Zrcadlo mé krajiny

Vyplnil jsem v dotazníku místo narození: Olomouc. Znamená to, že jsem přišel na svět v nemocnici tohoto města. Manželka se narodila ve Šternberku. V olomoucké porodnici se zrovna malovalo. Naše narození dělí pouhých 14 dnů. Možná jsme společně brečeli za okny nemocnice (jak zpívá Oldřich Janota), každý z nás za jiným. Pokud nám bylo dopřáno vidět z okna ven, viděli jsme stejnou krajinu. Haná byla rodná krajina našeho pobývání ve světě, domov. Místem našeho narození byla rovina, nížina, narodili jsme se nedaleko lužního lesa, na březích řeky Moravy. Podivná krajina. Nepřehledná ze země. Obzor z výšky lidské hlavy je sevřený. Ani rozhlednu tu nikdo nepostaví. Kupodivu na všechny strany je vidět nějaký kopec. Svatý Kopeček, tam už rozhlednu postavili. Velký Kosíř, co není nijak velký, podhůří Jeseníků, krajina mého dětství u babiček… Co krajin jsme před svatbou i po svatbě prošli a prožili. Krajiny s rozmanitějším povrchem, s otevřenějšími lidmi, krajiny strmých srázů a skal, krajiny modelované mořem, poušť až kam dohlédnu. Ale domov máme jen jeden, až do smrti. Můj táta se narodil v Klopině. Pak se rodina přestěhovala do nedaleké Rohle, kde se krajina zvedá k Jeseníkům. Tam na soutoku dvou potoků byl babiččin dům. Přes silnici pak bydlela druhá babička. Dva domy, vesnice v dolíku obklopeném na  svazích poli, za nimi les. Můj druhý domov. Když kluci hráli o prázdninách fotbal, domorodci proti cizincům, byl jsem domorodec. Když mne rodiče odváželi po prázdninách, ohlížel jsem se dozadu, slzy v očích. Vyjížděli jsme nahoru k lesu, vesnice rozmazaně mizela v údolí potoka a výhled nakonec uzavřely stromy lesa. Za lesem už čekala škola. Konec prázdnin, konec dobrodružství. Dnes, když se po 30 letech přibližují tímto lesem k vesnici, slzy už nemám, vzpomínám na ně. Voní mi ta krajina dětství. Už nevidím detaily dvorků, stodol, hřišť a lesa. Vnímám barvy a tvary krajiny. Jednou jsem u babičky zabloudil v lesích, které jsem tak dokonale znal. O to víc mě překvapilo, jak jiná je to krajina oproti Hané. Viděl jsem široké údolí a obrovské kopce. Byl jsem zaražený a začal jsem se bát zcela neznámé přírody. Les byl najednou jiný, děsivý, nebezpečný. Až po chvíli jsem uviděl zříceninu hradu. Brníčko, panství zlého Tunkla, co byl tak krutý, že ho chtěli poddaní bít, až by voda žbluňkla. Strach z hrozící krajiny byl pryč, vystřídal ho mírnější strach z pozdního příchodu domů. Doma babička otvírala branku, která mi dodnes vrže v duši. Branka, která   vítá člověka zcela jinak, než dveře v paneláku. Zašla domů, vzala si noviny s křížovkou a začala je na zahradě pod jabloní luštit, občas se starostlivě podívala do ulice, odkud jsem měl přijít. Když jedu mou krajinou na kole, je to snadné. Zároveň však jízda po rovině přináší dlouhé roviny s monotónním šlapáním do pedálů. Když fouká vítr, je to dřina. Vždycky fouká proti. I proto jezdím daleko do hor. Za rovinu. Je to namáhavé, ale zážitky z kopců stojí za to a navíc, domů to mám vždycky z kopce a dojezdy jsou milosrdné k utahanému tělu. Občas, k večeru, vyběhnu z okraje města za západem slunce. Do krajiny za městem. Dnes je krajina dál. Město roste. Přibyl obchvat města, nové domy. Domy různotvaré a různobarevné, postmoderně ozdobené. Světla nové a nepřehlédnutelné křižovatky na příjezdu od Brna ukrojily tmy. Světla co zrušila městkou hvězdárnu. Město ztratilo spojení s nebem. Propadlo se do sebe, z architektury se stalo stavebnictví, krajina se proměnila v terén, Kříže a sochy svatých u cesty jsou najednou menší. Ještě pár let a budu běhat městem. Krajinou zapomnění na krajinu. Při zemi. Nad zemí jen zdi. Všude kolem. Přízemní větry vanou do myšlenek obyvatel města. Radostný běh za sluncem, za zrcadlo, nahradilo běhání před zrcadlem s výtečným designem. Šedý běžec před barevnými fasádami domů, které ukryly krajinu. Režisér Andrej Tarkovskij v táhlých, nekonečných, až uspávajících, záběrech svých filmů vykouzlil Fysis (přírodu, přirozenost) a člověka v ní. Stal se básníkem přírodních živlů. Při sledování jeho filmů vám voda proudí krví a teče za krk, dech je spojen se silou plamenů. Zrcadlo Země. Tarkovského film Zrcadlo, hned po titulcích, začíná záběrem na ženu, která sedí na plotu statku a sleduje krajinu, louku, za ní les. Mohla by to být Haná. Není. Žena kouří, sleduje mlčky cestu od železniční stanice do Ignatěva. Často takto sedává, s dětmi, sleduje lidi, hned jak se objeví za keřem v polích. Hlas vypravěče říká: „Když někdo odbočil za keřem k domu, byl to otec. Když ne, nebyl to otec. A otec nikdy nepřišel.