Jen několik měsíců po listopadu 1989, kdy se v České republice rozpadl totalitní systém, vykazovaly výzkumy veřejného mínění nebývalou ochotu lidí řešit nahromaděné ekologické problémy. Balónek nadějí mnoha ochránců přírody splasknul přímo úměrně s přibývajícími problémy ekonomické transformace v těžce ustavované demokratické společnosti. Pochopitelný důraz na ekonomiku odsunul ochranu a tvorbu životního prostředí do role komparsu. Přezíravý vztah k potřebě ochrany přírody často vycházel dokonce z vyjádření vrcholné politické reprezentace státu. Byla zpochybňována omezenost přírodních zdrojů. Ekologie byla prezentována jako šlehačka na dortu, tedy jako něco, co může ozdobit až uzavřenou úspěšnou ekonomickou a společenskou transformaci. Polemické hlasy s touto koncepcí byly umlčovány poukazy na jejich ideologičnost, na pokusy o návrat do totalitního režimu, jako nebezpečí pro demokratický vývoj společnosti. Trvale udržitelný život byl označen za nepatřičný, bezobsažný pojem a nějakou dobu nesměl být použit ve státní koncepci ochrany životního prostředí. Média informovala veřejnost především o ekologických haváriích, o radikálnějších demonstracích a o roztomilých mláďatech zoologických zahrad.
Ekologická hnutí mají mezi širokou veřejností vesměs podobu jakýchsi uzavřených podivínů, v lepším případě uzavřených skupin lidí, kteří příliš nedbají na oblečení a nenosí hodinky. Akce předrevolučních ekologických hnutí v ČR (zvl. Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody), které byly pořádány v podobě přímých aktivit v přírodě (prázdninové tábory, lesní brigády, záchrana rostlinných a živočišných druhů, atd.) jakoby pro nově utvářenou společnost byly zavrženy se starým politickým režimem. Po roce 1989 se ekologické hnutí velice rozrůzňuje, objevuje se i řada sociálně, anarchisticko a hlubinně ekologických hnutí. Ekologické hnutí se specializuje a často se jednotlivé skupiny proti sobě velmi důrazně vymezují,
mnohdy na úkor prosazování společných veřejných zájmů. Stále více ekologických organizací se snaží o působení na veřejnost ve smyslu změn hodnotových orientací, aby tak vytvořily základ pro ekologicky příznivější myšlení a jednání lidí.
Veřejnost je však k podobným pokusům poměrně chladná, přestože všeobecné vzdělávání i informovanost je v ČR na vysoké úrovni. Lidé se konečně nemusí účastnit všelijakých “mírových a úklidových” akcí, které měly prokázat ušlechtilost komunistických idejí, ale na druhé straně se teprve učí nalézat důležitost vytváření nového typu veřejného tlaku na novou politickou reprezentaci. Společnost velmi složitě hledá prostor pro opětovné nastolení důvěry mezi jednotlivými skupinami, které veřejný prostor vyplňují.
Myšlenky ochránců přírody se dostaly před společenskou změnou do veřejného prostoru zvláštním způsobem. Zvláštní pololegální charakter jejich akcí na hranici povolenosti a nepovolenosti, přilákal k myšlenkám ochrany přírody i řadu lidí, kteří demonstrovali svou přítomností spíše než vztah k přírodě nesouhlas se společenským uspořádáním. Tak mohlo dojít k tomu, že v besedě o plánované vodní cestě Dunaj – Odra – Labe přes území České republiky mohlo být v sále přítomno
250 lidí před rokem 1989, zatímco na podobných besedách po revoluci bylo účastníků stále méně a méně (naposledy 40). Záměr výstavby vodního díla navíc vždy obhajoval značně rozdílným slovníkem, který byl zcela poplatný společenskému uspořádání, tentýž člověk.
PAVUČINA
V ekologické výchově dospělých nelze najít na státní úrovni instituci, která by mohla působit na celou dospělou populaci. Řada lidí vůbec nejeví o danou problematiku zájem a lze si jen stěží představit reakci, pokud by k tomuto zájmu byla nucena. Přesto se objevuje stále více nevládních aktivit, které se snaží nahradit nepružný
stát v získávání zájmu veřejnosti o stav prostředí, ve kterém žijí, pracují, bydlí a odpočívají. Objevují se dokonce náznaky spolupráce v rámci ČR, ale i o napojení na zahraničí. Mezi zdroje působení na zvýšení veřejného zájmu v ČR lze například počítat :
- Stále se rozšiřující síť nevládních ekologických hnutí, charakteristických pořádáním přímých akcí, demonstrací, happeningů, výstav, vydáváním nejrůznějších publikací, časopisů, atd., velmi úzce spolupracujících s podobnými organizacemi v zahraničí (např. Hnutí DUHA, Děti Země, Greenpeace).
