Svobodu tvůrčí imaginaci architekta – já proti žábám nic nemám

Dvě věty, které zazněly na jedné z besed letošních Ekologických dnů Olomouc. Architekti, kteří v ní přijali účast, se zamýšleli nad vztahem architektury, člověka a prostředí (domova). Aleš Brotánek v perfektně šitém obleku hovořil o stavění ze slámy, Otakar Chochola svým civilním oblečením souzněl se svou představou „jin architektury“ a Karel Doležal s anarchistickým nadšením, černou rukavicí a Che Guevarou na červeném tričku, popsal při své multimediální show strasti všemi pokořovaných architektů. Příspěvky tak rozdílné však měli cosi společného – směřovaly svými otázkami k tvůrčí svobodě architektů a svobodě lidí, kteří s jejich výtvory přicházejí do styku. Kdo má postel, stůl a židli, ten bydlí? Jakýsi podivín se rozhodl žít s manželkou a dvěma dětmi ve slaměném domě a bez elektřiny. Svůj sen uskutečnili, avšak jeho aktivita byla mimo daný právní rámec, rodina je vystavena možnému trestu za svoji volbu. Ve společnosti, která diskutuje o legalizaci nároku na sebevraždu, se rozhodnutí o životě ve slámě a bez některých moderních výdobytků jeví téměř srovnatelně. Přitom slaměný dům má podle Aleše Brotánka mnoho předností. Je z přírodního materiálu a ušetříme za prášky kompenzující přesušený vzduch. Dům lze snadno rozebrat. Balík slámy přijde asi na 10 korun a izolační schopnosti jsou srovnatelné s 20 – 30 centimetry polystyrenu. Stěny domu jsou opatřeny pletivem a potřeny směsí z přemrzlého jílu, písku, nedostatkových ječných plev, které lze nahradit nařezanou slámou a koňskými nebo kravskými exkrementy. Tato pro současníky téměř okultní směs způsobuje, že dům neshoří (požární atest 120 minut dle měření z USA). Při případném zemětřesení na vás spadne balík slámy. Ani myším takový dům kupodivu nechutná, navíc pracně prokousané cestičky stlačená a napružená sláma ihned uzavírá. Kvůli požárním atestům s kulatým razítkem v hodnotě půl milionu korun nelze stavbu slaměného domu zlegalizovat. Odpovědnost za atesty je na někom jiném než staviteli, velké firmy potom mají snadnější pozici při zaplacení potřebných zkoušek. Některé mladé lidi, kteří jsou kritičtí ke společnosti orientované na konzum, potom úplné znemožnění realizace alternativ může radikalizovat až k projevům vrhání dlažebních kostek proti symbolům většinové společnosti. V mysli jin, v praxi jang. Otakar Chochola představil architekta jako propojení designéra a léčitele. Ke svému okolí kultivuje vztah každý člověk, a proto architekt není nic výjimečného. Co existuje ve velkém, existuje i v každém z nás a architekt by měl svým poznáním pochopit tuto přirozenost a vyjádřit ji v souladu s řádem Kosmu. Kultivací prostoru a prostředí mohu kultivovat sebe sama. Inspirace taoismu nabádá ke zničení hranic, jež nás v nejrůznějších podobách obklopují, ve spolupráci by bylo dobré nalézt cestu mezi nebem a zemí, podle přirozených cyklů života. Nalézt harmonii jednoho uprostřed protikladů Jin a Jang. Společně s Lao-c´ Otakar Chohola upřednostňoval pasivní ženský princip jin. Člověk v současném světě hledá to měkké, co nás zrodilo, hledá přijetí, ale nachází jang – regulaci, opatření. Architektura je dnes údajně vychýlená společenskou zakázkou z rovnováhy, tíhne k tvrdému, ostrému, administrativnímu, agresivnímu, rovnému, regulativnímu jang. Je to jako bychom živému organismu narovnávali žíly a činili z něj