se mezi loukou a zahradou odehrává. Lidé však mezi sebou rozmlouvají tak, jako by věděli co pole i louka potřebují, spíše však odhalují, jaké mají oni sami s loukou i zahradou záměry. Stejné místo, prostor, vnímají lidé značně odlišně, na základě svých zájmů, životních zkušeností a situace. Realizátor této změny („ekologové“) se těší, až lidé budou navštěvovat toto místo a budou s jejich pomocí poznávat místní přírodu. Důchodkyně v blízkém domě se bojí, jak jí budou lidé a hlavně děti znepříjemňovat život hlukem. Majitel koní se těší, že bude kosit trávu tak blízko stájím. Myslivec vítá návrat zvěře za jeho humna, občas už i něco zastřelil. Rybáři se těší na úlovky v rybníce. Zemědělcům je líto, že tak úrodná hanácká půda je ponechána ladem. Majitelé elektrických, plynových a telefonních kabelů se bojí o zachování přístupu k nim. Cyklisté využívají nové cesty. Všichni se občas potkají, náhodně nebo při úředních jednáních, a v mnohých dialozích vyjadřují své názory na změny v „jejich“ prostředí. Všichni jednotlivci v rozhovorech používají to, co znají, co slyšeli, co si přečetli a většinou to uzpůsobují svým zájmům v daném území. Někdy si rozumějí, jindy dochází ke sporům. Změny se odehrávají v přírodě a proto mluví o ní. Lidé konstruují skutečnost, zejména prostřednictvím jazyka a jeho uložením v textech. V pozadí jejich jednání jsou instituce, vzdělávací, byrokratické, ekonomické, rodinné. Příroda sama, ač je jádrem komunikace, své instituce nevytváří, snad jen prostřednictvím člověka. Příroda jazyk nemá, mlčí. Lidé mluví za ni, uvnitř ní. Environmentalismus byl vpuštěn do klíčových institucí společnosti a přeložen do jazyka jemuž tyto instituce rozumí (L. Musil). Lidé si tak postupně utvářejí nový „společný svět“, který se stane jejich novou objektivní skutečností. Lze očekávat, že v tomto drobném případě jej nakonec všichni, i ti co nejsou z nové situace nadšeni, přijmou, zvnitřní si jej, stane se významnou či zanedbatelnou součástí jejich autobiografií. Příroda v rozhovorech vypadá bezrozporně jako něco, co je dané a kolem čeho se vedou řeči a spory. Přestože se o přírodě mluví jako „o systému, o uspořádaném celku, … v terénu je spíše množství nejrůznějších logik, pořádků a problémů“ (Z. Konopásek). Změna polní „kultury“ v „přírodu“ je jistě plná dramatických dějů. Lidé se domnívají, že hmyz vázaný na původní pole trpí a žáby jásají z nových vodních ploch. A tentýž zánik i vznik, obměna, probíhá i v rostlinném světě. I lidé, kteří se zcela shodnou v nutnosti ochránit jednu „Přírodu“, by se zřejmě neshodli v tom co je nutno chránit především a před čím, kde začít, čemu dát přednost. Jedni by chránili kočky, druzí myši. Chránit je před člověkem lze, vzájemně je to vyloučeno. Dnes se o přírodě mluví a dohaduje mnoha jazyky (světovými názory, ideologiemi). Obávám se, že kdyby příroda promluvila, ozvala by se nepoměrně více jazyky. Tomuto přírodnímu Babylonu by navíc lidé nerozuměli a neměli by žádné klíče k tomu, aby jeho řeč pochopili, a to ani ti nejučenější (dejme tomu odborníci na lingvistiku). V tomto smyslu se „ekologové“ na mnoha lokalitách na základě svých konstrukcí snaží o rekonstrukci skutečné přírody podle objektivizace ekologické krize v lidském vědění a uspořádání. Jde však vždy skutečně o komunikaci s přírodou? Rozdíl mezi tvorbou a destrukcí přírody nemusí být lidmi rozeznán. Pokud by lidé přece jen přírodě porozuměli, museli by jistě přepsat celou řadu učebnic, objevili by mnoho dalších problémů a svět přírodního i sociálního řádu by se ukázal plný dalších a nových neřešitelných rozporů. Zjistili bychom snad, že příroda „nefunguje“, že je jen tak, že se děje, že plyne a neustále se mění, že byla stvořena jinak, než nám o ní napovídají současné konstrukce, přístupy a přístroje. To je situace, se kterou si lidé nevědí rady. Co nefunguje je problematické, nedá se to ovládat, zpravit. Krizi stroje řešíme jeho opravou nebo výrobou nového, krizi společnosti nastolením (pokojným nebo násilným) jiných pořádků a pravidel. Krize přírody se řeší mnohem hůře, zejména asi nejde vyrobit nová. Pravidla přírody budou zřejmě značně jiná, než pravidla lidská. Přesto lidé napravují škody na přírodě spáchané. Při této nápravě však nedělají něco kvalitnějšího než před tím, nezdokonalují přírodu, tyto opravy spíše vedou směrem k původnímu přírodnímu stavu. To je znak toho, že člověk přírodě nerozumí a tápe. Člověk se snaží všechno zdokonalit a docela se mu to daří. Říká tomu pokrok. Pokrok dospěl tak daleko, že člověk zdokonaluje i sám sebe. Déle žije, doskočí dále, vždy ví co by měl na sobě a především na ostatních vylepšit, zmodernizovat. Touto optikou se díváme i na přírodu, máme pocit, že pokud něco pokazíme, tak to samozřejmě napravíme a zároveň přírodu uvedeme do lepšího stavu než před tím. Jak na to jdeme? Vědecky. Rozeznáme škodu, její příčiny a navrhneme řešení, které zpravidla je lepší než to předešlé. Ve skutečnosti je věda institucí, která dodává fakty pro řešení našich sporů, jsme přesvědčeni, že tak je to správné, protože věda si pravdu monopolizuje a my to schvalujeme. Skutečnost je taková, že věda, ve vztahu k přírodě, spíše řeší a umožňuje zásahy do ní takovým způsobem, aby to co nejméně „bolelo“. Každý velký zásah do přírody je dnes doprovázen tzv. bolestným, v podobě opatření na okolní „zdokonalení“ přírodních procesů. Říká se tomu například ohodnocení vlivu staveb na životní prostředí. Pokud je stavba příliš velká, přesahuje míru, děláme studie o jejím vlivu na přírodu tak dlouho a v tolika jiných variantách, až se v komunikaci pozná, že stejně velká stavba vlastně už velká není. Pokud by ani to náhodou nevyšlo, je dobrým řešením, přesunout stavbu jinam, kde bude její nezbytnost pochopena správně. Které projekty nás přibližují přírodě a které se tak pouze jeví z lidských pramenů, poznatků a institucí? Věda vstoupila i do dialogů v Horce nad Moravou. Nový rybník byl navržen „vědecky“, tak aby byl co nejvhodnější pro přirozený život v podobných biotopech. Vše bylo geodeticky zaměřeno, na základě odborně podloženého projektu mohlo dojít ke změně kultury z role na biocentrum, aniž by se musely platit poplatky za odvod zemědělské půdy. Přítok i odtok rybníka je plný meandrů, rybník má členité břehy a uprostřed nepravidelný ostrov. Dělníci z firmy, která rybník stavěla, byli zástupci jiného odborného okruhu a tyto nepravidelnosti brali jako znehodnocení své technicky dokonalé práce. „My bychom vám dokázali, že to zvládneme udělat úplně rovně“ říkali ekologům a zejména lidem, protože s ekology „není řeč“. Věda nebyla schopna pomoci řešit největší spor, který v místě mezi účastníky příběhu vznikl. Bylo to nedorozumění mezi „ekology“ a důchodkyní, která si stěžovala na vyšší množství komárů, příšerný hluk pocházející od žab a především zarůstání zahrádky rostlinami z divočiny. Výměnu názorů doprovodila konstatováním: „Nechápu, jaký smysl má dělat přírodu hned vedle přírody.“ Přitom se přiznala, že do Litovelského Pomoraví ráda chodí i jezdí na kole. Toto vyjádření je plné rozporů a svědčí o krizi člověka, který přírodu miluje tak, že jeho láska vzrůstá přímo úměrně se zvyšující se vzdáleností přírody od zahrádky, na které hospodaří a kterou za přírodu nepovažuje. Spor byl problematizován tím, že nebylo možné určit přírustek žab a komárů po výstavbě rybníka oproti původnímu mokřadu se stojatou bahnitou vodou, která v tom místě pole již několik let zaplavovala. Věda k tomuto rozhodnutí neměla dostatek faktických podkladů. Metodika na zjištění počtu komárů je teprve v začátcích a množství žab nebylo před realizací rybníka měřeno, natož jejich hlučnost. Co bylo nepopiratelným faktem, sice bez přesných údajů, ale jasným z tradice, byl vyšší nálet plevelů na zahrady. To každý viděl na vlastní oči a nemusel to měřit, ani se s odborníky radit. Přiblížení přírody k zahradám je projektem ekologů. Ti vycházejí z toho, že jsou svědky celoplanetární ekologické krize a že je nutno proti této krizi, něco aktivně podniknout. Jednou z mnoha těchto reakcí je činnost středisek ekologické výchovy, jejichž smyslem je poskytovat lidem, a zejména školákům, informace o životním prostředí, snažit se prohloubit znalosti o přírodních dějích a motivovat účastníky vzdělávacích programů k jejich vlastní aktivitě v ochraně přírody. Přesvědčit je o svých názorech, dokázat jim svoji pravdu, vybojovat pro přírodu další „duše“, které ji budou ochraňovat společně s nimi. Takto je částečně starostlivost o přírodu a ideologie ochrany přírody, vzešlá z komunikací mezi lidmi, vydělována do institucí, které mají starostlivost o přírodu ve svých programových náplních. „Ekology“ (odborníky i laiky) do jejich rolí nedelegovala příroda, své postavení si vydobyli svým vlastním světovým názorem a aktivitou, nebo je tam delegovala již zavedená instituce. Ocitají se v rolích mluvčích za přírodu, obhajují její zájmy, příroda sama však ze všech rolí vypadává a pokud nějaký zájem má, pak jen ztěží ten, který je jí podsouván lidmi. Přes to, že to s ní „ekologové“ myslí dobře, dopouštějí se sami celé řady prohřešků, proti tomu, co o přírodě hlásají. Porušují některá pravidla přímo osobně nebo prostřednictvím ostatních lidí, kteří s jejich činností nějak souvisejí, kterým musí vyjít vstříc, aby je mohli získat na svoji stranu. Jak daleko mohou jít, to jim nikdo nepoví, mluví o tom mezi sebou, příroda k tomu opět mlčí. „Ekologové“ u Horky dělají z „divočiny“ lužního lesa „park“, takové „učesané“ Litovelské Pomoraví pro lidi, aby je tam tolik neštípali komáři, aby se nemuseli prodírat kopřivami s mačetou, aby měli všechny přírodní zajímavosti pohromadě, na jedné obchůzkové trase, stavějí cesty a silnice a tabule, aby vše bylo dosažitelnější a přehlednější a aby lidé i v divočině našli řád, protože jinak by do ní raději nechodili a potom by nebylo koho a o čem přesvědčovat. Pokud by „ekologové“ svou přírodu takto neupravili, zůstali by sami se sebou, to je smutné, ale oni jsou na to zvyklí. Vytratil by se vzdělávací a poté i veřejný zájem, jeden projekt by byl vystřídán jiným, úspěšnějším, v očích veřejnosti dokonalejším, protože by lépe odpovídal tomu, co lidé většinou chtějí. Pokud by se takový projekt nenašel, divočina by byla stále divočejší a park by se vytratil do podoby toho, co vědci pojmenovali lužní les, aby jej odlišili od jiných lesů, které nejsou tolik závislé na zaplavení vodou. Pominu marginální vědeckou komunitu, která ještě v Rudém právu dávala čtenářům najevo, že lužní lesy po vybudování vodního díla Gabčíkovo přestanou trpět pravidelnými záplavami. Luh, voda, život – tento symbol vytvořený lidmi pro podobné biotopy, jako je ten u Horky – by se vrátil do lokality, rybník by zarostl, život by si vyplnil skulinu po lidech, život lidský by ustoupil do příjemnějších lokalit s lépe vyznačenými cestami. Divočina by pro člověka neměla být tak divoká, tak jako lidská fantazie, imaginace, musí být ohraničená, protože fantazie je dobrá, ale jen pokud se nevymyká z řádu. Neohraničená fantazie podle lidí směřuje k chaosu a problémům. Kolik své „fantazie“ má příroda? Tvoří její fantazii všechno to,co o ní dosud člověk neví? Jsou to přírodní živly, které člověk nedokáže vědecky uchopit a svázat? A kolik toho je? Do všech situací, ve kterých se scházejí lidé, aby spolu řešili nějaký problém, se vkrádá moc. Když na obhlídku „opravdu přírodně“ udělaného rybníka přijel ministr životního prostředí, naše důchodkyně zrovna kosila srpem divočinu kolem plotu. Dělala něco, co měli udělat ekologové. Se srpem si to namířila k ministrovi a vysvětlovala mu, jak tímto projektem, z kterého je potěšen, trpí ona, celá její rodina i sousedé. Kdysi dávno by možná tento spor vyřešila srpem, ministr neministr. Ale paní ví, že existují nějaká pravidla a že kdyby spor řešila jejich porušením, moc by ji připravila o možnost sdělit své trápení dalším lidem. V tomto případě byla moc na straně byrokratického úřadu. Patřil mu pozemek, on určoval pravidla jednání a určoval lidem, kdo a jak se má na celou záležitost dívat. To, co neurčil, o tom se lidé museli dohodnout, zase podle jiných pravidel. Moc zabalená do veřejného zájmu tentokrát překvapivě na straně divočiny proti „umělé“ přírodě. Je to však vítězství divočiny? Žádná moc není zcela totalitní, zejména ne ve společnosti demokratické. Kdesi na okraji, tam, kde moc nesahá, kde nemá žádný zájem, kde je pole, které nechce nikdo obdělávat, ani za symbolický pronájem, kde proti „ekologickému projektu“ jsou jen stejně bezmocní lidé. Tam se občas daří , sociálně vytvořit konstrukci o tom, jak společnost lidí umí přírodě dát to, co jí jinde bere. Kolik však takových lokalit je mimo právně chráněná území? Pokud by se našel konkurenční projekt proti projektu parku, dejme tomu obchodní dům, mocenské poměry by byli rozestavěny jinak. Paní ze zahrady by možná byla méně odvážná, přestože lidí za humny by bylo více než při ekologicko vzdělávacích programech a hluku z aut asi více než při kuňkání žab. Možná by raději snesla komáry a plevel. Ne že by jí obchodní dům nevadil, vadí jí, stejně jako motokrosové závody v blízkém lomu. Ozvat se proti těmto aktivitám je však jaksi beznadějnější, vzhledem k moci, která je za nimi. Není přece superžena, aby se postavila supermarketu. Kdesi mimo tuto mocenskou hru je jako by bezmocná příroda, na její moc už lidé zapomněli, příroda už dávno není to, čeho se bojíme. Samozřejmě až na povodně a jiné katastrofy. Z dob, kdy lidé ekologickou krizi neznali, a proto o ní nemluvili, jsme se dostali do času, kdy o ní mluví někteří lidé, většinou ti, co na to mají čas a jsou za to placeni materiálně nebo symbolicky (vědci, zaměstnanci pro přírodu a mladí lidé v ekologických hnutích) a ostatní s nimi souhlasí, jsou lhostejní a nebo nesouhlasí. Kde získávají mluvčí informace o ekologické krizi? Problémy, které jsou viditelné, cítí, protože pravda je dnes záležitost vědy, pak informace získávají i v odborných institucích. Tato vědecká pravda není jen záležitostí sociální, protože vědecká fakta nejsou získávána jen sociálně, ale zahrnují v sobě i výsledky přístrojů a také zkoumaných přírodních objektů a jevů, třeba kamenů. Pokud kámen nějak reaguje na přístroj, pak jako by promlouval, hlasoval pro nějaké řešení problému. V politice vědy o přírodě se o pravdě hlasuje, jen s pestřejším voličstvem (B. Latour). Přes přístroje poznáváme řadu nebezpečí, které leží mimo možnosti odhalení v procesech sociální komunikace tváří v tvář (lidí, i člověka a přírody). Jistá fakta jsou tedy konstruována sice sociálně (vědecký kolektiv, badatel), ale s výpomocí technických procesů, které nesouvisejí s jazykovými hrami, či mocenskými tlaky a vlastními tlaky ve vědeckých komunitách. Při všech setkáních a jednáních v parku bylo vidět, že lidé dnes nemají čas. Nemají čas na řešení problémů. Proto jim v jednáních pomáhají instituce, které vše řeší s rutinou, místně rychle, ovšem s dlouhými vyřizovacími lhůtami, podle daných pravidel. Nakonec i paní spěchá zpět na svou zahradu, na kterou nemá tolik času, kolik by si přála, zvláště nyní, když má těsně za zády divočinu a jen pleje a pleje. „Ekologové“ by zase chtěli poradit, jak rychleji potlačit plevel a docílit stavu pěkné louky bez bodláčí, ale s květinami. Věda jim dává rady, z nichž každá je jiná. Nejrychlejší docílení žádaného stavu vede přes poměrně drastické zásahy proti současné vegetaci a s potřebou neuvěřitelně velkých finančních prostředků. Urychlení přírodních procesů nebo jen „umravnění“ přírody do jistých mezí (kosení trávy) je nákladné. Současná moc ráda na svých „okrajích“ přírodě pomůže, ale jen zdarma. Pokud mocní rozhodnou o uvolnění větších finančních prostředků ve prospěch přírody, pak většinou v lokalitách, kde přírodu dialekticky potlačí jinými stavbami (dálnicemi, průmyslovými zónami, vodními cestami) s finanční náročností mnohonásobně větší. Společnost nerada vydává peníze ne neužitečné věci, vynaložené prostředky musí mít smysl a jaký smysl „má dělat přírodu hned vedle přírody?“ Z přírody hodně bereme a málo jí vracíme. Tedy vracíme jí hodně, ale mnohdy ve formě jedů, které ji otravují. Čas přírody je jiný a velice rozmanitý. Na jedné straně jepice, na druhé strom, krajina, Vesmír. Věda poměřuje přírodu podle svých měřítek, svým časem. Zvířata většinou pozoruje v pohybu. Příroda však také dlouho spí, vypadá to jako by se v ní nic nedělo, změny v krajině jsou tak pomalé, že je často ani nepostřehneme, globální krize je plná takových pomalu se hromadících nebezpečí. Věda přírodu zkoumá „umrtvenou“. Nejprve ji znehybní a potom pitvá a měří a nakonec konzervuje, aby měla naměřená data nějaký reálný podklad (uložíme myši do lihu, přišpendlíme motýla, vycpeme brhlíka, slisujeme a usušíme jetel). V Horce byl, při hloubení rybníka bagrem nalezen v bahně asi 300 letý starý zuhelnatělý dub z období asi před 2000 lety. Dub byl vytažen, prozkoumán, zastřešen. Doklad toho, jak si vážíme stromů, ale spíše času. Člověk nemá čas, příroda jako celek má času dost. Konflikt odehrávající se mezi parkem a polem jepro ni jen drobnou zanedbatelnou epizodou, pro lidi je to dovršení desetiletého úsilí o návrat divočiny nebo každodenní otrava při plení záhonů, kam neuvěřitelně rychle proniká příroda. Komunikace v Horce se odehrávala většinou tváří v tvář mezi lidmi a mezi lidmi a měnící se přírodou. To, že se příroda v této lokalitě mění, lidé zaznamenávají právě proto, že v biotopu sami produkují změny podle svých časových a prostorových měřítek. Všichni účastníci se poznali, spojil je zájem o místo, o jeho podobu. Lidé na jednání přišli, protože mají zájem o svůj domov a o to, co se v něm děje. Otázkou je, jak tato jednání pozmění situace, kdy moc se přesouvá z národních států do anonymních struktur a nadnárodního kapitálu a začíná být zcela odtržena od míst, kde realizuje své záměry. Lidé přestávají vědět, kdo jim to něco staví za zahradou a z mnoha nejistot sami unikají od těchto problémů jinam, k počítačům, televizi, zábavě, opevňují se ve svém domově, bezdomovci ve vlastním domově. Jejich moc je stále menší, i když byrokracie nadále udržuje postupy, které byly zavedeny v jiných mocenských poměrech. Obávám se, že ekonomická globalizace a naprostá samozřejmost, s níž probíhá, je velký příběh současnosti, na který postmoderní étos nestačí. Postmoderna je možná reakcí na krizové jevy moderny, kterou chce překonat. Možná se snaží umožnit i menším příběhům se prosadit ve společnosti. Mohou to být příběhy o právech žen, homosexuálů, přírody. Snad se podaří tyto příběhy učinit rovnocennými k příběhu techniky a ekonomické moci, který se už vypráví sám ze sebe, také mlčenlivě, tedy za vrčení robotů, strojů a počítačů, a lidi k tomu téměř nepotřebuje. Tyto všechny lidské příběhy se odehrávají v dalším velkém příběhu, evoluci přírody, vývoji plném nečekaných řešení, zvratů, tento příběh přírody je řekou z ráje, lidé jen stěží odhadnou, zda a jaký má její tok smysl a proč. Sami lidé ale stále více žijí pod tlakem náhlých změn a neustálou obnovou předmětů, nedokáží snášet nic, co trvá, už neví, co dělat, aby nuda nesla nějaké plody. Dokáže lidská mysl dostat pod kontrolu to co sama stvořila (P. Valéry)? Dokáží lidé nahlédnout svou tekutou modernitu (Z. Bauman) jako dosavadní výsledek kulturního ramene hlavního toku řeky života? Tato řeka svůj příběh nevypráví, mlčí, konstruuje se i mimo významy a symboly lidí. Říční rameno kultury bytní, je stále silnější a zdánlivě mocnější. I kdyby řeka života vyprávěla svůj příběh, byl by tak dlouhý a složitý, až by byl nudný, lidé by neměli dost času jej vyslechnout. Problém člověka a přírody, skutečnou ekologickou krizi, lze vidět v tom, že diskuse o ochraně přírody byla sice institucializována a vznikly i poměrně silné instituce mluvící za přírodu (například ministerstva), tato institucionalizace však zároveň vede k vyčlenění problematiky do oblastí, kde dochází k nejrůznějším rekonstrukcím, přičemž tyto rekonstrukce nemusí být vždy takové, aby tímto ekologickou krizi řešily. Rozděluje také vždy ty, co se starají, od těch, co se starat nemusí, ty, kteří bojují, od těch, co bojují proti nim. Podle toho, jak jsou lidé vyčlenění pro řešení ekologických problémů ve své starostlivosti přesvědčiví, daří se jim dosahovat jistých kompromisů ve směru přírodě bližších řešení. O přírodu se bojuje, o potřebě její ochrany je nutno přesvědčit ostatní. Ze všeho co zatím lidé vědí o ekosystémech, jejichž součástí je člověk, se zdá, že člověk není zatím schopen žít bez přírody, přírodu bez člověka si asi dovede představit každý. Toto je poměrně nekompromisní a podle všeho pravdivé sdělení mlčící, netečné přírody. Filosof Zdeněk Kratochvíl říká:“Jsme cennou leč vymknutou součástí přírody. Ta určuje vše cenné v nás, ale my devastujeme ji i sebe právě tehdy, když se ji snažíme násilnit a ohodnocovat podle svých údajných potřeb, vyráběných průmyslem na fabrikaci veřejného mínění.“ To, že tato moc přírody byla lidmi zpochybněna, že se musíme dohadovat a bojovat o možnost obydlovat planetu, to je příznačným projevem toho, co nazýváme ekologickou krizí. Lidé váhají, jak dalece je ekologická krize důsledkem přirozených přírodních procesů nebo přirozenou činností člověka (řeky života, která ztrácí sílu nebo jejího vedlejšího ramene kultury, které je stále silnější). Filosof, biolog, básník a spisovatel Stanislav Komárek říká, že skutečnou ekologickou krizi poznáme, až ekosystémy přestane protékat energie a obíhat hmota. To by byla situace, kdy již nebude možné ekologickou krizi sociálně konstruovat. Problém se zdá být zjevný. Pouze tato schopnost takovou krizi nahlédnout a rozpoznat by mohla být přístupná lidem obecně, ne jen ekologickým hnutím a těm, kteří jsou za tento náhled placeni. Jde o zvnitřnění prožitku, že vedle lidské konečnosti existuje i konečnost Země. A že tato konečnost nemusí být smrtí stářím (se zánikem hvězdy Slunce), ale smrtí způsobenou lidmi nešťastnou náhodou, hloupou neopatrností či důsledně provedenou a naplánovanou sebevraždou (jaderná světová válka, narušení přírodního prostředí lidskou činností nad míru jeho schopností tyto zásahy přestát). Vzhledem k časovým dimenzím je důležité, zda vědecká teoretická (modelová) a sociálně a politicky praktická rekonstrukce přírody tuto krizi bude řešit nebonaopak prohlubovat. Je ale v lidských silách promýšlet tento problém, který nepřináší radost ani nic jiného? Drobný lokální spor zastánců divočiny (přírodní park jako divočina) a důchodkyně (zahrada jako umělý domov) se odehrává v jistém smyslu mimo přírodu. I v parku (méně) i na zahradě (více) lidé musí na přírodu uzpůsobit podle svých představ. Park místo pole dává přírodě více šance projevit se ve své přirozenosti, zarůst a překrýt činnost sebe sama. Toto neustálé zarůstání svých vlastních projevů (včetně činnosti člověka) svědčí o tom, že příroda žije. To je pro člověka jasnou známkou toho, že i on může být živ. Tedy skutečný důvod k radosti. S ní se nám, při troše štěstí, může podařit konstruovat takovou sociální realitu, že ná bude dáno ji konstruovat trvale udržitelně. „Jedině díky přírodě (přirozenosti) je svět světem a my jsme sebou samými. Viz Hérakleitos: Bohu je vše krásné, dobré a řádné, lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné“ (Z. Kratochvíl).“ Michal Bartoš, Olomouc, červen 2003. Použitá literatura: Hubík, Stanislav: Sociologie vědění. Praha, Sociologické nakladatelství 1999, v.1., str.224 Berger, Peter L., Luckmann, Thomas: Sociální konstrukce reality. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 1999, v.1.dotisk, s.214 Kratochvíl, Zdeněk: Je hodnota přírody nadlidská nebo lidmi určená? Sylabus příspěvku pro Ekologické dny Olomouc 2003. Komárek, Stanislav: Příroda a kultura. Praha, Vesmír 2000, v.1.,s.184 Vopěnka, Petr: Meditace první / O prozření. In: Meditace o základech vědy. Praha, Práh 2001, s. 11-31 Bauman, Zygmunt: Tekutá modernita. Praha, Mladá Fronta 2002, v.1., s.344 Konopásek, Zdeněk: O politice nepolitičnosti. Ve stopách Bruna Latoura. Vesmír 2001, číslo 7, s. 386-389 Latour, Bruno: Nepřehlédněte žížalu Pontoscolex corethrurus. Vesmír 2001, číslo 7, s.383-285 Fine, G.A.: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém „vysbírávání“ lesů v houbařské kultuře. Biograf 2001, číslo 24, s.29-56 Musil, Libor: Ideologické přístupy k problému prostředí. In: Těžba uhlí, problém prostředí, modernita. Brno, Masarykova univerzita 1999, v.1., s.24-40

