Velmi nejistý převoz

Velmi nejistý převoz… Přestože hlavní činností Střediska ekologické výchovy Sluňákov v Olomouci je environmentální vzdělávání a výchova dětí, snažíme se v rámci pravidelných Ekologických večerů a Ekologických dnů Olomouc i o vedení rozhovorů s dospělými jedinci. Rozhovory, které by nás měly vést k přemýšlení o světě, tedy filosofování, tedy zastavení se na rozcestí mnoha cest, z nichž vybrat tu pravou může být problém neřešitelný pro jednotlivce. A to i po usilovném myšlení a se snahou o maximální odpovědnost. V příspěvku v krátkých bodech shrnu o jaký dialog se s veřejností snažíme a k jakým pravidlům jsme se postupně dopracovali. Velmi nejistá pravidla:

• Kritika systému je vždy jednodušší, než vytvářet systém nový. V kritice systému se shodneme s větším počtem lidí než při utváření vizí, jak by měl být systém změněn k lepšímu. Stabilita vizí může vzrůst s větším počtem poznatků z mnoha oborů lidské činnosti. Při hledání vize se vyhýbejme pevně stanoveným a totálně pravdivým desaterům.
• Hledání cesty z jeskyně konzumerismu. Cesta ven nevede skrze vytvoření ideologie nové. Je třeba se chránit před možným fanatismem, např.: vzděláním (vzdělání není pouze studium sebraných spisů Jana Kellera a Hany Librové), smyslem pro humor (jak depresivně ne mě působily některé „přírodní meditace“ v kruhu blízkých) a schopností nepřehlédnout za hradbou idejí konkrétní živé lidi (třeba při protestech proti zneužití koní na bláhové dostihy nedbat na dotazy lidí co bude s koňmi, pokud nebudou tyto závody běhat – osobní zkušenost).
• Naslouchání jiným názorům je obohacující, dělání kompromisů je osvěžující, hledání hranice možného kompromisu je to úplně nejsložitější. „K sebepoznání nutně patří dobrá znalost jiného, teprve na tomto základě člověk může pochopit identitu vlastního prostředí, přijmout sebe sama tak, že se nepotřebuji jen polemicky obhajovat a druhého snižovat“ (Tomáš Halík).
• Lidé, kteří jsou s ekology v příkrém rozporu nejsou vždy lidé infantilní (či deprivanti).
• I někteří ekologové mohou proběhnou rozcestí, aniž by se zastavili a zamysleli nad tím, že cesta po které běží nemusí být nutně zlatá.
• Jsem přesvědčen, že přírodní národy nebyly k živým tvorům citlivější a k přírodě méně krutí a bezohlední. Pouze nedosáhli takových počtů a takových technických vymožeností, kterými vládneme my. Technika člověka nezotročí, může ho však zotročit technický rozum, který označí a odsoudí jakékoliv jiné uvažování jako nerozumné (K. Kosík). Naopak, pokud jsem přesvědčen, že svět je tak složitý, že jej nemůžeme technikou a rozumem ovládnout, jak si mohu myslet, že můj názor je správný a všechny ostatní mylné?
• Snažit se o vytváření až posvátného vztahu k přírodě jako k něčemu dokonalému (ne zdokonalitelnému, neb téměř vše je dnes zdokonalitelné, včetně lidí, když už nevíme jak se zdokonalit, nastupuje plastický chirurg). Přírodu a ducha brát jako hodnoty nezhodnotitelné. Filosof Karel Kosík říká: „Duch v duchovnosti a příroda v přirozenosti.“ Postupně ukazovat lidem, že v přírodě je ukryto neskutečné množství dějů, které jsou často akčnější než jejich neudržitelný shon. Snaha o nabízení ekologických vzorců chování, ne o jejich vnucování. Nabízet, neodsuzovat. Všichni jsou pozváni, ale nikdo není nucen. Vést lidi od předvádění k prožití. Při tom se vyhnout slovům jako: musíte pochopit (či klausovsky: „každý rozumný člověk musí pochopit“), to je přece samozřejmé, … – atd …

