Od bludného Holanďana k břehům ekologickévýchovy

Na počátku byla … nabídka nizozemské nadace Milieukontakt Oost Europa pro zájemce z České a Slovenské republiky na týdenní studijní pobyt v Nizozemí, jehož náplní bude ekologická výchova. V roce 1989 se čtyři nizozemské ochranářské organizace dohodly na založení nadace, jejímž cílem by byla podpora spolupráce mezi nevládním hnutím v Nizozemí a v centrální a východní Evropě. Po prvních kontaktech s Polskem a Maďarskem se po zhroucení komunistického bloku dostalo i na další země, včetně České a Slovenské republiky. Na činnost nadace přispívá převážně nizozemské ministerstvo životního prostředí. Finanční prostředky jsou věnovány na podporu projektů ve spolupracujících státech, překladatelskou a publikační činnost, cestovní výdaje a pořádání společných setkání, na kterých dochází k přímé výměně názorů a zkušeností. Je velmi sympatické, že finanční pomoc je pouze doplňkem k výrazné pomoci servisní a informační. Týdenní studijní pobyt pro učitele, vychovatele, pracovníky státní správy a nevládních organizací byl pouze jedním z mnoha projektů, kterým se nadace věnuje. V sobotu 12. 6. 1993 jsme po dlouhé cestě zastavili před úhlednými domky v Oosterbeeku nedaleko Arnhemu. Přivítala nás energická žena s nervózními ústními koutky a uklidňujícíma bystrýma očima, která propukala v krátký nečekaný smích, Marquerite Sweers. Marquerite, podobně jako mnoho dalších nepracujících žen v Nizozemí, se aktivně podílí na práci dobrovolných organizací. Procento pracujících žen je v Nizozemí v evropském měřítku velmi nízké – 39,7%. Marquerite si přivydělává fotografováním. Pro nás připravila báječný nabitý týdenní program o ekologické výchově. Krátkodobost pobytu a jeho programová pestrost mi nedovoluje utvořit ucelené a vyčerpávající vyprávění, ale doufám, že čtenáře zaujmou i krátké střípkovité pohledy do země větrných mlýnů, sýrů a tulipánů. Po týdnu bych dodal, že Nizozemí je jedna veliká vesnice plná krav a úředníků. Krajina Krajina za okny stařičké karosy se výrazně liší od té naší. Nekonečné roviny se svěžími loukami, poli a alejemi stromů, prošpikované linkami kanálů, průplavů a hrází. Nizozemské království s 15 miliony obyvatel na rozloze pouhých 41 160 km2 je jednou z nejhustěji osídlených zemí na světě (446 lidí na km2), což se na první pohled projevuje bezprostředně na sebe navazujícími vesnicemi a městy a hustou sítí silnic a výtečně fungujících železnic. Rozloha doznává určitých změn díky mohutné erozní činnosti moře a činnosti člověka zaměřené proti ní. Vzduch v zemi mezi oceánem a nebem je nasycen vodními parami, což má vliv na časté změny zabarvení oblohy. Přemýšlím, zda se neuvěřitelná barevnost obrazů výjimečného holandského umělce Vincenta van Gogha objevila na jeho plátnech pouze vlivem setkání s barevným světem impresionistů v Paříži, nebo zda toto setkání pouze probudilo hluboké prožitky z krajiny malířova mládí. Odstup století již vymazal z krajiny žence a rozsévače, ale v případě holandských černobílých a červenobílých krav vypadají louky po staletí stejně. Kdykoli se zastavíte na cestách mimo město a podíváte se kterýmkoliv směrem, vidíte nějaký pasoucí se dobytek. Krávy jsou všude, v každou denní hodinu, a přežvykujíce trpělivě snášejí cvakání spouští turistických fotoaparátů. Zdomácnělé pojmenování „frízy“ svědčí o tom, že mají původ na severu země v jedné ze 13 nizozemských provincií – Friesland. Marquarite nám řekla: “ Když je cizinec u nás poprvé, určitě si všimne naší ploché, umělé krajiny. Všechno se možná zdá pod kontrolou, možná přeorganizované, možná nudné, ale určitě ne znepokojující. Věci vyhlížejí čistě, jsou pěkně natřené, veselé, barevné, obklopené květinami. Ale neustále se snižující kvalita přírodního prostředí je nápadná a zřetelná.“ Města Karel Čapek napsal ve svých Obrázcích z Holandska, že „první čistě holandský dojem jsou cihly. A okna. A hlavně velocipedy… zelený kraj a v něm domečky z drobných, bíle spárovaných cihel, domečky s velkými jasnými okny a zelený kraj s cestami z cihel, po kterých si to tiše hasí velocipedy od jednoho červeného domečku k druhému, a ty domečky jsou krom z červených cihel udělány hlavně z oken, ze samých oken čistých a velikých a bíle rámovaných.