robota. Tak ztrácíme náruč matky, scházíme z cesty a architektura nenalézá život v jeho přirozenosti. Ty dámy co čtou Blesk. Karel Doležel pojmenoval ženu dámou. Mezi nejhorší dámy pak patří ty, které pracují na stavebních a ekologických odborech byrokratických aparátů. Do jejich měkké náruče by Karel Doležel nespěchal. Tyto dámy nečtou prestižní zahraniční časopisy o architektuře, zhlížejí na činnost architektů od svých bulvárů a bez jakýchkoliv znalostí rozhodují o tom, která stavba bude či nebude povolena. Úplně mimo současný vývoj v architektuře pak schválí kdejakou hrůzu a kvalitní architektura nemá šanci. Koncepce architekta jako ohroženého druhu, který nemůže uplatnit své geniální vize, vzal Karel Doležal doslova. To když označil ze sálu odcházející architektku za ekoložku, kterou asi urazil a posléze si myslel, že mu byl odpojen mikrofon, v momentě kdy jej při své ohnivé řeči oddálil od svých úst. Své vystoupení nazval hyperbolou se snahou trošku oživit sál. To se zdařilo, ale za cenu multimediální změti diapozitivů architektonických staveb od dob nejstarších až po současnost. Výklad potom pokračoval stejně klipově a Karel Doležel promítnuté nazval architekturou, za kterou si stojí. Zasvěcení prý vědí, o co jde, těm ostatním to stejně nelze vysvětlit. Výroky Karla Doležela si často vzájemně odporovaly. Regulace tvorby ze strany úřadů je strašná, ale mezi 80 studenty architektury je 1 génius, 3 skvělí, 5 průměrných a zbytek podprůměrných. I podprůměrní však stavějí, a proto nějaká regulace být musí. Kvalitní architektura se dnes nemůže prosadit, ale zároveň ji nelze pojmenovat, nejde říci, co je kvalitní. Architektura nemá vývoj, vyvíjí se jen technologie. Je třeba prosadit svobodu tvůrčí imaginaci architekta. Co však s imaginací jednoho, pokud má omezující vliv na rozum, cit, svobodu jiných? Architekt jako Bůh nebo služebník? Všichni tři vystupující se shodli na tom, že architektura dnes je soutěží o to, jak se nejlépe vetřít do přízně investora. Toto postavení označili za nedůstojné, architektura byla dokonce označena za děvku, která se musí líbit, na rozdíl od umění. Architektonická díla mají většinou vliv na život obyčejných lidí. Jejich zájem o umění i architekturu byl označen Karlem Doleželem za zcela nedostatečný. Přitom však za svůj oblíbený výrok označil heslo, že architektura není pro lidi. Otakar Chochola viděl Karlův most jako posvátnou sponu mezi dvěma břehy a jako výsledek spolupráce a kombinace vize Karla IV., díla architektova, předpovědí věštců a astrologů, umění sochařů a síly přírodních živlů, které most obrušovaly a podemílaly. V jeho pojetí byl i úředník spolupracovníkem. Aleš Brotánek popsal architekta a jeho práci jako součást stvoření božího, ne realizátora otisku skutečnosti, ne totalitního vládce, ale jako služebníka, který pomáhá realizovat naši existenci pro život, který teprve přichází. Uberte páru, ubude beton. Přítomný Václav Bělohradský Karlovi Doleželovi namítnul, že ke kritickému myšlení patří rozlišení mezi mocí, proti níž bojuji a mocí, za niž bojuji. Boj proti byrokracii, ochráncům přírody, trhu, a podobně, by bylo vhodné doplnit úvahou, zda nevytvářím moc jinou, pojmenovat, za co bojuji já. Poukaz na to, že nějaká žába v místě stavby má taky svou hodnotu, komentoval Karel Doležel slovy, že proti žábám nic nemá. Odpovědí mu bylo, že o žáby ale přece nejde. Stavění je