Za komínem – o nadějích na trvale udržitelný život

Stačí „jen“ změnit lidi. Jakub Patočka se chtěl při svých aktivitách na ochranu přírody vyhnout povrchnosti. Jako příklad takového jednání uvádí sázení smrčků v Krušných horách. Stromy ve zničeném prostředí nemohly přežít a údajně tak docházelo k maskování jádra problému. Hnutí DUHA se proto začalo zajímat o sociálně-politické struktury a jejich změnu. Obrazně se vydalo od kouřícího komína za komín – k jádru problému. Byl to přechod ekologického hnutí od řešení důsledků k řešení příčin. Nejsem si jistý, zda by Jakub souhlasil i s tvrzením, že není smysluplné chránit velryby, dokud nedosáhneme takových společenských změn, které povedou od zákazu jejich lovu k ukončení dalšího znečišťování oceánů, k minimalizaci klimatických změn s výrazným vlivem na ekosystémy moří, až třeba po výměnu komunikačních systémů mezi vojenskými ponorkami, na které jsou prý naši největší savci obzvlášť citliví. Pro mnoho ekologických aktivistů se stala cesta k řešení ekologické krize zřetelná: změna lidských hodnot ve smyslu trvale udržitelného života a podobných koncepcí. Filosof Josef Šmajs tvrdí, že pokoušet se o řešení ekologického problému záměrnou změnou lidské biologické přirozenosti, je vzhledem ke krátkosti času pošetilé. Musíme se tedy pokusit změnit to, co z lidské přirozenosti vyrostlo, a co je proto v naší moci: protipřírodní charakter kultury. Ale přiznává, že to bude velmi těžké. Jakub Patočka považuje za principiální otázku to, jací lidé budou, ne kolik jich bude. A o tom, že lidé mohou být lepší, nepochybuje. Poměrně přehledný návod pro činnost ekologických hnutí se však „za komínem“ spíše komplikuje. Dojít k jádru problému není snadné, nepřehlednost „společenské krajiny“ vzrůstá přímo úměrně se vzdalováním se od kouřících dominant. Téměř „hmatatelnost“ (spíše čichatelnost) komínu a řešení jednoduchého problému je pryč. Přesto ti, co „pochopili“, se mohou sejít po složitém hledání v „centru problému“. Ale nebudou tam sami? Nebo nanejvýš se svými méně chápavými kamarády od komína. To však zjevně ke změně lidských hodnot stačit nebude. Sociologové upozorňují, že změny hodnotových orientací jsou možné pouze v rozmezí mnoha let. Jde o záležitost generační. Které změny však sociologie zkoumá? Pokud mnozí lidé rozumem i citem vnímají ohrožení ekologickou krizí a pokud se nemýlí, jak rozsáhlé změny společenských systémů by musely vést k zastavení negativních tendencí? Existuje vůbec nějaká naděje, že by se lidé na podobných změnách byli schopni dohodnout? V kritice stavu společnosti jsou členové ekologického hnutí obecně v souladu, ale porozuměli by si při hledání nových pravidel soužití? A co teprve lidé, kteří mají pocit, že ekologové jsou ohrožením demokracie, kteří jsou s rozvojem vyspělé části civilizace spokojeni a ohrožení necítí? Toto zproblematizování je zřetelné a setkáváme se s ním stále. Pro někoho snad překvapivě optimismus ekologů ruší i biologové. Alespoň značná část mladých, velmi vzdělaných a dostatečně průrazných, evolučních biologů. Ti tvrdí, že se lidé ve své podstatě, ne v drobných nevýznamných odchylkách, budou takoví jací jsou teď. Co když to jací jsme, určuje především naše genetická výbava? Nejsnadnější by bylo tuto sociobiologii i s Edwardem Wilsonem odkázat do oblasti extrémismu. Molekulární biologie se však velice rychle vyvíjí a otec sociobiologie již v mnoha nových vědeckých publikacích není ani citován. Darwin viděl organismy jako variabilní jedince, kteří soutěží v boji o život s ostatními organismy. Využívají při