“ Tak to platí, jen v oknech se objevuje stále více záclon a závěsů. Ale i tak jsme často viděli přes nezakrytá prostorná okna nejen do přepychově zařízených bytů, i s jejich jakoby loutkově neskutečnými majiteli, ale skrze další okno i zahrádku za domem, která byla upravena stejně pečlivě jako pozemek před vchodem. Na vznik tohoto podivného zvyku je mnoho názorů. Jedni říkají, že pochází z doby španělského útlaku, kdy krvavý vévoda z Alby dal pokyn k zákazu zakrývání oken, aby španělští vojáci mohli nahlížet do bytů a domů a kontrolovat pořádek v zemi. Jiní tvrdí, že důvodem je přirozená lidská chlubivost. Nebo je to touha otevřít svůj dům okolnímu světu a vzájemné lidské soudržnosti? Mírné holandské klima nenutí lidi, aby se malými okny a závěsy chránili před velkými výkyvy teplot. Snad nejsympatičtěji mi zní názor, že jde o důsledek tradičního estetického cítění, protože propojení bytu s okolním prostředím patřilo odjakživa k holandské krajině. Majitelé domů světu ukazují nejen vkusně zařízené interiéry, ale i okrasné zahrady s nepřebernou směsicí bylin, keřů a stromů různého stáří, původu a zahradnické úpravy. Naše typické zeleninové záhonky jsou naprostou výjimkou. Ve městech nespatříte naše stresující panelová sídliště se zadupanou nadějí na normální dětskou hru. Ve vesnicích zase chybějí třígenerační nedobytné hrady obehnané prostornými dvory a zahradami. Vše působí velmi účelně, skromně. Domky jsou ponořené do bujné zeleně s ulicemi a drobnými náměstíčky, které vyvolávají pocit překrásné rodinné idylky. Je pamatováno na společenský život sousedů i na možnost osamělých chvilek klidu. Trávníky jsou jako mech a udržovány tak, že vyšlapat do nich cestičku je nadlidský problém. V centrech měst s objevují i vícepatrové domy. Na rušných obchodních ulicích se trošku vytrácí pocit úzkostlivé čistotnosti místních obyvatel, ale vše úspěšně skrývají před zraky turistů čilé čety uklízečů, které často a pravidelně vyrážejí do ulic. Před branami domů se občas objevují věci, které jejich majitelé považují za nepotřebné pro svoji domácnost a na tyto dny netrpělivě čekají ti, jež si jsou z těchto vyřazených kusů nábytku, koberců a všeho možného schopni zařídit byt. Co okamžitě zapůsobí na každého návštěvníka, je vysoký počet kol na ulicích. Nizozemských 11 949 000 jízdních kol výrazně převyšuje počet automobilů, kterých je 5 600 000. Horské kolo jsem na ulici nespatřil. Důvodem je zřejmě fakt, že nejvyšší „hora“ Nizozemí má neuvěřitelných 321 metrů nad hladinou moře. Kolová hemžení však stojí za to a v dobách, kdy začíná a končí pracovní doba, dochází k bicyklovým kolapsům. Po četných a pohodlných cyklistických steskách proudí kola různých barev, malá i velká, nová i stará, po jednom, po dvou i po skupinách, zpravidla tiše a velmi rychle. Rodilý Čech, zvyklý na poměry v našich městech, by měl být varován před těmito neslyšnými šípy, zvláště, když si z nedostatku zkušeností často zamění cyklistickou stezku za chodník a tak jsou kola vážnějším ohrožením pro jeho zdraví než automobily.Cyklisté si naštěstí často pobrukují nejnovější hity, hvízdají, povídají a své miláčky svírají obouruč, jednoruč a někdy se slastně protahují s oběma rukama složenýma za zády. Sláva pohybu vlastní silou! V domácnostech mnoha rodin je samozřejmostí kout se šatníkem a dalšími potřebami pro tuto ušlechtilou zálibu. Stejně tak vždy nalezneme místo určené pro separovaný sběr odpadů. Vyvrcholením je městy projíždějící nákladní auto, na jehož korbě dva usměvaví snědí mládenci stepují v rytmu reprodukované hudby vybírají od lidí baterie, prášky a různé jiné jedy, kterými si člověk zpříjemňuje svůj fádní život, a přitom ještě stihnou povykovat po okolojdoucích slečnách. Hnůj a další skrytí vetřelci Nizozemský gulden je vedle německé marky jednou z nejstabilnějších měn v Evropě. Nizozemí je bohatou zemí s pohodlným životem. Ponechejme stranou otázku, jakou měrou se o to přičinili svým umem sami Holanďané a do jaké míry je to umožněno přežívajícími ekonomickými koloniálními vztahy, jejichž projevem je chudoba, hlad a smrt na velkých částech světa. Životní styl zaměřený na konzum s sebou přináší stále větší problémy pro kvalitu životního prostředí a o mnohých z nich se zmiňuje i náš předčasně zesnulý první český ekologický novinář a spisovatel Josef Velek ve svém překrásném cestopisu „Od polderů k Ardenám“. Jeho slova potvrdili i mnozí Holanďané, se kterými jsme se