Život malíře a básníka Bohuslava Reynka byl prostý a obyčejný, zřejmě unikl pozornosti většině lidí. Převážnou část svého života strávil na statku svých rodičů v Petrkově, oženil se, měl jednu manželku, dva syny. Celý život ve dne spravoval dům, staral se o zvířata, pásl ovce, dojil kozy a v noci seděl v tichém osamění a psal své básně, modlil se, ryl své grafiky. Po otřesech z událostí obou světových válek a zestátnění rodinného statku jeho tvorba potemněla, aby se výsledkem jeho vnitřních zápasů a pochybování nakonec vždy stala vnitřní osobní vyrovnanost. Celý svět je možno chápat z jeho zdánlivě jednoduchých a obyčejných veršů, složitý život protéká jeho zahradou, dvorem a stroze zařízenými chodbami petrkovského statku. Tichá pokora, rozjímání, modlitba. Je „bláznem ve své vsi“, ví o tom, a to je podstatné – nechce být jinak. Sylvie Germain tento stav nazvala „poutníkem ve svém příbytku.“ Emanuel Lévinas tvrdí, že „latentní zrození světa se děje z příbytku.“ V době neustálého zrychlení, všudypřítomné mobility a celoplanetárních přesunů lidí a zboží je to jen těžko pochopitelný jev. Život zcela zakořeněný v místě, pobyt utkaný z vnímání světla čarujícího nálady na prostých chodbách, pátrající „v dobách ubohosti po rozptýlených pozůstatcích Boží nádhery“, do které se vejde čerstvě napadený sníh, vířivá rozmluva živlů, procházky po opuštěných stezkách. Bohuslav Reynek uniká ubíjející všednosti, ale ne tak, že hledá rozptýlení ve stále nových a intenzivnějších super, hyper a mega zážitcích. Naopak, smrtelnou nudu poráží okouzleným vnímáním nádhery věcí, lidí a tvorů, všeho co utváří jeho domov. Reynek říká:“Ještě jeden div stojí za povšimnutí: ona tajuplná, tichounká píseň, jíž na sebe volají a odpovídají si nebe a země.“ Do stroze zařízeného příbytku vstoupil celý vesmír. Život rozptýlený ve výhledech z okna, v škrábání rydla do kovové desky, v mihotavých stínech, ve zvucích ze dvora, ve skřípání branky, v ovci vstupující do domu, ve stálých proměnách krajiny. Bohuslav Reynek v roce 1951 píše: „Dojením koz se poezii nezpronevěřujeme – to co při dojení pociťujeme, je nepochybně velmi dávného, téměř rituálního původu. Pokorně se shýbnout k čekajícímu zvířeti, opřít se mu čelem o břicho. Zlehka se dotknout struku…“ Trvale udržitelný život se nachází v mnoha dokumentech, které byly dokonce přijaty i na nejvyšších politických postech. Jde o soustavu myšlenek, které vznikly na půdě OSN, organizace, která jako by pod tíhou jiného konceptu, podivného konceptu možnosti preventivních úderů, pozbývá smysl. Nejde ani tak o konec její potřebnosti, jako spíše o neschopnost rázně se postavit a vzdorovat moci. Ve válce v Iráku Bushova administrativa převzala celou řadu hesel velmi se blížících pojmům používaných v knihách o trvale udržitelném životě: trvalá svoboda, záchranná mise, humanitární pomoc, nekonečná demokracie, superdemokracie… Přitom jaksi okrajově zabíjela Šimon Pánek, zakladatel společnosti Člověk v tísni, se vyjadřuje v tom smyslu, že charita je normální byznys. Po ukončení válečné operace v Iráku na otázku, kde by dále měla přijít na řadu vojenská akce, říká: „Bylo by skvělé, kdyby se to udělalo v Severní Koreji…“ Kdo je v tísni? Člověk? Společnost? Svět? Šimon Pánek? Opravdu znamená, že „pokud se má ve světě něco dít, je nutné přijmout čas od času odpovědnost“ a zahájit válečný konflikt proti tyranům? Neštěstí, ještě více mrtvol, větší humanitární organizace, větší byznys? Jaký slovník proti těmto šíleným výkladům světa nyní postaví zastánci trvale udržitelného života? Vypadá to, že TUŽ je úspěšná koncepce, která již dosáhla řady naprosto konkrétních úspěchů na celé řadě míst naší Země. V mnoha městech se plní Agenda 21 a aktivity zlepšující stav životního prostředí se dostávají do řady místních a regionálních rozvojových koncepcí. Přesto mám smíšené pocity z tohoto úspěchu. Zdá se, že se tak projevují aktivity, které existují nezávisle na těchto politicky přijatých dokumentech. Jen jsou shora jaksi více zaštítěny. To je ale nedělá lepšími. Mám pocit, že mezi dokumenty o trvalé udržitelnosti a konkrétními lidskými osudy zeje ohromná propast. Jen stěží lze přelouskat suché výčty poměrně samozřejmých pravidel na lepší svět, myšleno prostřednictvím lepších a poučených lidí. Pročítat tyto dokumenty je tak složité jako listování právními normami. Zdá se mi, že pokud koncept trvale udržitelného života neprostoupí jistý druh poetiky a imaginace blízký Bohuslavu Reynkovi a lidem jeho ražení, nemůže být skutečně míněným pokusem a nápravu věcí lidských. Problém je o to složitější, že se zdá, jako by TUŽ v současném civilizačním ruchu neměl většině lidí co nabídnout. Tedy pokud bude myšlen vážně ve smyslu odkazu Josefa Vavrouška, jde značně proti poptávce, která je každou hodinu mnoha vysoce vzdělanými manažery neustále zdokonalována ke stále většímu uspokojování potřeb, výběru zboží, tekutému designu. Reynkovo dětské okouzlení padajícím listem, okouzlení, které odnímá zcela obyčejným věcem jejich šeď a průměrnost, se dnes jeví spíše směšným. Navzdory možnému nepochopení Reynek ve svém osamění píše, že ve městě „těla se nezabíjejí, ale ubíjejí se duše a většina jich o tom vůbec neví“. Dodejme, že naše civilizace ubíjí i tělo, zapomínáme na to, jaké to je zkypřit Zemi, zasít a starat se o to, co vzejde, nevíme, co to znamená, když Rimbaud říká: „Už osm dní jsem si rozdíral své boty o kamení cest.“ Ztratili jsme cit pro tělesné vnímání přírody, zvětšil se nám mozek a otupily smysly. Slovy písničkáře Václava Koubka: počítáme kroky a nevnímáme hvězdy. Domnívám se, že pokud nebude koncept trvale udržitelného života uchopen více poeticky a prostoupen imaginací, zůstane trčet na recyklovaných papírech v dřevěných zásuvkách stolů. Oprášíme je čas od času na velkých konferencích s vše zahrnujícími vizemi a vegetariánskou stravou, vize pak budou následně ušlapány v každodenním životě průměrností, přitakáním moci, jak říkal filosof Karel Kosík: chozením pánům pro pivo. Obávám se však, že pokud by se podařilo přiblížit TUŽ těmto rozměrům přirozenosti, ztratil by onu všeobecnou přijatelnost a politickou podporu. Ztratil by se uvnitř kruhu, který je obklopen obručí našeho sado-maso světa. Tam na hranicích se stále něco děje a kdyby byl klid, nějaký ten poprask snadno vyrobíme. Reynek žil se svou rodinou, holuby, ovcemi a kozami na jakémsi osamoceném ostrůvku, který jen sporadicky navštívili přátelé nejbližší. Není však sám. Je mnoho podobných osudů a přitom každý úplně jiný. Jsou podobné snad právě oním postavením mimo hlavní proudy dění. Viktor Munk po zážitcích z koncentračních táborů maluje své jednoduché postavy a obličeje, ve kterých se zračí údiv nad tím co může přinést svět, a přitom po tom všem zazní jeho myšlenka že „všední může být jen lidský pohled“. Písničkář Oldřich Janota hraje rok za rokem lidem. Daleko více než počet diváků jej zajímá prostor, ve kterém hraje, a to co v něm vzniká. V jednom svém básnickém textu v úděsné zimě pokácel strom. Na jaře se s výčitkami stále vrací k tomu dnu a „mlha mu do tváří padá, neboť temný stín s ním v únoru pokácel akát.“ Sochař Jan Křížek obdivoval archaické umění. Největší radost měl, když archeologové na jedné francouzské kůlně našli jeho skulptury a vydávali je za prehistorické práce. Křížkovi žili v naprosté bídě, na malém prostoru Křížek tvořil a kvůli hlíně celou řadu svých děl rozbil. Rozbíjel to, co v „jiném světě“ mohl prodat. Tvořil jen tak. Posledních 23 let zdánlivě nedělal nic. On však byl spokojen s tím, že si dokázal konečnou podobu svého záměru představit. Muž, který zaujal Pabla Picassa a Andrého Bretona, vystavoval s Albertem Giacomettim, nikdy neměl vlastní ateliér. Nakonec postavil malý dřevěný domek a v nuzných poměrech zůstal se svou ženou v odloučení od uměleckého světa, přesto šťastný (?). Pěstoval včely, prodával med. Když se ho Jiřina Křížková zeptala, proč je ve všem jiný než ostatní lidé, odpověděl jí: „Jsou lidé, kteří žijí bez ideálů. Těch je nejvíc. Druzí, jichž je o mnoho míň, žijí ideály. Třetí, kterých je jenom maličko, žijí své ideály. K nim patřím já.“ Mnozí lidé, snažící se o nezávislou cestu světem, často ztratí orientaci. Nepodaří se jim nalézt klid vyzařující z tvorby a domu Bohuslava Reynka, klid, který vycházel z jeho víry. Hrdinové filmu „Lesní chodci“ Ivana Vojnára jsou lidé, kteří se odlišují od davu. Žijí ideály, touží po něčem jiném, ale nedaří se jim ustát své touhy ve světě, který od jejich představ utíká pryč, systém je silnější. A tak nakonec tito lidé dožívají své životy v podivném osamocení, zcela odlišném od pobývání Reynkova. Oni zůstávají v jakési bídě na smutných periferiích lidských osudů. Je mnoho podobných osudů lidí, kteří dokáží jit skrytě proti hlavním proudům. Jejich podobnost je ukryta kdesi uvnitř jejich těl, jsou spjati jakýmsi okouzlením světem, imaginací, vědoucí dětinskostí. Byl to Karel Kosík posedávající poblíž svých růží. Dodnes si pamatuji na to jak jsem vystoupal Nerudovou ulicí (ulicí kterou Janotův Frantík, ozářený sluncem, mrakem zastíněný, spadaným listím plužil) hledal jeho zvonek, jak se ozval přívětivý hlas, který mne vpouštěl do domu, scházel jsem dolů do jeho bytu, abych vešel do místností, ze kterých byly vidět střechy staré Prahy. Byt, knihy, židle, starý psací stroj a rozházené papíry, křesla, to všechno dýchalo s člověkem, který tento prostor obýval. Vracíval jsem se tam pro rozhovor, byly to moje sváteční dny. Po jeho odchodu pořád vnímám jeho tvář, slyším jeho hlas… Trvale udržitelný život bude trvalým konceptem, pokud dokáže vzdorovat moci, přiblíží se všednímu životu, domovům a dvorům, splyne s krajinou… a více než proklamován bude v skrytu a bez vítězství tvořit život lidí. Bude stále směřovat proti hlavnímu proudu, vířit naši pohodlnost, a přitom se vyhýbat extrémům. Mám pocit, že jeho prosazení v současném světě by mohlo paradoxně znamenat jeho vyšumění do ztracena, tak jak se to již stalo mnoha jiným ideálům v kratičké historii lidstva. Osaháváme v rychlosti stále lesklejší a barevnější povrchy, není čas dostat se pod ně. Pod povrchem na nás číhá nejasnost, neurčitost, přílišná myšlenková rozmanitost. Utíkáme zpět k povrchům. Tam umíme všechno změřit, seřadit, zaškatulkovat, ovládnout, …to přináší uspokojení. Všechno, co známe, máme přesně vyjádřeno, systematicky utříděno. I ekosystém nám pomáhá pochopit slovy jedné encyklopedie „jak příroda funguje“. Ale ekosystém je jen myšlený, nic takového ve skutečnosti neexistuje, příroda dělá všechno možné, ale nefunguje. Je možná blížeji světu přechodů, tvořivosti a chaosu, než jsme ochotni si připustit. Nepřibližuje se tomuto pohledu spíše jazyk básníků, než jazyk vědeckých spisů a jazyk mezinárodních konferencí o trvale udržitelném životě? Jak to ale sdělit v době, kdy je vše mimo-měřitelné považováno za naivní, romantické, blábol. Přírodu se nehodí chránit jen tak, že se nám líbí. Musíme ji přece chránit pro něco srozumitelně definovatelného. Žádný jednotlivý život není trvale udržitelný, přesto kytky nad hrobkou Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud svědčí o tom, že ještě stále komunikují se světem. To jsou podle mne životy a osudy lidí, na kterých je možno postavit koncept trvale udržitelného života. Uvedl jsem jen některé, navíc ty, kterým se přece jen podařilo prosmeknouti do obecného povědomí lidí. Je však spousta jiných, které nikdo nezná, kteří žijí v skrytu a tichosti, protože to vypadá, jako by neměli současnému světu co nabídnout, jako by nežili, nestali se totiž číslem, položkou pojišťovacích a kreditních karet, nemají trvalou svobodu a dokonalou ideu, o svou svobodu a své nejisté ideje však nepřetržitě usilují. Skromnost, mlčenlivost, rozvážnost, plný prožitek všedních věcí … vlastnosti udusané rytmem doby. Přesto, kupodivu, se podobné postavy neustále objevují, stále existují. V tom spatřuji mlhavou naději na trvale udržitelnou budoucnost. Bohuslav Reynek píše Jakubu Demlovi v roce 1929: „…Cítím ve Vašem srdci cosi všemu navzdory zachráněného, cosi, čemu bych nejraděj řekl „blaženost Očistce“, při čemž důraz je na blaženosti. Ještě trpíme, ale nechť, jsme jisti, už naprosto jisti spásou, a proto v ohni bolesti náleží zpívat a radovat se.“ Michal Bartoš Předneseno 24.4.2003 na konferenci „Johannesburg + 1 – směřování k trvale udržitelnému rozvoji“, v rámci programu Ekologických dnů Olomouc 2003, drobně upraveno 3.5.2003. Referát vyvolal ticho, až posléze v „kuloárech“ řadu reakcí. – Zpěvné a radostné spříznění. Radoval jsem se také. To vše je samozřejmě subjektivní. – Prý šlo o pěknou meditaci. Meditace to být mohla, ale myšlena nebyla jako něco okrajového k hlavním referátům, jako odpočinek a  relaxace. Byla míněna jako jádro konceptu TUŽ. – Ano, to je ten rozměr, na který bychom neměli v TUŽ zapomínat. Tedy potvrzení toho, že už jsme zapomněli? – Ticho zůstalo a stalo se mrtvým u těch, kterým, přiznávám se k tomu, říkám „technologové TUŽ„. Především jejich uším byl referát věnován. Použitá literatura: – Sylvie Germain: Bohuslav Reynek v Petrkově. Havlíčkův Brod, Literární čajovna Suzanne Renaud 2000. Vyd.1., s. 125. – Bohuslav Reynek: Ostny v závoji. Praha-Litomyšl, Paseka 2002. Vyd.1., s.128. – Bohuslav Reynek: Jasný prsten. Svitavy-Řím, Trinitas 1999. Vyd.1, s.50. – Oldřich Janota: Ty texty. Brno, Artforum 1991. Vvd.1.,s.152. – Šimon Pánek: Charita je normálni byznys. Rozhovor MF Dnes, 3.5.2003. – Anna Pravdová: „Já jsem otevřel novou cestu, po mně přijdou další, kteří ji rozšíří a povedou dál“. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 135-146. – Jaromír Zemina: Jan Křížek. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 146-149. – Viktor Munk: „Všední může být jen náš pohled“. Poznámky a výbor z deníku Viktora Munka (Marek Vajchr). Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 248-265 – Arno Pařík: Viktor Munk. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 207-232.