tom některých výhod rozličných znaků a plodí potomstvo se stejnými znaky. Přírodní výběr je uchovává v boji o přežití. Darwinovi následovníci jeho teorii neustále upravovali a dospěli k důslednějšímu chápání evoluce, k „teorii sobeckého genu“, která bývá spojována s jejím brilantním popularizátorem, oxfordským zoologem Richardem Dawkinsem. Konec opravdových rebelů? Modernější genocentrické chápání vykládá evoluci jako soutěž mezi geny. Sobecké geny nenavádějí své nositele k sobectví. Označení znamená, že geny hrají pouze za sebe. Jejich jediným zájmem je replikace. Usilují pouze o přežití, tedy předání další generaci svých nositelů. Nic si nepřejí, nemají žádné záměry, jsou jen chemickými návody, které mohou být zkopírovány. Tato teorie má vážné dopady na lidské záměry, například na touhu ekologů po změně lidských hodnot. Takto pojaté lidství se totiž jeví jako trpný výsledek konkurence částí řetězce dědičného zápisu. Těla, jejich stavba, vlastnosti a chování živých bytostí jsou pouhými nástroji přežití a dopravními prostředky genů. Lidské tělo se stává krabicí na replikátory. Lidé nejsou autonomními bytostmi. Jan Zrzavý upřesňuje, že lidé nejsou nositeli genů, lidé jsou geny. Jsou krátkodobými koalicemi sobeckých genů. Není nikdo, kdo by rebeloval. Nelze se bouřit proti tyranii replikátorů. Bouřit se proti vývoji života na Zemi je nemožné, protože lidé jsou světem, který nás udělal. Není to hezké, ale teorie sobeckého genu je nejortodoxnější ortodoxie současné biologie. Molekulární genetika vidí kulturu jako cosi křehkého na vodítku dominantních genů. Ekologové chtějí lásku „ke svým“ rozšířit i na „jiné“. V některých případech dokonce i na pařezy nebo kameny. Geny se replikují pořád stejně a lidé se svou kulturou na tom mohou málo změnit. Může se současná výrazná ekologicky motivovaná revolta proti systému rozplynout podobně jako v minulosti revolta dělnická či revolta hippies? Dle teorie sobeckého genu je tento vývoj pravděpodobnější než k všeobecně přijímané lásce ke konkurenčním genům. Genům je replikace svých kolegů naprosto lhostejná. Svoboda získaná útěkem z vodítka genů do svěrací kazajky memů? Jan Zrzavý vyjadřuje názor, že pokud je kultura opravdu na vodítku, geny si nepřejí, aby jejich hostitel přestal existovat. Pro život genů nepříznivé kulturní vzorce by mizely a lidstvo, byť ochuzeno, by mohlo existovat i nadále. Objevuje se však ještě mladší teorie, která je v plenkách, ale velice rychle se, zcela ve smyslu svých hypotéz, šíří. Jde o teorii memů. Sobeckost z názvu vymizela. Tato teorie pouští kulturní evoluci z vodítka všemocných genů. Vykladačkou nové teorie se stala psycholožka z Bristolu Susan Blackmoreová. Memy jsou podle ní návody k určitým způsobům chování, skladované v mozcích (nebo jiných objektech) a šířené imitací. Jsou to elementy kultury, které se nešíří geneticky. Například hudební hity jsou úspěšné memy, také vtipy, zavazování tkaniček u bot, náboženství. Imitace je předání informace s použitím jazyka, četby nebo přímé výzvy, případně jakéhokoliv dalšího prostředku či chování. Je to tedy typ replikace čili kopírování. Mem je „obsah“ textu, který jej odlišuje od jiných textů. Memy stejně jako geny jsou replikátory. Jan Zrzavý upozorňuje na to, že memy se šíří mnohem rychleji než geny. Tato vlastnost rychlého šíření memů může být nebezpečná. U vtipu hrozí, že jej za chvíli všichni znají a já jej nedopovím nebo jej dopovím a nikdo se nebude smát. Ale například rychle rozšířený mem, který by obsahoval informaci, že na násilí je třeba odpovědět ještě větším