setkali. Ekonomika v zemi tulipánů vzkvétá do značné míry i díky intenzivní zemědělské výrobě a významnému exportu květin, sýrů a cibule. Kdo z nadšených turistů, kteří si zálibně prohlížejí malebné obrázky pasoucího se skotu, si uvědomí, že na rozloze jako má Morava lze napočítat 13 196 000 prasat a 5 057 000 krav? Nadprodukce hnoje je úžasná a úžasné jsou i problémy s jeho likvidací. Moderní zemědělští farmáři v dávkách použitých umělých hnojiv a chemických prostředků výrazně porážejí naše ,v tom směru proklínané, kolektivní zemědělce. Snad jen kvalita těchto látek je lepší, než byla donedávna u nás. Důkladné závlahové systémy paradoxně vysoušejí krajinu plnou kanálů a půdu, jejíž 27 % leží pod hladinou moře. Problém z tohoto hlediska zvyšují řeky, které poblíž svého zaústění musejí krajinou protékat nad její úrovní v uměle navršených korytech. Přestože Holanďané získali na poldrech desítky tisíc hektarů nové půdy, snížila se její rozloha od roku 1950 o 17%m tedy o více jak 300 000 ha. Most přes řeku aut Název Holandsko pochází ze staroholandského „hotland“ což znamená „lesnatázemě“. Původní lesy byly vykáceny na stavbu mohutných lodních flotil, kterými byl podmaňován nově objevovaný svět a hájena nezávislost před nenáviděnými španělskými Habsburky. Dnes je lesy pokryto pouhých 8% rozlohy státu, což je méně, než zabírají silnice a vodní kanály. V dlouhodobých plánech se objevují snahy o zdvojnásobení rozlohy pokryté lesy, ty ale narážejí na nesouhlas a velkou politickou moc zemědělců. Obrovské protesty ochránců přírody vyvolala stavba čtyřproudové silnice přes nejrozsáhlejší komplex lesů. Nátlak vyústil ve výstavbu dvou nadzemních přechodů pro zvěř, které umožňují i nadále zachovat kontakt mezi živými světy po obou stranách dopravního tahu. Obrovské betonové oblouky nad silnicí zespodu vypadají jako mimoúrovňové křížení dálnic. Když se však po svahu vyškrábete tak, abyste těleso uviděli shora, přes plot nám zavoní rostlinstvo vysazené na hrubé vrstvě hlíny, která pokrývá masu betonu. Čekal jsem chvíli s napětím, zda nespatříme nějaký pohyb jako důkaz čilého dopravního ruchu na podivné zvířecí kolonádě. Bohužel, sledováni byli pouze ptáci, kterým byl most úplně ukradený. Vědecké práce biologů prý však dokazují, že k migraci zvěře mezi oběma částmi lesa dochází. Groep Lorelei Dalšími odvětvími, která významně přispívají do napěchované státní pokladny, jsou rybářství, transport a distribuce zboží, chemický průmysl a světoznámý koncern Philips s centrem v Eindhovenu. Stinnou stránkou rozvinutého průmyslu jsou opět škody na životním prostředí. V Nizozemí vzniká více než 930 tisíc tun chemických odpadů za rok. Jan Boom byl vousatý chemik, který měl plné zuby toho, že voda v Rýně mu začíná čím dál více připomínat obsahy zkumavek na jeho pracovišti. Zorganizoval expedici s názvem Skupina Lorelei. Mezinárodní skupina cyklistů si udělala výlet od pramene řeky až po její ústí a s pomocí pojízdné doprovodné laboratoře pilně odebírala vzorky vody po celé délce toku a ihned pořizovala jejich biologicko – chemické rozbory. Protokoly nikam nezakládali, ale hned s jejich zarážejícími výsledky seznamovali veřejnost na společných mítincích a tiskových besedách. Bylo zjištěno, že škodlivé látky nalezené v tělech uhynulých tuleňů z moře v blízkosti ústí Rýna se nápadně podobají složení látek, které jsou vypouštěny do říčního toku z továren na jeho březích. Město Rotterdam, které si dlouho naříkalo na vodu v Rýně, se ukázalo jako největší znečišťovatel toku. Potápěči z expedice prokázali, že tam, kde se říční tok zvolnil, se ukládá říční materiál, a v bahně objevili výrazně vyšší koncentrace těžkých kovů, než by bylo normální. Stejné kovy se potom k překvapení objevily v zemědělských produktech vypěstované na půdě pohnojené kaly z Rýna. Výsledek? Mezinárodní pře, kdo je více vinen za těžké vodní choroby, za ovlivnění plodů v tělech matek, vyrážky, alergie a zvýšený výskyt rakoviny. Jindy se veřejnost dozvěděla, že firma Uniser Holding zřídila poblíž Rotterdamu stanici na likvidaci chemických odpadů, ale bohužel nakoupila o polovinu více materiálu než byla schopna kapacitně zvládnout, a tak 730 tisíc tun jedovatých látek sebraných po celé západní Evropě skončilo na veřejných skládkách a mořském dně. Zničily se zásoby pitné vody, došlo k úhynům tuleňů. Pět