Zahrada proti parku mezi divočinou a obcí

Věda, ideologie a sociální konstrukce rizik: Hrozí nám ekologická krize? Nedaleko Olomouce v obci Horka nad Moravou vzniká v současnosti zcela nové centrum ekologických aktivit. Na místě, kde bylo (co člověk pamatuje) pole, které oddělovalo obytnou zástavbu od bujných porostů lužního lesa v Litovelském Pomoraví, dochází k viditelným rychlým změnám přírodního rázu, vzniká tam přírodní park. V budoucnu zde má vyrůst zcela nová budova, která bude centrálním bodem naučného biocentra. Zaměstnanci centra se budou snažit, aby umožnili školním dětem a veřejnosti lépe poznávat místní přírodu, děje, které v ní probíhají a pochopit význam vody v krajině s pomocí odborně připravených vzdělávacích programů. Vše však potřebuje čas. Zatím se z tohoto projektu podařilo zrealizovat zcela nový rybník se čtyřmi tůněmi, zasadit lipovou alej a další zeleň a územím provést novou cyklistickou stezku. Rybník v těch místech kdysi býval. Je tomu dávno, člověk si to již reálně nepamatuje, ale uchovalo se to v textech a mapách. Původní rybník byl nahrazen polem a to nyní prochází proměnou v park s lesem, loukami a rybníkem. Realizace projektu budí veřejný rozruch, neboť místo obdělávané půdy kdosi cizí, za zahradami usedlíků, dopustil, že s polem se děje cosi, co zarůstá pýrem, bodláčím a jiným plevelem. Sukcese pole v louku probíhá zvolna a příroda v podobě, která komplikuje život starousedlíkům při starostlivosti o zahrady za jejich domy. Tato nová situace vyvolává mezi lidmi řadu vzájemných reakcí. Nečekané změny nemají lidé v oblibě. Přestože zahrada a louka spolu komunikuje také, tuto komunikaci běžní lidé neznají, nerozumějí tomu, co se mezi loukou a zahradou odehrává. Lidé však mezi sebou rozmlouvají tak, jako by věděli co pole i louka potřebují, spíše však odhalují, jaké mají oni sami s loukou i zahradou záměry. Stejné místo, prostor, vnímají lidé značně odlišně, na základě svých zájmů, životních zkušeností a situace. Realizátor této změny („ekologové“) se těší, až lidé budou navštěvovat toto místo a budou s jejich pomocí poznávat místní přírodu. Důchodkyně v blízkém domě se bojí, jak jí budou lidé a hlavně děti znepříjemňovat život hlukem. Majitel koní se těší, že bude kosit trávu tak blízko stájím. Myslivec vítá návrat zvěře za jeho humna, občas už i něco zastřelil. Rybáři se těší na úlovky v rybníce. Zemědělcům je líto, že tak úrodná hanácká půda je ponechána ladem. Majitelé elektrických, plynových a telefonních kabelů se bojí o zachování přístupu k nim. Cyklisté využívají nové cesty. Všichni se občas potkají, náhodně nebo při úředních jednáních, a v mnohých dialozích vyjadřují své názory na změny v „jejich“ prostředí. Všichni jednotlivci v rozhovorech používají to, co znají, co slyšeli, co si přečetli a většinou to uzpůsobují svým zájmům v daném území. Někdy si rozumějí, jindy dochází ke sporům. Změny se odehrávají v přírodě a proto mluví o ní. Lidé konstruují skutečnost, zejména prostřednictvím jazyka a jeho uložením v textech. V pozadí jejich jednání jsou instituce, vzdělávací, byrokratické, ekonomické, rodinné. Příroda sama, ač je jádrem komunikace, své instituce nevytváří, snad jen prostřednictvím člověka. Příroda jazyk nemá, mlčí. Lidé mluví za ni, uvnitř ní. Environmentalismus byl vpuštěn do klíčových institucí společnosti a přeložen do jazyka jemuž tyto instituce rozumí (L. Musil). Lidé si tak postupně utvářejí nový „společný svět“, který se stane jejich novou objektivní skutečností. Lze očekávat, že v tomto drobném případě jej nakonec všichni, i ti co nejsou z nové situace nadšeni, přijmou, zvnitřní si jej, stane se významnou či zanedbatelnou součástí jejich autobiografií. Příroda v rozhovorech vypadá bezrozporně