Ekologové by se neměli stavět do role proletářů přírody, role poučených, vědoucích, prozřivších, těch kteří mají právo a povinnost ukazovat ostatním jedinou správnou cestu. Ekologové by se však mohli stát převozníky rozbouřenou řekou, řekou plnou překážek a nástrah. Obraz převozníka je sice přirovnáním, ale přirovnáním braným nesmírně vážně. Převozníky ze břehů světa stále se prohlubujících globálních problémů a modly konzumerismu do … kam? Kam vlastně? Vždyť převozník musí říci lidem kam je veze ! Ale ví to převozník? A dohodnou se dva převozníci? Neztratí svou energii v hádkách mezi sebou zatímco jejich vory se rozbijí o útesy? Jak se odrazit od břehu, když konzumerismus se zdá bezbřehý a je tak svůdný a pohodlný. Naděje je v přemluvení k nasednutí, v přesvědčení, že skutečně stojí za to opustit svět který udělal z přírody hmotu, z krajiny terén, z náměstí křižovatky a z architektury stavitelství (K. Kosík). Nalodit se na plavbu hledačů. Těžko budeme hledat břeh porostlý pralesem. Stačilo by najít břeh, ve kterém by se terén proměnil zpátky na krajinu, rozum v souladu s duší by zase začali vnímat přirozenou závislost lidí na Přírodě, Zemi, Vesmíru. Tedy vnímat to co určitě v boji o přežití prožívali lidé z již zmíněných přírodních národů. Mohlo by se stát, že by převozník nechal zlomyslně všechny vědce, inženýry a ekonomy na umírajícím břehu. Mám pocit, že by pak posádky vorů měly o mnoho složitijší plavbu k tomu svému, mlhavému, vysněnému, trvale udržitelnějšímu břehu. Tento příspěvek je snadno zpochybnitelnou vizí, navíc při dnešním fungování světa zřejmě absolutně neúčinnou. Tož bojujme na barikádách, zátarasech, přivázaní jeden k druhému, se svou verzí světa v živoucích očích a s neposkvrněnou přírodou nad hlavami , neb této formy si patrně všimne náš nejkrásnější svět. Pouze všimne? (Olomouc 11.5. 1998 – psáno pro setkání lidí z oblasti env. výchovy) A ještě jeden závěr (připsaný po rozbíjení výkladů v Praze 16.5.1998): Převozník s dlažební kostkou v ruce je nesmyslný a pokřivený obraz. S rostoucím počtem vandalů a snad i anarchistů v ulicích přímo úměrně roste frekvence slova „ekologové“ v titulcích našich zcela svobodných médií. Toto slůvko, takto použito, trošku zapáchá kolektivní vinou. Rozbíjení výkladních skříní obchodů, které jsou spojovány s globalizací světa je jistě důsledkem radikálních názorů. Extrémní je ovšem i to, jak málo naše politická scéna a sdělovací prostředky věnují pozornost globalizaci, problému sever – jih, klimatickým změnám, atd. Když jsou tyto problémy bagatelizovány (např. vyjádřeními o šlehačce na dortu), když je lidem podsouváno, že naším životním a prvotním zájmem je vstup do EU a NATO, tak tato neochota politiků dohlédnout za rámec svého čtyřletého volebního období radikalizuje mladé lidi, kteří svět vnímají jinak. Podruhé a naposledy k fenoménu Václav Klaus. Ve svém článku o demagogii ministra životního prostředí Martina Bursíka v Lidových novinách mu vadí, že Bursík zklamal v televizní besedě o Temelínu jeho očekávání, protože nebyl zaníceným bojovníkem s nádechem náboženského (komunistického) svitu v očích. On byl prý ještě horší, předváděl se v nejextrémější podobě, nemocný dnešní dobou, bezohledný, arogantní, neposlouchající druhé, naprosto nedostatečně vybaven zodpovědností politika a neznající všechny souvislosti. V tomto výkladu má Martin Bursík podobu nebezpečného ďábla. Ďábla, který veřejnost poměrně klidně a věcně informuje o skutečnosti, že stát nemá od roku 1989 zpracovánu energetickou koncepci. Pamatuji se ještě na exministrovy obhajoby svého skutečně „extrémního“ ministra Bendy. Tak to dopadá, když ideologie zamlží rozum. Dlažební kostky ve výkladech, bohužel také v myslích a slovech. Článek Václava Klauze končí zvoláním: „Chraň nás Bůh před generací Bursíků, Grossů a Lobkowiczů. Dovolím si doplnit: Chraň nás Bůh před lidmi, kteří jsou nutkavě přesvědčeni, že všechno vidí ve všech souvislostech, chraň nás Bůh před zlobou v nás. Ponechme dlažební kostky historickým dlažbám, … tam patří. Olomouc 19.5.1998 Michal Bartoš (s využitím myšlenek z knih filosofů Karla Kosíka a Václava Bělohradského a teologa Tomáše Halíka) Psáno pro: – Internetovou stránku MŽP ČR – Aleše Máchala z Lipky – Časopis Sedmá generace, Lidové noviny a další sdělovací prostředky.