O přitažlivosti D-O-Lu, LOĎí a OBRa. „Potok teče takříkajíc kam chce. Obtéká kameny, jindy spadlou větev, terénní nerovnosti. Tím, že protéká častěji, opakovaně, vytvoří STOPU. Rýhu, která je obnovovaná, a proto je trvalejší než listy, větve a jiné drobné změny terénu. Potok vytváří své vlastní změny. Své vlastní informace. Vzniká KORYTO, které té častosti, tomu opakování dává zapravdu. Potvrzuje ho. Posiluje. Zapisuje. Je to zápis změn. Zůstávají jen ty stopy, které se posilují. Přežívají jen ty informace, které se osvědčily. Vědí už, kudy má voda téct, protože to vyzkoušely. Jsou zkušené. Jsou to zkušenosti. Sdělují: tudy téci! A příští voda čte. A poslouchá. A taky opravuje a pozměňuje a novou zprávu zapisuje. Doplňuje zkušenost. Někde vzniknou MEANDRY. To už je příznak vysoké inteligence vzájemného vývoje krajiny a řeky. Tak si krajina rozumí s vodou, vedou spolu dialog a všechno, co si řeknou, si pamatují. Příště už to vědí.“ (Tomáš Škrdlant). D jako DELETE. Ano i krajina myslí, myslí po svém. I krajina má paměť. Člověk má moc vymazat paměť krajiny, dialog přetvořit na monolog. Dosahuje v tom stále větší dokonalosti. Určuje vodě koryto, jednou provždy. Voda už nemusí „přemýšlet“. Její cesta je snadná, rychlá, bezpečná, bez problémů. A to je ta cesta, o které lidé tolik sní. Osobní život bývá většinou složitější, proč se nerealizovat na řece? Baťův kanál působí po staletích romanticky, nyní slouží turistickému ruchu. Je v tom velká míra dojetí, poetika znovu opravených a fungujících plavebních komor. Podobný resentiment vztažený ke krajině je dnes technologům k smíchu, romantickým nesmyslem. Starý zarostlý meandr nás nedojímá, to když objevíme staré lodě, stavíme jim pomníky a muzea. Chceme si uchovat ta díla lidských rukou v paměti, v krajině naší mysli. Mysl krajiny umazáváme, aniž bychom to postřehli. Přitom historie krajiny a lidí a zvláště techniky je nesrovnatelná. O jako Obr. Obři z pohádek jsou různí, většinou však mají v sobě cosi jednoduchého, takovou zatuhlou prostotu. To umožňuje těm slabším, hravějším a tvořivějším, vymyslet lest, která obry přemůže. Obří stavby jsou symboly naší doby, mají historii a životní příběhy, výročí. Připadá nám to normální. Mluvit dnes o příběhu řek je nepatřičné. Lidé v obřích stavbách se stávají masou. Masa nemá tvář. Dnes nás obklopují obři, velkoprodejny, supermarkety, projekty hyper-řek se super komorami pro lodě. Největší stavby modelujeme na nejkvalitnějších počítačích. Přemýšlíme ještě nad tím, co vlastně kreslí a označují? Obr z pohádek se vyznačuje obrovitostí, to znamená tím, že přerostl nějakou normální míru. Je silný. Mnohé ale ztratil. Vodní cesta Dunaj – Odra – Labe není neekologická z pohledu plavící se lodi. Je nemotorná svým rozměrem, který přesahuje únosnou míru. Loď je ekologickou alternativou k automobilu. Ve větším měřítku však nalézáme mezi různými dopravními tahy mnoho podobností. Ekologové mluví o dopadech vodní cesty na krajinu a v ní je kanál jizvou nejsilnější. Zastánci výstavby vodní cesty tvrdí, že kanál budou budovat velké stavební firmy, ty které mají dobré reference ze staveb silnic. O jakou míru tedy jde? Bohužel tu co nejde jednoduše změřit. Obsahuje totiž úctu ke krajině. Člověk dnes přetváří krajinu více než přírodní síly. Překonal je tím? Krajinu modelujeme bez ohledu na její paměť, bez zpětných vazeb, jaksi natvrdo. Chytří lidé s natvrdlou mocí. Jazyk obrů je technický, zřetelný a jasný. Zastánci vybudování vodní cesty napříč evropským rozvodím však často vábí veřejnost jazykem přírody nebo jazykem skrývajícím skutečný význam označovaného objektu. Kanál je potom multimodálním evropským koridorem. Stavebníci prý dodají starostům přírodu. Netuší, že dodat jde jen uhlí, příroda ne. Příroda je pro stavitele jen olemováním jejich díla, vybledlou krajkou. Krajina před stavbou neexistuje, až lidské dílo z ní učiní něco, co je lidem blízké. Ředitel Sdružení Dunaj-Odra-Labe Ing. Jaroslav Kubec tvrdí, že kanál bude zasazen do krajiny. Kanál nelze nikam zasadit, nevyroste z něj žádná květina, vždy bude pouze vybudován. L jako lež. Tvůrčí činnost řek nazýváme divočením. Nebezpečný chaos proměňujeme v uklidňující řád. Divokost mládí ukončujeme zařazením se do řádu, uklidnění, někdy až vyhasnutí. Říkáme tomu zmoudření. Divochy převychováváme. Divoká zvířata zkrotíme, divočinu zušlechťujeme. Divokou vodu spoutáváme ve prospěch člověka. Naše řeky již divočí vzácně, místy jen díky revitalizacím. Problém s nadměrnými stavbami je ten, že již revitalizovat nejdou, ač jsou dnes velmi často lživě za revitalizace vydávány. Je to mocná lež, lež čarodějů. Filosof Zdeněk Neubauer v jednom ze svých textů nádherně vyjádřil rozdíl mezi čaroději a kouzelníky. Použijme jeho pohled na plánování staveb nadměrných velikostí. Čarodějové svými čáry zaklínají děje, které nejprve umrtví, a potom je měří. Kreslí čáry a pokud se spletou, nevadí, nakreslí čáry jinde a jinak. Znovu a znovu, však jednou se dočkají. Ta doba čekaní jen zvyšuje jejich touhu. Jejich čáry nakonec očarují vodu, voda teče tak jak chtějí. Teče jen pro ně. I voda je změřena, vyčíslena, usměrněna, zklidněna. Lež čarodějů prohlédnou jen kouzelníci, ti rozumějí čarám, ale ví, že čáry nejsou všechno. Mají cit, komunikují nejen s vodou, ale i s krajinou, snaží se naslouchat, chtějí poskytnout krajině možnost tvorby a svébytného myšlení. Kouzlo je ukryto kdesi za čarami, uvnitř, ve smyslu vody, v životě. Život vznikl ve vodě. Voda je živel. Lež čarodějů není často úmyslná. Může to být pravda k sobě, k lidem. Je to lež vzhledem ke krajině. O této lži bychom měli vědět a komunikovat o tom, jak moc můžeme lhát. Čarodějové umí přeměnit krajinu v terén, řeky očarovat v kanál. Kouzelníci vedou s krajinou a vodou dialog. Pozor, nemyslím tím ekologická hnutí, jako kouzelníky označuji ty vědce, kteří dovedou brát i svoji vědu s jistým odstupem. S rozhledem po jiných vědách. S citem pro okolí, pro celek. Čarodějům však dnes nestojí v cestě kouzelníci, ty s moudrostí sobě vlastní postavili do role podivínů. Problémem pro čaroděje není ani zákonem předepsané ohodnocení vlivů projektů a činností na prostředí (Environmental Impact Assessment – EIA). To je metoda, která dokáže každý větší impakt do krajiny zahalit do environmentální peřinky. Kanál obohatíme drobnými zálivy, umělými meandry, trošku pocucháme břehy, vysadíme doprovodnou zeleň. Jaksi navíc potom vše objasníme informačními tabulemi, natočíme dokumentární film o roztomilých bobrech v plavebních komorách, uspořádáme pár dalších nákladných seminářů, aby bylo vidět, na co všechno máme. Samozřejmě to vyhodnotíme, oslavíme, celebritami posvětíme. Kde je nadšení, touha a peníze, tam i stoka může mít dobrý management. A co teprve vodní cesta, D-O-L! Laikovi pod dojmem tolika nesporných faktů najednou nezbude nic jiného než pocítit rozechvění, podobné tomu, které jistě zažíval ministr veřejných prací Ing. J. Dostálek před technickým výborem senátu v říjnu 1937: „Avšak nejen ti, kteří povezou ona bohatství naší krásnou žírnou vlastí, zanechají nám tu podíl na tarifu, clu, překladu a útratě, ale i ti, kteří budou po březích splavných řek a průplavů s rozzářenými zraky kráčeti, naši mladí lidé, dělníci, řemeslníci, rolníci a úředníci, ti dobří českoslovenští lidé budou mysliti novými myšlenkami, nápady a tužbami, chopí se nové práce a budou tvořiti nové statky hmotné i kulturní pro lepší budoucnost svoji, našeho národa a státu.“ Dnes na krajinu myslíme paradoxně v místech největších impaktů. Vyvíjíme usilovnou činnost při zahlazování námi způsobených vrásek v krajině. Ukolébavka všech úzkostí a obav, které by naše zásahy mohly vyvolat. Je třeba se dobře vyspat a probudit se, s novým myšlením, novým nápadem, novým projektem. Plastická chirurgie krajiny. Umíme ji stále lépe. Na první pohled laik skoro nepozná řeku od kanálu. Příroda nekřičí a vydrží hodně. Jak dlouho ještě budeme s klidem přijímat proměnu tvořivé a spontánní krajiny v mrtvý terén? Když ještě odtěžíme pár kopců, nebudeme snad muset budovat tolik plavebních komor. To je jasná zpráva, změřitelná, vyčíslitelná. Kopce prodáme, vodní cestu zlevníme. Kdyby se to nepovedlo, zbývá nám rekreace, třeba olomouckým podzemím. Ekonomický růst roste. Kupodivu to však takto nevychází a plány čarodějů zatím maří jejich kolegové. Ekonomové. Ti ale mají čas od času pochopení pro své pracovité kolegy, obdivují staleté plány. Ne z důvodu hospodárnosti, to už by vodní cesta dávno brázdila krajinu. Ten projekt má pro ně duši. Bylo by tak krásné konečně zvítězit. A tak tento čarodějný rej pokračuje, tu silněji, tu o něm není slyšet a pak se zase náhle s plnou vervou vynoří, jiná varianta, o něco více ekologická, trošku širší a mohutnější. I lodě a náklady podléhají vývoji k stále větším přepravním kapacitám. Zbývá nějak technicky zrychlit pohyb vody korytem a tím i rychlost lodí. Palec D–O–Lů. Jako kluk jsem jezdíval k babičce do Rohle. Vesnice položená v dolíku mezi lesy. Z lesních pramenů stékala voda k vesnici, kde vytvořila potok. Říkali jsme mu Rohelnice či Rohelka. Potok obtáčel jednotlivá stavení a dotvářel ráz vesnice. Místní zemědělci si jednoho dne pořídili vyprošťovač tanků. Hlučný a výkonný. S kamarády jsem obdivně běhal kolem a jásal nad jeho sílou, která dokázala vyvrátit celý remízek najednou. Se zvětšující se rozlohou polí se zmenšovala přímo úměrně plocha lesa a zeleně. Oralo se po svahu. Do vesnice vtrhla povodeň. Malý potok, malá povodeň, značné škody. Lidé zasedli na místním výboru a šli na to od lesa. Řešení našli brzy. Vesnicí dnes prochází napřímené betonové koryto. Široké a velmi hluboké. Na stoletou vodu. Nejsou povodně, ale není ani potok. Špinavá a zapáchající voda se ztrácí v podivném kanalizačním systému. Byl to malý potok, dnes je to malé vodní dílo. Prof. Smrček chtěl kanál Dunaj-Odra-Labe v Olomouci vést 260 metrů dlouhým tunelem pod historickým jádrem města. O svém plánu mluvil takto: „Budovy některé podřadného významu, jež by bylo třeba zbořiti, propadnou v brzké době krompáči tak jako tak, neboť vyžádá si to zdravý rozvoj města“. Tento záměr by znamenal demolici více než jednoho sta historicky cenných domů. Z naší zkušenosti známe, že ne každé spojení funguje. Je lepší, když lidé naváží vztah přirozeně, bez násilného spojení. Naše civilizace se vyvinula tímto směrem. Co se týče řek, ještě stále děláme násilné, umělé, studené spoje. Velká touha zpravidla vede k překročení míry. Věřím, že bude přibývat projektantů kouzelníků a ubývat čarodějů. Čarodějové se mají k přírodě pyšně s palcem ruky směřujícím hrdě k nebi a heslem: Ruce vzhůru! Peníze nebo život. Kouzelníci více mlčí a vnímají. Ruce D-O- Lů. Michal Bartoš Použitá literatura: Škrdlant Tomáš: Demokracie přírody. Praha, Originální Videojournal, Praha 1996 Bartoš, Josef: Město Olomouc a projekty kanálu Odra – Labe – Dunaj. Olomouc, Střední Morava – vlastivědná revue, č.12, 2001, s.17-26. Bartoš, Josef: O vodním projektu pod Olomoucí. Historické toulky. Právo 6.9.2002 Neubauer Zdeněk: O sněhurce. Text ze zaslaného mailu. Článek odezněl 2.10.2002 na konferenci Porta Moravica 2002, kterou uspořádalo Sdružení Dunaj-Odra-Labe.

Pokusem o řešení problému vztahu lidí k prostředí, ve kterém žijí, a ohromného vandalismu na veřejných prostranstvích se staly projekty výstavby zcela nových dětských hřišť v městské části Nové Sady a na zahradě mateřské školy Ignáta Herrmanna v Olomouci. V obou případech byl navázán velice blízký kontakt s občany sídlišť, ve kterých se hřiště měly realizovat. Architekti naslouchali na přípravných setkáních lidem a snažili se do projektu začlenit jejich přání. K architektonickému návrhu hřiště svými nápady přispěly i děti z místních škol. Projekty byly po dokončení opět představeny občanům a znovu předělány dle jejich připomínek. Hřiště v Nových Sadech bylo nakonec realizováno během tří dnů za účasti asi 60 obyvatel sídliště. Atmosféra při stavbě byla přes nepřízeň počasí vynikající. Po roce provozu tohoto hřiště je nutno přiznat, že i takto vybudované hřiště neodolalo před náporem vandalismu a „lehčí“ herní prvky byly zničeny. Je však třeba říci, že podobných míst by mělo být ve městě mnohem více, potom by zřejmě odolaly lépe náporu zájemců o jejich využití. Zarážející byla i odpověď jednoho malého účastníka při oslavě zahájení provozu hřiště, který na napomenutí, že přetěžuje instalovaný dětský kolotoč a ničí jej tak, řekl, že on může, protože to hřiště pomáhal stavět. Itato paradoxní a extrémní odpověď však podle mého nemůže poznamenat smysluplnost podobných akcí. V každém případě byl o hřiště sveden boj ze strany lidí (ne jen policie), tito lidé o prostor projevovali zájem, při práci se řada z nich poznala blíže, někteří z nich se následně občas potkávají i při jiných příležitostech. Případ hřiště v Nových Sadech ukazuje složitost se kterou se potýkají snahy o vylepšení veřejných prostranství. Výsledky při této práci nepřicházejí nikdy lehce a rychle, jde o dlouhodobý a bohužel nikdy nekončící proces. Stále jsme přesvědčeni, že je nutné aby vznikaly nové pěkné věci a není dobré propadat beznaději při problémech, které to přináší. Společně s Technickými službami v Olomouci, které hřiště převzaly se budeme snažit nahradit poškozené části hřiště prvky odolnějšími. Při stavbě dalšího hřiště, tentokrát hřiště Bílé velryby v areálu MŠ Ignáta Herrmanna v Olomouci jsme se snažili z vývoje na Nových Sadech poučit. Hřiště bude uzavřeno za plotem školky, bude hlídané a v odpoledních hodinách bude zajištěna přístupnost pro maminky s dětmi z okolních domů. Takto doufáme bude výsledek společné práce lidí a úředníků více chráněn před poškozením. Toto hřiště je svým rozsahem velké, bylo rozděleno na dvě části. Všechny herní prvky jsou na základě programů s dětmi a jednání s veřejností pojaty tématicky jako svět moře, námořníků a pirátů. Veřejnost se ve dnech 26-28. září podílela na stavbě první části hřiště tvořené námořnickou osadou, Bílou velrybou a pirátskou lodí, která byla pořízena díky příspěvku z partnerského města Veenendaal v Nizozemí. Pracovní víkend organizovala autorka projektu Barbora Losíková a v pěkném počasí se na stavbě a úpravě prostorů školky podílely místní učitelky, pracovníci SEV OŽP a odboru školství městského úřadu, lidé a děti z OS Sluňákov, rodiče dětí z MŠ i široká veřejnost. Nakonec přišlo pomoci tolik lidí, že mohlo být zrealizováno i několik prvků z další etapy stavby. Stavební práce uskutečnila firma HZO, sadové úpravy olomoucká firma Zahrada. Většinu financí na realizaci hřiště poskytlo Město Olomouc, část financí přidala Nadace Partnerství a občanské sdružení Sluňákov. Mgr. Michal Bartoš, vedoucí SEV OŽP MmOl

Stačí „jen“ změnit lidi. Jakub Patočka se chtěl při svých aktivitách na ochranu přírody vyhnout povrchnosti. Jako příklad takového jednání uvádí sázení smrčků v Krušných horách. Stromy ve zničeném prostředí nemohly přežít a údajně tak docházelo k maskování jádra problému. Hnutí DUHA se proto začalo zajímat o sociálně-politické struktury a jejich změnu. Obrazně se vydalo od kouřícího komína za komín – k jádru problému. Byl to přechod ekologického hnutí od řešení důsledků k řešení příčin. Nejsem si jistý, zda by Jakub souhlasil i s tvrzením, že není smysluplné chránit velryby, dokud nedosáhneme takových společenských změn, které povedou od zákazu jejich lovu k ukončení dalšího znečišťování oceánů, k minimalizaci klimatických změn s výrazným vlivem na ekosystémy moří, až třeba po výměnu komunikačních systémů mezi vojenskými ponorkami, na které jsou prý naši největší savci obzvlášť citliví. Pro mnoho ekologických aktivistů se stala cesta k řešení ekologické krize zřetelná: změna lidských hodnot ve smyslu trvale udržitelného života a podobných koncepcí. Filosof Josef Šmajs tvrdí, že pokoušet se o řešení ekologického problému záměrnou změnou lidské biologické přirozenosti, je vzhledem ke krátkosti času pošetilé. Musíme se tedy pokusit změnit to, co z lidské přirozenosti vyrostlo, a co je proto v naší moci: protipřírodní charakter kultury. Ale přiznává, že to bude velmi těžké. Jakub Patočka považuje za principiální otázku to, jací lidé budou, ne kolik jich bude. A o tom, že lidé mohou být lepší, nepochybuje. Poměrně přehledný návod pro činnost ekologických hnutí se však „za komínem“ spíše komplikuje. Dojít k jádru problému není snadné, nepřehlednost „společenské krajiny“ vzrůstá přímo úměrně se vzdalováním se od kouřících dominant. Téměř „hmatatelnost“ (spíše čichatelnost) komínu a řešení jednoduchého problému je pryč. Přesto ti, co „pochopili“, se mohou sejít po složitém hledání v „centru problému“. Ale nebudou tam sami? Nebo nanejvýš se svými méně chápavými kamarády od komína. To však zjevně ke změně lidských hodnot stačit nebude. Sociologové upozorňují, že změny hodnotových orientací jsou možné pouze v rozmezí mnoha let. Jde o záležitost generační. Které změny však sociologie zkoumá? Pokud mnozí lidé rozumem i citem vnímají ohrožení ekologickou krizí a pokud se nemýlí, jak rozsáhlé změny společenských systémů by musely vést k zastavení negativních tendencí? Existuje vůbec nějaká naděje, že by se lidé na podobných změnách byli schopni dohodnout? V kritice stavu společnosti jsou členové ekologického hnutí obecně v souladu, ale porozuměli by si při hledání nových pravidel soužití? A co teprve lidé, kteří mají pocit, že ekologové jsou ohrožením demokracie, kteří jsou s rozvojem vyspělé části civilizace spokojeni a ohrožení necítí? Toto zproblematizování je zřetelné a setkáváme se s ním stále. Pro někoho snad překvapivě optimismus ekologů ruší i biologové. Alespoň značná část mladých, velmi vzdělaných a dostatečně průrazných, evolučních biologů. Ti tvrdí, že se lidé ve své podstatě, ne v drobných nevýznamných odchylkách, budou takoví jací jsou teď. Co když to jací jsme, určuje především naše genetická výbava? Nejsnadnější by bylo tuto sociobiologii i s Edwardem Wilsonem odkázat do oblasti extrémismu. Molekulární biologie se však velice rychle vyvíjí a otec sociobiologie již v mnoha nových vědeckých publikacích není ani citován. Darwin viděl organismy jako variabilní jedince, kteří soutěží v boji o život s ostatními organismy. Využívají při tom některých výhod rozličných znaků a plodí potomstvo se stejnými znaky. Přírodní výběr je uchovává v boji o přežití. Darwinovi následovníci jeho teorii neustále upravovali a dospěli k důslednějšímu chápání evoluce, k „teorii sobeckého genu“, která bývá spojována s jejím brilantním popularizátorem, oxfordským zoologem Richardem Dawkinsem. Konec opravdových rebelů? Modernější genocentrické chápání vykládá evoluci jako soutěž mezi geny. Sobecké geny nenavádějí své nositele k sobectví. Označení znamená, že geny hrají pouze za sebe. Jejich jediným zájmem je replikace. Usilují pouze o přežití, tedy předání další generaci svých nositelů. Nic si nepřejí, nemají žádné záměry, jsou jen chemickými návody, které mohou být zkopírovány. Tato teorie má vážné dopady na lidské záměry, například na touhu ekologů po změně lidských hodnot. Takto pojaté lidství se totiž jeví jako trpný výsledek konkurence částí řetězce dědičného zápisu. Těla, jejich stavba, vlastnosti a chování živých bytostí jsou pouhými nástroji přežití a dopravními prostředky genů. Lidské tělo se stává krabicí na replikátory. Lidé nejsou autonomními bytostmi. Jan Zrzavý upřesňuje, že lidé nejsou nositeli genů, lidé jsou geny. Jsou krátkodobými koalicemi sobeckých genů. Není nikdo, kdo by rebeloval. Nelze se bouřit proti tyranii replikátorů. Bouřit se proti vývoji života na Zemi je nemožné, protože lidé jsou světem, který nás udělal. Není to hezké, ale teorie sobeckého genu je nejortodoxnější ortodoxie současné biologie. Molekulární genetika vidí kulturu jako cosi křehkého na vodítku dominantních genů. Ekologové chtějí lásku „ke svým“ rozšířit i na „jiné“. V některých případech dokonce i na pařezy nebo kameny. Geny se replikují pořád stejně a lidé se svou kulturou na tom mohou málo změnit. Může se současná výrazná ekologicky motivovaná revolta proti systému rozplynout podobně jako v minulosti revolta dělnická či revolta hippies? Dle teorie sobeckého genu je tento vývoj pravděpodobnější než k všeobecně přijímané lásce ke konkurenčním genům. Genům je replikace svých kolegů naprosto lhostejná. Svoboda získaná útěkem z vodítka genů do svěrací kazajky memů? Jan Zrzavý vyjadřuje názor, že pokud je kultura opravdu na vodítku, geny si nepřejí, aby jejich hostitel přestal existovat. Pro život genů nepříznivé kulturní vzorce by mizely a lidstvo, byť ochuzeno, by mohlo existovat i nadále. Objevuje se však ještě mladší teorie, která je v plenkách, ale velice rychle se, zcela ve smyslu svých hypotéz, šíří. Jde o teorii memů. Sobeckost z názvu vymizela. Tato teorie pouští kulturní evoluci z vodítka všemocných genů. Vykladačkou nové teorie se stala psycholožka z Bristolu Susan Blackmoreová. Memy jsou podle ní návody k určitým způsobům chování, skladované v mozcích (nebo jiných objektech) a šířené imitací. Jsou to elementy kultury, které se nešíří geneticky. Například hudební hity jsou úspěšné memy, také vtipy, zavazování tkaniček u bot, náboženství. Imitace je předání informace s použitím jazyka, četby nebo přímé výzvy, případně jakéhokoliv dalšího prostředku či chování. Je to tedy typ replikace čili kopírování. Mem je „obsah“ textu, který jej odlišuje od jiných textů. Memy stejně jako geny jsou replikátory. Jan Zrzavý upozorňuje na to, že memy se šíří mnohem rychleji než geny. Tato vlastnost rychlého šíření memů může být nebezpečná. U vtipu hrozí, že jej za chvíli všichni znají a já jej nedopovím nebo jej dopovím a nikdo se nebude smát. Ale například rychle rozšířený mem, který by obsahoval informaci, že na násilí je třeba odpovědět ještě větším násilím, by se mohl podílet v několika málo týdnech na zničení biosféry a naše geny by s tím asi těžko něco zmohly. Důležitá je i strategie přenosu. Geny, které se šíří horizontálně (např. viry) mají možnost umírajícího hostitele opustit. Přesto se zhoubný virus rozšiřovaný negeneticky (nevertikálně) kašlem asi nebude rozmnožovat optimálně, pokud by nebylo nikoho, kdo by kašlal. Jenže je mu to jedno. Kamenu je z lidského pohledu lhostejné, že jej roztlučeme na písek. Je nešířící se informace ještě informací? Za našima očima není nic, kde by bylo uloženo naše já? Je tam jen dočasné překladiště toho co jsme schopni napodobit? Memy jsou podle dosavadních poznatků memetiků v lidském těle pouze skladovány. Lidská kultura v memetickém pojetí není tím, co společnost záměrně vytvořila, ale tím, co z různých důvodů z minulosti přežilo. Jsme jen to, co jsme zdědili, a to, čím jsme se během života nakazili, ale nic víc. Zrzavý ve svém doslovu k Teorii memů doslovně uvádí: „Tak jako vesmír není v prostoru, protože je prostor, ani geny a memy nejsou v nás, není tu žádná entita vyplněná replikátory, která by eventuálně mohla existovat bez nich. Ekologičtí aktivisté tedy žijí v bludu. Odsířit komín lze, to je evidentní. Změnit společnost lze jen v bohaté hře replikátorů a jejich prostředím. Nijak jinak. Ale proč by replikátory chtěly měnit své bezproblémově jednoduché zadání? Kopíruj mě! Ekologům snad zbývá, aby proti svému přesvědčení plodili co nejvíce dětí a přenášeli na ně co nejúspěšněji své memy, o kterých si myslí, že se dobře šíří a jsou nakažlivé. Například : malé je milé, jednej lokálně a mysli globálně, a podobně. V nejlepším případě by se měli vrátit ke komínům a sázení stromků, nebo třeba cukrové třtiny, tím neublíží. Zbavíme li se egoplexu, tedy přesvědčení o nějakém svém autonomním já, tak se podle Blackmoreové zbavíme spousty trápení a osvobodíme se. Přestane nás děsit budoucnost, nebudeme se ptát, zda nás ostatní mají rádi, zda se chováme správně či ne. Žádné vnitřní já, na kterém by nám mělo záležet, není. Co s ekologickou krizí? A co s velrybami? Budou nám potom lhostejné? A budeme proto šťastnější? Na ekologických dnech v Olomouci od vědců zabývajících se ekologií zaznělo, že ekologická krize je z pohledu vědy opět omylem. Nebo alespoň v současné biologii ekologové nenajdou mnoho opor pro své obavy. Například problém úbytku druhů. Druhy, které neměly přežít rok 2000, přežily, a je prý těžké hledat druhy, které opravdu vymizely. Při paleontologickém zkoumání by bylo současné, historicky šesté hromadné vymírání druhů v historii Země, způsobené tentokrát člověkem, zanedbatelné oproti pěti předcházejícím vymíráním přirozeným. Nic se nehroutí, a pokud by vyhynuly gorily a velryby, tak se ekosystém nerozpadne, jak se asi mnozí ekologové domnívají, ale bude pozměněný existovat dále. Ekologická krize je podle Stanislava Komárka a Jana Zrzavého ve skutečnosti krizí biofilního přístupu ke světu, což však ve zcela racionálním světě není možno uvádět jako důvod ochrany přírody. Proto se problém násilně racionalizuje nesmyslným povídáním o ohrožení stability ekosystémů a podobně (správy OSN, zákony na ochranu přírody). Pokud se podle Komárka prokáže, že vyhynutí velryb ekologickým problémem není, mohlo by to vést k závěru, že se vlastně nic neděje. Ale ono se děje. Na úrovni citové, vztahové. Emoce patří k živému světu a Stanislav Komárek nevidí jiný důvod proč chránit velryby, než je naše citová příchylnost k nim. Malým rybám a korýšům by se ulevilo. Lidé však v moderní době jen stěží mohou velryby chránit slovy, že jsou to živáčci hezcí, bez kterých nemůžeme žít. Z hlediska vědce je prokazatelnou ekologickou krizí, když ekosystémem přestane téci energie. Toto varování by však již neměl kdo memeticky šířit. Josef Šmajs vidí v živých systémech fantasticky složitou uspořádanost, duchovní kulturu biosféry, a vinou člověka by neměly vymírat. Zdeněk Neubauer tvrdí, že neustále měříme a nedokážeme vyjádřit bolest, prožitek. To není přece subjektivní pocit, ale naléhavé volání. Vyzývá k dnes kacířskému hledání „srdcí svých“. Velryby by nám měly chybět, stejně jako každá jiná bytost, neměl by vymizet námi neuchopitelný velrybí pohled na skutečnost. Řád skutečnosti má člověk poznávat, participovat na něm a pečovat o něj. Boj o smysl žití. Erazim Kohák upozorňuje, že základním problémem je omezení negativního dopadu lidstva na biotické společenstvo jako celek. Uvádí, že každý problém má mnoho výkladů. Ten, který prezentují někteří biologové, je pouze jeden z výkladů. Není to názor veškeré vědy, ani veškeré biologie. Otázkou by tedy mělo být, jaký rozdíl vznikne ve světě, pokud by lidé jednali ve smyslu své pravdy (třeba teorie sobeckého genu). K tomu navrhuje mentální experiment. Argumentujme o vyhubení velryb. Třeba tak, že bude více malých ryb. Na místo velryb pak vložme jinou lidskou skupinu. Třeba Židy. A jestliže na základě našich argumentů nemůžeme vyloučit holocaust, tak jsou ty argumenty zřejmě pochybené. Jan Zrzavý považuje takovétoargumenty jsou teroristické, neboť svým citovým zabarvením znemožňují cokoliv dalšího říct. Je to výzva, kterou nelze než přijmout nebo mlčet, výzva, která způsobuje vítězství už tím, že zazněla. Podle Erazima Koháka přece ale o vítězství nejde. Je zvláštní, že jednoduchá uchopení výkladu Světa jsou tak úspěšná. Dle genetiky a memetiky to zvláštní není, ale obě tyto teorie v mnoha směrech připomínají ideologie, proti kterým bojují a které považují za nebezpečné. Lidé, kteří nepochopí podstatu replikátorů, žijí v klamu. A to je dle některých evolučních biologů „svatá pravda“. Pokud mi hrozí nebezpečí, prchám před ním, abych se rozmnožil, ne abych přežil, jak by se mohlo zdát. Geny i memy po dlouhá staletí evolučně „zařídily“ mé myšlení tak, abych si neuvědomoval jejich chemicko mechanické potřeby. Až věda mě nyní upozorňuje, že prý žiji v klamu. Rád v něm zůstanu. Blahoslavení chudí duchem, tvrdí jeden hojně rozšířený mem. Při nebezpečí budu nadále utíkat, abych přežil. Do hospody půjdu raději s těmi, kteří mají u komínů a za komíny podobně nastavené receptory ke Světu jako já. Ty ostatní, včetně molekulárních genetiků, mám rád také, nedovolují mi totiž zabřednout do podezřele jednoduchých a jedině pravdivých výkladů skutečnosti. To může být příklad drobné osobní revolty. Zda může být nějakým způsobem úspěšná ? Nevím. Michal Bartoš Září 2001 Použité prameny: Ekologické dny Olomouc 2001, sobota 5.5. – Kultura proti přírodě. Kultura a příroda. Josef Šmajs a Stanislav Komárek. – Proč je vzdělání tak škodlivé? Jan Zrzavý – Memy versus geny: altriuismus nebo sobectví? Zdeněk Neubauer. – Rozprava o člověku, memech, genech a tak… . Erazim Kohák, Stanislav Komárek, Zdeněk Neubauer, Josef Šmajs, Jan Zrzavý. Dawkins, Richard: Sobecký gen (s doslovem Jana Zrzavého). Praha, Mladá Fronta 1998, s.320. Blackmoreová, Susan: Teorie memů. Kultura a její evoluce (s doslovem Jana Zrzavého). Praha, Portál 2001, s.236. Papoušek, Jiří: Hovory o ekologii. Cesty k trvale udržitelnému Česku. Praha, Portál 2000, s.132-157 (Jakub Patočka, eko-aktivista a novinář, rozhovor).