- Na státní úrovni je snaha uplatnit program ,,Místní Agenda 21”, který vychází a rozpracovává dokumenty přijaté na ,,Summitu Země” v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru. Program má iniciovat místní, lokální a regionální úřady ke strategiím, které vytvářejí povědomí veřejnosti o nutnosti změn na základě principů udržitelného rozvoje. Místní Agenda 21 má být strategickým a akčním plánem rozvoje obcí, okresů a regionů. Tento plán je zaměřen na program rozvoje a obnovy vesnic, zdravých měst, na úkoly v intravilánu obcí i okolní krajině a ekologických regionálních projektech, založených na komunikaci a spolupráci lidí, úřadů a různých organizací. Program však naráží na velké bariéry. Lidé nedůvěřují v plánování budoucnosti , zřejmě na základě zkušeností s čím dál méně úspěšnými pětiletými plány minulého režimu. Rozjitřená politická situace na řadě obecních zastupitelství často znemožňuje dětinsky znesvářeným politickým stranám uzavřít dohodu o jakémkoliv rozvoji, natož pak rozvoji trvale udržitelném. Osobní, lokální a skupinový prospěch často dokonale udupává zájem veřejný, který má navíc velmi netečné obhájce. Společnost se ještě stále na řadě úrovní spíše diferencuje, vysoce kooperativní regionální projekty se rozvíjejí velmi ztěžka, společnost na ně není připravena. Místní Agenda 21 tak bohužel zůstává v ČR prozatím v podobě málo zábavných a jakoby těžkopádně psaných příruček, které se snaží přinést lidem krásné moderní pohádkové příběhy. Ty však na truc nevypráví vlídná pohádková babička, ale úředník se stále ještě pošramocenou pověstí.
- Zvláštní roli ve vlivu na veřejnost by mohla sehrát velice rozvinutá a kvalitní síť turistických cest a chráněných území. Zdá se však, že s otevřením hranic, nezvykle velký zájem o tramping, značně poklesl. Přesto mohou být akce lákající lidi k pobytu v přírodě a seznamující je s přírodou v okolí jejich sídel důležitým zdrojem environmentální výchovy i vzdělávání.
- O vzájemnou spolupráci a provázanost se snaží i síť ekologických poraden většinou na úrovni občanských sdružení. Tyto poradny však často z materiálních důvodů nemají pro svou práci vhodně umístěné prostory v centrech měst a také dostatečnou propagaci, aby se lidé o jejich práci soustavně dozvídali.
- V dubnu 1996 bylo založeno Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, které má v současnosti 10 řádných a 5 přidružených členů. Středisek ekologické výchovy (SEV) existuje v ČR mnohem více a skutečně jako pavučina pokrývají svou činností celé území státu. Jsou zaměřeny především na vytváření a realizaci environmentálních programů pro školní děti a na školení pro pedagogické pracovníky. Nezanedbatelným působením na dospělou veřejnost je ovlivňování prostřednictvím jejich dětí. Pavučina se prozatím neúspěšně snaží o zajištění sítě SEV z prostředků státu. Střediska pořádají i řadu akcí pro dospělou veřejnost. Tímto směrem se orientuje již od roku 1990 především Středisko ekologické výchovy (Sluňákov), zřízené Úřadem města Olomouce, které má regionální působnost. V posledních třech letech navštívilo akce tohoto střediska pro dospělou veřejnost každý rok přes 20000 lidí.
ENVIRONMENMENTÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A OSVĚTA JAKO NALÉZÁNÍ PROSTORU
Sluňákov – Centrum ekologických aktivit se snaží o nepřetržitý dialog s veřejností prostřednictvím pravidelných Ekologických večerů (od roku 1993 minimálně jeden program měsíčně) a festivalu mnoha akcí pod názvem Ekologické dny Olomouc (v roce 1998 proběhl již osmý ročník a zhruba čtrnáctidenní nabitý program nejrůznějších aktivit pro zvýšení ekologického povědomí veřejnosti se zařadil mezi tři největší akce tohoto typu v rámci celé ČR). Tyto pořady se snaží být pokusem o vedení rozhovorů s dospělými lidmi, rozhovorů, které by měly vybízet k přemýšlení o světě, tedy filosofování, a to v podobě setkání na ,,náměstí”, na křižovatce cest, kdy se musím zastavit a zvážit zda cesta po které se ubírám je ta správná, a kterým směrem se mám vydat dál. Programový cyklus těchto veřejných besed se snaží být jakousi večerní univerzitou, která poskytuje občanům celou řadu informací. Tyto informace jsou podávány z různých úhlů a dávají lidem možnost se nad nimi zamyslet a ověřovat si jejich pravdivost. Prostřednictvím témat z oblasti společenské a kulturní se snaží programová nabídka ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch utváření otevřené společnosti. Zařazováním vysloveně ekologických témat do pestřejší nabídky společenských problémů chce upozorňovat na souvislost globálních problémů s nejrůznějšími oblastmi lidského života. Během několika let se podařilo vytvořit z těchto pořadů nedílnou součást kulturní a společenské nabídky města, kterou akceptují i lidé, kteří se na ekologických večerech ještě přímo neobjevili, ale již je znají z doslechu.
Svou vážnost si programy vydobyly i prostřednictvím mnoha hostů, kteří se zúčastnili besed a patří mezi nejznámější osoby veřejného života v ČR, včetně všech dosavadních ministrů životního prostředí. Sluňákov se neomezuje pouze na besední programy, ale pořádá i výlety do přírody, pěšky i na kolech, snaží se o obnovu zeleně v místech kde byla zničena povodněmi, uskutečňuje kampaně za separovaný sběr odpadů a celou řadu dalších akcí. Základem činnosti Sluňákova zůstává celoroční nabídka programů dětem různých stupňů a typů škol, kde se snažíme aby děti získávaly znalosti o přírodě přímým bezprostředním kontaktem s přírodninami všemi smysly. Vizí pracovníků Sluňákova zůstává vybudování 15 hektarového areálu v obci Horka nad Moravou, kde by realizovali převážnou část své činnosti pro děti i dospělé. Tento projekt předpokládá výstavbu nové budovy Střediska ekologické výchovy, jehož součástí by bylo i turistické informační centrum, kolem kterého by vznikl přírodní areál. Ten by měl vhodnou a přitažlivou formou informovat lidi o hodnotě místní krajiny, o důležitosti vody pro život v regionu a o mezinárodně významném mokřadním chráněném území Litovelské Pomoraví.
PROSTOR JAKO CHRÁM
V jednom svém eseji nedávno zesnulý český básník Miroslav Holub píše o tom, jak byl v Praze znemožněn obvyklý průchod mezi dvěma částmi města a lidé se mohli dostat pouze ke kostelu a dál byl průchod znemožněn. Přestože neprůchodnost prostoru byla velmi zřetelně tabulemi vyznačena, lidé nedbali těchto výstrah a pokračovali ve své obvyklé cestě dál a to i přesto, že potkávali lidi, kteří se již poučeni zklamaně vraceli zpátky hledat jinou cestu. Zbloudilí většinou skončili před kostelem, pátrali po průchodu, ale nejdál došli do sakristie. Holub uvádí, že takovou moc mají i vyšlapané cesty v lidské mysli, a jiná bohužel nemáme. V tomto obraze je velká symbolika. Lidé nuceni vnějšími okolnostmi se zastavují a přemýšlejí, co se stalo. Myšlení je nezbytným počátkem jakékoliv změny. Zde obklopeni chrámovými zdmi na ně navíc musí dýchnout jakési tajemství, jinakost, jiný úhel pohledu, uctivá pozornost jim umožňuje ve spolupráci s ostatními prozřivšími nalézt správnou cestu. Přitom je zjevně lhostejné, jaké mají v té chvíli vzdělání, jakou vyznávají víru, či dokonce jaké mají společenské postavení. Spojuje je jen prostor a neobvyklá situace. Takovéto situace se snažíme uplatnit při akcích Sluňákova. Chceme vytvářet prostor vhodný pro prozkoumávání vlastních myšlenek prostřednictvím setkávání se s názory jiných. Setkání by mělo být slušné, sváteční, tedy takové kdy se lidé opravdu vnímají, naslouchají, nesnaží za každou cenu v debatě zvítězit, ale usilují o objasnění vlastního problému, o vyjasnění vlastní mysli, kdy nazření věcí v jiném světle poodkrývá cestu o kousek blíže k nedosažitelné pravdě. To je samozřejmě nerealizovatelný ideál, ale myslíme na něj při pořádání akcí a snažíme se jím řídit. Vytváříme prostor pro rozhovor lidí různých názorů, různého náboženského vyznání, různých profesí a také různého stáří. Po dlouhodobé činnosti v této oblasti můžeme říci, že alespoň v některých vzácných chvílích se podařilo tento prostor úcty k životu vytvořit.