jako něco, co je dané a kolem čeho se vedou řeči a spory. Přestože se o přírodě mluví jako „o systému, o uspořádaném celku, … v terénu je spíše množství nejrůznějších logik, pořádků a problémů“ (Z. Konopásek). Změna polní „kultury“ v „přírodu“ je jistě plná dramatických dějů. Lidé se domnívají, že hmyz vázaný na původní pole trpí a žáby jásají z nových vodních ploch. A tentýž zánik i vznik, obměna, probíhá i v rostlinném světě. I lidé, kteří se zcela shodnou v nutnosti ochránit jednu „Přírodu“, by se zřejmě neshodli v tom co je nutno chránit především a před čím, kde začít, čemu dát přednost. Jedni by chránili kočky, druzí myši. Chránit je před člověkem lze, vzájemně je to vyloučeno. Dnes se o přírodě mluví a dohaduje mnoha jazyky (světovými názory, ideologiemi). Obávám se, že kdyby příroda promluvila, ozvala by se nepoměrně více jazyky. Tomuto přírodnímu Babylonu by navíc lidé nerozuměli a neměli by žádné klíče k tomu, aby jeho řeč pochopili, a to ani ti nejučenější (dejme tomu odborníci na lingvistiku). V tomto smyslu se „ekologové“ na mnoha lokalitách na základě svých konstrukcí snaží o rekonstrukci skutečné přírody podle objektivizace ekologické krize v lidském vědění a uspořádání. Jde však vždy skutečně o komunikaci s přírodou? Rozdíl mezi tvorbou a destrukcí přírody nemusí být lidmi rozeznán. Pokud by lidé přece jen přírodě porozuměli, museli by jistě přepsat celou řadu učebnic, objevili by mnoho dalších problémů a svět přírodního i sociálního řádu by se ukázal plný dalších a nových neřešitelných rozporů. Zjistili bychom snad, že příroda „nefunguje“, že je jen tak, že se děje, že plyne a neustále se mění, že byla stvořena jinak, než nám o ní napovídají současné konstrukce, přístupy a přístroje. To je situace, se kterou si lidé nevědí rady. Co nefunguje je problematické, nedá se to ovládat, zpravit. Krizi stroje řešíme jeho opravou nebo výrobou nového, krizi společnosti nastolením (pokojným nebo násilným) jiných pořádků a pravidel. Krize přírody se řeší mnohem hůře, zejména asi nejde vyrobit nová. Pravidla přírody budou zřejmě značně jiná, než pravidla lidská. Přesto lidé napravují škody na přírodě spáchané. Při této nápravě však nedělají něco kvalitnějšího než před tím, nezdokonalují přírodu, tyto opravy spíše vedou směrem k původnímu přírodnímu stavu. To je znak toho, že člověk přírodě nerozumí a tápe. Člověk se snaží všechno zdokonalit a docela se mu to daří. Říká tomu pokrok. Pokrok dospěl tak daleko, že člověk zdokonaluje i sám sebe. Déle žije, doskočí dále, vždy ví co by měl na sobě a především na ostatních vylepšit, zmodernizovat. Touto optikou se díváme i na přírodu, máme pocit, že pokud něco pokazíme, tak to samozřejmě napravíme a zároveň přírodu uvedeme do lepšího stavu než před tím. Jak na to jdeme? Vědecky. Rozeznáme škodu, její příčiny a navrhneme řešení, které zpravidla je lepší než to předešlé. Ve skutečnosti je věda institucí, která dodává fakty pro řešení našich sporů, jsme přesvědčeni, že tak je to správné, protože věda si pravdu monopolizuje a my to schvalujeme. Skutečnost je taková, že věda, ve vztahu k přírodě, spíše řeší a umožňuje zásahy do ní takovým způsobem, aby to co nejméně „bolelo“. Každý velký zásah do přírody je dnes doprovázen tzv. bolestným, v podobě opatření na okolní „zdokonalení“ přírodních procesů. Říká se tomu například ohodnocení vlivu staveb na životní prostředí. Pokud je stavba příliš velká, přesahuje míru, děláme studie o jejím vlivu na přírodu tak dlouho a v tolika jiných variantách, až se v komunikaci pozná, že stejně velká stavba vlastně už velká není. Pokud by ani to náhodou nevyšlo, je dobrým řešením, přesunout stavbu jinam, kde bude její nezbytnost pochopena správně. Které projekty nás