Dvě věty, které zazněly na jedné z besed letošních Ekologických dnů Olomouc. Architekti, kteří v ní přijali účast, se zamýšleli nad vztahem architektury, člověka a prostředí (domova). Aleš Brotánek v perfektně šitém obleku hovořil o stavění ze slámy, Otakar Chochola svým civilním oblečením souzněl se svou představou „jin architektury“ a Karel Doležal s anarchistickým nadšením, černou rukavicí a Che Guevarou na červeném tričku, popsal při své multimediální show strasti všemi pokořovaných architektů. Příspěvky tak rozdílné však měli cosi společného – směřovaly svými otázkami k tvůrčí svobodě architektů a svobodě lidí, kteří s jejich výtvory přicházejí do styku. Kdo má postel, stůl a židli, ten bydlí? Jakýsi podivín se rozhodl žít s manželkou a dvěma dětmi ve slaměném domě a bez elektřiny. Svůj sen uskutečnili, avšak jeho aktivita byla mimo daný právní rámec, rodina je vystavena možnému trestu za svoji volbu. Ve společnosti, která diskutuje o legalizaci nároku na sebevraždu, se rozhodnutí o životě ve slámě a bez některých moderních výdobytků jeví téměř srovnatelně. Přitom slaměný dům má podle Aleše Brotánka mnoho předností. Je z přírodního materiálu a ušetříme za prášky kompenzující přesušený vzduch. Dům lze snadno rozebrat. Balík slámy přijde asi na 10 korun a izolační schopnosti jsou srovnatelné s 20 – 30 centimetry polystyrenu. Stěny domu jsou opatřeny pletivem a potřeny směsí z přemrzlého jílu, písku, nedostatkových ječných plev, které lze nahradit nařezanou slámou a koňskými nebo kravskými exkrementy. Tato pro současníky téměř okultní směs způsobuje, že dům neshoří (požární atest 120 minut dle měření z USA). Při případném zemětřesení na vás spadne balík slámy. Ani myším takový dům kupodivu nechutná, navíc pracně prokousané cestičky stlačená a napružená sláma ihned uzavírá. Kvůli požárním atestům s kulatým razítkem v hodnotě půl milionu korun nelze stavbu slaměného domu zlegalizovat. Odpovědnost za atesty je na někom jiném než staviteli, velké firmy potom mají snadnější pozici při zaplacení potřebných zkoušek. Některé mladé lidi, kteří jsou kritičtí ke společnosti orientované na konzum, potom úplné znemožnění realizace alternativ může radikalizovat až k projevům vrhání dlažebních kostek proti symbolům většinové společnosti. V mysli jin, v praxi jang. Otakar Chochola představil architekta jako propojení designéra a léčitele. Ke svému okolí kultivuje vztah každý člověk, a proto architekt není nic výjimečného. Co existuje ve velkém, existuje i v každém z nás a architekt by měl svým poznáním pochopit tuto přirozenost a vyjádřit ji v souladu s řádem Kosmu. Kultivací prostoru a prostředí mohu kultivovat sebe sama. Inspirace taoismu nabádá ke zničení hranic, jež nás v nejrůznějších podobách obklopují, ve spolupráci by bylo dobré nalézt cestu mezi nebem a zemí, podle přirozených cyklů života. Nalézt harmonii jednoho uprostřed protikladů Jin a Jang. Společně s Lao-c´ Otakar Chohola upřednostňoval pasivní ženský princip jin. Člověk v současném světě hledá to měkké, co nás zrodilo, hledá přijetí, ale nachází jang – regulaci, opatření. Architektura je dnes údajně vychýlená společenskou zakázkou z rovnováhy, tíhne k tvrdému, ostrému, administrativnímu, agresivnímu, rovnému, regulativnímu jang. Je to jako bychom živému organismu narovnávali žíly a činili z něj robota. Tak ztrácíme náruč matky, scházíme z cesty a architektura nenalézá život v jeho přirozenosti. Ty dámy co čtou Blesk. Karel Doležel pojmenoval ženu dámou. Mezi nejhorší dámy pak patří ty, které pracují na stavebních a ekologických odborech byrokratických aparátů. Do jejich měkké náruče by Karel Doležel nespěchal. Tyto dámy nečtou prestižní zahraniční časopisy o architektuře, zhlížejí na činnost architektů od svých bulvárů a bez jakýchkoliv znalostí rozhodují o tom, která stavba bude či nebude povolena. Úplně mimo současný vývoj v architektuře pak schválí kdejakou hrůzu a kvalitní architektura nemá šanci. Koncepce architekta jako ohroženého druhu, který nemůže uplatnit své geniální vize, vzal Karel Doležal doslova. To když označil ze sálu odcházející architektku za ekoložku, kterou asi urazil a posléze si myslel, že mu byl odpojen mikrofon, v momentě kdy jej při své ohnivé řeči oddálil od svých úst. Své vystoupení nazval hyperbolou se snahou trošku oživit sál. To se zdařilo, ale za cenu multimediální změti diapozitivů architektonických staveb od dob nejstarších až po současnost. Výklad potom pokračoval stejně klipově a Karel Doležel promítnuté nazval architekturou, za kterou si stojí. Zasvěcení prý vědí, o co jde, těm ostatním to stejně nelze vysvětlit. Výroky Karla Doležela si často vzájemně odporovaly. Regulace tvorby ze strany úřadů je strašná, ale mezi 80 studenty architektury je 1 génius, 3 skvělí, 5 průměrných a zbytek podprůměrných. I podprůměrní však stavějí, a proto nějaká regulace být musí. Kvalitní architektura se dnes nemůže prosadit, ale zároveň ji nelze pojmenovat, nejde říci, co je kvalitní. Architektura nemá vývoj, vyvíjí se jen technologie. Je třeba prosadit svobodu tvůrčí imaginaci architekta. Co však s imaginací jednoho, pokud má omezující vliv na rozum, cit, svobodu jiných? Architekt jako Bůh nebo služebník? Všichni tři vystupující se shodli na tom, že architektura dnes je soutěží o to, jak se nejlépe vetřít do přízně investora. Toto postavení označili za nedůstojné, architektura byla dokonce označena za děvku, která se musí líbit, na rozdíl od umění. Architektonická díla mají většinou vliv na život obyčejných lidí. Jejich zájem o umění i architekturu byl označen Karlem Doleželem za zcela nedostatečný. Přitom však za svůj oblíbený výrok označil heslo, že architektura není pro lidi. Otakar Chochola viděl Karlův most jako posvátnou sponu mezi dvěma břehy a jako výsledek spolupráce a kombinace vize Karla IV., díla architektova, předpovědí věštců a astrologů, umění sochařů a síly přírodních živlů, které most obrušovaly a podemílaly. V jeho pojetí byl i úředník spolupracovníkem. Aleš Brotánek popsal architekta a jeho práci jako součást stvoření božího, ne realizátora otisku skutečnosti, ne totalitního vládce, ale jako služebníka, který pomáhá realizovat naši existenci pro život, který teprve přichází. Uberte páru, ubude beton. Přítomný Václav Bělohradský Karlovi Doleželovi namítnul, že ke kritickému myšlení patří rozlišení mezi mocí, proti níž bojuji a mocí, za niž bojuji. Boj proti byrokracii, ochráncům přírody, trhu, a podobně, by bylo vhodné doplnit úvahou, zda nevytvářím moc jinou, pojmenovat, za co bojuji já. Poukaz na to, že nějaká žába v místě stavby má taky svou hodnotu, komentoval Karel Doležel slovy, že proti žábám nic nemá. Odpovědí mu bylo, že o žáby ale přece nejde. Stavění je moc a otázka zní, kdo ji bude mít? Neboť jeřáby měnící krajinu, ovlivňující lidi žijící v okolí, ničící ohrožený druh žáby, to je moc, ne imaginace. Václav Bělohradský charakterizoval modernost jako neustálý růst svobody volby člověka a funkční diferenciace společnosti. Růst svobody volby vede u lidí k jisté eufórii. Výběr zboží v supermarketu, možnost zvolit na dálnici ten pravý exit při cestě k domovu, využívat energii z jaderných elektráren, chodit mezi lidmi ve městě a nebo sedět v kavárně a jen je pozorovat, to vše v nás vyvolává pocit svobody a uspokojení, který je tak velký, že vytěsňujeme to, co je s růstem možnosti volby spojeno také. Samotný supermarket, dálnice, způsob, jak se rozhodlo o jejích výstavbě a financování, to zůstává vše ve stínu našeho nadšení. Přitom to má výrazné dopady na krajinu a život lidí. Německý sociolog Claus Offe nazval „párou“ onu eufórii z volby rozhodnout se pro vyjetí z dálnice a „ledem“ dálnici samotnou. Čím více páry, čím snadněji se pohybujeme v té páře, tím více potřebujeme ledu, tím méně efektivně můžeme uplatnit principy páry na ten led. Růst volby mezi alternativami implikuje neustálý úpadek našich možností kontrolovat to pole v kterém se alternativy jeví. Čím snadnější, přehlednější je náš život, tím více potřebujeme struktur, materiálu, která nám tento komfort umožňují. Václav Bělohradský upozornil, že led se formuje vždycky, problémem není jeho odstranění, nejde o nalezení světla bez stínu. Problém je zviditelnit v odpovědnější míře logiku modernosti. Odhalovat a nezakrývat, jakým způsobem za každý přírůstek páry platíme přírůstkem ledu, a za každý přírůstek svobody volby platíme úbytkem svobody volit si pole, které nám alternativy nabízejí. Těší nás energie z Temelína, ale pomíjíme jakými rozhodnutími se k jeho stavbě dospělo. Karel Doležel byl zděšen, že někdo, dnes (!), protestuje proti výstavbě administrativní budovy s rovnou střechou vedle barokní budovy se střechou sedlovou. Sedlová střecha měla svůj účel k uskladnění sena nebo jako půda. Tyto prostory dnes, jak známo, administrativní budova nepotřebuje. Proč tedy sedlová střecha? Otázka po svobodě a odpovědnosti architekta zůstává. Je architekt odborníkem, který určuje, jakým způsobem člověk prostor užívá (Temelín odborníkům, politiku politikům), nebo služebníkem, který usazuje stavbu do místa ve spolupráci s ostatními lidmi, s ohledem na okolí, s ohledem na jiné názory a dokonce (nemoderně?) s ohledem na živou a neživou přírodu? Antonín Kosík se ptá: „Nejsou významy, kterými dnes architektura obdarovává prostor falešné?“ Má člověk, který není odborníkem, právo vyjádřit svůj názor? Jistě. Má však jeho názor nějaký smysl, hodnotu? Nějaká dáma se kouká z okna administrativní budovy na vilku, která byla nedávno oceněna v architektonické soutěži pro celou řadu atypických řešení, které posouvají vývoj (?) architektury kupředu. „Tam bych teda bydlet nechtěla“, povzdechne si a vrátí se k rozehrané počítačové hře. Klikne myší na virtuální žábu. Ta skáče po asfaltu mezi paneláky a říká: „Já proti architektům nic nemám.“ O architekty ale přece nejde! Nebo snad trošku ano? Michal Bartoš (červen 2001) Ekologické dny Olomouc 2001, neděle 6.5., Architektura, stavebnictví, domov a lidská duše (Aleš Brotánek, Karel Doležel, Otakar Chochola) a Institucionalizace nezodpovědnosti v postmoderní společnosti (Václav Bělohradský).

U svých přátel z podnikatelských kruhů jsem poprvé uslyšel kratičkou větu: TO JE O TOM, že … Bylo to většinou o penězích. Některá slova mají sílu morové nákazy. Zdeněk Svěrák se nedávno vyděsil, že touto strohou OZNAMOVACÍ větou ochudil svou bohatou češtinu. Oprávněné uleknutí. Když je něco O TOM, tak už to není O NIČEM JINÉM. Když je to O TOM, tak už O TOM nemá smysl mluvit, rozmlouvat, je to cosi daného a jakoby stěží zpochybnitelného. Václav Klaus má takovou zaříkávací formulku: „Každý rozumný člověk MUSÍ pochopit, že… . Mnoho lidí umocňuje své tvrzení magickým slůvkem: SAMOZŘEJMĚ, že… . Svůdnost samozřejmého náhledu na svět je v tom, že čím více mi něco připadá samozřejmé, tím více ukrajuji prostor jiným názorům, myšlenkám, pocitům, alternativě. Samozřejmost je nátlaková, násilná, ne-kompromisní. Ekologická hnutí tuto zjednodušující násilnost, neochotu naslouchat, vést rozhovor, ne-pochopení, často připisují takzvaným technokratům. Jsou tyto odsuzované vlastnosti ekologickému hnutí zcela cizí? Český filosof Karel Kosík napsal v roce 1968: „Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět.“ Ne všichni filosofové však dnes považují za rozumné si klást tak zásadní otázky a mnoho ekologů má naopak ambice chránit Zemi – Gaiu, Svět, Vesmír. „Technokraté“ se většinou takovým snahám vysmívají, mnozí je dokonce považují z mnoha důvodů za nebezpečné. „Technologický svět“ je více popisem než prožitkem. Někteří vědci se dokonce tváří, jako by svět popsali téměř celý, a to málo co zbývá, bude brzy dopsáno (konec vědy?). Ekologové většinou odmítají takové vidění světa. Svět pro ně není snadno poznatelný, je pro ně tajemstvím, příroda má na lidech nezávislou hodnotu. Existují však také jiné koncepce, které se snaží o záchranu světa v rámci ekonomie, v rámci měřitelnosti a manipulovatelnosti. Potom se setkáváme například s nápady jako „obchodování na trhu s emisemi škodlivých plynů“. Někteří lidé tvrdí, že ve světě ve kterém je vše kolem nás ohodnocováno, je možné přírodu uchovat jen v případě, že jí přidělíme také nějakou cenu a potom ji budeme moci porovnávat a poměřovat s jiným „zbožím“. Podstatnou hodnotou řady ekologických aktivistů je uchování rozmanitosti světa (biodiverzity přírody). Bohaté předivo vztahů v biosféře (ekosystémech) je jen stěží rozpoznatelné, stále složitější modely, které je simulují, lze stěží označit jako přesné, svět není možné zcela ovládnout. Skutečnost je ne-samozřejmá a nelze jí tedy úplně porozumět. Tento náhled však problematizuje možnost vyslovení jakýchkoliv radikálních konečných soudů. Neboť jsem já ten, který na rozdíl od všech OSTATNÍCH prozřel, co je to svět a co je jeho dobro? Ekologická hnutí často vydávají stručné, několika-větné návody k chování, které má vést k trvale udržitelnější skutečnosti, záchraně světa. Pokud ekologové a vědci chtějí, aby lidé porozuměli například problematice ztenčení ozónové vrstvy, musí své poznatky vždy předávat pro ně (ne-vědce a ne-ekology) co nejsrozumitelnějším způsobem a pokud možno stručně. Aby vůbec informace k adresátovi došla. A často nedochází. Když se lidí na ulici ptali, jakou barvu má ozónová díra, samotného mě překvapila „barevnost“ odpovědí. Složitost světa je zjednodušenými výpověďmi ochuzována a částečně více či méně zkreslována. Žijeme v době, o které se tvrdí, že jsme prohlédli omezenost moderního myšlení, tedy důvěry v pokrokový vývoj, který různým způsobem směřuje k blahobytu, ke stále větší dokonalosti. Pokrok neumíme zastavit, a proto dokonalosti nelze dosáhnout. Dokonalost pokrok nepotřebuje. Výsledkem potom není úcta k dokonalosti, vzniká náhražkovitá úcta ke ZDOKONALITELNOSTI. Pokud však dokážeme vše zdokonalovat, musíme přece znát dokonalost. Lidstvo může být stále pyšné na svou mocnost. Dostali jsme se za modernu. Jsme post-moderní. O postmoderně se tvrdí všelicos. Postmoderna je, byla, nikdy neexistovala. Ať je tomu jakkoliv, došlo pod jejím světlem (či stínem) k otřesení základních hodnot novověku: pokroku, objektivity a vědy. Zpochybněna byla především objektivita poznání a pravdy, které jsou přístupné a dosažitelné především pro vědu. Tím je současně zpochybněn monopol vědecké pravdy. K pravdě se nyní dostáváme všelijak, každý nějak, tak či onak. Proto pravdu nelze uchopit. Nelze odlišit jednu cestu od druhé, cesty nevedou k žádnému jednotnému cíli. Není cest vedlejších a hlavních. Postmoderní kritika modly pokroku souzní s kritikou ekologů. Ti nesouhlasí s tím, že pokrok je vyjadřován zvláště jako ekonomický růst. Chtěli by ho nahradit pokrokem (rozvojem), který vede k trvale udržitelné budoucnosti. I kdyby se však „zeleným“ podařilo odrazit od břehu bezbřehého konzumu, nelze s jistotou tvrdit, že dosáhnou vysněných břehů, jejichž struktura je trvale udržitelná. Postmoderna ale také ohlásila konec všem ismům. Všechna velká vyprávění zklamala, svět se nestal ani lepší, ani přehlednější. Všechny výklady světa mají platnost, opodstatnění. Nelze mezi nimi diferencovat, sama diference je základem, ztratil se střed a s ním i pravda, rozlišení dobra a zla. Tak se i velký příběh ekologů – a záchrana Země je velkým příběhem – dostává na stejnou hladinu se všemi dalšími příběhy. Ekologové se v tomto pojetí stávají nebo spíše zůstávají jakousi další skupinou, která tvrdí cosi o vývoji světa směřujícího ke katastrofě. Jsou jen dalším „zájmovým seskupením“, jehož náplní je povídání o úsilí oddálit smrt Země a umožnit příštím generacím plnohodnotný život. Existují však i spolky chovatelů králíků, filatelistů, scientistů. I ty mají své příběhy – a to je dobře. Jenže situace, kdy je ekologie, ať už jako ochrana přírody nebo záchrana světa, uzavřená do „zelených zdí“ je v pořádku jen tehdy, pokud jsou ekologické hrozby pouze omylem, pochybnou zábavou podivínů. Pokud ne, pak stejné zdi způsobují závažné problémy. Ekologové svým rozumem i citem dospívají ke strachu z ohrožení života, navíc kdesi v PŘESNĚ neurčitelné budoucnosti. Pokud by v koláži světa tento ekologický střípek vypadl a byl nahrazen jiným, byla by to sice škoda, protože by došlo k ochuzení oslavované různosti, ale koneckonců by jej jistě někdo nějak převyprávěl nebo nahradil úplně jinou, a možná akčnější a zábavnější světonázorovou koncepcí. To by znamenalo smrt dalšího mýtu, mýtu o záchraně života prostřednictvím zásadní změny lidských hodnot, neboť kde chybí možnost rozlišení dobra a zla, těžko lze stanovit nějaké hodnoty. Zásadní změna to však přesto je, protože hodnoty potom sice u jednotlivců i skupin existují, ale jsou neohodnotitelné. Pak by ekologům opět nezbývalo nic jiného, než se setkávat a ve svém přesvědčení neustále utvrzovat s lidmi, jejichž hodnoty jsou alespoň částečně podobné (což se děje) a spoléhat na svůj výklad světa, který by mohl být podán tak přesvědčivě (vědecky, básnicky, jinak) aby oslovil ty odlišně smýšlející. Nadějným případem se v tomto směru jeví nedávné prohlášení zpěvačky Lucie Bílé: „…že již poněkolikáté úplně změnila své životní hodnoty.“ Sociologie se však k rychlým změnám hodnot nestaví důvěřivě. Ale i kdyby to bylo možné, dle nás POZITIVNÍ hodnoty by Lucii Bílé vydržely jen do další úplné proměny její osobnosti. Ekologové však v mnoha případech trpí pocitem, že na dlouhé přesvědčování nemají čas, chtěli by tak podstatné, a pro ostatní DOBRÉ změny dosáhnout co nejdříve. Jednodušší je svá tvrzení příliš dlouze nevysvětlovat, nenabízet, ale spíše je předepisovat, předkládat, společně s tím vyhlašovat nekompromisní boj všem nenapravitelným (ekologie bojující?). Milan Kundera ve své knize „Nesmrtelnost“ popisuje pocity Agnes, znalkyně kybernetiky, která se ocitla naprosto bezradná, když je uvězněna v pokaženém výtahu. Neumí si vysvětlit, co se děje. Stroj je pro ni cizí a neprůhledný mechanismus, jako spousta dalších předmětů, se kterými je v každodenním styku, od telefonu až k myčce na nádobí. Autor píše o době Goetheho, která již poskytovala lidem jistou pohodlnost, ale vzdělaný člověk ještě mohl rozumět všem nástrojům, jichž používal. „Goethe věděl, z čeho a jak je postaven dům, v němž bydlil, věděl, proč svítí petrolejová lampa, znal princip dalekohledu, neuměl sice sám operovat, ale asistoval u několika operací, a když byl sám nemocen, dokázal se s lékařem domluvit.“ Tato doba již zůstala jen jako jizva stesku v srdci člověka uvězněného ve výtahu, kterému vůbec nerozumí, je mu vydán napospas, je bezmocný přičiněním mocnosti rozumu někoho jiného. Dnes je svět plný takových Agnes. Mnoho z nich však nezůstává bezradně přešlapovat nad věcmi, kterým nerozumí, ale klidně sehrávají ještě DNES roli Goetheho a s obdivuhodnou samozřejmostí rázně vykračují dopsat svět a při tom se po něm producírují a tvrdí, že jej ovládají. Nestává se i ekologům, že sebejistě hájí svá tvrzení, aniž by nad nimi nejprve dostatečně pochybovačně přešlapovali, promýšleli je? Karel Kosík říká: „…Technika člověka nezotročí, může ho však zotročit technický rozum, který označí a odsoudí jakékoliv jiné uvažování jako nerozumné.“ Lze napsat něco podobného o rozumu, myšlení, pocitech ekologů? Potřebuje se ekologie vymezit radikálně proti ne-ekologii, tak jako například věda k ne-vědě, pavědě? Tímto vymezením dělíme lidi na ty, co tuto pravdu chápou a ty, co ji odmítají pochopit. Co s TĚMI DRUHÝMI? Přesvědčíme je či donutíme pochopit? A co potom? Konec ekologie? Tak jako již zvěstovaný konec historie, konec filosofie, … to vše před koncem světa? Je svět opravdu natolik poznatelný, že pokud vše přizpůsobíme jakési srozumitelné dohodě o prospěšném chování pro život, bude se skutečně to, co nazýváme ekologickou krizí, postupně rozplývat v trvalé udržitelnosti? Je pro ekology prospěšné vůbec ztrácet čas s lidmi, kteří s poměrně jednoduchými poučkami, a s kdo-ví jakými pohnutkami, popírají myšlenku omezenosti přírodních zdrojů? Mají těmto názorům naslouchat, mají s nimi polemizovat? Jsou v něčem tyto „cizí“ hlasy zvenku – ODJINUD – důležité? Může drogově závislému pomoci pohled člověka, který s drogami nemá žádné zkušenosti? Může diskusi o Kosovu prospět hlas člověka který u TOHO nebyl, který vše vnímá zkresleně zvenčí? Nebo když jsme hluboko uvnitř, tak je naše hledání pravdy také pokřiveno? To že bychom na každou pravdu (tedy i tu ekologickou) nahlíželi jako na tvrzení relativní, nemusí vést nutně ke skepsi a nihilismu. Pokud si někdo nemyslí, že přírodní zdroje jsou omezené, se všemi důsledky, které z toho vyplývají, neznamená, že musí ekolog zcela rezignovat na svou pravdu. Naopak vědomí – žití – různosti mu poskytuje velké – a třeba hrací – pole působnosti. Jak vážně budu hrát tuto „hru“, to přece záleží jen a jen na mně. Navíc otevřenost k jiným výkladům světa umožňuje znovu a znovu prověřovat hledání vlastní pravdy. Postmoderní filosof Richard Rorty klade více důraz na trvání rozhovoru než na hledání pravdy. Mé pravdy, mé strachy se mohou spíše v rovnocenném rozhovoru stát součástí osobnosti jinak myslících. Nikoho nepřesvědčím, pokud k němu přistupuji s předem připravenou a nehybně strukturovanou pravdou. Pokud beru svůj výklad světa jako „pouhou (?)“ nabídku ostatním, jako příspěvek do změti výkladů jiných, je to zcela ve smyslu ctění nesamozřejmosti světa. To, co vím, co cítím, co si myslím, stále vnímám jako pouhý zlomek skutečnosti, která mě přesahuje, která má hodnotu sama o sobě. Přírodu sice mohu ujařmit k obrazu svému, ale to mi nepomůže, když jsem na ní bytostně závislý, jsem jí zcela ovládán a má svoboda se musí vejít do hranic jí určovaných. Současní lidé jsou však často k takovým výpovědím hluší. Stále více se orientují na to, co je nějak měřitelné a ovládatelné. Co je řečeno kategoricky, stručně, bez diskuse, průrazně, sebejistě. Sebejistý rozum ztratil kontakt s odpovědností. Dříve se lidé báli toho, co si nedovedli vysvětlit. Dnes se bojí toho, co nemohou ovládat. Takže mnoho lidí si myslí, že člověk ovládá vše, včetně přírody, a manipulují s ní, aniž by potřebovali svědomí. Nebo je příroda nezajímá, protože je nezvládnutelná a oni se věnují tomu, co stačí usměrňovat, regulovat. Je přínosné pro uchování života, pokud lidé vnímají přírodu jako cosi posvátného, tajemného, neohodnotitelného ? Domnívám se, že ano. Pokud přidělíme přírodě jakoukoliv hodnotu, okamžitě ji tak zapojíme do osidel našeho systému. Ptát se matky na hodnotu jejího dítěte je zvláštní. Ptát se na hodnotu Matky všech dětí – neboť na Zemi byly zrozeny – je ještě podivnější. Teorie Gaia, kdy je celá Země vnímána jako živá bytost, má z vědeckého pohledu zřejmě řadu nedostatků, je příliš mystická. Pro uchování života na Zemi je to však velmi přijatelný koncept vnímání Světa. Pro ne-ekology a ne-vědce je to srozumitelně vystavěné VELKÉ VYPRÁVĚNÍ, příběh o provázanosti všeho, o závislosti člověka na tepu a dechu Matky. Ne-vědeckost vytváří prostor pro nevysvětlitelnost, nezměřitelnost a nemanipulovatelnost, tedy uchovává tajemství a umožňuje úctu k životu jako k něčemu posvátnému, probouzí víru a tím i naději. Svět, a život v něm, zůstává nesamozřejmým. Nesamozřejmost ekologických hnutí pro mě znamená jejich životnost, a to i v případě, že by jejich pozvání ke společné poradě zůstala nevyslyšena. A to i v případě možných, ekology předvídaných následků. Michal Bartoš

