Všechny cesty nevedou do Říma, zabloudit se dá i v pustém lese

Vojnárův film Cesta pustým lesem vede odnikud nikam. Producentovi Čestmíru Kopeckému se film Cesta pustým lesem líbí – logicky, jinak by do něj přece nevložil peníze. Dodává-li však, že se mu líbí především „jinakost“ téhle černobílé balady, dělá hranému debutu Ivana Vojnára dost nešikovného obhájce. Odlišnost přece ještě neznamená nutně kvalitu, může jít také o tvůrčí „schválnost“, o umělecký či klukovský truc vůči všem pravidlům, konvencím i divákovi. A tenhle konkrétní vzdor stál rozhodnutím rady státního fondu kinematografie daňové poplatníky devět milionů korun. I když není zrovna fér zmiňovat v recenzi peníze, v Cestě pustým lesem sehrály podstatnou úlohu: dvě třetiny celé částky totiž dostal původní projekt na základě Arsenjevova scénáře – ale sotva kdo už dnes posoudí, kolik z vysoce oceněného textu v hotovém filmu zůstalo. Podle nespokojeného scenáristy jen minimum, to však diváka zajímat nemusí. Ten si ve vstupence zaplatil Cestu pustým lesem vlastně podruhé – a dostal ambiciózní „jinakost“, ve skutečnosti nic než černobílou náladu, bludiště (výtvarně čistých) obrazů, polovičatých „neuhratelných“ hrdinů a sotva nahozených vztahů. Tak horké to navíc není ani s kýženou „jinakostí“ – vždyť unavených mužů utíkajících před civilizací do náruče přírody už nadělila soudobá tvorba nespočet, počínaje Tycovými Žiletkami a konče chystanou lahůdkou americké nezávislé scény Život v sedmém nebi. Proč utíká do šumavských hor a lesů zubní lékař ztvárněný Václavem koubkem, není ovšem jasné. Ve vnitřním monologu si buď mumlá pod vousy literární větičky „jak se vyrovnám se zdejším podnebím“, nebo si mile brouká „já už jinej nebudu, světu dělám ostudu“ – dojemný patron na zasněžených pláních, tiše přihlížející okolním, stejně matným osudům svérázně, ba folklorně stylizovaných figurek mlčenlivého bezčasí. Malé „velké“ tragédie zapadlé osady, například vyobcování domnělé zlodějky a pak toulky skutečného „lupiče“ farářových krajek, který se uchyluje do korun stromů jako novodobý Mauglí, působí jako nekonečná ouvertura k „opravdovému“ filmu. A ten začne – jenže hned i skončí „zrnícím“ obrazem z fronty první světové války, která účelově rozetne i motiv milostného trojúhelníku. „Šel, nikam nedošel“ – tak zní jedna z distribučních charakteristik Cesty pustým lesem. Naneštěstí se vztahuje i k Vojnárovu počínání: poctivému, nezáludnému, prostému jakýchkoliv kalkulů, ale zkrátka nepovedenému. Filmař může záměrně rezignovat na příběh, dokonce i na herectví – Vojnárovi hrdinové tu jen „existují“ v rolích bezmocných mravenečků pod závějemi-, ale musí k tomu mít lepší důvod než pouhou „jinakost“. Půldruhé hodiny silné atmosféry pro atmosféru, pomalý sled vánic a tání, pitek a bruslení bez dráždivého tajemství a bez plnokrevné postavy, s níž by se divák ochotně probíjel napříč meditací, to je Cesta pustým lesem, cesta odnikud nikam dlážděná dobrými úmysly. Mirka Spáčilová Cesta pustým lesem (ČR 1997), Námět Ivan Arsenjev, scénář Ivan Arsenjev, Ivan Vojnár, Jiří Soukup a Jaroslava Rösslerová, režie Ivan Vojnár, hrají Václav Koubek, Pavel Landovský, Jana Dolanská, Eliška Sirová a další. Distribuce Bontonfilm, 86 minut. Všechny cesty nevedou do Říma, zabloudit se dá i v pustém lese. O nejhorším českém filmu roku 1977 je