přibližují přírodě a které se tak pouze jeví z lidských pramenů, poznatků a institucí? Věda vstoupila i do dialogů v Horce nad Moravou. Nový rybník byl navržen „vědecky“, tak aby byl co nejvhodnější pro přirozený život v podobných biotopech. Vše bylo geodeticky zaměřeno, na základě odborně podloženého projektu mohlo dojít ke změně kultury z role na biocentrum, aniž by se musely platit poplatky za odvod zemědělské půdy. Přítok i odtok rybníka je plný meandrů, rybník má členité břehy a uprostřed nepravidelný ostrov. Dělníci z firmy, která rybník stavěla, byli zástupci jiného odborného okruhu a tyto nepravidelnosti brali jako znehodnocení své technicky dokonalé práce. „My bychom vám dokázali, že to zvládneme udělat úplně rovně“ říkali ekologům a zejména lidem, protože s ekology „není řeč“. Věda nebyla schopna pomoci řešit největší spor, který v místě mezi účastníky příběhu vznikl. Bylo to nedorozumění mezi „ekology“ a důchodkyní, která si stěžovala na vyšší množství komárů, příšerný hluk pocházející od žab a především zarůstání zahrádky rostlinami z divočiny. Výměnu názorů doprovodila konstatováním: „Nechápu, jaký smysl má dělat přírodu hned vedle přírody.“ Přitom se přiznala, že do Litovelského Pomoraví ráda chodí i jezdí na kole. Toto vyjádření je plné rozporů a svědčí o krizi člověka, který přírodu miluje tak, že jeho láska vzrůstá přímo úměrně se zvyšující se vzdáleností přírody od zahrádky, na které hospodaří a kterou za přírodu nepovažuje. Spor byl problematizován tím, že nebylo možné určit přírustek žab a komárů po výstavbě rybníka oproti původnímu mokřadu se stojatou bahnitou vodou, která v tom místě pole již několik let zaplavovala. Věda k tomuto rozhodnutí neměla dostatek faktických podkladů. Metodika na zjištění počtu komárů je teprve v začátcích a množství žab nebylo před realizací rybníka měřeno, natož jejich hlučnost. Co bylo nepopiratelným faktem, sice bez přesných údajů, ale jasným z tradice, byl vyšší nálet plevelů na zahrady. To každý viděl na vlastní oči a nemusel to měřit, ani se s odborníky radit. Přiblížení přírody k zahradám je projektem ekologů. Ti vycházejí z toho, že jsou svědky celoplanetární ekologické krize a že je nutno proti této krizi, něco aktivně podniknout. Jednou z mnoha těchto reakcí je činnost středisek ekologické výchovy, jejichž smyslem je poskytovat lidem, a zejména školákům, informace o životním prostředí, snažit se prohloubit znalosti o přírodních dějích a motivovat účastníky vzdělávacích programů k jejich vlastní aktivitě v ochraně přírody. Přesvědčit je o svých názorech, dokázat jim svoji pravdu, vybojovat pro přírodu další „duše“, které ji budou ochraňovat společně s nimi. Takto je částečně starostlivost o přírodu a ideologie ochrany přírody, vzešlá z komunikací mezi lidmi, vydělována do institucí, které mají starostlivost o přírodu ve svých programových náplních. „Ekology“ (odborníky i laiky) do jejich rolí nedelegovala příroda, své postavení si vydobyli svým vlastním světovým názorem a aktivitou, nebo je tam delegovala již zavedená instituce. Ocitají se v rolích mluvčích za přírodu, obhajují její zájmy, příroda sama však ze všech rolí vypadává a pokud nějaký zájem má, pak jen ztěží ten, který je jí podsouván lidmi. Přes to, že to s ní „ekologové“ myslí dobře, dopouštějí se sami celé řady prohřešků, proti tomu, co o přírodě hlásají. Porušují některá pravidla přímo osobně nebo prostřednictvím ostatních lidí, kteří s jejich činností nějak souvisejí, kterým musí vyjít vstříc, aby je mohli získat na svoji stranu. Jak daleko mohou jít, to jim nikdo nepoví, mluví o tom mezi sebou, příroda k tomu opět mlčí. „Ekologové“ u Horky dělají z „divočiny“ lužního lesa „park“, takové „učesané“ Litovelské Pomoraví pro