Asi před třemi roky se kamarádově dvanáctileté dceři začal výrazně zhoršovat zrak. Za tři roky zjistili lékaři 10 dioptrií. Příčina byla neznámá, o to větší trápení pro celou rodinu. Po Olomouci následovali lékaři ve Zlíně a v Brně. Dcerka nosila drahé kontaktní čočky, četla jen chvíli, za klad by se snad dalo považovat omezení ve sledování televize. Přestože se rodiče nedozvěděli o moc více, chystala se operace. A potom se dcera přiznala, že si všechno vymyslela. Napřed jen malá lež, zřejmě kvůli upoutání pozornosti vzhledem ke dvěma mladším sourozencům. Pak větší a potom už hrála svou náročnou hru. Lékaři rodičům radostnou zprávu nevěřili, v Olomouci však změřili na stejných přístrojích jako před tím hodnotu 0,5 dioptrií, v Brně položili telefon. Docela pěkný příběh do televizních bakalářů. Sám o třech dioptriích jsem nevěřil, že by rodiče nic nepoznali. Oni však občas něco tušili, holčička přečetla podezřele vzdálený nápis, chytila malý míček, poznala maminku přes ulici. Jenže tu byla přesná měření a navíc se silnými kontaktními čočkami přečetla dcerka pohádku (prý je to u dětského oka možné, možná že půl dioptrie je daní za toto vypětí). Jak to však všechno může souviset s Temelínem? Nedávno jsem zhlédl televizní diskusi dvou opozičně smluvních politiků, kteří měli obrovský vliv na naši politickou scénu po roce 1989. Jejich diskuse už není, co bývávala. Člověk si odpovídá sám, jenom doplňuje do šablon, jedné šedovlasé, druhé na stranu vychýlené. Ani u Temelína žádné překvapení. Dle mínění řečníků jsou všichni hloupí, neznalí, bez informací. Evropská unie, někteří poslanci, nejvíce pak demonstrující ekologická hnutí. Však oni se vybouří a za chvíli bude klid. Když to člověk poslouchá, napadá ho, že se ta naše demokracie ne a ne odrazit ode dna. Dva vůdci už jistě mají testík z jaderné energetiky za sebou, jak jinak než výtečně, samozřejmě. Tak proč ostatním nesdělit, o čem to je? Napřed zprava, potom zleva, každý trošku jinak, ale koneckonců stejně. O úsporách ani slovo, proč taky zbytečně mlžit, matení veřejnosti přece mají v rukou jiní. Dejme tomu, že by jadernou energetiku naši politici neovládali tak dobře jak vypadají. Mohou však věřit svým poradcům, odborníkům. Ti mají všechno změřené, tlakové nádoby, kabely, všechno. Vaše chyba, že jste při tom měření neasistovali a nedrželi šupleru. Změřené je to dokonale přesně. Člověk by se sice mohl splést, ale proti svým chybám má pomocníka, přesnějšího a dokonalejšího než on sám. Vědci přece nemají žádné jiné zájmy, než mluvit pravdu, vlastně ne, popsat racionálně bez emocí skutečnost. Naopak ekologická hnutí svým počínáním sledují kde co a zřejmě i hnědouhelné lobby, nejlépe zahraniční, to více nese. Škoda, že někteří naši politici nemají paměť. Pamatuji si na jinou, už velmi starou besedu, pustil jsem si ji na videu. Už tehdy byla veřejnost stejně neznalá, ničemu nerozuměla, Temelín bude zprovozněn za chvíli a s minimálními ekonomickými náklady. Ano, tehdy opravdu minimálními oproti tomu, co dnes přiznávají i obhájci jádra. Stejná hlava, tehdy samozřejmě šedá, stejně rozhodná gesta, stejná mimika, … Je smutné, když ekologické připomínky jsou brány vážně, teprve když je potvrdí i ekonomické obavy. Když se polemiky o vážných tématech rozproudí v době, kdy je již téměř definitivně rozhodnuto. Diskuse je navíc přímo úměrně vzrušenější s mírou předcházejícího zamlčování, klamání a opovrhování veřejným míněním. Čím extrémnější moc, tím extrémnější reakce. Proč bychom chtěli referendum, když vidíme jak končí využití pouhého petičního práva. S dalšími prověrkami, nebo bez nich, začnou temelínské věže s největší pravděpodobností vypouštět neškodnou páru. K havárii s ještě větší pravděpodobností (tak velkou, že si ji skoro nedovedeme představit) nedojde. Jestli jsme Temelín potřebovali nebo ne, to zapomeneme, proč taky, nových starostí bude dost. I ekologická hnutí si najdou nová témata, početně ani fyzicky nelze obléhat veškeré nebezpečné provozy. V tom se moudří nemýlí. A kdyby se, čistě hypoteticky, přece jen něco stalo ? Ztráta paměti a svědomí. Pro jakékoliv vysvětlení vždy nalezneme dostatek přesných údajů. Moc problémů to nepřináší. O něco delší příprava, pár lží navíc. Pamatuji se na besední program se středoškoláky věnovaný Černobylu. Pořád to byla živá diskuse, dokud nepromluvili přizvaní manželé, žijící v bývalé velmoci poměrně daleko od místa havárie a přitom trpící nemocí z ozáření. Celý sál ztichl a poslouchal o životě, který nedělily svátky, narození a svatby. Byl jen život před katastrofou a po ní. Havárie však potkaly i daleko modernější několikrát jištěné a kontrolované systémy (letadla, jaderná zařízení, raketoplán). Příčiny jsou poměrně vždy podivuhodné, jen stěží představitelné, těžce odhalitelné. Rozum by nad nimi zůstal stát. Pokud to vypadá, že bojuji proti vědě, jaderné energetice, emocionálně si vypomáhám příběhem dítěte nebo srovnávám Černobyl s Temelínem, nechtěl jsem to tak. Na to nemám potřebné znalosti a informace. Chtěl jsem jen obhájit právo lidí mluvit i do toho, čemu nerozumí, a ptát se na to, co by chtěli vysvětlit. Chtěl jsem obhájit prostor pro vyřčení pravdy sedláka k názoru zemědělského inženýra, rodiče k lékaři, občana k politikovi (pokud politikové – a tím i občané – v globalizačních tlacích mohou ještě něco vážného rozhodovat). Už jen proto, že jinak skončíme na svých soukromých zahrádkách nebo si ze všeho uděláme jenom srandu. Ne osvobozující smích, ale takový bezmocný škleb. Myslím, že to není scénář, který našim politikům podsouvá někdo s nekalými úmysly. Ten si režírují sami. Že se to nepovede? Zahrajeme jiný kus. Je jen s podivem kolik lidí jim tu hru hraje, případně nehraje, ale alespoň horlivě běhá pro pivo. Začneme o tom mluvit, nebo budeme chodit kolem sebe nevšímavě a schovávat se za tlustými skly přesně změřených čoček? Michal Bartoš

Bydlím na okraji. Díky tomu mám Olomouc brzy za zády a od letiště sbíhám hanáckou rovinou k Topolanům. Dech se již zklidnil a tělo si zvyklo na pravidelnou zátěž. A tak pozvedám oči ke mnou takto nedosažitelnému a proto tajemnému obzoru. Mraky rozmanitých tvarů zbarvuje zapadající Slunce kdesi napravo od Velkého Kosíře. Dívám se do světla a všechny starosti nechávám v mírném větru za sebou. Můj okruh je dlouhý, proto jsem si jej rozdělil body, křížky v krajině, hřbitovní bránou za Nedvězím, statným kaštanem v Hněvotíně, hvězdárnou nad Slavonínem. Všechny ty body působí dnes jaksi zastarale, oprýskaně, zašla jejich sláva. Ale právě ta nepatřičnost z nich udělala moji orientační mapu. S rodiči jsem tudy občas projel autem. Až při běhání jsem si všiml detailů, které kříže zdobí, zaznamenal jsem že v krajině vůbec jsou. To bylo ještě nedávno, dnes jen křížky a hřbitov zůstaly. Místo kaštanu pařez, místo hvězdárny podivný sloup. Před pár roky jsem slyšel jen dopady svých podrážek na asfalt. Dnes hluk z aut téměř nepřestává. Za skly vidím řidiče, míhají se kolem mne jejich osudy. Bez možnosti jakéhokoliv jejich zaznamenání. Dříve stačilo zatajit na okamžik dech. Dnes bych asi nedýchal. Člověk si zvykne. Řidiči reagují různě. Někteří přejíždějí na druhou stranu, jiní míjejí moje tělo téměř nesnesitelně blízko. Možná je to tím, zda sami znají ten pocit volnosti z těžce vydřené svobody nebo se spokojili s tou svou pohodlnou svobodou, zakletou do vnitřních prostor jejich stále výkonnějších aut. Dvakrát jsem podbíhal čtyřproudou silnici spojující Olomouc s Brnem. Dnes vidím buldozery, zářezy, hlínu, míchače, … připravuje se nové vylepšení dopravního systému, dálniční obchvat, který uleví lidem a přitíží krajině. V Nedvězí jsem sbíhal ze silnice a za humny se zašpinil na polní cestě. Tu začínají obklopovat novostavby rodinných domků. Podivná moderní architektura bohatých, tak jiná než ji známe z Hané, ale i vesnic malebnějších, obcí hor i vrchovin. Všechny jsou vlezle barevné, ornamentálně zdobené, stavebnicově krásné, plastová okna oddělující stále více umělohmotný svět uvnitř i venku. Až se to všechno dostaví, už nebudu moci běhat krajinou, budu běhat terénem. Obzor s kopci, mraky a zapadajícím sluncem se promění v přiblížený obzor nabarvených stavebních materiálů. Jen si sáhnout. Za hřbitovem v Nedvězí obvykle přestávám vnímat své bolesti. Větřím cíl a slastnou únavu na konci. Po levé straně ve stromech skrytá kopule hvězdárny. Přestože nápadně nevyčnívá, je něčím výjimečným. Bývávala. Hvězdárna ustoupila dálnici. Stromy také. Na lysém kopci stojí prapodivná tyč. Kouzelná tyč, která mi umožňuje teď hned zatelefonovat domů. I kdyby byla postavena nová observatoř, její dalekohledy by byly slepé. Světla umožňující nám přepravu navždy zastíní možnost být spojeni s jasem hvězd, tajemstvím Kosmu. Hvězdárnu vystřídala nová dominanta města, obytný pyramidový dům. „Jaká dominanta, takový pán, jaký pán, taková dominanta“, říká Karel Kosík. Prosklená špička tohoto monumentálního „paneláku“ napovídá, že by mohla nahradit funkci kopule hvězdárny. Nebyla by sice pro všechny, ale přece jen. Jenže pohled do nekonečného vesmíru kazí ocelová vrcholová konstrukce. Špička moderní stavby bude tedy asi sloužit pouze úchvatným domovním schůzím. Nějak je ta naše Haná zemitější než bychom si přáli. Olomouc jako by nasávala tu přízemnost všemi póry, a proháněla ji ulicemi, náměstím stále více zbavovaného památek a obchůdků na úkor bank, butiků, rychlých občerstvení. Nakonec ji tlačí do duší lidí. A jen pár světýlek, poněkud zastíněných věncem sídlišť, se občas probliká vzhůru. Věže a kopule kostelů, divadla, univerzita, písně Karla Plíhala a pár dalších – jiným podezřelých – osobních příběhů. Nad tím vším odpoutaný chrám na Svatém Kopečku. Ten vlévá městu život novou pupeční šňůrou zčerstva vysázené aleje stromů. Jsou tací , kterým tato pupeční šňůra vadí. Stromy jsou z malicherných historických důvodů příliš blízko u silnice a brání nám v rychlosti, obtěžují, straší, stíní. Kolik takových drobných pocitů z nicotných ztrát milých, blízkých a důvěrných věcí každý z nás zažívá? Ale co, nakonec si na vše zvykneme. Nikdy neztratíme úplně všechno, alespoň do smrti se to zdá jisté. Co nám přikazuje, že to tak musí být? Pokrok? Svoboda? Poetika města pomalu mizí, vznešenost se utápí v přesunech, kupčení, spěchu. Ve vzduchu je cítit jakási podivně nehybná zatuchlost metropole, která přestala hledět ke hvězdám. I to běhání už není co bývalo. No nic, budu běhat na chatě. Michal Bartoš

Environmentální výchova a vzdělávání (EV) směřuje cíleně k pozitivním postojům vůči životnímu prostředí, úctě k životu, odpovědnosti za stav přírody a změnám priorit v hodnotové orientaci člověka směrem k smysluplnému žití. Samotný termín ekologická výchova je nešťastný, protože u nezainteresovaných lidí často pojem výchova navozuje jakousi spojitost s minulým společenským uspořádáním a ochrana přírody je také často ideologicky manipulována. Je nutné zdůraznit, že  pojem je chápán ve  smyslu vzdělávání, poskytování informací a výchovy. Výchova je určena především dětem a mládeži, informace dospělým a vzdělávání by  mělo být přístupnou  formou obsaženo ve  všech ekovýchovných aktivitách. Je nutno využívat nejmodernějších pedagogických a komunikačních metod a forem kontaktů s občany, aby i v otázkách životního prostředí pociťovali sounáležitost s městem, ve  kterém žijí  a stavem jeho prostředí a pořádku. To je cesta k působení na okolí a prezentace Olomouce v rámci republiky a pro domácí i zahraniční návštěvníky (management, spolupráce s médii, fundraising). EV v pojetí SEV je vytváření prostoru pro zpřístupnění radnice veřejnosti a pro setkávání občanů, nevládních hnutí, odborníků a úředníků ve  veřejné diskusi. Je jen škoda, že  tato podstatná  podmínka pro rozvoj demokratické společnosti, která ústí v zapojení co  nejvíce občanů do procesu rozhodování je často některými politickými reprezentanty radnice zpochybňována, v příkrém rozporu s míněním mimo zdi úřadu. Diskuse se až do konce roku 1998 bohužel nevedla o zkvalitnění působení SEV na veřejnost, ale o samotném smyslu existence SEV.

Jen několik měsíců po listopadu 1989, kdy se v České republice rozpadl totalitní systém, vykazovaly výzkumy veřejného mínění nebývalou ochotu lidí řešit nahromaděné ekologické problémy. Balónek nadějí mnoha ochránců přírody splasknul přímo úměrně s přibývajícími problémy ekonomické transformace v těžce ustavované demokratické společnosti. Pochopitelný důraz na ekonomiku odsunul ochranu a tvorbu životního prostředí do role komparsu. Přezíravý vztah k potřebě ochrany přírody často vycházel dokonce z vyjádření vrcholné politické reprezentace státu. Byla zpochybňována omezenost přírodních zdrojů. Ekologie byla prezentována jako šlehačka na dortu, tedy jako něco, co může ozdobit až uzavřenou úspěšnou ekonomickou a společenskou transformaci. Polemické hlasy s touto koncepcí byly umlčovány poukazy na jejich ideologičnost, na pokusy o návrat do totalitního režimu, jako nebezpečí pro demokratický vývoj společnosti. Trvale udržitelný život byl označen za nepatřičný, bezobsažný pojem a nějakou dobu nesměl být použit ve státní koncepci ochrany životního prostředí. Média informovala veřejnost především o ekologických haváriích, o radikálnějších demonstracích a o roztomilých mláďatech zoologických zahrad. Ekologická hnutí mají mezi širokou veřejností vesměs podobu jakýchsi uzavřených podivínů, v lepším případě uzavřených skupin lidí, kteří příliš nedbají na oblečení a nenosí hodinky. Akce předrevolučních ekologických hnutí v ČR (zvl. Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody), které byly pořádány v podobě přímých aktivit v přírodě (prázdninové tábory, lesní brigády, záchrana rostlinných a živočišných druhů, atd.) jakoby pro nově utvářenou společnost byly zavrženy se starým politickým režimem. Po roce 1989 se ekologické hnutí velice rozrůzňuje, objevuje se i řada sociálně, anarchisticko a hlubinně ekologických hnutí. Ekologické hnutí se specializuje a často se jednotlivé skupiny proti sobě velmi důrazně vymezují, mnohdy na úkor prosazování společných veřejných zájmů. Stále více ekologických organizací se snaží o působení na veřejnost ve smyslu změn hodnotových orientací, aby tak vytvořily základ pro ekologicky příznivější myšlení a jednání lidí. Veřejnost je však k podobným pokusům poměrně chladná, přestože všeobecné vzdělávání i informovanost je v ČR na vysoké úrovni. Lidé se konečně nemusí účastnit všelijakých “mírových a úklidových” akcí, které měly prokázat ušlechtilost komunistických idejí, ale na druhé straně se teprve učí nalézat důležitost vytváření nového typu veřejného tlaku na novou politickou reprezentaci. Společnost velmi složitě hledá prostor pro opětovné nastolení důvěry mezi jednotlivými skupinami, které veřejný prostor vyplňují. Myšlenky ochránců přírody se dostaly před společenskou změnou do veřejného prostoru zvláštním způsobem. Zvláštní pololegální charakter jejich akcí na hranici povolenosti a nepovolenosti, přilákal k myšlenkám ochrany přírody i řadu lidí, kteří demonstrovali svou přítomností spíše než vztah k přírodě nesouhlas se společenským uspořádáním. Tak mohlo dojít k tomu, že v besedě o plánované vodní cestě Dunaj – Odra – Labe přes území České republiky mohlo být v sále přítomno 250 lidí před rokem 1989, zatímco na podobných besedách po revoluci bylo účastníků stále méně a méně (naposledy 40). Záměr výstavby vodního díla navíc vždy obhajoval značně rozdílným slovníkem, který byl zcela poplatný společenskému uspořádání, tentýž člověk. PAVUČINA V ekologické výchově dospělých nelze najít na státní úrovni instituci, která by mohla působit na celou dospělou populaci. Řada lidí vůbec nejeví o danou problematiku zájem a lze si jen stěží představit reakci, pokud by k tomuto zájmu byla nucena. Přesto se objevuje stále více nevládních aktivit, které se snaží nahradit nepružný stát v získávání zájmu veřejnosti o stav prostředí, ve kterém žijí, pracují, bydlí a odpočívají. Objevují se dokonce náznaky spolupráce v rámci ČR, ale i o napojení na zahraničí. Mezi zdroje působení na zvýšení veřejného zájmu v ČR lze například počítat :

1. Stále se rozšiřující síť nevládních ekologických hnutí, charakteristických pořádáním přímých akcí, demonstrací, happeningů, výstav, vydáváním nejrůznějších publikací, časopisů, atd., velmi úzce spolupracujících s podobnými organizacemi v zahraničí (např. Hnutí DUHA, Děti Země, Greenpeace).
2. Na státní úrovni je snaha uplatnit program ,,Místní Agenda 21”, který vychází a rozpracovává dokumenty přijaté na ,,Summitu Země” v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru. Program má iniciovat místní, lokální a regionální úřady ke strategiím, které vytvářejí povědomí veřejnosti o nutnosti změn na základě principů udržitelného rozvoje. Místní Agenda 21 má být strategickým a akčním plánem rozvoje obcí, okresů a regionů. Tento plán je zaměřen na program rozvoje a obnovy vesnic, zdravých měst, na úkoly v intravilánu obcí i okolní krajině a ekologických regionálních projektech, založených na komunikaci a spolupráci lidí, úřadů a různých organizací. Program však naráží na velké bariéry. Lidé nedůvěřují v plánování budoucnosti , zřejmě na základě zkušeností s čím dál méně úspěšnými pětiletými plány minulého režimu. Rozjitřená politická situace na řadě obecních zastupitelství často znemožňuje dětinsky znesvářeným politickým stranám uzavřít dohodu o jakémkoliv rozvoji, natož pak rozvoji trvale udržitelném. Osobní, lokální a skupinový prospěch často dokonale udupává zájem veřejný, který má navíc velmi netečné obhájce. Společnost se ještě stále na řadě úrovní spíše diferencuje, vysoce kooperativní regionální projekty se rozvíjejí velmi ztěžka, společnost na ně není připravena. Místní Agenda 21 tak bohužel zůstává v ČR prozatím v podobě málo zábavných a jakoby těžkopádně psaných příruček, které se snaží přinést lidem krásné moderní pohádkové příběhy. Ty však na truc nevypráví vlídná pohádková babička, ale úředník se stále ještě pošramocenou pověstí.
3.  Zvláštní roli ve vlivu na veřejnost by mohla sehrát velice rozvinutá a kvalitní síť turistických cest a chráněných území. Zdá se však, že s otevřením hranic, nezvykle velký zájem o tramping, značně poklesl. Přesto mohou být akce lákající lidi k pobytu v přírodě a seznamující je s přírodou v okolí jejich sídel důležitým zdrojem environmentální výchovy i vzdělávání.
4. O vzájemnou spolupráci a provázanost se snaží i síť ekologických poraden většinou na úrovni občanských sdružení. Tyto poradny však často z materiálních důvodů nemají pro svou práci vhodně umístěné prostory v centrech měst a také dostatečnou propagaci, aby se lidé o jejich práci soustavně dozvídali.
5. V dubnu 1996 bylo založeno Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, které má v současnosti 10 řádných a 5 přidružených členů. Středisek ekologické výchovy (SEV) existuje v ČR mnohem více a skutečně jako pavučina pokrývají svou činností celé území státu. Jsou zaměřeny především na vytváření a realizaci environmentálních programů pro školní děti a na školení pro pedagogické pracovníky. Nezanedbatelným působením na dospělou veřejnost je ovlivňování prostřednictvím jejich dětí. Pavučina se prozatím neúspěšně snaží o zajištění sítě SEV z prostředků státu. Střediska pořádají i řadu akcí pro dospělou veřejnost. Tímto směrem se orientuje již od roku 1990 především Středisko ekologické výchovy (Sluňákov), zřízené Úřadem města Olomouce, které má regionální působnost. V posledních třech letech navštívilo akce tohoto střediska pro dospělou veřejnost každý rok přes 20000 lidí.

ENVIRONMENMENTÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A OSVĚTA JAKO NALÉZÁNÍ PROSTORU Sluňákov – Centrum ekologických aktivit se snaží o nepřetržitý dialog s veřejností prostřednictvím pravidelných Ekologických večerů (od roku 1993 minimálně jeden program měsíčně) a festivalu mnoha akcí pod názvem Ekologické dny Olomouc (v roce 1998 proběhl již osmý ročník a zhruba čtrnáctidenní nabitý program nejrůznějších aktivit pro zvýšení ekologického povědomí veřejnosti se zařadil mezi tři největší akce tohoto typu v rámci celé ČR). Tyto pořady se snaží být pokusem o vedení rozhovorů s dospělými lidmi, rozhovorů, které by měly vybízet k přemýšlení o světě, tedy filosofování, a to v podobě setkání na ,,náměstí”, na křižovatce cest, kdy se musím zastavit a zvážit zda cesta po které se ubírám je ta správná, a kterým směrem se mám vydat dál. Programový cyklus těchto veřejných besed se snaží být jakousi večerní univerzitou, která poskytuje občanům celou řadu informací. Tyto informace jsou podávány z různých úhlů a dávají lidem možnost se nad nimi zamyslet a ověřovat si jejich pravdivost. Prostřednictvím témat z oblasti společenské a kulturní se snaží programová nabídka ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch utváření otevřené společnosti. Zařazováním vysloveně ekologických témat do pestřejší nabídky společenských problémů chce upozorňovat na souvislost globálních problémů s nejrůznějšími oblastmi lidského života. Během několika let se podařilo vytvořit z těchto pořadů nedílnou součást kulturní a společenské nabídky města, kterou akceptují i lidé, kteří se na ekologických večerech ještě přímo neobjevili, ale již je znají z doslechu. Svou vážnost si programy vydobyly i prostřednictvím mnoha hostů, kteří se zúčastnili besed a patří mezi nejznámější osoby veřejného života v ČR, včetně všech dosavadních ministrů životního prostředí. Sluňákov se neomezuje pouze na besední programy, ale pořádá i výlety do přírody, pěšky i na kolech, snaží se o obnovu zeleně v místech kde byla zničena povodněmi, uskutečňuje kampaně za separovaný sběr odpadů a celou řadu dalších akcí. Základem činnosti Sluňákova zůstává celoroční nabídka programů dětem různých stupňů a typů škol, kde se snažíme aby děti získávaly znalosti o přírodě přímým bezprostředním kontaktem s přírodninami všemi smysly. Vizí pracovníků Sluňákova zůstává vybudování 15 hektarového areálu v obci Horka nad Moravou, kde by realizovali převážnou část své činnosti pro děti i dospělé. Tento projekt předpokládá výstavbu nové budovy Střediska ekologické výchovy, jehož součástí by bylo i turistické informační centrum, kolem kterého by vznikl přírodní areál. Ten by měl vhodnou a přitažlivou formou informovat lidi o hodnotě místní krajiny, o důležitosti vody pro život v regionu a o mezinárodně významném mokřadním chráněném území Litovelské Pomoraví. PROSTOR JAKO CHRÁM V jednom svém eseji nedávno zesnulý český básník Miroslav Holub píše o tom, jak byl v Praze znemožněn obvyklý průchod mezi dvěma částmi města a lidé se mohli dostat pouze ke kostelu a dál byl průchod znemožněn. Přestože neprůchodnost prostoru byla velmi zřetelně tabulemi vyznačena, lidé nedbali těchto výstrah a pokračovali ve své obvyklé cestě dál a to i přesto, že potkávali lidi, kteří se již poučeni zklamaně vraceli zpátky hledat jinou cestu. Zbloudilí většinou skončili před kostelem, pátrali po průchodu, ale nejdál došli do sakristie. Holub uvádí, že takovou moc mají i vyšlapané cesty v lidské mysli, a jiná bohužel nemáme. V tomto obraze je velká symbolika. Lidé nuceni vnějšími okolnostmi se zastavují a přemýšlejí, co se stalo. Myšlení je nezbytným počátkem jakékoliv změny. Zde obklopeni chrámovými zdmi na ně navíc musí dýchnout jakési tajemství, jinakost, jiný úhel pohledu, uctivá pozornost jim umožňuje ve spolupráci s ostatními prozřivšími nalézt správnou cestu. Přitom je zjevně lhostejné, jaké mají v té chvíli vzdělání, jakou vyznávají víru, či dokonce jaké mají společenské postavení. Spojuje je jen prostor a neobvyklá situace. Takovéto situace se snažíme uplatnit při akcích Sluňákova. Chceme vytvářet prostor vhodný pro prozkoumávání vlastních myšlenek prostřednictvím setkávání se s názory jiných. Setkání by mělo být slušné, sváteční, tedy takové kdy se lidé opravdu vnímají, naslouchají, nesnaží za každou cenu v debatě zvítězit, ale usilují o objasnění vlastního problému, o vyjasnění vlastní mysli, kdy nazření věcí v jiném světle poodkrývá cestu o kousek blíže k nedosažitelné pravdě. To je samozřejmě nerealizovatelný ideál, ale myslíme na něj při pořádání akcí a snažíme se jím řídit. Vytváříme prostor pro rozhovor lidí různých názorů, různého náboženského vyznání, různých profesí a také různého stáří. Po dlouhodobé činnosti v této oblasti můžeme říci, že alespoň v některých vzácných chvílích se podařilo tento prostor úcty k životu vytvořit. S ČÍM DO CHRÁMU VSTUPOVAT Následující řádky by mohly mnohým připadat jako nemístné, praxi velmi vzdálené teoretizování. Přiznávám, že jde o velmi subjektivní sled myšlenek vyjadřujících mé zkušenosti s působením na veřejné mínění ve smyslu přírodě bližšího chování a jednání lidí. Níže uvedené úvahy, jakási velmi nejistá pravidla, však vycházejí z dlouhodobé praktické činnosti v této oblasti. Kritika jakéhokoliv systému je vždy jednodušší, než snaha o vytváření vlastní vize či modelu. V kritice současného systému, který dovedl svět do situace, kdy lidé budou muset řešit četné, složité a vzájemně provázané globální problémy, se většina ekologů shodne. Velké rozpory by však jistě nastaly, pokud budou hledat východisko z této krize. Věrohodnost takovýchto vizí bude pravděpodobně vzrůstat s větším počtem poznatků z mnoha oborů lidské činnosti. Při hledání východiska z krize se snažme vyhýbat pevně stanoveným a ,,totálně pravdivým desaterům” Cesta k rehabilitaci duchovních hodnot nevede skrze vytváření nových ideologií. Před možným fanatismem je nutno se co nejvíce bránit. Jednak vzděláním (to nezahrnuje pouze vybrané spisy uznávaných intelektuálů, kteří se ekologii věnují), dále smyslem pro humor (velmi depresivně na mě působily některé ,,přírodní meditace”, vciťování se do vymřelých zvířat v rámci hlubině ekologických programů) a také schopností nepřehlédnout za hradbou svých idejí myšlení obyčejných konkrétních lidí (např. při diskusi o zneužití koní pro dostihový sport nedrat ohled na dotazy, co bude s koňmi pokud nebudou závodit). Neustále se snažit obohacovat jinými názory, zamýšlet se nad nimi. Velmi složité je hledání hranice možných kompromisů na cestě k ,,jinak smýšlejícím”. Teolog Tomáš Halík říká, že k sebepoznání nutně patří dobrá znalost jiného, teprve na tomto základě člověk může pochopit identitu vlastního prostředí, přijmout sebe tak, že se nepotřebuje jen polemicky obhajovat a druhého snižovat. Měli bychom se zbavit pocitů, že lidé, kteří jsou v příkrých sporech s ekologicky smýšlejícími občany, jsou lidé infantilní (deprivanti). Měli bychom si uvědomit, že jsme, stejně jako ostatní, náchylní k tomu, abychom rozcestí proběhli, aniž bychom si uvědomili, že cesta, po které schematicky běžíme, nemusí být zlatá. U mnoha ekologů jsem se setkal s jakousi úctou k přírodním národům a naopak s mnohdy velmi příkrými odsudky vědeckých vymožeností. Je velkou otázkou, zda přírodní lidé byly k přírodě citlivější, jak by se chovali v případě dostupnosti současných vědeckých vymožeností a populační situace. Filosof Karel Kosík uvádí, že technika člověka nezotročí, může ho však zotročit technický rozum, který označí a odsoudí jakékoliv jiné uvažování jako nerozumné a tím méněhodnotné. Pokud jsem přesvědčen, že svět je tak složitý, že jej nemůžeme technikou a rozumem poznat a ovládnout, jak mohu potom naprosto nerozumně věřit v to, že můj výklad světa je ten správný, že vyvede ostatní z jejich omylů? Co však můžeme použít z dávné minulosti pro současnou situaci, to je pokus o znovuvytváření posvátného vztahu k přírodě, k vědomí, že existuje cosi, co člověka přesahuje. Kosík mluví o vztahu k přírodě jako vztahu k něčemu dokonalému, ne zdokonalitelnému, neboť dnes je téměř vše zdokonalitelné. V současnosti probíhají pokusy o vyjádření ekonomické hodnoty přírody a započtení této hodnoty do běžných ekonomických ukazatelů tak, aby nedocházelo k rozsáhlému drancování přírodních zdrojů. Jde asi o velmi podstatný krok pro řešení současných problémů, ale zdá se mi, že lze jen ztěžka očekávat od tohoto přístupu požadovanou zásadní změnu. Je možné přírodu nazřít jako nezhodnotitelný zázrak? Při jednotlivých akcích je vhodné lidem odkrývat přírodu v okolí jejich obcí a postupně jim ukazovat, kolik dějů je navzájem propleteno v jednotlivých ekosystémech. Nezbytným předpokladem environmentální výchovy je její nabízející, ne vnucující, role. Je potřeba nabízet ekologické vzorce chování, ne odsuzovat. Všechny pozvat, ale nikoho nenutit. Vyhýbat se dnes velmi moderním frázím: ,,každý rozumný člověk musí pochopit”, ,,to je přece samozřejmé”, a pod. JAZYK Při každé setkání s veřejností se dostáváme k problému, jak sdělit naši zkušennost? Jak se podělit o naše poznatky a city? Velmi jednoduchá komunikace nastane, pokud potká ekolog ekloga. Jejich řeč bude jistě plná slovních obratů, kterým mnozí neporozumí. Ti mnozí jsou ale ti, o které by mělo v environmentální osvětě jít nejvíce. Jsou to ,,neekologové”, jsou to jinak smýšlející, s jiným žebříčkem hodnot. S těmi bych měl vést rozhovor. Pro tento účel musím velmi zvažovat jazyk. Jak vysvětlit prostému rybáři složité vědecké poznatky (např. problematiku biodiverzity). Jsem přesvědčen, že je nutno vyhledávat lidi, kteří dokáží přenést vědecké poznatky do podoby jakýchsi novodobých mýtů, do zasuté životní zkušenosti nás všech. Všimněme si jak osvěžujícím dojmem v přísně vědeckých přednáškách působí odtažení od vědeckého jazyka k symbolu, metafoře, přirovnání. Jak i prostý člověk takto pochopí složitou věc. Naopak, jak inspirující mohou být pro vědce výpovědi lidí spjatých každodenní dřinou s mořem, polem, přírodou atd. U ochrany přírody potřebujeme široce pochopitelnou řeč – vytvářejme nové mýty. VELMI NEJISTÝ PŘEVOZ Na závěr učiním z environmentálního vzdělávání a výchovy dospělých také mýtus. Skutečný mýtus, protože nemá jasného počátku a konce jako pohádka. Je také dotvořitelný vlastní fantazií. Ekologové by se neměli stavět do role vyvolených obránců přírody, role poučených, vědoucích, prozřivších, těch kteří mají právo a povinnost ukazovat ostatním jedinou správnou cestu. Ekologové by se však mohli stát převozníky rozbouřenou řekou, řekou plnou překážek a nástrah. Obraz převozníka je sice přirovnáním, ale přirovnáním braným nesmírně vážně. Převozníky ze břehů světa stále se prohlubujících globálních problémů do … kam? Kam vlastně? Vždyť převozník musí říci lidem, kam je veze! Ale ví to převozník? A dohodnou se dva převozníci? Neztratí svou energii v hádkách mezi sebou zatímco jejich vory se rozbijí o útesy? Jak se odrazit od břehu, když třpytky konzumní společnosti se zdají být bezbřehé, tolik svůdné a pohodlné. Naděje je v přemluvení k nasednutí, v přesvědčení, že skutečně stojí za to opustit svět, který udělal z přírody hmotu, z krajiny terén, z náměstí křižovatky a z architektury stavitelství (Karel Kosík). Nalodit se na plavbu hledačů. Stěží budeme hledat břeh porostlý pralesem. Stačilo by najít břeh, ve kterém by se terén proměňoval v krajinu, rozum v souladu s duší by zase začaly vnímat přirozenou závislost lidí na Přírodě, Zemi, Vesmíru. Tedy vnímat to, co asi v boji o přežití prožívali lidé z již zmíněných přírodních národů. Mohlo by se stát, že by převozník nechal zlomyslně všechny vědce, inženýry a ekonomy na umírajícím břehu. Mám pocit, že by pak posádky vorů měly o mnoho složitější plavbu k tomu svému, mlhavému, vysněnému, trvale udržitelnějšímu břehu. Navíc není vůbec jisté, zda by nejlepšími převozníky měli být právě ekologové. Michal Bartoš (prosinec 1998) Použitá literatura:

1. 1. Kosík Karel, Předpotopní úvahy, Torst, Praha 1997, 1., str. 258
2. 2. Kosík Karel, Století Markéty Samsové, Český spisovatel, Praha 1995, v.2., str. 208
3. 3. Jandourek Jan, Tomáš Halík. Ptal jsem se cest. Ro Portál, Praha 1997, v.1., str. 287
4. 4. Bělohradský Václav, Mezi světy a mezisvět Filosofické dialogy. Votobia, Praha 1997, v.1., str. 194

Velmi nejistý převoz… Přestože hlavní činností Střediska ekologické výchovy Sluňákov v Olomouci je environmentální vzdělávání a výchova dětí, snažíme se v rámci pravidelných Ekologických večerů a Ekologických dnů Olomouc i o vedení rozhovorů s dospělými jedinci. Rozhovory, které by nás měly vést k přemýšlení o světě, tedy filosofování, tedy zastavení se na rozcestí mnoha cest, z nichž vybrat tu pravou může být problém neřešitelný pro jednotlivce. A to i po usilovném myšlení a se snahou o maximální odpovědnost. V příspěvku v krátkých bodech shrnu o jaký dialog se s veřejností snažíme a k jakým pravidlům jsme se postupně dopracovali. Velmi nejistá pravidla:

• Kritika systému je vždy jednodušší, než vytvářet systém nový. V kritice systému se shodneme s větším počtem lidí než při utváření vizí, jak by měl být systém změněn k lepšímu. Stabilita vizí může vzrůst s větším počtem poznatků z mnoha oborů lidské činnosti. Při hledání vize se vyhýbejme pevně stanoveným a totálně pravdivým desaterům.
• Hledání cesty z jeskyně konzumerismu. Cesta ven nevede skrze vytvoření ideologie nové. Je třeba se chránit před možným fanatismem, např.: vzděláním (vzdělání není pouze studium sebraných spisů Jana Kellera a Hany Librové), smyslem pro humor (jak depresivně ne mě působily některé „přírodní meditace“ v kruhu blízkých) a schopností nepřehlédnout za hradbou idejí konkrétní živé lidi (třeba při protestech proti zneužití koní na bláhové dostihy nedbat na dotazy lidí co bude s koňmi, pokud nebudou tyto závody běhat – osobní zkušenost).
• Naslouchání jiným názorům je obohacující, dělání kompromisů je osvěžující, hledání hranice možného kompromisu je to úplně nejsložitější. „K sebepoznání nutně patří dobrá znalost jiného, teprve na tomto základě člověk může pochopit identitu vlastního prostředí, přijmout sebe sama tak, že se nepotřebuji jen polemicky obhajovat a druhého snižovat“ (Tomáš Halík).
• Lidé, kteří jsou s ekology v příkrém rozporu nejsou vždy lidé infantilní (či deprivanti).
• I někteří ekologové mohou proběhnou rozcestí, aniž by se zastavili a zamysleli nad tím, že cesta po které běží nemusí být nutně zlatá.
• Jsem přesvědčen, že přírodní národy nebyly k živým tvorům citlivější a k přírodě méně krutí a bezohlední. Pouze nedosáhli takových počtů a takových technických vymožeností, kterými vládneme my. Technika člověka nezotročí, může ho však zotročit technický rozum, který označí a odsoudí jakékoliv jiné uvažování jako nerozumné (K. Kosík). Naopak, pokud jsem přesvědčen, že svět je tak složitý, že jej nemůžeme technikou a rozumem ovládnout, jak si mohu myslet, že můj názor je správný a všechny ostatní mylné?
• Snažit se o vytváření až posvátného vztahu k přírodě jako k něčemu dokonalému (ne zdokonalitelnému, neb téměř vše je dnes zdokonalitelné, včetně lidí, když už nevíme jak se zdokonalit, nastupuje plastický chirurg). Přírodu a ducha brát jako hodnoty nezhodnotitelné. Filosof Karel Kosík říká: „Duch v duchovnosti a příroda v přirozenosti.“ Postupně ukazovat lidem, že v přírodě je ukryto neskutečné množství dějů, které jsou často akčnější než jejich neudržitelný shon. Snaha o nabízení ekologických vzorců chování, ne o jejich vnucování. Nabízet, neodsuzovat. Všichni jsou pozváni, ale nikdo není nucen. Vést lidi od předvádění k prožití. Při tom se vyhnout slovům jako: musíte pochopit (či klausovsky: „každý rozumný člověk musí pochopit“), to je přece samozřejmé, … – atd …

Ekologové by se neměli stavět do role proletářů přírody, role poučených, vědoucích, prozřivších, těch kteří mají právo a povinnost ukazovat ostatním jedinou správnou cestu. Ekologové by se však mohli stát převozníky rozbouřenou řekou, řekou plnou překážek a nástrah. Obraz převozníka je sice přirovnáním, ale přirovnáním braným nesmírně vážně. Převozníky ze břehů světa stále se prohlubujících globálních problémů a modly konzumerismu do … kam? Kam vlastně? Vždyť převozník musí říci lidem kam je veze ! Ale ví to převozník? A dohodnou se dva převozníci? Neztratí svou energii v hádkách mezi sebou zatímco jejich vory se rozbijí o útesy? Jak se odrazit od břehu, když konzumerismus se zdá bezbřehý a je tak svůdný a pohodlný. Naděje je v přemluvení k nasednutí, v přesvědčení, že skutečně stojí za to opustit svět který udělal z přírody hmotu, z krajiny terén, z náměstí křižovatky a z architektury stavitelství (K. Kosík). Nalodit se na plavbu hledačů. Těžko budeme hledat břeh porostlý pralesem. Stačilo by najít břeh, ve kterém by se terén proměnil zpátky na krajinu, rozum v souladu s duší by zase začali vnímat přirozenou závislost lidí na Přírodě, Zemi, Vesmíru. Tedy vnímat to co určitě v boji o přežití prožívali lidé z již zmíněných přírodních národů. Mohlo by se stát, že by převozník nechal zlomyslně všechny vědce, inženýry a ekonomy na umírajícím břehu. Mám pocit, že by pak posádky vorů měly o mnoho složitijší plavbu k tomu svému, mlhavému, vysněnému, trvale udržitelnějšímu břehu. Tento příspěvek je snadno zpochybnitelnou vizí, navíc při dnešním fungování světa zřejmě absolutně neúčinnou. Tož bojujme na barikádách, zátarasech, přivázaní jeden k druhému, se svou verzí světa v živoucích očích a s neposkvrněnou přírodou nad hlavami , neb této formy si patrně všimne náš nejkrásnější svět. Pouze všimne? (Olomouc 11.5. 1998 – psáno pro setkání lidí z oblasti env. výchovy) A ještě jeden závěr (připsaný po rozbíjení výkladů v Praze 16.5.1998): Převozník s dlažební kostkou v ruce je nesmyslný a pokřivený obraz. S rostoucím počtem vandalů a snad i anarchistů v ulicích přímo úměrně roste frekvence slova „ekologové“ v titulcích našich zcela svobodných médií. Toto slůvko, takto použito, trošku zapáchá kolektivní vinou. Rozbíjení výkladních skříní obchodů, které jsou spojovány s globalizací světa je jistě důsledkem radikálních názorů. Extrémní je ovšem i to, jak málo naše politická scéna a sdělovací prostředky věnují pozornost globalizaci, problému sever – jih, klimatickým změnám, atd. Když jsou tyto problémy bagatelizovány (např. vyjádřeními o šlehačce na dortu), když je lidem podsouváno, že naším životním a prvotním zájmem je vstup do EU a NATO, tak tato neochota politiků dohlédnout za rámec svého čtyřletého volebního období radikalizuje mladé lidi, kteří svět vnímají jinak. Podruhé a naposledy k fenoménu Václav Klaus. Ve svém článku o demagogii ministra životního prostředí Martina Bursíka v Lidových novinách mu vadí, že Bursík zklamal v televizní besedě o Temelínu jeho očekávání, protože nebyl zaníceným bojovníkem s nádechem náboženského (komunistického) svitu v očích. On byl prý ještě horší, předváděl se v nejextrémější podobě, nemocný dnešní dobou, bezohledný, arogantní, neposlouchající druhé, naprosto nedostatečně vybaven zodpovědností politika a neznající všechny souvislosti. V tomto výkladu má Martin Bursík podobu nebezpečného ďábla. Ďábla, který veřejnost poměrně klidně a věcně informuje o skutečnosti, že stát nemá od roku 1989 zpracovánu energetickou koncepci. Pamatuji se ještě na exministrovy obhajoby svého skutečně „extrémního“ ministra Bendy. Tak to dopadá, když ideologie zamlží rozum. Dlažební kostky ve výkladech, bohužel také v myslích a slovech. Článek Václava Klauze končí zvoláním: „Chraň nás Bůh před generací Bursíků, Grossů a Lobkowiczů. Dovolím si doplnit: Chraň nás Bůh před lidmi, kteří jsou nutkavě přesvědčeni, že všechno vidí ve všech souvislostech, chraň nás Bůh před zlobou v nás. Ponechme dlažební kostky historickým dlažbám, … tam patří. Olomouc 19.5.1998 Michal Bartoš (s využitím myšlenek z knih filosofů Karla Kosíka a Václava Bělohradského a teologa Tomáše Halíka) Psáno pro: – Internetovou stránku MŽP ČR – Aleše Máchala z Lipky – Časopis Sedmá generace, Lidové noviny a další sdělovací prostředky.