představitelů společnosti skončilo za mřížemi. Luud Schimmelpennink – Provos: Bílý plán a Witkar Luud Schimmelpennik byl šikovný řečník v amsterodamské městské radě, designér a mluvčí hnutí provos, které se zrodilo v Nizozemí v 60. letech jako výsledek společenských revolt a myšlenek Thoreaua, Kerouaca, Ginsberga, Gary Snydera, beatníků a hippies. Velmi úspěšní ve volební kampani byli provos s tzv. „bílým plánem“, který počítal s desítkami tisíc bíle natřených kol, která by byla volně přístupná veřejnosti na významných městských uzlech a měla by zcela vytlačit auta z centra města. Dopravní policisté odění do bílého hávu měli s úsměvem řídit provoz cyklistů a chodců a dětem rozdávat čerstvá voňavá jablka. S plánem bylo spojeno i povolení volného pohybu mládeže v do té doby přísně střežené zelené oáze města, Vohdelově parku. V parku měla být vytavena spousta velmi levných zařízení, které potřebovala mládež pro svůj život. Území se tehdy stalo rájem hippies. Nadšení však dlouho nevydrželo. Kola byla rozkradena a park se změnil v útočiště volné lásky a feťáckých komun. Aktivní radní však přispěchal s novým plánem v bílých deskách. Tentokrát se veřejnost v Amsterdamu představilo 175 bíle natřených drobných elektromobilů, shromážděných ve 25 centrálních stanicích po celém městě. Autíčka byla nazvána witkary a své těžké akumulátory dobíjela v nabíjecích traverzách. Dosahovala rychlosti kolem 35 kilometrů za hodinu. Kdo chtěl auto použít, zakoupil si magnetický štítek a město bylo jeho, bez hluku a zápachu. Ani tento plán však nedopadl dobře. Witkary byly po mnoha finančních a organizačních problémech a nezájmu veřejnosti rozprodány za směšnou cenu občanům. Vytratily se z ulic, a tak byl pohřben jeden velký ekologický sen. Květinkoví lidé se v očích veřejnosti stali synonymem flákačů, špinavců a chuligánů. Z revoltujících hippies vzešli pobledlí yuppies. Dnes paradoxně brázdí ulice měst členové part zlaté mládeže, jejichž životní filozofií jsou prachy, rychlé auto, módní hadry a pěkná „buchta“. Sladký život bez starostí. Nazývají se yuppies. Jejich vyznavačů přibývá zrovna tak jako členů ekologických hnutí. Země vyrvaná moři Již někdy ve třináctém století Holanďané vystavěli podkovovitou hráz vybíhající do moře. Z uzavřeného prostoru namáhavě odčerpali vodu, a tak získali půdu, které říkali polder. To, co na jedné straně získali, jim na druhé straně vzalo svou mohutnou erozní činností moře. „Bůh stvořil svět, ale Holanďané vytvořili Nizozemí.“ Vytvořili si zemi z písku, rašeliny a náplavů řek a moří. Stále však do ní s nepříjemnou pravidelností vnikal vodní živel, ukusoval pevninu, ničil obydlí a bral si lidské životy. Holanďané do svého boje s vodou zapojili i světoznámé větrné mlýny, které sehrály důležitou roli při vysoušení půdy. Téměř zázračné se zdá získání 230 000 hektarů orné půdy v místě příbřežního mělkého moře s podobou zálivu – Zuiderzee. To bylo od oceánu odděleno 30 kilometrů dlouhou a 25 metrů širokou hrází Afsluitdijk. Z části moře se stalo jezero, nizozemské pobřeží se zkrátilo o 300 km, ale země získala novou půdu v podobě 12. provincie. Jezero Ijsselmeer bylo totiž na velkých částech vysušeno a na nově dobytém území postaveny nová města a farmy. Tak skončila série katastrof, z nichž největší se odehrála 14. prosince 1287, kdy valící se voda protrhla hráze a ve vodním živlu zahynulo 50 000 osob. Plán Delta Mořské záplavy pokračovaly na jihu země. Rozbouřený oceán 1. února 1953 protrhl na 67 místech hráze a v některých místech se dokonce přeléval ve čtyřmetrové výšce přes jejich vrchol. O život přišlo 1 835 lidí. 60 000 obyvatel muselo opustit své domovy a utonulo asi 10 000 kusů dobytka. Otřesné filmové dokumenty obletěly celý svět. Staří lidé, kteří přišli o všechen majetek, byli odváženi ze svých zatopených příbytků a na své smutné pouti potkávali lodě přivážející do postižených míst potraviny a rakve. Voda zaplavila jednu desetinu rozlohy státu. V jedné staré holandské písni se zpívá: „Oh Bože, proč jsi jen dopustil protržení hrází, proč Tvoje voda stoupá, slaná voda, hořká jako smrt.