S ČÍM DO CHRÁMU VSTUPOVAT
Následující řádky by mohly mnohým připadat jako nemístné, praxi velmi vzdálené teoretizování. Přiznávám, že jde o velmi subjektivní sled myšlenek vyjadřujících mé zkušenosti s působením na veřejné mínění ve smyslu přírodě bližšího chování a jednání lidí. Níže uvedené úvahy, jakási velmi nejistá pravidla, však vycházejí z dlouhodobé praktické činnosti v této oblasti.
Kritika jakéhokoliv systému je vždy jednodušší, než snaha o vytváření vlastní vize či modelu. V kritice současného systému, který dovedl svět do situace, kdy lidé budou muset řešit četné, složité a vzájemně provázané globální problémy, se většina ekologů shodne. Velké rozpory by však jistě nastaly, pokud budou hledat východisko z této krize. Věrohodnost takovýchto vizí bude pravděpodobně vzrůstat s větším počtem poznatků z mnoha oborů lidské činnosti. Při hledání východiska z krize se snažme vyhýbat pevně stanoveným a ,,totálně pravdivým desaterům”
Cesta k rehabilitaci duchovních hodnot nevede skrze vytváření nových ideologií. Před možným fanatismem je nutno se co nejvíce bránit. Jednak vzděláním (to nezahrnuje pouze vybrané spisy uznávaných intelektuálů, kteří se ekologii věnují), dále smyslem pro humor (velmi depresivně na mě působily některé ,,přírodní meditace”, vciťování se do vymřelých zvířat v rámci hlubině ekologických programů) a také schopností nepřehlédnout za hradbou svých idejí myšlení obyčejných konkrétních lidí (např. při diskusi o zneužití koní pro dostihový sport nedrat ohled na dotazy, co bude s koňmi pokud nebudou závodit).
Neustále se snažit obohacovat jinými názory, zamýšlet se nad nimi. Velmi složité je hledání hranice možných kompromisů na cestě k ,,jinak smýšlejícím”. Teolog Tomáš Halík říká, že k sebepoznání nutně patří dobrá znalost jiného, teprve na tomto základě člověk může pochopit identitu vlastního prostředí, přijmout sebe tak, že se nepotřebuje jen polemicky obhajovat a druhého snižovat.
Měli bychom se zbavit pocitů, že lidé, kteří jsou v příkrých sporech s ekologicky smýšlejícími občany, jsou lidé infantilní (deprivanti). Měli bychom si uvědomit, že jsme, stejně jako ostatní, náchylní k tomu, abychom rozcestí proběhli, aniž bychom si uvědomili, že cesta, po které schematicky běžíme, nemusí být zlatá.
U mnoha ekologů jsem se setkal s jakousi úctou k přírodním národům a naopak s mnohdy velmi příkrými odsudky vědeckých vymožeností. Je velkou otázkou, zda přírodní lidé byly k přírodě citlivější, jak by se chovali v případě dostupnosti současných vědeckých vymožeností a populační situace. Filosof Karel Kosík uvádí, že technika člověka nezotročí, může ho však zotročit technický rozum, který označí a odsoudí jakékoliv jiné uvažování jako nerozumné a tím méněhodnotné. Pokud jsem přesvědčen, že svět je tak složitý, že jej nemůžeme technikou a rozumem poznat a ovládnout, jak mohu potom naprosto nerozumně věřit v to, že můj výklad světa je ten správný, že vyvede ostatní z jejich omylů?
Co však můžeme použít z dávné minulosti pro současnou situaci, to je pokus o znovuvytváření posvátného vztahu k přírodě, k vědomí, že existuje cosi, co člověka přesahuje. Kosík mluví o vztahu k přírodě jako vztahu k něčemu dokonalému, ne zdokonalitelnému, neboť dnes je téměř vše zdokonalitelné. V současnosti probíhají pokusy o vyjádření ekonomické hodnoty přírody a započtení této hodnoty do běžných ekonomických ukazatelů tak, aby nedocházelo k rozsáhlému drancování přírodních zdrojů. Jde asi o velmi podstatný krok pro řešení současných problémů, ale zdá se mi, že lze jen ztěžka očekávat od tohoto přístupu požadovanou zásadní změnu. Je možné přírodu nazřít jako nezhodnotitelný zázrak? Při jednotlivých akcích je vhodné lidem odkrývat přírodu v okolí jejich obcí a postupně jim ukazovat, kolik dějů je navzájem propleteno v jednotlivých ekosystémech. Nezbytným předpokladem environmentální výchovy je její nabízející, ne vnucující, role. Je potřeba nabízet ekologické vzorce chování, ne odsuzovat. Všechny pozvat, ale nikoho nenutit. Vyhýbat se dnes velmi moderním frázím: ,,každý rozumný člověk musí pochopit”, ,,to je přece samozřejmé”, a pod.
