Učitelům … pohádka o růžích a mýtech

Dcera mi na procházce položila záludnou otázku: “Tati na co myslíš?“ Odpověděl jsem, po pravdě, že na to, co řeknu učitelům základních škol na krajské konferenci věnované ekologickému vzdělávání. Její odpověď zněla, že si s tím nemám dělat starosti, že to nějak zvládnu improvizací přímo na místě. V mrazivém zimním dešti se mi pak připomenul jeden text Emanuela Frynty a v mé mysli se zjevil obraz „Růžového paloučku“, zajímavé přírodní lokality, která se nachází 7 km od Litomyšle. Je to mýty opředené místo, které se zapsalo významně do naší historie (ať již spravedlivě nebo ne). Ve spojení s ním bych rád vyslovil čtyři přání určené učitelům. To aby jich nebylo jako sudiček, jde o přání, nikoliv o sudbu. Bílá hora, Bílá kniha, reforma a transsubstanciace. Růžový palouček byl podle Aloise Jiráska místem, na kterém se sešli čeští bratři, aby se rozloučili s vlastí před vynuceným odchodem do ciziny. Bylo to po Bílé hoře (1620), po porážce českého stavovského povstání. Následná protireformace znemožnila existenci Jednoty bratrské a mezi mnoha jejími členy učinila exulantem i významného českého učence Jana Amose Komenského. Traduje se, že Voskovec s Werichem měli ve své šatně velký plakát „Komenský se loučí na Růžovém paloučku“. Ten plakát si dokonce údajně vozili na své štace. Vyjadřovali se o něm neuctivě, … jako o hovadině. Na tento obraz učitele národů vzpomíná také překladatel a básník Emanuel Frynta, připomíná Růžový palouček: „A na něm Komenský. Jak také ne! Protože v tomhle panovala k nám dětem naprostá otevřenost. Za našich dob se Komenský docela veřejně pořád loučil s vlastí. Vidím ho, chudáka, s tou jeho nataženou rukou docela živě, jako by to bylo včera. Loučil se tenkrát všeobecně hodně i po domácnostech, natož ve školách. Nikdo nám sice nikdy nevysvětlil, proč se loučí, ale my jsme to ani nevyžadovali. Čeho se dítě nedovtípí! Alespoň tolik jsme věděli, že když se takový člověk loučí, jistě má pro to svoje důvody.“ Rád bych, aby dnešní učitelé mohli zaznamenat projevy přízně nejen od dětí, ale také ve škole a dokonce „po domácnostech“. Ti, kteří berou své učení vážně vědí, že jde o jednu z nejnáročnějších lidských činností jakou si lze představit. Přál bych učitelům, aby i ostatní věděli, že ty dva měsíce prázdnin si opravdu zaslouží a že pro prázdniny existují velmi opodstatněné důvody. Důvody jistě měla také reformace. Nevím o nich mnoho. Ale přál bych učitelům, aby smysluplné důvody měla každá školní reforma. Či spíše jinak. Nepřeji učitelům už žádné reformy. Jak říká matematik Jiří Fiala, reforma je pouze změna formy, kdy podstata (substance) zůstane stejná. Podobně jako při reorganizaci. Obě slova označují akt na výsost úřední. Co se reformou nakonec promění bývá nejisté. Téměř jisté je, že se změní úřední listiny, že přibudou další, … reforma a její úspěch se přece musí (vědecky) doložit. Opraví se možná i pavilony, ubude dramatická výchova nebo historie, objeví se počítače a třeba čínština. Musí se pamatovat na vyloučení všeho, co v minulém období znamenalo nebezpečné porušení školních řádů. To vše s poukazem ke kvalitnějšímu vzdělání. S odkazem na Jiřího Fialu bych raději popřál učitelům odvahu k přepodstatnění (transsubstanciaci). Tím myslím umění osobní proměny. Proměny k zvládnutí dovednosti něco naučit, umění zaujmout tak, aby to bavilo nejen učitele, ale i jejich žáky. Aby učitelé zvládali to nejsložitější: … stávat se důležitými a milovanými osobnostmi v životě svých žáků. Na takovou proměnu své vlastní, niterné, podstaty je potřeba velkého úsilí a času. Také je nutné promýšlet smysl toho, co ve školní praxi činím. Tedy toho, na co zpravidla není – pro samou reformu – čas. Přál bych učitelům tento čas, proto, aby se obře míněné Bílé knihy nestávaly osobními Bílými horami. Aby reformy nekončily prohranými bitvami a vyhořenými učiteli. Naopak bych si přál, aby učitelská duše byla posilována v touze poznávat labyrint světa a objevený ráj srdce předávat ostatním. O pravdě planých růží v kulturních polích. Růžový palouček je zázračný. Zarůstá červenými planými růžemi, které po přesazení hynou