Úřady spravují věci veřejné. V občanské demokratické společnosti to není možné bez co nejširšího podílu veřejnosti na procesech rozhodování. Získávání zájmu lidí o problémy míst, kde žijí, pracují a odpočívají, jejich informovanost a poznání je hlavním účelem profesionálně prováděného styku s veřejností. Environmentální výchova je prostředníkem mezi úředníky a širokou veřejností, vtahuje občany do aktivního a promyšleného řešení problému a zmenšuje přirozený odmítavý vztah lidí k institucím. Bez konzultací s místními komunitami, hrozí vážné nebezpečí, že jakékoliv projekty na vylepšení sídel (většinou finančně náročné) skončí nezdarem. EV má význam pouze tehdy, když je založená na jasné a přesvědčivé koncepci, je soustavná a zabezpečená základními finančními prostředky. Každý občan má podle zákona č.17/1992 Sb. právo na pravdivé a přiměřené informace o stavu a vývoji ŽP, příčinách a důsledcích tohoto stavu, na informace o připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu ŽP a na informace o opatřeních, které orgány odpovědné za ochranu ŽP podnikají při předcházení nebo nápravě poškození ŽP. Toto právo může jedinec uplatnit mimo jiné i u obce. Obecní úřad by měl využívat všechny dostupné prostředky k oznamování důležitých skutečností ve vztahu k ŽP na území obce. Významnou pomoc mohou sehrát zájmové organizace, které může obec sama zakládat (zák. č. 410/92 Sb., par. 14). EV je významným preventivním nástrojem s pozitivní funkcí (nejde o sankce) v dlouhodobém výhledu a z hlediska náročnosti na finanční zajištění jde o činnost vysoce efektivní. Samospásnému kouzlu tvrdých postihů při řešení ekologických škod dnes podléhá mnoho lidí. Okamžitý efekt postihu je však záležitostí krátkodobou. Sebelepší zákon nemůže vytvořit vztah k chráněnému, snad jen vynucený. Každý zákon vyžaduje kontrolu a oblast ŽP je tak široká, že by vyžadovala nepředstavitelný počet kontrolorů. Globálně pojatá ekologická výchova je významnou složkou preventivních opatření proti kriminalitě, vandalismu, drogové závislosti, nezdravému životnímu stylu a dalším negativním doprovodným jevům moderní společnosti. Vede k pochopení rozsahu, hloubky a naléhavosti problémů ohrožujících člověka a prostředí ve kterém žije, včetně sociálních, zdravotních, ekonomických a jiných souvislostí a důsledků. Poskytuje informace o jednom z celosvětově uznávaných nejpalčivějších problémů lidstva, který má vliv na život každého člověka a nazývá se globální světovou krizí. Tato krize je však vyvolaná způsobem jednání lidí i v těch nejmenších obcích. Umožňuje provádět potřebné cílené kampaně zaměřené na zlepšení ŽP, které nejsou proveditelné bez spolupráce s veřejností (zavádění systému separovaného sběru odpadů, vztah k čistotě města a zeleni apod.). Informuje veřejnost o práci odboru ŽP a ÚmO. Je pravidlem, že řada kladných aktivit prováděných pracovníky úřadu se nedostane na veřejnost a to je velká škoda pro utváření mínění lidí o své radnici. Zvláště viditelné je to v případě různých studií, které mají vztah ke koncepci rozvoje města. V roce 1997 se vybraní pracovníci ÚmO a Rada města Olomouce podíleli na projektu společnosti AC Develop “Vize města, Program rozvoje, Město Olomouc”. Projekt byl založen na rozsáhlém výzkumu v terénu (podniky a občané města). Mezi prioritami, které se přímo týkají práce SEV se objevily: na prvním místě komplexní program nakládání s odpady (případná veřejná kampaň), na druhém místě efektivní a účinná propagace města, na sedmém místě spolupráce s veřejností rozvinuta. Dle uvedeného je Středisko ekologické výchovy velice progresivní částí ÚmO. Je jasné, že i při komplexně a soustavně prováděné činnosti nelze nikdy dosáhnout ideálního stavu. I občan musí mít zájem vyhledávat poskytované informace. Přesto aktivita při vzájemném pokoušení se o dialog musí být aktivita na straně úřadů

Vojnárův film Cesta pustým lesem vede odnikud nikam. Producentovi Čestmíru Kopeckému se film Cesta pustým lesem líbí – logicky, jinak by do něj přece nevložil peníze. Dodává-li však, že se mu líbí především „jinakost“ téhle černobílé balady, dělá hranému debutu Ivana Vojnára dost nešikovného obhájce. Odlišnost přece ještě neznamená nutně kvalitu, může jít také o tvůrčí „schválnost“, o umělecký či klukovský truc vůči všem pravidlům, konvencím i divákovi. A tenhle konkrétní vzdor stál rozhodnutím rady státního fondu kinematografie daňové poplatníky devět milionů korun. I když není zrovna fér zmiňovat v recenzi peníze, v Cestě pustým lesem sehrály podstatnou úlohu: dvě třetiny celé částky totiž dostal původní projekt na základě Arsenjevova scénáře – ale sotva kdo už dnes posoudí, kolik z vysoce oceněného textu v hotovém filmu zůstalo. Podle nespokojeného scenáristy jen minimum, to však diváka zajímat nemusí. Ten si ve vstupence zaplatil Cestu pustým lesem vlastně podruhé – a dostal ambiciózní „jinakost“, ve skutečnosti nic než černobílou náladu, bludiště (výtvarně čistých) obrazů, polovičatých „neuhratelných“ hrdinů a sotva nahozených vztahů. Tak horké to navíc není ani s kýženou „jinakostí“ – vždyť unavených mužů utíkajících před civilizací do náruče přírody už nadělila soudobá tvorba nespočet, počínaje Tycovými Žiletkami a konče chystanou lahůdkou americké nezávislé scény Život v sedmém nebi. Proč utíká do šumavských hor a lesů zubní lékař ztvárněný Václavem koubkem, není ovšem jasné. Ve vnitřním monologu si buď mumlá pod vousy literární větičky „jak se vyrovnám se zdejším podnebím“, nebo si mile brouká „já už jinej nebudu, světu dělám ostudu“ – dojemný patron na zasněžených pláních, tiše přihlížející okolním, stejně matným osudům svérázně, ba folklorně stylizovaných figurek mlčenlivého bezčasí. Malé „velké“ tragédie zapadlé osady, například vyobcování domnělé zlodějky a pak toulky skutečného „lupiče“ farářových krajek, který se uchyluje do korun stromů jako novodobý Mauglí, působí jako nekonečná ouvertura k „opravdovému“ filmu. A ten začne – jenže hned i skončí „zrnícím“ obrazem z fronty první světové války, která účelově rozetne i motiv milostného trojúhelníku. „Šel, nikam nedošel“ – tak zní jedna z distribučních charakteristik Cesty pustým lesem. Naneštěstí se vztahuje i k Vojnárovu počínání: poctivému, nezáludnému, prostému jakýchkoliv kalkulů, ale zkrátka nepovedenému. Filmař může záměrně rezignovat na příběh, dokonce i na herectví – Vojnárovi hrdinové tu jen „existují“ v rolích bezmocných mravenečků pod závějemi-, ale musí k tomu mít lepší důvod než pouhou „jinakost“. Půldruhé hodiny silné atmosféry pro atmosféru, pomalý sled vánic a tání, pitek a bruslení bez dráždivého tajemství a bez plnokrevné postavy, s níž by se divák ochotně probíjel napříč meditací, to je Cesta pustým lesem, cesta odnikud nikam dlážděná dobrými úmysly. Mirka Spáčilová Cesta pustým lesem (ČR 1997), Námět Ivan Arsenjev, scénář Ivan Arsenjev, Ivan Vojnár, Jiří Soukup a Jaroslava Rösslerová, režie Ivan Vojnár, hrají Václav Koubek, Pavel Landovský, Jana Dolanská, Eliška Sirová a další. Distribuce Bontonfilm, 86 minut. Všechny cesty nevedou do Říma, zabloudit se dá i v pustém lese. O nejhorším českém filmu roku 1977 je zřejmě podle ohlasu kritiků rozhodnuto. Pokud se kritické sudičky nemýlí, v náručí plyšového zvířátka se octne film o cestě odnikud nikam Ivana Vojnára Cesta pustým lesem. Kritika Mirky Spáčilové v MF DNES dokonce doběhla po výřečné dálnici tak daleko, že upozorňuje diváky, kolik tento film stál daňové poplatníky. Nejsem kritik ani znalec filmové tvorby, jsem divák, daňový poplatník a film se mi velmi líbil. Dozvěděl jsem se v novinách, že hrdinové filmu v něm jen „existují“ v rolích bezmocných mravenečků pod závějemi sněhu. A my lidé přece nejsme mravenečkové, natož pod něčím tak matným jako je mokrá bílá peřina. My jsme přece lvové. Šťastní, strádající, trpící, rozervaní – ale vždy lvové. Možná to Ivan Vojnár ani nezamýšlel, ale film na mě mocně působí právě tím, že se v něm jakoby v hlavní roli objevuje „pomalý sled vánic a tání“. Domnívám se, že film není jen dalším (navíc zcela nepovedeným) pokusem o popis útěku unaveného muže před civilizací do náruče přírody. Film mi vyprávěl „jen“ o přírodě samé, o přírodě nepoznatelné, nesrozumitelné, mocné. To je asi stěží zachytitelné pro někoho, kdo strávil pracovně většinu života v setmělých sálech kin a při diskusích o mámivé moci filmového plátna. Jako kdyby v případě pustého lesa kritici bohapustě opisovali jeden od druhého. Téměř všichni upozorňují, že ani tvůrci film sebevědomě nechválí (jak je to dnes možné?). Je však těžké vyjádřit něco, co člověka přesahuje. Při sledování filmu mi skutečně nevadilo, že nevím, proč se zubní lékař na Šumavu dostal, dokonce ani to, že si něco mumlá. Neměl jsem ani čas si uvědomit, jak málo jsou herecké výkony plnokrevné a neschopné strhnout vnímavého diváka. Strhla mě však představa, kolik z nás po světě bloudí a hledá. Asi jsem naivně a hloupě podlehl vykalkulované dojemnosti křupajícího sněhu, světlu nezachytitelnému mezi prsty, šumění vody, zvukům lesa. Skryté upozornění na možnou ztrátu schopnosti uctivého vnímání přírodních živlů může být jasnější zprávou o konci světa, než se o tomtéž snaží vypovědět daleko okatěji pojaté filmy. Je mi záhadou, čím „Cesta“ tolik irituje odbornou kritiku a asi i diváky. Tak mocné a prozatím jednohlasné odmítnutí uměleckého díla v naší postmoderní době, kdy ani klozet v galerii nikoho nevzruší? Je to tím, že film nemá žádného hrdinu, nemá spád, lidé v něm jednají divně nebo vůbec, film je zcela prostý děje – jako by tedy postrádal rozum, byl o ničem, působil destrukčně na naši zažitou kulturu? Navíc podobných destrukcí už bylo. A zdařilejších. Mně se naopak zdálo, že Vojnárův film je přirozený. Mám pocit, že je blízký přírodě. Mnohem blížeji než strhující twistry a neuvěřitelně reální dinosauři, kteří rachotí a pobíhají v jiných technicky dokonalých filmech úplně o ničem. Přál bych Cestě pustým lesem alespoň jeden pozitivní ohlas kritiků, proti kterým vůbec nic nemám a jejich úvahy čtu rád (včetně těch od paní Spáčilové). Ivanu Vojnárovi přeji chuť k natočení dalšího hraného filmu a hledání čehosi, co je obsaženo v krajinách s ohněm i bez ohně. Pokud mě vyslyší, budu netrpělivě a rád kupovat další lístek do kina. Mirce Spáčilové potom přeji tuho zimu, aby si mohla konečně dráždivě tajemně zabruslit, když už si to ve filmu neužila. Jo, a díky všem lidem, kteří dláždí svoje cesty životem dobrými úmysly. Michal Bartoš Obojí MF DNES 1997

