Dialog kanálu s krajinou?

O přitažlivosti D-O-Lu, LOĎí a OBRa. „Potok teče takříkajíc kam chce. Obtéká kameny, jindy spadlou větev, terénní nerovnosti. Tím, že protéká častěji, opakovaně, vytvoří STOPU. Rýhu, která je obnovovaná, a proto je trvalejší než listy, větve a jiné drobné změny terénu. Potok vytváří své vlastní změny. Své vlastní informace. Vzniká KORYTO, které té častosti, tomu opakování dává zapravdu. Potvrzuje ho. Posiluje. Zapisuje. Je to zápis změn. Zůstávají jen ty stopy, které se posilují. Přežívají jen ty informace, které se osvědčily. Vědí už, kudy má voda téct, protože to vyzkoušely. Jsou zkušené. Jsou to zkušenosti. Sdělují: tudy téci! A příští voda čte. A poslouchá. A taky opravuje a pozměňuje a novou zprávu zapisuje. Doplňuje zkušenost. Někde vzniknou MEANDRY. To už je příznak vysoké inteligence vzájemného vývoje krajiny a řeky. Tak si krajina rozumí s vodou, vedou spolu dialog a všechno, co si řeknou, si pamatují. Příště už to vědí.“ (Tomáš Škrdlant). D jako DELETE. Ano i krajina myslí, myslí po svém. I krajina má paměť. Člověk má moc vymazat paměť krajiny, dialog přetvořit na monolog. Dosahuje v tom stále větší dokonalosti. Určuje vodě koryto, jednou provždy. Voda už nemusí „přemýšlet“. Její cesta je snadná, rychlá, bezpečná, bez problémů. A to je ta cesta, o které lidé tolik sní. Osobní život bývá většinou složitější, proč se nerealizovat na řece? Baťův kanál působí po staletích romanticky, nyní slouží turistickému ruchu. Je v tom velká míra dojetí, poetika znovu opravených a fungujících plavebních komor. Podobný resentiment vztažený ke krajině je dnes technologům k smíchu, romantickým nesmyslem. Starý zarostlý meandr nás nedojímá, to když objevíme staré lodě, stavíme jim pomníky a muzea. Chceme si uchovat ta díla lidských rukou v paměti, v krajině naší mysli. Mysl krajiny umazáváme, aniž bychom to postřehli. Přitom historie krajiny a lidí a zvláště techniky je nesrovnatelná. O jako Obr. Obři z pohádek jsou různí, většinou však mají v sobě cosi jednoduchého, takovou zatuhlou prostotu. To umožňuje těm slabším, hravějším a tvořivějším, vymyslet lest, která obry přemůže. Obří stavby jsou symboly naší doby, mají historii a životní příběhy, výročí. Připadá nám to normální. Mluvit dnes o příběhu řek je nepatřičné. Lidé v obřích stavbách se stávají masou. Masa nemá tvář. Dnes nás obklopují obři, velkoprodejny, supermarkety, projekty hyper-řek se super komorami pro lodě. Největší stavby modelujeme na nejkvalitnějších počítačích. Přemýšlíme ještě nad tím, co vlastně kreslí a označují? Obr z pohádek se vyznačuje obrovitostí, to znamená tím, že přerostl nějakou normální míru. Je silný. Mnohé ale ztratil. Vodní cesta Dunaj – Odra – Labe není neekologická z pohledu plavící se lodi. Je nemotorná svým rozměrem, který přesahuje únosnou míru. Loď je ekologickou alternativou k automobilu. Ve větším měřítku však nalézáme mezi různými dopravními tahy mnoho podobností. Ekologové mluví o dopadech vodní cesty na krajinu a v ní je kanál jizvou nejsilnější. Zastánci výstavby vodní cesty tvrdí, že kanál budou budovat velké stavební firmy, ty které mají dobré reference ze staveb silnic. O jakou míru tedy jde? Bohužel tu co nejde jednoduše změřit. Obsahuje totiž úctu ke krajině. Člověk dnes přetváří krajinu více než přírodní síly. Překonal je tím? Krajinu modelujeme bez ohledu na její paměť, bez zpětných vazeb, jaksi natvrdo. Chytří lidé s natvrdlou mocí. Jazyk obrů je technický, zřetelný a jasný. Zastánci vybudování vodní cesty napříč evropským rozvodím však často vábí veřejnost jazykem přírody nebo jazykem skrývajícím skutečný význam označovaného objektu. Kanál je potom multimodálním evropským koridorem. Stavebníci prý dodají starostům