a vzdorují po staletí vyplenění. Jsou to růže francouzské (Rosa gallica). Podle pověsti vzrostlé ze slzí modlících se bratří. Původně rostly na lesní mýtině. Les ustoupil polím. Růžemi porostlá louka však zůstala! Palouk růží byl nakonec dokonce ochráněn lidmi vysazeným parkem. Navzdory tomu, že se o něm říkalo jak je zbytečný, že se vyskytuje v krajině jen tak, bez užitku, planě, jaká to „hovadina“ (!), sám pro sebe, trnitý, původním žalem ovlažovaný. Oproti tomu bych chtěl upozornit na zapomenutou sílu příběhů, legend a mýtů, které v různých podobách a symbolicky, stále znovu a znovu osvěcují život. Pokud slouží opravdu svátku, ne manipulaci. Pokud umožňují duši obohacující pouť. Růžový palouček jako ještě ne zcela vymýcená mytologie. Přál bych učitelům, aby dokázali vedle mnoha objektivních údajů v „rozorané“ a pravidly kultivované a informacemi zahlcené školní krajině nacházet kouzlo jiných přístupů. Například právě v použití příběhů, kde místo hromadění přesných dat poskytujeme osvojovanému smysl. Smysl a vztah je nepočitatelný. Přál bych jim odvahu, aby se nebáli vystoupit mimo pole příliš „přehnojených“ metodikami. Objevit průrvy nejistě směřující k životodárnému obohacení školní praxe, k tvůrčí starostlivosti o rozkvetlé a druhově pestré louky poznání v zúrodněných polích znalostí jednotlivých vědních disciplín. Přilévat s opodstatněnou opatrností trošku svobody do školních řádů, byť by byly sebelepší a občas dokonce vytvořené společně se školáky. Toto přání sleduje cestu vskutku trnitou. Přál bych učitelům sílu k prožití takto nastíněného umění. K překonání mnoha překážek, které k němu vedou. Jsem přesvědčen, že toto umění utváří svobodnou školu. Proto je cesta trním důležitá. Neboť jak víme z nejrůznějších lidských smyšlenek (z učebnic se to nedozvíme): neštěstí stihne toho, kdo chce tyto planě a svobodně rostoucí růže zcela odstranit. Tišiny míst, tišiny duše. Růžový palouček je za lány vlnících se užitkových plodin, v zátiší. Je smířlivou tišinou světa. Snad právě proto jiná pohádka s tímto místem spojená vypráví o schůzce sedmi králů, kteří zde, mezi květy, uzavřeli věčný mír. Když navštívíte toto místo, skutečně dýchá harmonií a klidem. Jak nalézt totéž v ruchu školy? Nabízí se ozdravný výlet za školu. Do přírody. Třeba společně s dětmi, kdy hluk jindy silných hlasů je pohlcován mlčící krajinou, loukami, lesy. Tam svoboda nabytá pohybem v „přirozeném“ tiší výkřiky jejích návštěvníků. Nebo se vypravit do krajiny osamoceně, z vnitřní potřeby. Vnímavá chůze krajinou je tišícím lékem duše. Přál bych všem učitelům, aby venku, ale i doma, s přáteli či sami, měli takový osobní, růžemi vonící, prostor. Při pobytu v něm by pak byli schopni načerpat sílu a nové osvěžující nápady. Přeji jim místo, kde by mohli stále obnovovat svou chuť učit. Tajemství. Růžový palouček je symbolem tajemství. Loučící se čeští bratři zde totiž měli, po svých motlitbách, zakopat zlatý kalich, ze kterého pili posvátnou krev. Jejich kalich nikdo nikdy neobjevil. Přál bych učitelům aby zvládli um, jak ponechat v jimi probírané látce tajemství. Protože právě ono je přece tím, co je tak přitažlivé pro každého zvídavého člověka. Uchovat jistou míru tajemství i pro sebe, protože jen tak bude učitel neustále a rád korigovat své poznání na podkladě nových zkušeností. Nabyté znalosti a prožitky pak i jeho žáky zaujmou natolik, že i bez dozoru budou chtít samostatně řešit problémy, které jim jejich učitel naznačil a které na své pouti světem potkají. Růžový palouček je místem setkání, místem společné porady, místem společně sdílených svátků. To co jsem přál učitelům, přeji také Sluňákovu a všem centrům ekologického vzdělávání sdružených v Pavučině. Přál bych aby to byla pavučina životní moudrosti zachycující „růžové paloučky“ ve škole i životě obce. Aby byl život okouzlován vzájemnou radostí a pochopením. Mgr. Michal Bartoš, Ph.D. Sluňákov, centrum ekologických aktivit města Olomouce,o.p.s., ředitel Promluva k učitelům základních a středních škol u příležitosti konání Krajské konference environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty 20. listopadu 2008.