JAZYK
Při každé setkání s veřejností se dostáváme k problému, jak sdělit naši zkušennost? Jak se podělit o naše poznatky a city? Velmi jednoduchá komunikace nastane, pokud potká ekolog ekloga. Jejich řeč bude jistě plná slovních obratů, kterým mnozí neporozumí. Ti mnozí jsou ale ti, o které by mělo v environmentální osvětě jít nejvíce. Jsou to ,,neekologové”, jsou to jinak smýšlející, s jiným žebříčkem hodnot.
S těmi bych měl vést rozhovor. Pro tento účel musím velmi zvažovat jazyk. Jak vysvětlit prostému rybáři složité vědecké poznatky (např. problematiku biodiverzity). Jsem přesvědčen, že je nutno vyhledávat lidi, kteří dokáží přenést vědecké poznatky do podoby jakýchsi novodobých mýtů, do zasuté životní zkušenosti nás všech. Všimněme si jak osvěžujícím dojmem v přísně vědeckých přednáškách působí odtažení od vědeckého jazyka k symbolu, metafoře, přirovnání. Jak i prostý člověk takto pochopí složitou věc. Naopak, jak inspirující mohou být pro vědce výpovědi lidí spjatých každodenní dřinou s mořem, polem, přírodou atd. U ochrany přírody potřebujeme široce pochopitelnou řeč – vytvářejme nové mýty.
VELMI NEJISTÝ PŘEVOZ
Na závěr učiním z environmentálního vzdělávání a výchovy dospělých také mýtus. Skutečný mýtus, protože nemá jasného počátku a konce jako pohádka. Je také dotvořitelný vlastní fantazií.
Ekologové by se neměli stavět do role vyvolených obránců přírody, role poučených, vědoucích, prozřivších, těch kteří mají právo a povinnost ukazovat ostatním jedinou správnou cestu. Ekologové by se však mohli stát převozníky rozbouřenou řekou, řekou plnou překážek a nástrah. Obraz převozníka je sice přirovnáním, ale přirovnáním braným nesmírně vážně. Převozníky ze břehů světa stále se prohlubujících globálních problémů do … kam? Kam vlastně? Vždyť převozník musí říci lidem, kam je veze! Ale ví to převozník? A dohodnou se dva převozníci? Neztratí svou energii v hádkách mezi sebou zatímco jejich vory se rozbijí o útesy? Jak se odrazit od břehu, když třpytky konzumní společnosti se zdají být bezbřehé, tolik svůdné a pohodlné. Naděje je v přemluvení k nasednutí, v přesvědčení, že skutečně stojí za to opustit svět, který udělal z přírody hmotu, z krajiny terén, z náměstí křižovatky a z architektury stavitelství (Karel Kosík). Nalodit se na plavbu hledačů. Stěží budeme hledat břeh porostlý pralesem. Stačilo by najít břeh, ve kterém by se terén proměňoval v krajinu, rozum v souladu s duší by zase začaly vnímat přirozenou závislost lidí na Přírodě, Zemi, Vesmíru. Tedy vnímat to, co asi v boji o přežití prožívali lidé z již zmíněných přírodních národů. Mohlo by se stát, že by převozník nechal zlomyslně všechny vědce, inženýry a ekonomy na umírajícím břehu. Mám pocit, že by pak posádky vorů měly o mnoho složitější plavbu k tomu svému, mlhavému, vysněnému, trvale udržitelnějšímu břehu. Navíc není vůbec jisté, zda by nejlepšími převozníky měli být právě ekologové.
Michal Bartoš (prosinec 1998)
Použitá literatura:
- 1. Kosík Karel, Předpotopní úvahy, Torst, Praha 1997, 1., str. 258
- 2. Kosík Karel, Století Markéty Samsové, Český spisovatel, Praha 1995, v.2., str. 208
- 3. Jandourek Jan, Tomáš Halík. Ptal jsem se cest. Ro Portál, Praha 1997, v.1., str. 287
- 4. Bělohradský Václav, Mezi světy a mezisvět Filosofické dialogy. Votobia, Praha 1997, v.1., str. 194