Na počátku byla … nabídka nizozemské nadace Milieukontakt Oost Europa pro zájemce z České a Slovenské republiky na týdenní studijní pobyt v Nizozemí, jehož náplní bude ekologická výchova. V roce 1989 se čtyři nizozemské ochranářské organizace dohodly na založení nadace, jejímž cílem by byla podpora spolupráce mezi nevládním hnutím v Nizozemí a v centrální a východní Evropě. Po prvních kontaktech s Polskem a Maďarskem se po zhroucení komunistického bloku dostalo i na další země, včetně České a Slovenské republiky. Na činnost nadace přispívá převážně nizozemské ministerstvo životního prostředí. Finanční prostředky jsou věnovány na podporu projektů ve spolupracujících státech, překladatelskou a publikační činnost, cestovní výdaje a pořádání společných setkání, na kterých dochází k přímé výměně názorů a zkušeností. Je velmi sympatické, že finanční pomoc je pouze doplňkem k výrazné pomoci servisní a informační. Týdenní studijní pobyt pro učitele, vychovatele, pracovníky státní správy a nevládních organizací byl pouze jedním z mnoha projektů, kterým se nadace věnuje. V sobotu 12. 6. 1993 jsme po dlouhé cestě zastavili před úhlednými domky v Oosterbeeku nedaleko Arnhemu. Přivítala nás energická žena s nervózními ústními koutky a uklidňujícíma bystrýma očima, která propukala v krátký nečekaný smích, Marquerite Sweers. Marquerite, podobně jako mnoho dalších nepracujících žen v Nizozemí, se aktivně podílí na práci dobrovolných organizací. Procento pracujících žen je v Nizozemí v evropském měřítku velmi nízké – 39,7%. Marquerite si přivydělává fotografováním. Pro nás připravila báječný nabitý týdenní program o ekologické výchově. Krátkodobost pobytu a jeho programová pestrost mi nedovoluje utvořit ucelené a vyčerpávající vyprávění, ale doufám, že čtenáře zaujmou i krátké střípkovité pohledy do země větrných mlýnů, sýrů a tulipánů. Po týdnu bych dodal, že Nizozemí je jedna veliká vesnice plná krav a úředníků. Krajina Krajina za okny stařičké karosy se výrazně liší od té naší. Nekonečné roviny se svěžími loukami, poli a alejemi stromů, prošpikované linkami kanálů, průplavů a hrází. Nizozemské království s 15 miliony obyvatel na rozloze pouhých 41 160 km2 je jednou z nejhustěji osídlených zemí na světě (446 lidí na km2), což se na první pohled projevuje bezprostředně na sebe navazujícími vesnicemi a městy a hustou sítí silnic a výtečně fungujících železnic. Rozloha doznává určitých změn díky mohutné erozní činnosti moře a činnosti člověka zaměřené proti ní. Vzduch v zemi mezi oceánem a nebem je nasycen vodními parami, což má vliv na časté změny zabarvení oblohy. Přemýšlím, zda se neuvěřitelná barevnost obrazů výjimečného holandského umělce Vincenta van Gogha objevila na jeho plátnech pouze vlivem setkání s barevným světem impresionistů v Paříži, nebo zda toto setkání pouze probudilo hluboké prožitky z krajiny malířova mládí. Odstup století již vymazal z krajiny žence a rozsévače, ale v případě holandských černobílých a červenobílých krav vypadají louky po staletí stejně. Kdykoli se zastavíte na cestách mimo město a podíváte se kterýmkoliv směrem, vidíte nějaký pasoucí se dobytek. Krávy jsou všude, v každou denní hodinu, a přežvykujíce trpělivě snášejí cvakání spouští turistických fotoaparátů. Zdomácnělé pojmenování „frízy“ svědčí o tom, že mají původ na severu země v jedné ze 13 nizozemských provincií – Friesland. Marquarite nám řekla: “ Když je cizinec u nás poprvé, určitě si všimne naší ploché, umělé krajiny. Všechno se možná zdá pod kontrolou, možná přeorganizované, možná nudné, ale určitě ne znepokojující. Věci vyhlížejí čistě, jsou pěkně natřené, veselé, barevné, obklopené květinami. Ale neustále se snižující kvalita přírodního prostředí je nápadná a zřetelná.“ Města Karel Čapek napsal ve svých Obrázcích z Holandska, že „první čistě holandský dojem jsou cihly. A okna. A hlavně velocipedy… zelený kraj a v něm domečky z drobných, bíle spárovaných cihel, domečky s velkými jasnými okny a zelený kraj s cestami z cihel, po kterých si to tiše hasí velocipedy od jednoho červeného domečku k druhému, a ty domečky jsou krom z červených cihel udělány hlavně z oken, ze samých oken čistých a velikých a bíle rámovaných.“ Tak to platí, jen v oknech se objevuje stále více záclon a závěsů. Ale i tak jsme často viděli přes nezakrytá prostorná okna nejen do přepychově zařízených bytů, i s jejich jakoby loutkově neskutečnými majiteli, ale skrze další okno i zahrádku za domem, která byla upravena stejně pečlivě jako pozemek před vchodem. Na vznik tohoto podivného zvyku je mnoho názorů. Jedni říkají, že pochází z doby španělského útlaku, kdy krvavý vévoda z Alby dal pokyn k zákazu zakrývání oken, aby španělští vojáci mohli nahlížet do bytů a domů a kontrolovat pořádek v zemi. Jiní tvrdí, že důvodem je přirozená lidská chlubivost. Nebo je to touha otevřít svůj dům okolnímu světu a vzájemné lidské soudržnosti? Mírné holandské klima nenutí lidi, aby se malými okny a závěsy chránili před velkými výkyvy teplot. Snad nejsympatičtěji mi zní názor, že jde o důsledek tradičního estetického cítění, protože propojení bytu s okolním prostředím patřilo odjakživa k holandské krajině. Majitelé domů světu ukazují nejen vkusně zařízené interiéry, ale i okrasné zahrady s nepřebernou směsicí bylin, keřů a stromů různého stáří, původu a zahradnické úpravy. Naše typické zeleninové záhonky jsou naprostou výjimkou. Ve městech nespatříte naše stresující panelová sídliště se zadupanou nadějí na normální dětskou hru. Ve vesnicích zase chybějí třígenerační nedobytné hrady obehnané prostornými dvory a zahradami. Vše působí velmi účelně, skromně. Domky jsou ponořené do bujné zeleně s ulicemi a drobnými náměstíčky, které vyvolávají pocit překrásné rodinné idylky. Je pamatováno na společenský život sousedů i na možnost osamělých chvilek klidu. Trávníky jsou jako mech a udržovány tak, že vyšlapat do nich cestičku je nadlidský problém. V centrech měst s objevují i vícepatrové domy. Na rušných obchodních ulicích se trošku vytrácí pocit úzkostlivé čistotnosti místních obyvatel, ale vše úspěšně skrývají před zraky turistů čilé čety uklízečů, které často a pravidelně vyrážejí do ulic. Před branami domů se občas objevují věci, které jejich majitelé považují za nepotřebné pro svoji domácnost a na tyto dny netrpělivě čekají ti, jež si jsou z těchto vyřazených kusů nábytku, koberců a všeho možného schopni zařídit byt. Co okamžitě zapůsobí na každého návštěvníka, je vysoký počet kol na ulicích. Nizozemských 11 949 000 jízdních kol výrazně převyšuje počet automobilů, kterých je 5 600 000. Horské kolo jsem na ulici nespatřil. Důvodem je zřejmě fakt, že nejvyšší „hora“ Nizozemí má neuvěřitelných 321 metrů nad hladinou moře. Kolová hemžení však stojí za to a v dobách, kdy začíná a končí pracovní doba, dochází k bicyklovým kolapsům. Po četných a pohodlných cyklistických steskách proudí kola různých barev, malá i velká, nová i stará, po jednom, po dvou i po skupinách, zpravidla tiše a velmi rychle. Rodilý Čech, zvyklý na poměry v našich městech, by měl být varován před těmito neslyšnými šípy, zvláště, když si z nedostatku zkušeností často zamění cyklistickou stezku za chodník a tak jsou kola vážnějším ohrožením pro jeho zdraví než automobily.Cyklisté si naštěstí často pobrukují nejnovější hity, hvízdají, povídají a své miláčky svírají obouruč, jednoruč a někdy se slastně protahují s oběma rukama složenýma za zády. Sláva pohybu vlastní silou! V domácnostech mnoha rodin je samozřejmostí kout se šatníkem a dalšími potřebami pro tuto ušlechtilou zálibu. Stejně tak vždy nalezneme místo určené pro separovaný sběr odpadů. Vyvrcholením je městy projíždějící nákladní auto, na jehož korbě dva usměvaví snědí mládenci stepují v rytmu reprodukované hudby vybírají od lidí baterie, prášky a různé jiné jedy, kterými si člověk zpříjemňuje svůj fádní život, a přitom ještě stihnou povykovat po okolojdoucích slečnách. Hnůj a další skrytí vetřelci Nizozemský gulden je vedle německé marky jednou z nejstabilnějších měn v Evropě. Nizozemí je bohatou zemí s pohodlným životem. Ponechejme stranou otázku, jakou měrou se o to přičinili svým umem sami Holanďané a do jaké míry je to umožněno přežívajícími ekonomickými koloniálními vztahy, jejichž projevem je chudoba, hlad a smrt na velkých částech světa. Životní styl zaměřený na konzum s sebou přináší stále větší problémy pro kvalitu životního prostředí a o mnohých z nich se zmiňuje i náš předčasně zesnulý první český ekologický novinář a spisovatel Josef Velek ve svém překrásném cestopisu „Od polderů k Ardenám“. Jeho slova potvrdili i mnozí Holanďané, se kterými jsme se setkali. Ekonomika v zemi tulipánů vzkvétá do značné míry i díky intenzivní zemědělské výrobě a významnému exportu květin, sýrů a cibule. Kdo z nadšených turistů, kteří si zálibně prohlížejí malebné obrázky pasoucího se skotu, si uvědomí, že na rozloze jako má Morava lze napočítat 13 196 000 prasat a 5 057 000 krav? Nadprodukce hnoje je úžasná a úžasné jsou i problémy s jeho likvidací. Moderní zemědělští farmáři v dávkách použitých umělých hnojiv a chemických prostředků výrazně porážejí naše ,v tom směru proklínané, kolektivní zemědělce. Snad jen kvalita těchto látek je lepší, než byla donedávna u nás. Důkladné závlahové systémy paradoxně vysoušejí krajinu plnou kanálů a půdu, jejíž 27 % leží pod hladinou moře. Problém z tohoto hlediska zvyšují řeky, které poblíž svého zaústění musejí krajinou protékat nad její úrovní v uměle navršených korytech. Přestože Holanďané získali na poldrech desítky tisíc hektarů nové půdy, snížila se její rozloha od roku 1950 o 17%m tedy o více jak 300 000 ha. Most přes řeku aut Název Holandsko pochází ze staroholandského „hotland“ což znamená „lesnatázemě“. Původní lesy byly vykáceny na stavbu mohutných lodních flotil, kterými byl podmaňován nově objevovaný svět a hájena nezávislost před nenáviděnými španělskými Habsburky. Dnes je lesy pokryto pouhých 8% rozlohy státu, což je méně, než zabírají silnice a vodní kanály. V dlouhodobých plánech se objevují snahy o zdvojnásobení rozlohy pokryté lesy, ty ale narážejí na nesouhlas a velkou politickou moc zemědělců. Obrovské protesty ochránců přírody vyvolala stavba čtyřproudové silnice přes nejrozsáhlejší komplex lesů. Nátlak vyústil ve výstavbu dvou nadzemních přechodů pro zvěř, které umožňují i nadále zachovat kontakt mezi živými světy po obou stranách dopravního tahu. Obrovské betonové oblouky nad silnicí zespodu vypadají jako mimoúrovňové křížení dálnic. Když se však po svahu vyškrábete tak, abyste těleso uviděli shora, přes plot nám zavoní rostlinstvo vysazené na hrubé vrstvě hlíny, která pokrývá masu betonu. Čekal jsem chvíli s napětím, zda nespatříme nějaký pohyb jako důkaz čilého dopravního ruchu na podivné zvířecí kolonádě. Bohužel, sledováni byli pouze ptáci, kterým byl most úplně ukradený. Vědecké práce biologů prý však dokazují, že k migraci zvěře mezi oběma částmi lesa dochází. Groep Lorelei Dalšími odvětvími, která významně přispívají do napěchované státní pokladny, jsou rybářství, transport a distribuce zboží, chemický průmysl a světoznámý koncern Philips s centrem v Eindhovenu. Stinnou stránkou rozvinutého průmyslu jsou opět škody na životním prostředí. V Nizozemí vzniká více než 930 tisíc tun chemických odpadů za rok. Jan Boom byl vousatý chemik, který měl plné zuby toho, že voda v Rýně mu začíná čím dál více připomínat obsahy zkumavek na jeho pracovišti. Zorganizoval expedici s názvem Skupina Lorelei. Mezinárodní skupina cyklistů si udělala výlet od pramene řeky až po její ústí a s pomocí pojízdné doprovodné laboratoře pilně odebírala vzorky vody po celé délce toku a ihned pořizovala jejich biologicko – chemické rozbory. Protokoly nikam nezakládali, ale hned s jejich zarážejícími výsledky seznamovali veřejnost na společných mítincích a tiskových besedách. Bylo zjištěno, že škodlivé látky nalezené v tělech uhynulých tuleňů z moře v blízkosti ústí Rýna se nápadně podobají složení látek, které jsou vypouštěny do říčního toku z továren na jeho březích. Město Rotterdam, které si dlouho naříkalo na vodu v Rýně, se ukázalo jako největší znečišťovatel toku. Potápěči z expedice prokázali, že tam, kde se říční tok zvolnil, se ukládá říční materiál, a v bahně objevili výrazně vyšší koncentrace těžkých kovů, než by bylo normální. Stejné kovy se potom k překvapení objevily v zemědělských produktech vypěstované na půdě pohnojené kaly z Rýna. Výsledek? Mezinárodní pře, kdo je více vinen za těžké vodní choroby, za ovlivnění plodů v tělech matek, vyrážky, alergie a zvýšený výskyt rakoviny. Jindy se veřejnost dozvěděla, že firma Uniser Holding zřídila poblíž Rotterdamu stanici na likvidaci chemických odpadů, ale bohužel nakoupila o polovinu více materiálu než byla schopna kapacitně zvládnout, a tak 730 tisíc tun jedovatých látek sebraných po celé západní Evropě skončilo na veřejných skládkách a mořském dně. Zničily se zásoby pitné vody, došlo k úhynům tuleňů. Pět představitelů společnosti skončilo za mřížemi. Luud Schimmelpennink – Provos: Bílý plán a Witkar Luud Schimmelpennik byl šikovný řečník v amsterodamské městské radě, designér a mluvčí hnutí provos, které se zrodilo v Nizozemí v 60. letech jako výsledek společenských revolt a myšlenek Thoreaua, Kerouaca, Ginsberga, Gary Snydera, beatníků a hippies. Velmi úspěšní ve volební kampani byli provos s tzv. „bílým plánem“, který počítal s desítkami tisíc bíle natřených kol, která by byla volně přístupná veřejnosti na významných městských uzlech a měla by zcela vytlačit auta z centra města. Dopravní policisté odění do bílého hávu měli s úsměvem řídit provoz cyklistů a chodců a dětem rozdávat čerstvá voňavá jablka. S plánem bylo spojeno i povolení volného pohybu mládeže v do té doby přísně střežené zelené oáze města, Vohdelově parku. V parku měla být vytavena spousta velmi levných zařízení, které potřebovala mládež pro svůj život. Území se tehdy stalo rájem hippies. Nadšení však dlouho nevydrželo. Kola byla rozkradena a park se změnil v útočiště volné lásky a feťáckých komun. Aktivní radní však přispěchal s novým plánem v bílých deskách. Tentokrát se veřejnost v Amsterdamu představilo 175 bíle natřených drobných elektromobilů, shromážděných ve 25 centrálních stanicích po celém městě. Autíčka byla nazvána witkary a své těžké akumulátory dobíjela v nabíjecích traverzách. Dosahovala rychlosti kolem 35 kilometrů za hodinu. Kdo chtěl auto použít, zakoupil si magnetický štítek a město bylo jeho, bez hluku a zápachu. Ani tento plán však nedopadl dobře. Witkary byly po mnoha finančních a organizačních problémech a nezájmu veřejnosti rozprodány za směšnou cenu občanům. Vytratily se z ulic, a tak byl pohřben jeden velký ekologický sen. Květinkoví lidé se v očích veřejnosti stali synonymem flákačů, špinavců a chuligánů. Z revoltujících hippies vzešli pobledlí yuppies. Dnes paradoxně brázdí ulice měst členové part zlaté mládeže, jejichž životní filozofií jsou prachy, rychlé auto, módní hadry a pěkná „buchta“. Sladký život bez starostí. Nazývají se yuppies. Jejich vyznavačů přibývá zrovna tak jako členů ekologických hnutí. Země vyrvaná moři Již někdy ve třináctém století Holanďané vystavěli podkovovitou hráz vybíhající do moře. Z uzavřeného prostoru namáhavě odčerpali vodu, a tak získali půdu, které říkali polder. To, co na jedné straně získali, jim na druhé straně vzalo svou mohutnou erozní činností moře. „Bůh stvořil svět, ale Holanďané vytvořili Nizozemí.“ Vytvořili si zemi z písku, rašeliny a náplavů řek a moří. Stále však do ní s nepříjemnou pravidelností vnikal vodní živel, ukusoval pevninu, ničil obydlí a bral si lidské životy. Holanďané do svého boje s vodou zapojili i světoznámé větrné mlýny, které sehrály důležitou roli při vysoušení půdy. Téměř zázračné se zdá získání 230 000 hektarů orné půdy v místě příbřežního mělkého moře s podobou zálivu – Zuiderzee. To bylo od oceánu odděleno 30 kilometrů dlouhou a 25 metrů širokou hrází Afsluitdijk. Z části moře se stalo jezero, nizozemské pobřeží se zkrátilo o 300 km, ale země získala novou půdu v podobě 12. provincie. Jezero Ijsselmeer bylo totiž na velkých částech vysušeno a na nově dobytém území postaveny nová města a farmy. Tak skončila série katastrof, z nichž největší se odehrála 14. prosince 1287, kdy valící se voda protrhla hráze a ve vodním živlu zahynulo 50 000 osob. Plán Delta Mořské záplavy pokračovaly na jihu země. Rozbouřený oceán 1. února 1953 protrhl na 67 místech hráze a v některých místech se dokonce přeléval ve čtyřmetrové výšce přes jejich vrchol. O život přišlo 1 835 lidí. 60 000 obyvatel muselo opustit své domovy a utonulo asi 10 000 kusů dobytka. Otřesné filmové dokumenty obletěly celý svět. Staří lidé, kteří přišli o všechen majetek, byli odváženi ze svých zatopených příbytků a na své smutné pouti potkávali lodě přivážející do postižených míst potraviny a rakve. Voda zaplavila jednu desetinu rozlohy státu. V jedné staré holandské písni se zpívá: „Oh Bože, proč jsi jen dopustil protržení hrází, proč Tvoje voda stoupá, slaná voda, hořká jako smrt.“ Na obranu lidských životů vyrukovali technici a předložili plán Delta, který počítal s přehrazením všech holandských říčních delt na jihu tak, aby moře nemohlo nadále pronikat říčními koryty hluboko do vnitrozemí. Ochránci přírody upozorňovali na jedinečný přírodní svět v oblastech, kde dochází k promíšení sladké říční vody se slanou vodou moře. V těchto tzv. brakických vodních ekosystémech se vytváří ojedinělý biologický s typickými zástupci živočichů a rostlin. Spory vyřešilo samo moře, když jednou opět pohrozilo záplavami. Plán Delta byl odstartován. Holandsko bylo obklopeno hrázemi. Když měla být postavena poslední, v říční deltě Oosterschelde, znovu se objevily spory o její potřebnosti a užitečnosti. Na nátlak veřejnosti byla utvořena zvláštní vládní komise, která vzala v úvahu názoru obou stran, uznala, že by výstavbou vodního díla došlo k likvidaci území s důležitými ekologickými funkcemi, ale zároveň zjistila, že ochránci navrhované zúžení ústí delty a volné propojení Oosterchelde s mořem by nesnížilo riziko vzedmutí vody. Po podrobných biologických průzkumech a dlouhých jednáních byl nalezen kompromis. V ústí řeky byla vybudována průtočná přehrada s protipovodňovými zábranami a otevřenými vodními vraty, které bylo možno spustit v případě nouze na železobetonových pilířích dolů. Podmínky pro život v deltě zůstaly nezměněné. Říkalo se, že spor vyhrály ústřice. Tento jediný příklad z mnoha dalších ukazuje typický rys holandské společnosti. Každý zásah do přírodního prostředí prochází dlouhodobou diskusí odborníků, ale přitom je zajištěna značná účast veřejnosti na rozhodovacím procesu. Odpadají tak často nesmyslné argumenty o špatné spolupráci mezi techniky a ochránci přírody, které jsou typické pro naše součastné dění. Ztracený čas na diskusích je vyvážen spokojeností většiny zúčastněných s kompromisním řešením. Boří se tím apatie občanů k životu za hranicemi jejich rodin. Lidé mají pocit, že kdosi nahoře má zájem o jejich názory, což vede v budoucnosti k větší účasti na společenském životě. Veřejný tlak například přispěl vládnímu odmítnutí výstavby kanálu přes přírodně zajímavé území Dollard, přestože kanál měl podle studií jednoznačně přispět hospodářskému rozkvětu oblastí, kterými procházel. Byla dokonce demontována a zasypána již před devíti lety vybudovaná propusť pro potřeby vodní cesty za 26 milionů guldenů. Small is beautiful Na přelomu devatenáctého a dvacátého vyšly do amsterodamských ulic ženy, které nezvykle potřásaly hlavami. Tímto nevšedním chováním chtěly kolemjdoucí upozornit na nádheru svých klobouků ozdobených rajčím peřím. Tato maličkost vedla k tomu, že se pár romantických blouznivců, kteří do té doby osamoceně procházeli krajinou s dalekohledy, naštvalo, a založili první organizované hnutí na ochranu přírody. K velkému a téměř nekontrolovatelnému rozvoji ekologických organizací však došlo až po druhé světové válce. Ekologická hnutí o sobě dala silně vědět v sociálních revoltách mládeže v šedesátých letech. V roce 1962 poprvé vychází působivá kniha Rachel Carsonové „Mlčící jaro“ o dopadech lidského chování na přírodu. Kniha měla velký ohlas. Průnik do smýšlení mnoha lidí zaznamenala i dodnes diskutovaná první zpráva Římského kolektivu pod vedením Dennise Meadowse s názvem „Limity růstu“ a na systémovém modelu v ní bylo prokazováno, že pokud bude pokračovat dosavadní vývoj lidské společnosti – populační exploze, růst investic, čerpání neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů, atd. – dojde v příštím století ke zhroucení planetární soustavy. Nic se nezhroutilo, přesto trendy v knize popsané jsou i nadále problematické. Tato zpráva byla několik měsíců největším bestsellerem knihkupectví po celém Nizozemí. Prodalo se v něm nejvíce výtisků z evropských zemí. „Malé je hezké“, tak to cítilo mnoho mladých lidí, na které měla vliv četba Schumachera. Nadprahová mez V posledních letech nastává konsolidace v ochranářském hnutí a povedlo se dokonce ustavit zastřešující organizace, které obhajují ekologické zájmy v mezinárodním měřítku a koordinují aktivity jednotlivých organizací, tak že často je přesáhnuta ona potřebná nadprahová mez“, která je pro vyvolání zájmu veřejnosti, a tím vytvoření potřebného tlaku na řešení problémů. Počátkem 80. let bylo v Nizozemí 54 státních, 65 provinciálních a asi 600 regionálních a místních ochranářských organizací. Dva miliony Holanďanů jsou členy jednoho nebo více takto zaměřených nevládních hnutí. Mnoho organizací se zaměřuje na ochranu vzácných územních celků: daří se jim velké rozlohy půdy skupovat a tak získat do vlastnictví. Jiné organizace jsou orientovány spíše politicky, vytvářejí vlastní nátlakové skupiny na celostátní politické a hospodářské úrovni a jejich cílem je zásadní změna konzumního životního stylu. Obrovská pozornost je věnována ekologické výchově, ve které Holanďané spatřují nezbytný první krok pro následné změny systému k trvale udržitelnému životu. Monarchie ekologické výchovy Byla jednou jedna maličká země a v té zemi vládl tuze moudrý král. Jeho království bylo velmi bohaté, ale kupodivu všichni lidé nebyli usměvaví. Přírodu jejich země totiž ohrožoval drak, jehož hlavy se prozatím nepodařilo nikomu spočítat. Možná i proto, že většinu bylo možno spatřit na lidských krcích. A král rozhodl, že po celém království budou ve velkých městech vybudovány školy, ve kterých se budou mladí lidé učit, jak mají žít, aby draka zdolali a zachránili přírodu a sebe. V době, kdy ministr životního prostředí České republiky pochybuje o smyslu ekologické výchovy a kdy si lámeme hlavu, jak vlastně máme tu výchovu nazývat, nedaleko od nás existuje jiná malá země, kde mají v těchto věcech jasno a zajímají se spíše o to, jak tuto výchovu dělat co nejlépe. Odtud pramení ten pohádkový začátek. V Nizozemsku pracuje asi 90 městských středisek ekologické výchovy. Jejich hlavní náplní jsou programy pro žáky základních škol. Účast škol na programech je dobrovolná, ale nikde jsme se nesetkali s případem, že by některá škola se střediskem nechtěla spolupracovat. Ředitelé škol neberou čas strávený ve střediscích za něco, co potom nemohou ve školních osnovách dohonit. To je tvář země, kde se mluvení o neutěšeném stavu přírody doplňuje skutečnou aktivitou k nutným změnám. Například v provincii Gelderland vydaly odborové svazy prohlášení, že životní prostředí má pro ně vyšší prioritu než zaměstnanost. O velkém zájmu o programy vypovídají i dychtivé tváře přicházejících dětí a na dlouho obsazené termíny, poskytované jednotlivým třídám městských škol. Cílem všech středisek je výchova mládeže, která směřuje k tomu, aby byl praktický vstup do života po absolvování školní docházky spojen nejen s úspěšným zaujímáním co nejvyšších pozic na společenském žebříčku, s častou obměnou barevných kravat , ale také v umění citlivého vnímání okolní přírody a přijetí takového způsobu života, který umožní zachování prostředí v potřebné bohatosti pro nás a příští generace. Ekologická střediska – skleněná radnice Přestože ve školních osnovách neexistuje samostatný předmět o životním prostředí, pokrývají střediska svým působením většinu mladé holandské populace. Ve střediscích jsou soustředěni lidé, u nichž se odborné znalosti spojují s nadšením a kamarádským přístupem k žákům, s uměním hravou formou předávat tolik potřebné vědomosti. Jen stěží si lze představit takové vlastnosti u všech pedagogů obecně. Střediska jsou plně placena městskými radnicemi a pouze finance na speciální projekty nebo za zprostředkování práce mladým lidem poskytuje vláda. Ve školním biologickém centru ve Wageningenu (32 tisíc obyvatel) pracují tři stálí zaměstnanci, kterým po celý rok pomáhá zhruba 16 dobrovolníků. Město Arnhem vlastní dvě městské ekologicko – výchovné farmy a ještě učebnu v parku. Pro 130 tisíc zdejších obyvatel slouží 23 pracovníků těchto středisek. Mimo to lze ještě na odboru životního prostředí města potkat další tři lidi, jejichž pracovní náplní je styk s veřejností. Skleněná radnice v Arnhemu umožňuje všem občanům, kteří se pohybují v její blízkosti, zkontrolovat, jak jejich úředníci pracují, jak dodržují pracovní dobu a zda neúčinně neposedávají u kávy v rozhovorech, které jsou na hony vzdálené tématice razítek. Stát nezasahuje do činnosti středisek a ani je nekontroluje. Úspěšnost středisek se měří zájmem škol. Pouze občas jsou svolány vzájemné porady, kde si jednotlivá střediska poskytují své nápady a zkušenosti. Velká finanční podpora je věnována na vznik středisek v regionech, kde zatím žádná instituce tohoto typu nepracuje a na projekty, které buď umožňují rozšířit spádovou oblast již fungujících městských zařízení, nebo oslovují vedle mládeže ostatní skupiny obyvatelstva. Motýli naděje Skupina dětí se ve středisku v Apeldoornu sklání nad rozlehlým stolem, který pokrývá mapa Evropy. Učí se zrovna o kyselých deštích a ve statistické ročence si našly největší holandské znečišťovatele ovzduší. Nyní si je pečlivě vyznačují kladením dřevěných kostek do mapy (geografie). Potom podle návodu učební pomůcku podobnou dýmce a foukáním rozdmýchávají kouř. Po chvíli kladou dýmku na lokality průmyslových gigantů a pozorují, jak kouř zamořuje jejich okolí. Povídají si o tom, které škodliviny jsou nejhorší a jaké škody v přírodě způsobují (chemie a biologie). Potom zjišťují, že vítr vane nejčastěji od moře, a tak na levém okraji mapy zapínají ventilátor. Vysvětlují si, jak v přírodě vzniká vítr (fyzika) a sledují, jak závany vzduchu pozměnily tvar kouřové vlečky. Dlouhá trubka vnucuje představu komína. Žáci vkládají dýmku do jejího ústí a poznají, že množství škodlivin neubylo, pouze se rozšířily dále do sousedních států. Nakonec společně s vychovatelem diskutují o problematice kyselých dešťů a snaží se nacházet řešení, jak zabránit jejich zhoubnému vlivu. Uvedl jsem jenom jeden z mnoha praktických programů. Dokumentuje základní znaky většiny aktivit, které vychovatelé připravují. Ekologie je vynikajícím integrujícím předmětem, který umožňuje rozšířit a zopakovat základní znalosti z mnoha vědních oborů. Vlastní provedení programů je značně vzdálené od monotónního výkladu od tabule. Většinou jde o hravé programy, které děti strhávají k vlastní aktivitě, osobní tvořivosti, hledání vlastních řešení a k potřebné práci v kolektivu. Vychovatelé se snaží co nejjednodušeji a nejnázorněji vést děti k pochopení složitých problémů v ekosystémech. Kladem je přednostní využití přírodního prostředí pro přímý kontakt dětí s učitelem. Zprostředkované znalosti pomocí atlasů a obrázků v učebnicích se používají zřídka. Vědecké informace značnou měrou doplňují postupy zaměřené na citovou dramatickou, estetickou a etickou výchovu. Městské děti se někdy kupodivu dozvědí, že mrkev se pěstuje na poli a ne v obchodě a že vůně ranního čaje nemá původ jakémsi papírovém pytlíčku, ale v rostlině, která vyrostla daleko od jejich domova. Děti se učí šetřit V Apeldoornu jsou pověstní svými programy, které jsou zaměřeny na ekologizaci života ve škole, zvláště na šetření energií. Děti se dozvídají o vhodném rozmístění zářivek a topných těles, o různých typech spotřebičů s nízkou energetickou náročností a nejvhodnějším a nejúčinnějším způsobu větrání místností, atd. Učí se separovat odpady ze svých svačinek, šetřit vodou, starat se o zeleň v okolí školních budov. Ve Wageningenu se zase zaměřují na metodickou pomoc učitelům. Ti se pravidelně objevují na středisku a odnášejí si bedny s pomůckami a metodickými listy pro ekovýchovné programy na svých školách. Velmi úspěšné jsou i aktivity, kde žáci poznávají život v těsném okolí svého bydliště a snaží se navrhnout, jak ho obohatit a zpříjemnit. Celostátně se prosadil střediskem připravený program proti vandalismu, kdy žáci natáčeli své vlastní videofilmy o tomto lidském nešvaru a potom o nich diskutovali. V Orvelte je státní středisko zaměřené na terénní výzkumy. Díky ubytovací kapacitě sem dojíždějí skupiny žáků středních škol a přímo v přírodě provádějí za pomoci metodických listů samostatně výzkum. Se svými vědeckými úspěchy se potom pochlubí na závěrečném semináři. Aktivní v ekologické výchově jsou i nevládní hnutí. V roce 1965 byla založena Celonárodní asociace pro ekologickou výchovu – Institut voor Natur beschermingseducatie (IVN). Má 13 000 členů, kteří všichni složili zkoušky a stali se tak „průvodci přírodou“. Jejich akce jsou velmi oblíbené mezi mládeží i dospělými. Vždyť s průvodcem se na procházkách krajinou dozvědí mnohem více, než nezasvěcení chodci. Díky průvodcům se jim odkrývají mnohá tajemství přírody a naučí se pozorněji vnímat své prostředí. Přímo v centru Arnhemu je zemědělská farma, kam mají kdykoliv přístup rodiče s dětmi. Mohou se dotknou různých zvířecích obyvatel a poznat jejich životní prostředí a zvyky. Hned vedle hlavní budovy je nenápadná zahrada, plná kvetoucích rostlin. Pěstují se takové květiny, které lákají motýly. V této zahradě se mohou lidé nejen seznámit s různými druhy rostlin, ale mohou si je také ihned na místě koupit a potom zasadit do své zahrady. Zvýšený výskyt motýlů jsem v arnhemských ulicích nezaznamenal, avšak v budoucnosti možná, kdo ví … Dvojí pocit z jednoho zámku V zámku Groeneveld nedaleko města Baarn sídlí Národní středisko pro přírodu, krajinu a životní prostředí, jehož zřizovatelem je ministerstvo zemědělství, přírody a rybolovu. V šedesátých letech na zámku žil a tvořil známý fotograf Joop Colson, který poskytl prostory zámeckých komnat a parku dalším umělcům, aby zde vytvářely své sochy, obrazy, básně, hudbu a jiné „fantazie“. Tehdy došlo k přirozenému splynutí uměleckých děl s dojmy, které v člověku vyvolává krása zámeckého parku a okolní přírody. Současný projekt „Hudba a krajina“ navazuje na tuto tradici. Skupiny návštěvníků obdrží magnetofony a doprovodný text a takto se pohybují po zámeckém parku. Na jedenácti zastaveních naslouchají hudbě a popisují své pocity, které v nich vyvolává spojení různých melodických motivů a odlišných krajinných typů. I za stálého deště byla tato procházka příjemnou relaxací a velmi intenzivně navozovala nejrůznější asociace. Pro mnohé možná první krok k tomu, aby začali vnímat nádherné zvuky lesa bez magnetofonu pod paží. Sen o skutečnosti V zámeckých komnatách je instalována rozlehlá expozice, věnovaná ochraně přírody. V jednotlivých místnostech blikají světýlka stovek všelijakých tlačítek a hejblat, jsou rozestavěny modely koloběhů vody, čistíren odpadů vod, různých ekosystémů – a ze stěn se line hudba, která tomu všemu dává správnou atmosféru. Před oddělením, které je věnováno dopravě, se projdete tmavým tunelem, kde vás vystraší světlomety a kvílení brzd blížícího se auta. Můžete se projít po palubě lodi Greenpeace a pozorovat makety mořských ptáků na umně zinscenovaném pobřeží, to vše za hlasitého hlomozu racků. Potom po točitých schodech se stoupíte o patro níž, kde kulatými okýnky za ponurého ticha sledujete život pod mořskou hladinou. Ohromující, počítačem řízené loutkové divadlo se rozehraje v drobné místnosti ihned po stlačení tlačítka v centru místnosti. Představení popisuje hrozivou noční můru malého chlapce, kterého ruší všelijaká zvířecí havěť, vypadávající s hlomozem ze stěn tak nečekaně, že by probrala z letargie i zcela apatického, pospávajícího stařečka. Z holandských výkřiků myší a jezevců jsem mnoho nepochytil, ale celý sen byl věnován nutnosti šetřit vodou. Jako živé… Mezi všemi atrakcemi, které zámek nabízí, nadšeně pobíhají děti a nedočkavě berou do rukou telefony, které jim stále něco vysvětlují, nebo zadávají úkoly, které jsou řešitelné zmáčknutím správného knoflíku. Vášnivý lesk v očích dětí dokazuje, že se zde podařilo vybojovat úspěšný konkurenční boj proti různým želvám, robotům, mutantům a ekooddílům „dží-áj-džoua“. Zámek je poměrně značně navštěvován a vystřídá se v něm ročně úctyhodný počet lidí. Kdesi v dálce, rozmazaně, však hlodá divný pocit, že tato výchova k lásce k přírodě, která je navozovaná pomocí všelijakých blikátek, bez jakéhokoliv dotyku se skutečným přírodním světem za palácovými zdmi a dokonce bez přítomnosti člověka, může vést do slepé uličky. O co více se ušetří na platech „nepotřebných“ vychovatelů, o to více mohou zámecké komnaty napodobit barevný a divukrásný svět Života. V přízemí právě vykládají z nákladního auta obrovské plyšové žirafy, netřeba zdůrazňovat, že jsou jako živé, jako živé… Bludný Holanďan brázdí naše vody? Kdo se nezajímá blíže o ekologickou výchovu, ten si asi myslí, že jsme opět v čemsi o dvacet let pozadu. Jeden společenský večer, na kterém se představila česká střediska ekologické výchovy Lipka Brno, Dřípatka Prachatice, Středisko ekologické výchovy Chaloupky, které bylo navíc spoluorganizátorem holandského pobytu, dokázal, že pokud jde o odborné znalosti a nápaditost při vymýšlení vhodných programů, je naše úroveň naprosto srovnatelná. Rozdílný je však přístup státu k podobným aktivitám, s tím spojená finanční podpora – a vůbec celkové společenské ovzduší, ve kterém u nás tato střediska pracují. To však alespoň částečně nahrazuje ohromný zápal našich lidí, kteří se ekologické výchově věnují, i když jsou nuceni neustále obhajovat svou práci a zdůvodňovat svou činnost, to je vyčerpává ze všeho nejvíc. Týden v Holandsku jim všem poskytl mnoho nápadů, které mohou využít ve své praxi, a navíc dodal optimismu, pokud jde o smysluplnost jejich počínání. Doufám, že získané nápady se uplatní i při činnosti městského střediska ekologické výchovy v Olomouci, které se těžce, ale přece jen slibně, rozbíhá v Horce nad Moravou, díky pochopení úřadů v obou jmenovaných sídlech. Michal Bartoš