lidi, aby je tam tolik neštípali komáři, aby se nemuseli prodírat kopřivami s mačetou, aby měli všechny přírodní zajímavosti pohromadě, na jedné obchůzkové trase, stavějí cesty a silnice a tabule, aby vše bylo dosažitelnější a přehlednější a aby lidé i v divočině našli řád, protože jinak by do ní raději nechodili a potom by nebylo koho a o čem přesvědčovat. Pokud by „ekologové“ svou přírodu takto neupravili, zůstali by sami se sebou, to je smutné, ale oni jsou na to zvyklí. Vytratil by se vzdělávací a poté i veřejný zájem, jeden projekt by byl vystřídán jiným, úspěšnějším, v očích veřejnosti dokonalejším, protože by lépe odpovídal tomu, co lidé většinou chtějí. Pokud by se takový projekt nenašel, divočina by byla stále divočejší a park by se vytratil do podoby toho, co vědci pojmenovali lužní les, aby jej odlišili od jiných lesů, které nejsou tolik závislé na zaplavení vodou. Pominu marginální vědeckou komunitu, která ještě v Rudém právu dávala čtenářům najevo, že lužní lesy po vybudování vodního díla Gabčíkovo přestanou trpět pravidelnými záplavami. Luh, voda, život – tento symbol vytvořený lidmi pro podobné biotopy, jako je ten u Horky – by se vrátil do lokality, rybník by zarostl, život by si vyplnil skulinu po lidech, život lidský by ustoupil do příjemnějších lokalit s lépe vyznačenými cestami. Divočina by pro člověka neměla být tak divoká, tak jako lidská fantazie, imaginace, musí být ohraničená, protože fantazie je dobrá, ale jen pokud se nevymyká z řádu. Neohraničená fantazie podle lidí směřuje k chaosu a problémům. Kolik své „fantazie“ má příroda? Tvoří její fantazii všechno to,co o ní dosud člověk neví? Jsou to přírodní živly, které člověk nedokáže vědecky uchopit a svázat? A kolik toho je? Do všech situací, ve kterých se scházejí lidé, aby spolu řešili nějaký problém, se vkrádá moc. Když na obhlídku „opravdu přírodně“ udělaného rybníka přijel ministr životního prostředí, naše důchodkyně zrovna kosila srpem divočinu kolem plotu. Dělala něco, co měli udělat ekologové. Se srpem si to namířila k ministrovi a vysvětlovala mu, jak tímto projektem, z kterého je potěšen, trpí ona, celá její rodina i sousedé. Kdysi dávno by možná tento spor vyřešila srpem, ministr neministr. Ale paní ví, že existují nějaká pravidla a že kdyby spor řešila jejich porušením, moc by ji připravila o možnost sdělit své trápení dalším lidem. V tomto případě byla moc na straně byrokratického úřadu. Patřil mu pozemek, on určoval pravidla jednání a určoval lidem, kdo a jak se má na celou záležitost dívat. To, co neurčil, o tom se lidé museli dohodnout, zase podle jiných pravidel. Moc zabalená do veřejného zájmu tentokrát překvapivě na straně divočiny proti „umělé“ přírodě. Je to však vítězství divočiny? Žádná moc není zcela totalitní, zejména ne ve společnosti demokratické. Kdesi na okraji, tam, kde moc nesahá, kde nemá žádný zájem, kde je pole, které nechce nikdo obdělávat, ani za symbolický pronájem, kde proti „ekologickému projektu“ jsou jen stejně bezmocní lidé. Tam se občas daří , sociálně vytvořit konstrukci o tom, jak společnost lidí umí přírodě dát to, co jí jinde bere. Kolik však takových lokalit je mimo právně chráněná území? Pokud by se našel konkurenční projekt proti projektu parku, dejme tomu obchodní dům, mocenské poměry by byli rozestavěny jinak. Paní ze zahrady by možná byla méně odvážná, přestože lidí za humny by bylo více než při ekologicko vzdělávacích programech a hluku z aut asi více než při kuňkání žab. Možná by raději snesla komáry a plevel. Ne že by jí obchodní dům nevadil, vadí jí, stejně jako motokrosové závody v blízkém lomu. Ozvat se proti těmto aktivitám je však jaksi beznadějnější, vzhledem k moci, která je za nimi. Není přece superžena, aby