přírodu. Netuší, že dodat jde jen uhlí, příroda ne. Příroda je pro stavitele jen olemováním jejich díla, vybledlou krajkou. Krajina před stavbou neexistuje, až lidské dílo z ní učiní něco, co je lidem blízké. Ředitel Sdružení Dunaj-Odra-Labe Ing. Jaroslav Kubec tvrdí, že kanál bude zasazen do krajiny. Kanál nelze nikam zasadit, nevyroste z něj žádná květina, vždy bude pouze vybudován. L jako lež. Tvůrčí činnost řek nazýváme divočením. Nebezpečný chaos proměňujeme v uklidňující řád. Divokost mládí ukončujeme zařazením se do řádu, uklidnění, někdy až vyhasnutí. Říkáme tomu zmoudření. Divochy převychováváme. Divoká zvířata zkrotíme, divočinu zušlechťujeme. Divokou vodu spoutáváme ve prospěch člověka. Naše řeky již divočí vzácně, místy jen díky revitalizacím. Problém s nadměrnými stavbami je ten, že již revitalizovat nejdou, ač jsou dnes velmi často lživě za revitalizace vydávány. Je to mocná lež, lež čarodějů. Filosof Zdeněk Neubauer v jednom ze svých textů nádherně vyjádřil rozdíl mezi čaroději a kouzelníky. Použijme jeho pohled na plánování staveb nadměrných velikostí. Čarodějové svými čáry zaklínají děje, které nejprve umrtví, a potom je měří. Kreslí čáry a pokud se spletou, nevadí, nakreslí čáry jinde a jinak. Znovu a znovu, však jednou se dočkají. Ta doba čekaní jen zvyšuje jejich touhu. Jejich čáry nakonec očarují vodu, voda teče tak jak chtějí. Teče jen pro ně. I voda je změřena, vyčíslena, usměrněna, zklidněna. Lež čarodějů prohlédnou jen kouzelníci, ti rozumějí čarám, ale ví, že čáry nejsou všechno. Mají cit, komunikují nejen s vodou, ale i s krajinou, snaží se naslouchat, chtějí poskytnout krajině možnost tvorby a svébytného myšlení. Kouzlo je ukryto kdesi za čarami, uvnitř, ve smyslu vody, v životě. Život vznikl ve vodě. Voda je živel. Lež čarodějů není často úmyslná. Může to být pravda k sobě, k lidem. Je to lež vzhledem ke krajině. O této lži bychom měli vědět a komunikovat o tom, jak moc můžeme lhát. Čarodějové umí přeměnit krajinu v terén, řeky očarovat v kanál. Kouzelníci vedou s krajinou a vodou dialog. Pozor, nemyslím tím ekologická hnutí, jako kouzelníky označuji ty vědce, kteří dovedou brát i svoji vědu s jistým odstupem. S rozhledem po jiných vědách. S citem pro okolí, pro celek. Čarodějům však dnes nestojí v cestě kouzelníci, ty s moudrostí sobě vlastní postavili do role podivínů. Problémem pro čaroděje není ani zákonem předepsané ohodnocení vlivů projektů a činností na prostředí (Environmental Impact Assessment – EIA). To je metoda, která dokáže každý větší impakt do krajiny zahalit do environmentální peřinky. Kanál obohatíme drobnými zálivy, umělými meandry, trošku pocucháme břehy, vysadíme doprovodnou zeleň. Jaksi navíc potom vše objasníme informačními tabulemi, natočíme dokumentární film o roztomilých bobrech v plavebních komorách, uspořádáme pár dalších nákladných seminářů, aby bylo vidět, na co všechno máme. Samozřejmě to vyhodnotíme, oslavíme, celebritami posvětíme. Kde je nadšení, touha a peníze, tam i stoka může mít dobrý management. A co teprve vodní cesta, D-O-L! Laikovi pod dojmem tolika nesporných faktů najednou nezbude nic jiného než pocítit rozechvění, podobné tomu, které jistě zažíval ministr veřejných prací Ing. J. Dostálek před technickým výborem senátu v říjnu 1937: „Avšak nejen ti, kteří povezou ona bohatství naší krásnou žírnou vlastí, zanechají nám tu podíl na tarifu, clu, překladu a útratě, ale i ti, kteří budou po březích splavných řek a průplavů s rozzářenými zraky kráčeti, naši mladí lidé, dělníci, řemeslníci, rolníci a úředníci, ti dobří českoslovenští lidé budou mysliti novými myšlenkami, nápady a tužbami, chopí se nové práce a budou tvořiti nové statky hmotné i kulturní pro lepší budoucnost svoji, našeho národa a státu.