Je smrt ekologické téma? Dojít ke stadionu a zpět.

Žijeme v době, kdy mnoho lidí vyhlašuje smrt všem představitelným oblastem lidského snažení. Slýcháváme o smrti či konci historie, filosofie, vědy, moderny, postmoderny, světa, Boha… Jen smrt sama je odolná. Lidé nahlédli již dávno, že jejich životy mají hranici, tajuplný předěl, mez za kterou náš život přepadává za obzor a rozplývá se v nejistotě. Co bude potom? Všemocná věda říká že nic. Snad i proto o smrti slýcháváme stále méně, vzácně, šeptem. Ne z úcty, spíše ze strachu, nepatřičnosti. Strašná a odpuzující smrt je v médiích překryta mládím, krásou a bezstarostností. Reklamy na nás chrlí trvale neudržitelné štěstí, snad proto se musí tolik a tak často opakovat. Kdo má toho štěstí dost, přepne program, často na jinou reklamu. Existuje reklama na rakve, reklama plná mladých a krásných ženských těl. Když do rakve, tak s co nejlepším tvarem a výzdobou. Televizi dnes vypíná málokdo. Vypnutí přináší ticho, myšlenky, to může připomínat smrt. Vypneme televizi, zapneme magnetofon. Čím méně chceme o smrti slyšet, tím rychleji roztáčíme kaleidoskop našich zážitků. Zážitek střídá ještě lepší zážitek, ten zase nějaká sladkost, sladkost slast. Nevadí, že tolik štěstí nelze vstřebat, že se to potom jaksi navzájem smaže. Bez zastavení raději co nejrychleji směřujeme jinam, samotná rychlost osvobozuje. Pustíme si k tomu něco lehčího a veselého. Třeba telenovelu, abychom viděli jak se žije, tam dokonce vidíme jaká je smrt. Ta přirozená smrt se nám ale vzdaluje přímo úměrně s rychlostí se kterou se jí snažíme odstranit ze života. Postmoderna, která ztratila optimismus moderní doby, přinesla místo kritiky ironii a také nostalgii po nedosažitelných alternativách. Mohla znovu objevit téma smrti? Těžko. Vyhlásila však konec všech velkých příběhů. Příběh o smrti ji minul. Smrt nemá alternativu, život – i ten posmrtný – ano. Ekologům přineslo postmoderní myšlení naději, že s ním bude ukončen velký příběh ničím neomezeného růstu a pokroku, dálnice za stále větším blahobytem, k jehož nečekaným průvodním jevům patří cosi jako odpad, úbytek ozónu, klimatické změny, vymírání druhů, ekologická krize. Naděje environmentálního hnutí na konec ničím neomezeného růstu je však vrtkavá. V době relativizace všech hodnot nemá pevné základy. Konec příběhů znamená zároveň i nemožnost nastolení příběhů nových. Například velkého vyprávění o trvale udržitelném životě, o dobrovolné skromnosti, o uznání svébytné hodnoty všeho mimolidského. Před nedávnem mi umřel kamarád na rakovinu. Když jsem ho viděl naposledy, zbývalo mu jen pár hodin života. Jeho sportem trénované tělo se proměnilo v cosi, co bych si nikdy nedokázal představit. Když smrt dávala v jeho kašli na vědomí svou moc, zmohl se přerušit její vítězství několika slovy. Řekl mně, jak strašně se těší, až se jeho stav zlepší a on bude moci vzít své psy, otevřít branku a dojít ke stadionu a zpět. On, který byl zcela srostlý se svým sportovním životem, si přál udělat pár pomalých kroků, nadechnout se venkovního vzduchu. Když jsem šel z nemocnice, bylo všechno jiné. Ten jiný pohled však brzy překryly všednější starosti. Žít s vědomím smrti nebo raději bez něj? Kolik toho nevidíme a nevnímáme, když smrt vytěsníme z našeho vědomí? Co všechno nám uniká? To nám stejně sečte „Ona“, až ji jednou někde potkáme. Oproti našim předchůdcům jsme rádi, pokud tu neznámou tvář spatříme nečekaně, jen na okamžik, když to setkání máme co nejrychleji za sebou. Podobně jako nás potkávaly ty příjemnější zážitky před tím. Ty bychom si najednou chtěli zpomaleně přehrát. To ale nejde tváří v tvář smrti. Ten okamžik bývá podle různých svědectví velmi různorodý, od pocitů naprostého klidu až po nevýslovnou hrůzu při posledním soudu. „Všechno je rozdíl“, říká postmoderní étos. Různorodé prožitky však spojuje jakási absolutní neodkladná nutnost. Jednoduchá teorie všeho živého – zrození, život, smrt. Přes všechny úspěchy vědy jen málokdo z umírajících plánuje a prověřuje platnost svých myšlenek. I věda je zatím na smrt krátká. Slibné jsou úspěchy v biologii a lékařství. Genetické manipulace, molekulární biologie, zázračné léky. Slibují mnohé, ve vzduchu je cítit nesmrtelnost. Kdybychom porazili smrt, neztratíme bytí? Už nyní se řada lidí marně pokouší najít smysl bytí. Našli bychom ho, kdybychom ho mohli hledat déle nebo bychom ho přestali hledat úplně? Jan Sokol říká, že dříve měli lidé větší smysl pro celek života, životní příběh, který má počátek a konec, tak jako obraz má rám a jen ornament je nekonečný, příběh má hlavu a patu a jen nesmysl se může stále opakovat. Jaký by to musel být lék, co nám zajistí nesmrtelnost? Jak by byl drahý? Kdo by jej mohl užívat? Čas od času se z plynulé zábavy a relativizujících soudů vynoří cosi, co vypadá jako hodnota absolutní. Přicházejí události, které vypadají jako základní historický přelom, po kterém už svět nikdy nebude stejný. Pak se objeví vymřelé pravdy a najednou s nimi nelze polemizovat. Moralizování překryje smysl. To na pozadí až příliš skutečné smrti vyrůstá ornament smrti virtuální. Smrt je rychle zahalena státními vlajkami. Černé sukno z pohádek poukazovalo ke smrti, státní vlajky od ní. Tak jako zásadní politické projevy, moc, finanční operace, slídilství ve jménu svobody, a vše prosakující „bavičství“ – to musí pokračovat. Škleb proti osvobozujícímu smíchu. Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom si všimnout, že pozapomenutá a opomíjená, klíčí někde, kde to nejméně čekáme, protože to vlastně nečekáme, další smrt. Český filosof Karel Kosík připomíná povídku Proměna od Franze Kafky. V ní se Gregor Samsa promění ve hmyz a stane se pro celou rodinu obtížným. Jeho sestra Markéta a rodina se umírajícího zříkají, popřou jeho lidství, situace ruší jejich klid, tak setřásají vše, co by jej mohlo ohrozit a dál kráčí „přes mrtvoly“ za banalitou. Gregorovo tělo uklízejí služebné. Je to století nepřátelské k tragičnu, které je nahrazeno grotesknem. „Život lidí je zbaven osudovosti a ponížen na nahodilost“. Smrt neumíme obejít, ale přišli jsme na to, že ji lze na čas zneužít a zpeněžit. Když smrt nejde mediálně zpracovat, jakoby nebyla. Bangladéš, umírající hladem, mizející druhy, umírající krajina. Příliš plíživá smrt, než abychom se jí věnovali v bleskových zprávách. Plíživá smrt nemívá výročí. Vědomí smrti není oddání se smrti. Vědomí smrti může přinést radost z okamžiku, prožitek ze všedního, potěšení z nadechnutí, klid v zamyšlení. Snad i pomoc v situacích, kdy se sami se smrtí setkáme. Smrt blízkého v rámci smrtelnosti všeho živého, slon bojující o život při povodních v pražské ZOO v souvislosti s osudem sloních stád. Nad smrtí neznámých, smrtí stromů a zvířat snad můžeme mávnout rukou. V případě smrti Země nebude nikoho, kdo by mával. Nejen lidé a mrakodrapy umírají, umírat může i krajina. Čím méně to cítíme, tím méně života v sobě nalézáme. Je možné, že existují alternativy k dosud známým velkým příběhům, které lidé odjakživa vyprávějí. Tyto nové, velké, alternativní příběhy, kterým my smrtelníci nemůžeme plně porozumět, vypráví život sám, navzdory existující smrti, jako zázrak. Neodvíjejí se z toho, co si lidé přejí, doprovází to, co přichází. Ekologický příběh o složitosti života a hledání domova nás přesahuje svým rozsahem. Tento příběh je pro nás pomalý a zdánlivě velmi všední. Plyne jakoby nepovšimnut, možná proti naší zrychlené kultuře. V tomto příběhu se jen mihneme a tak jej nemůžeme plně vnímat. Navíc je to příběh prastarý, nemoderní, ač jej objevuje i nejmodernější technika. Čím více se jej snažíme pochopit, tím více přicházíme o svou svobodu, o své naplnění, o zlatý věk blahobytu. Příběh smrti je zjevný, individuálně vnímaný, mezní. Čím déle pobýváme na zemi, tím více je hmatatelnější, obzor se přibližuje. Smrt svým způsobem příběhy ukončuje a prověřuje. Život na Zemi je v měřítku života lidského příběhem nekonečným. Vědomí obzoru života nám snad může pomoci prožít život v mezích, v nalezení míry pro naše jednání, středu v různých hlediscích, v odhalení smyslu ochrany živého, ochraně přírodní spontaneity a tvořivosti. Ta zázračně přetrvává, zatímco my umíráme. Pro dnešní dobu to až příliš všedně vyjádřil evangelický teolog Jan Heller: „Bylo by přece škoda, kdyby tu života nebylo a z této ochrany života, z této potřeby, abychom přitakávali životu, který má smysl, roste potom obnova vztahu, a to jak mezi lidmi tak i obnova vztahu ke všemu stvoření kolem, ke všemu co nás obklopuje, do čeho jsme byli postaveni a co naplňuje náš život. Myslím to docela prostince. Moje žena, moje děti, vnoučata, moji přátelé a moji žáci, to všechno je můj život. Raduji se z toho, že s nimi mohu být a proto je třeba, aby zůstalo zachováno to, v čem můžeme žít, oni se mnou a já s nimi.“ Michal Bartoš Použité prameny: Ekologické dny Olomouc 2002, 4.5. 2002. Smrt v životě. Zdeněk Neubauer, Jan Sokol, Stanislav Komárek, Jan Novotný. Magnetofonový záznam. Kosík, Karel: Století Markéty Samsové. Praha, Český spisovatel 1995, 2. opr.vyd., s.205. Heller, Jan: Většina lidské bídy souvisí s násilím. Rozhovor. Literární noviny, roč. XIII, číslo 38, Praha 2002, s.15. Elias, Norbert: O osamělosti umírajících. Praha, Nakl. Franze Kafky 1998, s. 72. Ariés, Philippe: Dějiny smrti I. a II. Praha, Argo 2000, s. 358 a 410. Hubík, Stanislav: Sociologie vědění. Praha, Slon 1999, s.224.