se postavila supermarketu. Kdesi mimo tuto mocenskou hru je jako by bezmocná příroda, na její moc už lidé zapomněli, příroda už dávno není to, čeho se bojíme. Samozřejmě až na povodně a jiné katastrofy. Z dob, kdy lidé ekologickou krizi neznali, a proto o ní nemluvili, jsme se dostali do času, kdy o ní mluví někteří lidé, většinou ti, co na to mají čas a jsou za to placeni materiálně nebo symbolicky (vědci, zaměstnanci pro přírodu a mladí lidé v ekologických hnutích) a ostatní s nimi souhlasí, jsou lhostejní a nebo nesouhlasí. Kde získávají mluvčí informace o ekologické krizi? Problémy, které jsou viditelné, cítí, protože pravda je dnes záležitost vědy, pak informace získávají i v odborných institucích. Tato vědecká pravda není jen záležitostí sociální, protože vědecká fakta nejsou získávána jen sociálně, ale zahrnují v sobě i výsledky přístrojů a také zkoumaných přírodních objektů a jevů, třeba kamenů. Pokud kámen nějak reaguje na přístroj, pak jako by promlouval, hlasoval pro nějaké řešení problému. V politice vědy o přírodě se o pravdě hlasuje, jen s pestřejším voličstvem (B. Latour). Přes přístroje poznáváme řadu nebezpečí, které leží mimo možnosti odhalení v procesech sociální komunikace tváří v tvář (lidí, i člověka a přírody). Jistá fakta jsou tedy konstruována sice sociálně (vědecký kolektiv, badatel), ale s výpomocí technických procesů, které nesouvisejí s jazykovými hrami, či mocenskými tlaky a vlastními tlaky ve vědeckých komunitách. Při všech setkáních a jednáních v parku bylo vidět, že lidé dnes nemají čas. Nemají čas na řešení problémů. Proto jim v jednáních pomáhají instituce, které vše řeší s rutinou, místně rychle, ovšem s dlouhými vyřizovacími lhůtami, podle daných pravidel. Nakonec i paní spěchá zpět na svou zahradu, na kterou nemá tolik času, kolik by si přála, zvláště nyní, když má těsně za zády divočinu a jen pleje a pleje. „Ekologové“ by zase chtěli poradit, jak rychleji potlačit plevel a docílit stavu pěkné louky bez bodláčí, ale s květinami. Věda jim dává rady, z nichž každá je jiná. Nejrychlejší docílení žádaného stavu vede přes poměrně drastické zásahy proti současné vegetaci a s potřebou neuvěřitelně velkých finančních prostředků. Urychlení přírodních procesů nebo jen „umravnění“ přírody do jistých mezí (kosení trávy) je nákladné. Současná moc ráda na svých „okrajích“ přírodě pomůže, ale jen zdarma. Pokud mocní rozhodnou o uvolnění větších finančních prostředků ve prospěch přírody, pak většinou v lokalitách, kde přírodu dialekticky potlačí jinými stavbami (dálnicemi, průmyslovými zónami, vodními cestami) s finanční náročností mnohonásobně větší. Společnost nerada vydává peníze ne neužitečné věci, vynaložené prostředky musí mít smysl a jaký smysl „má dělat přírodu hned vedle přírody?“ Z přírody hodně bereme a málo jí vracíme. Tedy vracíme jí hodně, ale mnohdy ve formě jedů, které ji otravují. Čas přírody je jiný a velice rozmanitý. Na jedné straně jepice, na druhé strom, krajina, Vesmír. Věda poměřuje přírodu podle svých měřítek, svým časem. Zvířata většinou pozoruje v pohybu. Příroda však také dlouho spí, vypadá to jako by se v ní nic nedělo, změny v krajině jsou tak pomalé, že je často ani nepostřehneme, globální krize je plná takových pomalu se hromadících nebezpečí. Věda přírodu zkoumá „umrtvenou“. Nejprve ji znehybní a potom pitvá a měří a nakonec konzervuje, aby měla naměřená data nějaký reálný podklad (uložíme myši do lihu, přišpendlíme motýla, vycpeme brhlíka, slisujeme a usušíme jetel). V Horce byl, při hloubení rybníka bagrem nalezen v bahně asi 300 letý starý zuhelnatělý dub z období asi před 2000 lety. Dub byl vytažen, prozkoumán, zastřešen. Doklad toho, jak si vážíme stromů, ale spíše času. Člověk nemá