“ Na obranu lidských životů vyrukovali technici a předložili plán Delta, který počítal s přehrazením všech holandských říčních delt na jihu tak, aby moře nemohlo nadále pronikat říčními koryty hluboko do vnitrozemí. Ochránci přírody upozorňovali na jedinečný přírodní svět v oblastech, kde dochází k promíšení sladké říční vody se slanou vodou moře. V těchto tzv. brakických vodních ekosystémech se vytváří ojedinělý biologický s typickými zástupci živočichů a rostlin. Spory vyřešilo samo moře, když jednou opět pohrozilo záplavami. Plán Delta byl odstartován. Holandsko bylo obklopeno hrázemi. Když měla být postavena poslední, v říční deltě Oosterschelde, znovu se objevily spory o její potřebnosti a užitečnosti. Na nátlak veřejnosti byla utvořena zvláštní vládní komise, která vzala v úvahu názoru obou stran, uznala, že by výstavbou vodního díla došlo k likvidaci území s důležitými ekologickými funkcemi, ale zároveň zjistila, že ochránci navrhované zúžení ústí delty a volné propojení Oosterchelde s mořem by nesnížilo riziko vzedmutí vody. Po podrobných biologických průzkumech a dlouhých jednáních byl nalezen kompromis. V ústí řeky byla vybudována průtočná přehrada s protipovodňovými zábranami a otevřenými vodními vraty, které bylo možno spustit v případě nouze na železobetonových pilířích dolů. Podmínky pro život v deltě zůstaly nezměněné. Říkalo se, že spor vyhrály ústřice. Tento jediný příklad z mnoha dalších ukazuje typický rys holandské společnosti. Každý zásah do přírodního prostředí prochází dlouhodobou diskusí odborníků, ale přitom je zajištěna značná účast veřejnosti na rozhodovacím procesu. Odpadají tak často nesmyslné argumenty o špatné spolupráci mezi techniky a ochránci přírody, které jsou typické pro naše součastné dění. Ztracený čas na diskusích je vyvážen spokojeností většiny zúčastněných s kompromisním řešením. Boří se tím apatie občanů k životu za hranicemi jejich rodin. Lidé mají pocit, že kdosi nahoře má zájem o jejich názory, což vede v budoucnosti k větší účasti na společenském životě. Veřejný tlak například přispěl vládnímu odmítnutí výstavby kanálu přes přírodně zajímavé území Dollard, přestože kanál měl podle studií jednoznačně přispět hospodářskému rozkvětu oblastí, kterými procházel. Byla dokonce demontována a zasypána již před devíti lety vybudovaná propusť pro potřeby vodní cesty za 26 milionů guldenů. Small is beautiful Na přelomu devatenáctého a dvacátého vyšly do amsterodamských ulic ženy, které nezvykle potřásaly hlavami. Tímto nevšedním chováním chtěly kolemjdoucí upozornit na nádheru svých klobouků ozdobených rajčím peřím. Tato maličkost vedla k tomu, že se pár romantických blouznivců, kteří do té doby osamoceně procházeli krajinou s dalekohledy, naštvalo, a založili první organizované hnutí na ochranu přírody. K velkému a téměř nekontrolovatelnému rozvoji ekologických organizací však došlo až po druhé světové válce. Ekologická hnutí o sobě dala silně vědět v sociálních revoltách mládeže v šedesátých letech. V roce 1962 poprvé vychází působivá kniha Rachel Carsonové „Mlčící jaro“ o dopadech lidského chování na přírodu. Kniha měla velký ohlas. Průnik do smýšlení mnoha lidí zaznamenala i dodnes diskutovaná první zpráva Římského kolektivu pod vedením Dennise Meadowse s názvem „Limity růstu“ a na systémovém modelu v ní bylo prokazováno, že pokud bude pokračovat dosavadní vývoj lidské společnosti – populační exploze, růst investic, čerpání neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů, atd. – dojde v příštím století ke zhroucení planetární soustavy. Nic se nezhroutilo, přesto trendy v knize popsané jsou i nadále problematické. Tato zpráva byla několik měsíců největším bestsellerem knihkupectví po celém Nizozemí. Prodalo se v něm nejvíce výtisků z evropských zemí. „Malé je hezké“, tak to cítilo mnoho mladých lidí, na které měla vliv četba Schumachera. Nadprahová mez V posledních letech nastává konsolidace v ochranářském hnutí a povedlo se dokonce ustavit zastřešující organizace, které obhajují ekologické zájmy v mezinárodním měřítku a koordinují aktivity jednotlivých organizací, tak že často je přesáhnuta ona potřebná nadprahová mez“, která je pro vyvolání zájmu veřejnosti, a tím vytvoření potřebného tlaku na řešení problémů. Počátkem 80. let bylo v Nizozemí 54 státních, 65 provinciálních a asi 600 regionálních a místních ochranářských organizací. Dva miliony Holanďanů jsou členy jednoho nebo více takto zaměřených nevládních hnutí. Mnoho organizací se zaměřuje na ochranu vzácných územních celků: daří se jim velké rozlohy půdy skupovat a tak získat