“ Najednou, nečekaně, odbočil ke statku cizinec, co nevěděl kudy kam. Tak dlouho přichází k sedící a zamyšlené ženě. Krajina potřebuje svůj čas, svůj tep má i chůze. P-o-m-a-l-u. Slyšíme dialog: „Promiňte, jdu správně do Tomšina?“ „Neměl jste odbočit u keřů“. „A tohle je co?“ „Co?“ „Proč tu sedíte?“ „Bydlím tu.“ „Kde? Na plotě?“ „Zajímá Vás cesta do Tomšina nebo kde bydlím?“ A o něco později po pádu do trávy cizinec říká: „Ty rostliny mohou cítit, vědět, dokonce pochopit… Stromy, tato líska,…“ Žena ho opravuje: „To je olše“. A cizinec pokračuje: „Na tom nezáleží. Nespěchají. Jako my, co křičíme, honíme se, vyslovujeme banality. Protože nevěříme přírodě v sobě. Stále ta podezření, shon, a žádný čas se zastavit a přemýšlet.“ Odcházejícího cizince na chvíli zastaví dva silné poryvy větru. Jako by  mu chtěly něco říct. Vítr čechrá ženiny vlasy a naráží na její  napjatou tvář. Krajina a přírodní živly,  které ji od ne paměti utvářejí, jsou součástí lidských osudů. Domy  jsou okny spojeny s předměty venku, předměty zabydlujícími zeleň světa. A za zelení vesmír.   Ten pocit prostoupení života, domu a světa známe u nás například z díla Bohuslava Reynka. Ten na statku v Petrkově, ve  svých básních a obrazech, propojil statek s dvorem a jeho zvířaty. Po nocích. Jeho kreslící ruku vedl Svět tam venku a rydlo škrábalo do destičky vesmírnou píseň. Zdi statku zmizely. On sám, básník, v celém Světě.   Film  Zrcadlo končí záběry na místo, kde začínal. Dům je rozpadlý, předměty v jeho útrobách i okolí trouchniví. Předměty co  sloužily celý  život, předměty, které se nazývají jménem. Příroda pohlcuje stopy lidského života. Paměť obnovuje dům. Kamera rozvážně vychází ven oknem, na parapetu rozevřená kniha a dvě vejce. Venku, v krajině, nachází babičku, i její  mládí.  Ta s dětmi odchází po cestě loukou. Kamera je pomalu opouští, vrací se do lesa, postavy se zmenšují, stromy zvětšují a houstnou, černé kmeny stále více  zabraňují světlu, aby prostoupilo k objektivu, dovnitř do lesa. Tma postupně zcela pohlcuje světlo. Konec filmu.   Podobně tma lesa pohlcovala všechny moje prázdniny v zadním skle auta. Táta teď leží  na jednotce intenzivní péče. Už měsíc. Pokud přežije, bude zřejmě neschopen pohybu, řeči i běžného myšlení.   Vyjel jsem z města do krajiny. Tam k lesům, které znám, kde bydlela babička. Procházel jsem se krajinou a cítil, že  život proudí dál, rozením spěje k umírání, krajina se mění, vyvíjí, a … zůstává. Toto trvání pohltí mého tátu. Ve škole mě  učili znát přírodu. Ta znalost mi  teď byla k ničemu. Co je to vedle mne? Líska nebo olše? To je jedno. Nepotřeboval jsem znát, doufal jsem, že  snad porozumím tomu tichu, krajině bez řeči, šumící kolem mne. Ta krajina mi nevnucovala upřímnou soustrast, ani naději, že  to bude lepší. Mlčela. … A přesto promlouvala. Ke mně. Zrcadlo bezbřehé útěchy. Začalo poprchávat, otřel jsem si tvář a v uších uslyšel Zdeňka Neubauera jak mi  říká: A nezapomeň, že  země se těší doteky tvých bosých nohou a že  vítr touží pohrávat si s tvými vlasy. Věř mi. Tak se dozvídáš o zemi, krajině a přírodě, kouzlu míst, neskonale více,  než skrze písmena, slova, akce … Nevěřím, když mi  dnes říkají, že  člověk se dnes nesmí uvázat k rodišti, že  musí být připraven  pracovat kdekoliv na světě, že  je Evropan, ještě lépe světoběžník, co  se všude cítí jako doma. Jen známá krajina dětství dokáže dát útěchu v podstatných okamžicích. Pouť krajinou není cestou k penězům, ale cestou k životu. Michal Bartoš. V Olomouci. Září 2005. Jiřímu Zemánkovi, autorovi knihy a projektu „Od země přes kopec do nebe… Ochůzi, poutnictví a posvátné krajině, který byl  inspirací pro stejnojmennou fotografickou soutěž vypsanou u příležitosti organizace festivalu Ekologické dny Olomouc 2006.