čas, příroda jako celek má času dost. Konflikt odehrávající se mezi parkem a polem jepro ni jen drobnou zanedbatelnou epizodou, pro lidi je to dovršení desetiletého úsilí o návrat divočiny nebo každodenní otrava při plení záhonů, kam neuvěřitelně rychle proniká příroda. Komunikace v Horce se odehrávala většinou tváří v tvář mezi lidmi a mezi lidmi a měnící se přírodou. To, že se příroda v této lokalitě mění, lidé zaznamenávají právě proto, že v biotopu sami produkují změny podle svých časových a prostorových měřítek. Všichni účastníci se poznali, spojil je zájem o místo, o jeho podobu. Lidé na jednání přišli, protože mají zájem o svůj domov a o to, co se v něm děje. Otázkou je, jak tato jednání pozmění situace, kdy moc se přesouvá z národních států do anonymních struktur a nadnárodního kapitálu a začíná být zcela odtržena od míst, kde realizuje své záměry. Lidé přestávají vědět, kdo jim to něco staví za zahradou a z mnoha nejistot sami unikají od těchto problémů jinam, k počítačům, televizi, zábavě, opevňují se ve svém domově, bezdomovci ve vlastním domově. Jejich moc je stále menší, i když byrokracie nadále udržuje postupy, které byly zavedeny v jiných mocenských poměrech. Obávám se, že ekonomická globalizace a naprostá samozřejmost, s níž probíhá, je velký příběh současnosti, na který postmoderní étos nestačí. Postmoderna je možná reakcí na krizové jevy moderny, kterou chce překonat. Možná se snaží umožnit i menším příběhům se prosadit ve společnosti. Mohou to být příběhy o právech žen, homosexuálů, přírody. Snad se podaří tyto příběhy učinit rovnocennými k příběhu techniky a ekonomické moci, který se už vypráví sám ze sebe, také mlčenlivě, tedy za vrčení robotů, strojů a počítačů, a lidi k tomu téměř nepotřebuje. Tyto všechny lidské příběhy se odehrávají v dalším velkém příběhu, evoluci přírody, vývoji plném nečekaných řešení, zvratů, tento příběh přírody je řekou z ráje, lidé jen stěží odhadnou, zda a jaký má její tok smysl a proč. Sami lidé ale stále více žijí pod tlakem náhlých změn a neustálou obnovou předmětů, nedokáží snášet nic, co trvá, už neví, co dělat, aby nuda nesla nějaké plody. Dokáže lidská mysl dostat pod kontrolu to co sama stvořila (P. Valéry)? Dokáží lidé nahlédnout svou tekutou modernitu (Z. Bauman) jako dosavadní výsledek kulturního ramene hlavního toku řeky života? Tato řeka svůj příběh nevypráví, mlčí, konstruuje se i mimo významy a symboly lidí. Říční rameno kultury bytní, je stále silnější a zdánlivě mocnější. I kdyby řeka života vyprávěla svůj příběh, byl by tak dlouhý a složitý, až by byl nudný, lidé by neměli dost času jej vyslechnout. Problém člověka a přírody, skutečnou ekologickou krizi, lze vidět v tom, že diskuse o ochraně přírody byla sice institucializována a vznikly i poměrně silné instituce mluvící za přírodu (například ministerstva), tato institucionalizace však zároveň vede k vyčlenění problematiky do oblastí, kde dochází k nejrůznějším rekonstrukcím, přičemž tyto rekonstrukce nemusí být vždy takové, aby tímto ekologickou krizi řešily. Rozděluje také vždy ty, co se starají, od těch, co se starat nemusí, ty, kteří bojují, od těch, co bojují proti nim. Podle toho, jak jsou lidé vyčlenění pro řešení ekologických problémů ve své starostlivosti přesvědčiví, daří se jim dosahovat jistých kompromisů ve směru přírodě bližších řešení. O přírodu se bojuje, o potřebě její ochrany je nutno přesvědčit ostatní. Ze všeho co zatím lidé vědí o ekosystémech, jejichž součástí je člověk, se zdá, že člověk není zatím schopen žít bez přírody, přírodu bez člověka si asi dovede představit každý. Toto je poměrně nekompromisní a podle všeho pravdivé sdělení mlčící, netečné přírody. Filosof Zdeněk Kratochvíl říká:“Jsme cennou leč vymknutou součástí přírody. Ta určuje vše cenné v nás, ale my devastujeme ji i sebe právě tehdy, když se ji snažíme násilnit a ohodnocovat podle svých údajných potřeb, vyráběných průmyslem na fabrikaci veřejného mínění.