“ Dnes na krajinu myslíme paradoxně v místech největších impaktů. Vyvíjíme usilovnou činnost při zahlazování námi způsobených vrásek v krajině. Ukolébavka všech úzkostí a obav, které by naše zásahy mohly vyvolat. Je třeba se dobře vyspat a probudit se, s novým myšlením, novým nápadem, novým projektem. Plastická chirurgie krajiny. Umíme ji stále lépe. Na první pohled laik skoro nepozná řeku od kanálu. Příroda nekřičí a vydrží hodně. Jak dlouho ještě budeme s klidem přijímat proměnu tvořivé a spontánní krajiny v mrtvý terén? Když ještě odtěžíme pár kopců, nebudeme snad muset budovat tolik plavebních komor. To je jasná zpráva, změřitelná, vyčíslitelná. Kopce prodáme, vodní cestu zlevníme. Kdyby se to nepovedlo, zbývá nám rekreace, třeba olomouckým podzemím. Ekonomický růst roste. Kupodivu to však takto nevychází a plány čarodějů zatím maří jejich kolegové. Ekonomové. Ti ale mají čas od času pochopení pro své pracovité kolegy, obdivují staleté plány. Ne z důvodu hospodárnosti, to už by vodní cesta dávno brázdila krajinu. Ten projekt má pro ně duši. Bylo by tak krásné konečně zvítězit. A tak tento čarodějný rej pokračuje, tu silněji, tu o něm není slyšet a pak se zase náhle s plnou vervou vynoří, jiná varianta, o něco více ekologická, trošku širší a mohutnější. I lodě a náklady podléhají vývoji k stále větším přepravním kapacitám. Zbývá nějak technicky zrychlit pohyb vody korytem a tím i rychlost lodí. Palec D–O–Lů. Jako kluk jsem jezdíval k babičce do Rohle. Vesnice položená v dolíku mezi lesy. Z lesních pramenů stékala voda k vesnici, kde vytvořila potok. Říkali jsme mu Rohelnice či Rohelka. Potok obtáčel jednotlivá stavení a dotvářel ráz vesnice. Místní zemědělci si jednoho dne pořídili vyprošťovač tanků. Hlučný a výkonný. S kamarády jsem obdivně běhal kolem a jásal nad jeho sílou, která dokázala vyvrátit celý remízek najednou. Se zvětšující se rozlohou polí se zmenšovala přímo úměrně plocha lesa a zeleně. Oralo se po svahu. Do vesnice vtrhla povodeň. Malý potok, malá povodeň, značné škody. Lidé zasedli na místním výboru a šli na to od lesa. Řešení našli brzy. Vesnicí dnes prochází napřímené betonové koryto. Široké a velmi hluboké. Na stoletou vodu. Nejsou povodně, ale není ani potok. Špinavá a zapáchající voda se ztrácí v podivném kanalizačním systému. Byl to malý potok, dnes je to malé vodní dílo. Prof. Smrček chtěl kanál Dunaj-Odra-Labe v Olomouci vést 260 metrů dlouhým tunelem pod historickým jádrem města. O svém plánu mluvil takto: „Budovy některé podřadného významu, jež by bylo třeba zbořiti, propadnou v brzké době krompáči tak jako tak, neboť vyžádá si to zdravý rozvoj města“. Tento záměr by znamenal demolici více než jednoho sta historicky cenných domů. Z naší zkušenosti známe, že ne každé spojení funguje. Je lepší, když lidé naváží vztah přirozeně, bez násilného spojení. Naše civilizace se vyvinula tímto směrem. Co se týče řek, ještě stále děláme násilné, umělé, studené spoje. Velká touha zpravidla vede k překročení míry. Věřím, že bude přibývat projektantů kouzelníků a ubývat čarodějů. Čarodějové se mají k přírodě pyšně s palcem ruky směřujícím hrdě k nebi a heslem: Ruce vzhůru! Peníze nebo život. Kouzelníci více mlčí a vnímají. Ruce D-O- Lů. Michal Bartoš Použitá literatura: Škrdlant Tomáš: Demokracie přírody. Praha, Originální Videojournal, Praha 1996 Bartoš, Josef: Město Olomouc a projekty kanálu Odra – Labe – Dunaj. Olomouc, Střední Morava – vlastivědná revue, č.12, 2001, s.17-26. Bartoš, Josef: O vodním projektu pod Olomoucí. Historické toulky. Právo 6.9.2002 Neubauer Zdeněk: O sněhurce. Text ze zaslaného mailu. Článek odezněl 2.10.2002 na konferenci Porta Moravica 2002, kterou uspořádalo Sdružení Dunaj-Odra-Labe.