násilím, by se mohl podílet v několika málo týdnech na zničení biosféry a naše geny by s tím asi těžko něco zmohly. Důležitá je i strategie přenosu. Geny, které se šíří horizontálně (např. viry) mají možnost umírajícího hostitele opustit. Přesto se zhoubný virus rozšiřovaný negeneticky (nevertikálně) kašlem asi nebude rozmnožovat optimálně, pokud by nebylo nikoho, kdo by kašlal. Jenže je mu to jedno. Kamenu je z lidského pohledu lhostejné, že jej roztlučeme na písek. Je nešířící se informace ještě informací? Za našima očima není nic, kde by bylo uloženo naše já? Je tam jen dočasné překladiště toho co jsme schopni napodobit? Memy jsou podle dosavadních poznatků memetiků v lidském těle pouze skladovány. Lidská kultura v memetickém pojetí není tím, co společnost záměrně vytvořila, ale tím, co z různých důvodů z minulosti přežilo. Jsme jen to, co jsme zdědili, a to, čím jsme se během života nakazili, ale nic víc. Zrzavý ve svém doslovu k Teorii memů doslovně uvádí: „Tak jako vesmír není v prostoru, protože je prostor, ani geny a memy nejsou v nás, není tu žádná entita vyplněná replikátory, která by eventuálně mohla existovat bez nich. Ekologičtí aktivisté tedy žijí v bludu. Odsířit komín lze, to je evidentní. Změnit společnost lze jen v bohaté hře replikátorů a jejich prostředím. Nijak jinak. Ale proč by replikátory chtěly měnit své bezproblémově jednoduché zadání? Kopíruj mě! Ekologům snad zbývá, aby proti svému přesvědčení plodili co nejvíce dětí a přenášeli na ně co nejúspěšněji své memy, o kterých si myslí, že se dobře šíří a jsou nakažlivé. Například : malé je milé, jednej lokálně a mysli globálně, a podobně. V nejlepším případě by se měli vrátit ke komínům a sázení stromků, nebo třeba cukrové třtiny, tím neublíží. Zbavíme li se egoplexu, tedy přesvědčení o nějakém svém autonomním já, tak se podle Blackmoreové zbavíme spousty trápení a osvobodíme se. Přestane nás děsit budoucnost, nebudeme se ptát, zda nás ostatní mají rádi, zda se chováme správně či ne. Žádné vnitřní já, na kterém by nám mělo záležet, není. Co s ekologickou krizí? A co s velrybami? Budou nám potom lhostejné? A budeme proto šťastnější? Na ekologických dnech v Olomouci od vědců zabývajících se ekologií zaznělo, že ekologická krize je z pohledu vědy opět omylem. Nebo alespoň v současné biologii ekologové nenajdou mnoho opor pro své obavy. Například problém úbytku druhů. Druhy, které neměly přežít rok 2000, přežily, a je prý těžké hledat druhy, které opravdu vymizely. Při paleontologickém zkoumání by bylo současné, historicky šesté hromadné vymírání druhů v historii Země, způsobené tentokrát člověkem, zanedbatelné oproti pěti předcházejícím vymíráním přirozeným. Nic se nehroutí, a pokud by vyhynuly gorily a velryby, tak se ekosystém nerozpadne, jak se asi mnozí ekologové domnívají, ale bude pozměněný existovat dále. Ekologická krize je podle Stanislava Komárka a Jana Zrzavého ve skutečnosti krizí biofilního přístupu ke světu, což však ve zcela racionálním světě není možno uvádět jako důvod ochrany přírody. Proto se problém násilně racionalizuje nesmyslným povídáním o ohrožení stability ekosystémů a podobně (správy OSN, zákony na ochranu přírody). Pokud se podle Komárka prokáže, že vyhynutí velryb ekologickým problémem není, mohlo by to vést k závěru, že se vlastně nic neděje. Ale ono se děje. Na úrovni citové, vztahové. Emoce patří k živému světu a Stanislav Komárek nevidí jiný důvod proč chránit velryby, než je naše citová příchylnost k nim. Malým rybám a korýšům by se ulevilo. Lidé však v moderní době jen stěží mohou