“ To, že tato moc přírody byla lidmi zpochybněna, že se musíme dohadovat a bojovat o možnost obydlovat planetu, to je příznačným projevem toho, co nazýváme ekologickou krizí. Lidé váhají, jak dalece je ekologická krize důsledkem přirozených přírodních procesů nebo přirozenou činností člověka (řeky života, která ztrácí sílu nebo jejího vedlejšího ramene kultury, které je stále silnější). Filosof, biolog, básník a spisovatel Stanislav Komárek říká, že skutečnou ekologickou krizi poznáme, až ekosystémy přestane protékat energie a obíhat hmota. To by byla situace, kdy již nebude možné ekologickou krizi sociálně konstruovat. Problém se zdá být zjevný. Pouze tato schopnost takovou krizi nahlédnout a rozpoznat by mohla být přístupná lidem obecně, ne jen ekologickým hnutím a těm, kteří jsou za tento náhled placeni. Jde o zvnitřnění prožitku, že vedle lidské konečnosti existuje i konečnost Země. A že tato konečnost nemusí být smrtí stářím (se zánikem hvězdy Slunce), ale smrtí způsobenou lidmi nešťastnou náhodou, hloupou neopatrností či důsledně provedenou a naplánovanou sebevraždou (jaderná světová válka, narušení přírodního prostředí lidskou činností nad míru jeho schopností tyto zásahy přestát). Vzhledem k časovým dimenzím je důležité, zda vědecká teoretická (modelová) a sociálně a politicky praktická rekonstrukce přírody tuto krizi bude řešit nebonaopak prohlubovat. Je ale v lidských silách promýšlet tento problém, který nepřináší radost ani nic jiného? Drobný lokální spor zastánců divočiny (přírodní park jako divočina) a důchodkyně (zahrada jako umělý domov) se odehrává v jistém smyslu mimo přírodu. I v parku (méně) i na zahradě (více) lidé musí na přírodu uzpůsobit podle svých představ. Park místo pole dává přírodě více šance projevit se ve své přirozenosti, zarůst a překrýt činnost sebe sama. Toto neustálé zarůstání svých vlastních projevů (včetně činnosti člověka) svědčí o tom, že příroda žije. To je pro člověka jasnou známkou toho, že i on může být živ. Tedy skutečný důvod k radosti. S ní se nám, při troše štěstí, může podařit konstruovat takovou sociální realitu, že ná bude dáno ji konstruovat trvale udržitelně. „Jedině díky přírodě (přirozenosti) je svět světem a my jsme sebou samými. Viz Hérakleitos: Bohu je vše krásné, dobré a řádné, lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné“ (Z. Kratochvíl).“ Michal Bartoš, Olomouc, červen 2003. Použitá literatura: Hubík, Stanislav: Sociologie vědění. Praha, Sociologické nakladatelství 1999, v.1., str.224 Berger, Peter L., Luckmann, Thomas: Sociální konstrukce reality. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 1999, v.1.dotisk, s.214 Kratochvíl, Zdeněk: Je hodnota přírody nadlidská nebo lidmi určená? Sylabus příspěvku pro Ekologické dny Olomouc 2003. Komárek, Stanislav: Příroda a kultura. Praha, Vesmír 2000, v.1.,s.184 Vopěnka, Petr: Meditace první / O prozření. In: Meditace o základech vědy. Praha, Práh 2001, s. 11-31 Bauman, Zygmunt: Tekutá modernita. Praha, Mladá Fronta 2002, v.1., s.344 Konopásek, Zdeněk: O politice nepolitičnosti. Ve stopách Bruna Latoura. Vesmír 2001, číslo 7, s. 386-389 Latour, Bruno: Nepřehlédněte žížalu Pontoscolex corethrurus. Vesmír 2001, číslo 7, s.383-285 Fine, G.A.: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém „vysbírávání“ lesů v houbařské kultuře. Biograf 2001, číslo 24, s.29-56 Musil, Libor: Ideologické přístupy k problému prostředí. In: Těžba uhlí, problém prostředí, modernita. Brno, Masarykova univerzita 1999, v.1., s.24-40