do vlastnictví. Jiné organizace jsou orientovány spíše politicky, vytvářejí vlastní nátlakové skupiny na celostátní politické a hospodářské úrovni a jejich cílem je zásadní změna konzumního životního stylu. Obrovská pozornost je věnována ekologické výchově, ve které Holanďané spatřují nezbytný první krok pro následné změny systému k trvale udržitelnému životu. Monarchie ekologické výchovy Byla jednou jedna maličká země a v té zemi vládl tuze moudrý král. Jeho království bylo velmi bohaté, ale kupodivu všichni lidé nebyli usměvaví. Přírodu jejich země totiž ohrožoval drak, jehož hlavy se prozatím nepodařilo nikomu spočítat. Možná i proto, že většinu bylo možno spatřit na lidských krcích. A král rozhodl, že po celém království budou ve velkých městech vybudovány školy, ve kterých se budou mladí lidé učit, jak mají žít, aby draka zdolali a zachránili přírodu a sebe. V době, kdy ministr životního prostředí České republiky pochybuje o smyslu ekologické výchovy a kdy si lámeme hlavu, jak vlastně máme tu výchovu nazývat, nedaleko od nás existuje jiná malá země, kde mají v těchto věcech jasno a zajímají se spíše o to, jak tuto výchovu dělat co nejlépe. Odtud pramení ten pohádkový začátek. V Nizozemsku pracuje asi 90 městských středisek ekologické výchovy. Jejich hlavní náplní jsou programy pro žáky základních škol. Účast škol na programech je dobrovolná, ale nikde jsme se nesetkali s případem, že by některá škola se střediskem nechtěla spolupracovat. Ředitelé škol neberou čas strávený ve střediscích za něco, co potom nemohou ve školních osnovách dohonit. To je tvář země, kde se mluvení o neutěšeném stavu přírody doplňuje skutečnou aktivitou k nutným změnám. Například v provincii Gelderland vydaly odborové svazy prohlášení, že životní prostředí má pro ně vyšší prioritu než zaměstnanost. O velkém zájmu o programy vypovídají i dychtivé tváře přicházejících dětí a na dlouho obsazené termíny, poskytované jednotlivým třídám městských škol. Cílem všech středisek je výchova mládeže, která směřuje k tomu, aby byl praktický vstup do života po absolvování školní docházky spojen nejen s úspěšným zaujímáním co nejvyšších pozic na společenském žebříčku, s častou obměnou barevných kravat , ale také v umění citlivého vnímání okolní přírody a přijetí takového způsobu života, který umožní zachování prostředí v potřebné bohatosti pro nás a příští generace. Ekologická střediska – skleněná radnice Přestože ve školních osnovách neexistuje samostatný předmět o životním prostředí, pokrývají střediska svým působením většinu mladé holandské populace. Ve střediscích jsou soustředěni lidé, u nichž se odborné znalosti spojují s nadšením a kamarádským přístupem k žákům, s uměním hravou formou předávat tolik potřebné vědomosti. Jen stěží si lze představit takové vlastnosti u všech pedagogů obecně. Střediska jsou plně placena městskými radnicemi a pouze finance na speciální projekty nebo za zprostředkování práce mladým lidem poskytuje vláda. Ve školním biologickém centru ve Wageningenu (32 tisíc obyvatel) pracují tři stálí zaměstnanci, kterým po celý rok pomáhá zhruba 16 dobrovolníků. Město Arnhem vlastní dvě městské ekologicko – výchovné farmy a ještě učebnu v parku. Pro 130 tisíc zdejších obyvatel slouží 23 pracovníků těchto středisek. Mimo to lze ještě na odboru životního prostředí města potkat další tři lidi, jejichž pracovní náplní je styk s veřejností. Skleněná radnice v Arnhemu umožňuje všem občanům, kteří se pohybují v její blízkosti, zkontrolovat, jak jejich úředníci pracují, jak dodržují pracovní dobu a zda neúčinně neposedávají u kávy v rozhovorech, které jsou na hony vzdálené tématice razítek. Stát nezasahuje do činnosti středisek a ani je nekontroluje. Úspěšnost středisek se měří zájmem škol. Pouze občas jsou svolány vzájemné porady, kde si jednotlivá střediska poskytují své nápady a zkušenosti. Velká finanční podpora je věnována na vznik středisek v regionech, kde zatím žádná instituce tohoto typu nepracuje a na projekty, které buď umožňují rozšířit spádovou oblast již fungujících městských zařízení, nebo oslovují vedle mládeže ostatní skupiny obyvatelstva. Motýli naděje Skupina dětí se ve středisku v Apeldoornu sklání nad rozlehlým stolem, který pokrývá mapa Evropy. Učí se zrovna o kyselých deštích a ve statistické ročence si našly největší holandské