moc a otázka zní, kdo ji bude mít? Neboť jeřáby měnící krajinu, ovlivňující lidi žijící v okolí, ničící ohrožený druh žáby, to je moc, ne imaginace. Václav Bělohradský charakterizoval modernost jako neustálý růst svobody volby člověka a funkční diferenciace společnosti. Růst svobody volby vede u lidí k jisté eufórii. Výběr zboží v supermarketu, možnost zvolit na dálnici ten pravý exit při cestě k domovu, využívat energii z jaderných elektráren, chodit mezi lidmi ve městě a nebo sedět v kavárně a jen je pozorovat, to vše v nás vyvolává pocit svobody a uspokojení, který je tak velký, že vytěsňujeme to, co je s růstem možnosti volby spojeno také. Samotný supermarket, dálnice, způsob, jak se rozhodlo o jejích výstavbě a financování, to zůstává vše ve stínu našeho nadšení. Přitom to má výrazné dopady na krajinu a život lidí. Německý sociolog Claus Offe nazval „párou“ onu eufórii z volby rozhodnout se pro vyjetí z dálnice a „ledem“ dálnici samotnou. Čím více páry, čím snadněji se pohybujeme v té páře, tím více potřebujeme ledu, tím méně efektivně můžeme uplatnit principy páry na ten led. Růst volby mezi alternativami implikuje neustálý úpadek našich možností kontrolovat to pole v kterém se alternativy jeví. Čím snadnější, přehlednější je náš život, tím více potřebujeme struktur, materiálu, která nám tento komfort umožňují. Václav Bělohradský upozornil, že led se formuje vždycky, problémem není jeho odstranění, nejde o nalezení světla bez stínu. Problém je zviditelnit v odpovědnější míře logiku modernosti. Odhalovat a nezakrývat, jakým způsobem za každý přírůstek páry platíme přírůstkem ledu, a za každý přírůstek svobody volby platíme úbytkem svobody volit si pole, které nám alternativy nabízejí. Těší nás energie z Temelína, ale pomíjíme jakými rozhodnutími se k jeho stavbě dospělo. Karel Doležel byl zděšen, že někdo, dnes (!), protestuje proti výstavbě administrativní budovy s rovnou střechou vedle barokní budovy se střechou sedlovou. Sedlová střecha měla svůj účel k uskladnění sena nebo jako půda. Tyto prostory dnes, jak známo, administrativní budova nepotřebuje. Proč tedy sedlová střecha? Otázka po svobodě a odpovědnosti architekta zůstává. Je architekt odborníkem, který určuje, jakým způsobem člověk prostor užívá (Temelín odborníkům, politiku politikům), nebo služebníkem, který usazuje stavbu do místa ve spolupráci s ostatními lidmi, s ohledem na okolí, s ohledem na jiné názory a dokonce (nemoderně?) s ohledem na živou a neživou přírodu? Antonín Kosík se ptá: „Nejsou významy, kterými dnes architektura obdarovává prostor falešné?“ Má člověk, který není odborníkem, právo vyjádřit svůj názor? Jistě. Má však jeho názor nějaký smysl, hodnotu? Nějaká dáma se kouká z okna administrativní budovy na vilku, která byla nedávno oceněna v architektonické soutěži pro celou řadu atypických řešení, které posouvají vývoj (?) architektury kupředu. „Tam bych teda bydlet nechtěla“, povzdechne si a vrátí se k rozehrané počítačové hře. Klikne myší na virtuální žábu. Ta skáče po asfaltu mezi paneláky a říká: „Já proti architektům nic nemám.“ O architekty ale přece nejde! Nebo snad trošku ano? Michal Bartoš (červen 2001) Ekologické dny Olomouc 2001, neděle 6.5., Architektura, stavebnictví, domov a lidská duše (Aleš Brotánek, Karel Doležel, Otakar Chochola) a Institucionalizace nezodpovědnosti v postmoderní společnosti (Václav Bělohradský).