zřejmě podle ohlasu kritiků rozhodnuto. Pokud se kritické sudičky nemýlí, v náručí plyšového zvířátka se octne film o cestě odnikud nikam Ivana Vojnára Cesta pustým lesem. Kritika Mirky Spáčilové v MF DNES dokonce doběhla po výřečné dálnici tak daleko, že upozorňuje diváky, kolik tento film stál daňové poplatníky. Nejsem kritik ani znalec filmové tvorby, jsem divák, daňový poplatník a film se mi velmi líbil. Dozvěděl jsem se v novinách, že hrdinové filmu v něm jen „existují“ v rolích bezmocných mravenečků pod závějemi sněhu. A my lidé přece nejsme mravenečkové, natož pod něčím tak matným jako je mokrá bílá peřina. My jsme přece lvové. Šťastní, strádající, trpící, rozervaní – ale vždy lvové. Možná to Ivan Vojnár ani nezamýšlel, ale film na mě mocně působí právě tím, že se v něm jakoby v hlavní roli objevuje „pomalý sled vánic a tání“. Domnívám se, že film není jen dalším (navíc zcela nepovedeným) pokusem o popis útěku unaveného muže před civilizací do náruče přírody. Film mi vyprávěl „jen“ o přírodě samé, o přírodě nepoznatelné, nesrozumitelné, mocné. To je asi stěží zachytitelné pro někoho, kdo strávil pracovně většinu života v setmělých sálech kin a při diskusích o mámivé moci filmového plátna. Jako kdyby v případě pustého lesa kritici bohapustě opisovali jeden od druhého. Téměř všichni upozorňují, že ani tvůrci film sebevědomě nechválí (jak je to dnes možné?). Je však těžké vyjádřit něco, co člověka přesahuje. Při sledování filmu mi skutečně nevadilo, že nevím, proč se zubní lékař na Šumavu dostal, dokonce ani to, že si něco mumlá. Neměl jsem ani čas si uvědomit, jak málo jsou herecké výkony plnokrevné a neschopné strhnout vnímavého diváka. Strhla mě však představa, kolik z nás po světě bloudí a hledá. Asi jsem naivně a hloupě podlehl vykalkulované dojemnosti křupajícího sněhu, světlu nezachytitelnému mezi prsty, šumění vody, zvukům lesa. Skryté upozornění na možnou ztrátu schopnosti uctivého vnímání přírodních živlů může být jasnější zprávou o konci světa, než se o tomtéž snaží vypovědět daleko okatěji pojaté filmy. Je mi záhadou, čím „Cesta“ tolik irituje odbornou kritiku a asi i diváky. Tak mocné a prozatím jednohlasné odmítnutí uměleckého díla v naší postmoderní době, kdy ani klozet v galerii nikoho nevzruší? Je to tím, že film nemá žádného hrdinu, nemá spád, lidé v něm jednají divně nebo vůbec, film je zcela prostý děje – jako by tedy postrádal rozum, byl o ničem, působil destrukčně na naši zažitou kulturu? Navíc podobných destrukcí už bylo. A zdařilejších. Mně se naopak zdálo, že Vojnárův film je přirozený. Mám pocit, že je blízký přírodě. Mnohem blížeji než strhující twistry a neuvěřitelně reální dinosauři, kteří rachotí a pobíhají v jiných technicky dokonalých filmech úplně o ničem. Přál bych Cestě pustým lesem alespoň jeden pozitivní ohlas kritiků, proti kterým vůbec nic nemám a jejich úvahy čtu rád (včetně těch od paní Spáčilové). Ivanu Vojnárovi přeji chuť k natočení dalšího hraného filmu a hledání čehosi, co je obsaženo v krajinách s ohněm i bez ohně. Pokud mě vyslyší, budu netrpělivě a rád kupovat další lístek do kina. Mirce Spáčilové potom přeji tuho zimu, aby si mohla konečně dráždivě tajemně zabruslit, když už si to ve filmu neužila. Jo, a díky všem lidem, kteří dláždí svoje cesty životem dobrými úmysly. Michal Bartoš Obojí MF DNES 1997