velryby chránit slovy, že jsou to živáčci hezcí, bez kterých nemůžeme žít. Z hlediska vědce je prokazatelnou ekologickou krizí, když ekosystémem přestane téci energie. Toto varování by však již neměl kdo memeticky šířit. Josef Šmajs vidí v živých systémech fantasticky složitou uspořádanost, duchovní kulturu biosféry, a vinou člověka by neměly vymírat. Zdeněk Neubauer tvrdí, že neustále měříme a nedokážeme vyjádřit bolest, prožitek. To není přece subjektivní pocit, ale naléhavé volání. Vyzývá k dnes kacířskému hledání „srdcí svých“. Velryby by nám měly chybět, stejně jako každá jiná bytost, neměl by vymizet námi neuchopitelný velrybí pohled na skutečnost. Řád skutečnosti má člověk poznávat, participovat na něm a pečovat o něj. Boj o smysl žití. Erazim Kohák upozorňuje, že základním problémem je omezení negativního dopadu lidstva na biotické společenstvo jako celek. Uvádí, že každý problém má mnoho výkladů. Ten, který prezentují někteří biologové, je pouze jeden z výkladů. Není to názor veškeré vědy, ani veškeré biologie. Otázkou by tedy mělo být, jaký rozdíl vznikne ve světě, pokud by lidé jednali ve smyslu své pravdy (třeba teorie sobeckého genu). K tomu navrhuje mentální experiment. Argumentujme o vyhubení velryb. Třeba tak, že bude více malých ryb. Na místo velryb pak vložme jinou lidskou skupinu. Třeba Židy. A jestliže na základě našich argumentů nemůžeme vyloučit holocaust, tak jsou ty argumenty zřejmě pochybené. Jan Zrzavý považuje takovétoargumenty jsou teroristické, neboť svým citovým zabarvením znemožňují cokoliv dalšího říct. Je to výzva, kterou nelze než přijmout nebo mlčet, výzva, která způsobuje vítězství už tím, že zazněla. Podle Erazima Koháka přece ale o vítězství nejde. Je zvláštní, že jednoduchá uchopení výkladu Světa jsou tak úspěšná. Dle genetiky a memetiky to zvláštní není, ale obě tyto teorie v mnoha směrech připomínají ideologie, proti kterým bojují a které považují za nebezpečné. Lidé, kteří nepochopí podstatu replikátorů, žijí v klamu. A to je dle některých evolučních biologů „svatá pravda“. Pokud mi hrozí nebezpečí, prchám před ním, abych se rozmnožil, ne abych přežil, jak by se mohlo zdát. Geny i memy po dlouhá staletí evolučně „zařídily“ mé myšlení tak, abych si neuvědomoval jejich chemicko mechanické potřeby. Až věda mě nyní upozorňuje, že prý žiji v klamu. Rád v něm zůstanu. Blahoslavení chudí duchem, tvrdí jeden hojně rozšířený mem. Při nebezpečí budu nadále utíkat, abych přežil. Do hospody půjdu raději s těmi, kteří mají u komínů a za komíny podobně nastavené receptory ke Světu jako já. Ty ostatní, včetně molekulárních genetiků, mám rád také, nedovolují mi totiž zabřednout do podezřele jednoduchých a jedině pravdivých výkladů skutečnosti. To může být příklad drobné osobní revolty. Zda může být nějakým způsobem úspěšná ? Nevím. Michal Bartoš Září 2001 Použité prameny: Ekologické dny Olomouc 2001, sobota 5.5. – Kultura proti přírodě. Kultura a příroda. Josef Šmajs a Stanislav Komárek. – Proč je vzdělání tak škodlivé? Jan Zrzavý – Memy versus geny: altriuismus nebo sobectví? Zdeněk Neubauer. – Rozprava o člověku, memech, genech a tak… . Erazim Kohák, Stanislav Komárek, Zdeněk Neubauer, Josef Šmajs, Jan Zrzavý. Dawkins, Richard: Sobecký gen (s doslovem Jana Zrzavého). Praha, Mladá Fronta 1998, s.320. Blackmoreová, Susan: Teorie memů. Kultura a její evoluce (s doslovem Jana Zrzavého). Praha, Portál 2001, s.236. Papoušek, Jiří: Hovory o ekologii. Cesty k trvale udržitelnému Česku. Praha, Portál 2000, s.132-157 (Jakub Patočka, eko-aktivista a novinář, rozhovor).