znečišťovatele ovzduší. Nyní si je pečlivě vyznačují kladením dřevěných kostek do mapy (geografie). Potom podle návodu učební pomůcku podobnou dýmce a foukáním rozdmýchávají kouř. Po chvíli kladou dýmku na lokality průmyslových gigantů a pozorují, jak kouř zamořuje jejich okolí. Povídají si o tom, které škodliviny jsou nejhorší a jaké škody v přírodě způsobují (chemie a biologie). Potom zjišťují, že vítr vane nejčastěji od moře, a tak na levém okraji mapy zapínají ventilátor. Vysvětlují si, jak v přírodě vzniká vítr (fyzika) a sledují, jak závany vzduchu pozměnily tvar kouřové vlečky. Dlouhá trubka vnucuje představu komína. Žáci vkládají dýmku do jejího ústí a poznají, že množství škodlivin neubylo, pouze se rozšířily dále do sousedních států. Nakonec společně s vychovatelem diskutují o problematice kyselých dešťů a snaží se nacházet řešení, jak zabránit jejich zhoubnému vlivu. Uvedl jsem jenom jeden z mnoha praktických programů. Dokumentuje základní znaky většiny aktivit, které vychovatelé připravují. Ekologie je vynikajícím integrujícím předmětem, který umožňuje rozšířit a zopakovat základní znalosti z mnoha vědních oborů. Vlastní provedení programů je značně vzdálené od monotónního výkladu od tabule. Většinou jde o hravé programy, které děti strhávají k vlastní aktivitě, osobní tvořivosti, hledání vlastních řešení a k potřebné práci v kolektivu. Vychovatelé se snaží co nejjednodušeji a nejnázorněji vést děti k pochopení složitých problémů v ekosystémech. Kladem je přednostní využití přírodního prostředí pro přímý kontakt dětí s učitelem. Zprostředkované znalosti pomocí atlasů a obrázků v učebnicích se používají zřídka. Vědecké informace značnou měrou doplňují postupy zaměřené na citovou dramatickou, estetickou a etickou výchovu. Městské děti se někdy kupodivu dozvědí, že mrkev se pěstuje na poli a ne v obchodě a že vůně ranního čaje nemá původ jakémsi papírovém pytlíčku, ale v rostlině, která vyrostla daleko od jejich domova. Děti se učí šetřit V Apeldoornu jsou pověstní svými programy, které jsou zaměřeny na ekologizaci života ve škole, zvláště na šetření energií. Děti se dozvídají o vhodném rozmístění zářivek a topných těles, o různých typech spotřebičů s nízkou energetickou náročností a nejvhodnějším a nejúčinnějším způsobu větrání místností, atd. Učí se separovat odpady ze svých svačinek, šetřit vodou, starat se o zeleň v okolí školních budov. Ve Wageningenu se zase zaměřují na metodickou pomoc učitelům. Ti se pravidelně objevují na středisku a odnášejí si bedny s pomůckami a metodickými listy pro ekovýchovné programy na svých školách. Velmi úspěšné jsou i aktivity, kde žáci poznávají život v těsném okolí svého bydliště a snaží se navrhnout, jak ho obohatit a zpříjemnit. Celostátně se prosadil střediskem připravený program proti vandalismu, kdy žáci natáčeli své vlastní videofilmy o tomto lidském nešvaru a potom o nich diskutovali. V Orvelte je státní středisko zaměřené na terénní výzkumy. Díky ubytovací kapacitě sem dojíždějí skupiny žáků středních škol a přímo v přírodě provádějí za pomoci metodických listů samostatně výzkum. Se svými vědeckými úspěchy se potom pochlubí na závěrečném semináři. Aktivní v ekologické výchově jsou i nevládní hnutí. V roce 1965 byla založena Celonárodní asociace pro ekologickou výchovu – Institut voor Natur beschermingseducatie (IVN). Má 13 000 členů, kteří všichni složili zkoušky a stali se tak „průvodci přírodou“. Jejich akce jsou velmi oblíbené mezi mládeží i dospělými. Vždyť s průvodcem se na procházkách krajinou dozvědí mnohem více, než nezasvěcení chodci. Díky průvodcům se jim odkrývají mnohá tajemství přírody a naučí se pozorněji vnímat své prostředí. Přímo v centru Arnhemu je zemědělská farma, kam mají kdykoliv přístup rodiče s dětmi. Mohou se dotknou různých zvířecích obyvatel a poznat jejich životní prostředí a zvyky. Hned vedle hlavní budovy je nenápadná zahrada, plná kvetoucích rostlin. Pěstují se takové květiny, které lákají motýly. V této zahradě se mohou lidé nejen seznámit s různými druhy rostlin, ale mohou si je také ihned na místě koupit a potom zasadit do své zahrady. Zvýšený výskyt motýlů jsem v arnhemských ulicích nezaznamenal, avšak v budoucnosti možná, kdo ví … Dvojí pocit z jednoho zámku V zámku Groeneveld nedaleko města Baarn sídlí Národní středisko pro přírodu, krajinu a životní prostředí, jehož zřizovatelem je ministerstvo zemědělství, přírody a rybolovu. V šedesátých letech na zámku žil a tvořil známý fotograf Joop Colson, který poskytl prostory zámeckých komnat a parku dalším umělcům, aby zde vytvářely své sochy, obrazy, básně, hudbu a jiné „fantazie“. Tehdy došlo k přirozenému splynutí uměleckých děl s dojmy, které v člověku vyvolává krása zámeckého parku a okolní přírody. Současný projekt „Hudba a krajina“ navazuje na tuto tradici. Skupiny návštěvníků obdrží magnetofony a doprovodný text a takto se pohybují po zámeckém parku. Na jedenácti zastaveních naslouchají hudbě a popisují své pocity, které v nich vyvolává spojení různých melodických motivů a odlišných krajinných typů. I za stálého deště byla tato procházka příjemnou relaxací a velmi intenzivně navozovala nejrůznější asociace. Pro mnohé možná první krok k tomu, aby začali vnímat nádherné zvuky lesa bez magnetofonu pod paží. Sen o skutečnosti V zámeckých komnatách je instalována rozlehlá expozice, věnovaná ochraně přírody. V jednotlivých místnostech blikají světýlka stovek všelijakých tlačítek a hejblat, jsou rozestavěny modely koloběhů vody, čistíren odpadů vod, různých ekosystémů – a ze stěn se line hudba, která tomu všemu dává správnou atmosféru. Před oddělením, které je věnováno dopravě, se projdete tmavým tunelem, kde vás vystraší světlomety a kvílení brzd blížícího se auta. Můžete se projít po palubě lodi Greenpeace a pozorovat makety mořských ptáků na umně zinscenovaném pobřeží, to vše za hlasitého hlomozu racků. Potom po točitých schodech se stoupíte o patro níž, kde kulatými okýnky za ponurého ticha sledujete život pod mořskou hladinou. Ohromující, počítačem řízené loutkové divadlo se rozehraje v drobné místnosti ihned po stlačení tlačítka v centru místnosti. Představení popisuje hrozivou noční můru malého chlapce, kterého ruší všelijaká zvířecí havěť, vypadávající s hlomozem ze stěn tak nečekaně, že by probrala z letargie i zcela apatického, pospávajícího stařečka. Z holandských výkřiků myší a jezevců jsem mnoho nepochytil, ale celý sen byl věnován nutnosti šetřit vodou. Jako živé… Mezi všemi atrakcemi, které zámek nabízí, nadšeně pobíhají děti a nedočkavě berou do rukou telefony, které jim stále něco vysvětlují, nebo zadávají úkoly, které jsou řešitelné zmáčknutím správného knoflíku. Vášnivý lesk v očích dětí dokazuje, že se zde podařilo vybojovat úspěšný konkurenční boj proti různým želvám, robotům, mutantům a ekooddílům „dží-áj-džoua“. Zámek je poměrně značně navštěvován a vystřídá se v něm ročně úctyhodný počet lidí. Kdesi v dálce, rozmazaně, však hlodá divný pocit, že tato výchova k lásce k přírodě, která je navozovaná pomocí všelijakých blikátek, bez jakéhokoliv dotyku se skutečným přírodním světem za palácovými zdmi a dokonce bez přítomnosti člověka, může vést do slepé uličky. O co více se ušetří na platech „nepotřebných“ vychovatelů, o to více mohou zámecké komnaty napodobit barevný a divukrásný svět Života. V přízemí právě vykládají z nákladního auta obrovské plyšové žirafy, netřeba zdůrazňovat, že jsou jako živé, jako živé… Bludný Holanďan brázdí naše vody? Kdo se nezajímá blíže o ekologickou výchovu, ten si asi myslí, že jsme opět v čemsi o dvacet let pozadu. Jeden společenský večer, na kterém se představila česká střediska ekologické výchovy Lipka Brno, Dřípatka Prachatice, Středisko ekologické výchovy Chaloupky, které bylo navíc spoluorganizátorem holandského pobytu, dokázal, že pokud jde o odborné znalosti a nápaditost při vymýšlení vhodných programů, je naše úroveň naprosto srovnatelná. Rozdílný je však přístup státu k podobným aktivitám, s tím spojená finanční podpora – a vůbec celkové společenské ovzduší, ve kterém u nás tato střediska pracují. To však alespoň částečně nahrazuje ohromný zápal našich lidí, kteří se ekologické výchově věnují, i když jsou nuceni neustále obhajovat svou práci a zdůvodňovat svou činnost, to je vyčerpává ze všeho nejvíc. Týden v Holandsku jim všem poskytl mnoho nápadů, které mohou využít ve své praxi, a navíc dodal optimismu, pokud jde o smysluplnost jejich počínání. Doufám, že získané nápady se uplatní i při činnosti městského střediska ekologické výchovy v Olomouci, které se těžce, ale přece jen slibně, rozbíhá v Horce nad Moravou, díky pochopení úřadů v obou jmenovaných sídlech. Michal Bartoš