Zahrada Zahradovitá

Když slyším slovo zahrada, okamžitě vidím ,,svoji“ zahradu. Moje zahrada je kolem chaty, kam jezdíme Z města. Jiný čas, jiná vůně, jiný vzduch. ]e to zahrada rozlehlá a zanedbaná. Těžká jílovitá půda svírá kořeny a nedovoluje jim pořádně dýchat. Nemáme čas na pořádnou údržbu. Nejsou peníze na odpovídající hnojení, není hnoje, protože ve vesnici už téměř nikdo nechová dobytek. Zahrada je to divoká, rozeklané staré jabloně, křehké hrušky, nemocné švestky, bující lísky, jejichž ořechy sežerou veverky a nám zůstanou její pruty na opékání nad ohněm. V zahradě najdete í smrky, borovice, břízy, ořechy, javory. Zahrada je moje už dlouho. Napřed jsem ji neměl rád, znamenala konec her nedaleko u babičky a práci na záhonech a při kosení neuvěřitelně rychle rostoucí trávy. To se postupně měnilo. Včera jsme trhali jablka, roznášeli přepravky, plahočil jsem se s žebříkem, bral jablka do dlaně a kladl je opatrně do koše, uskladňoval úrodu ve sklepě. Vybavil se mi táta, který ještě nedávno ve starém saku a kalhotách Z obnošeného univerzitního obleku na kolenách pečlivě třídil jablka podle velikosti, strupovitosti, červivostí a bůh ví čeho ještě. Padavky jsme odváželi do palírny „U zeleného stromu“, táta moc nepil, ani finančně se to nevyplatilo, ale měl radost Z těch přirozených proměn, Z kvasu života. I já jsem se naučil mít radost Z těch proměn, Z přípravy půdy, kypření, plení, sázení a Z toho jak to všechno roste. Nebo podiv nad tím proč to pořád neroste. A ochutnávání dozrávajících plodů. Mám rád kyselé. A jak po nich voní ruce. Když jsme dotrhali jablka, odpadli jsme do zahradních židlí, udělali si kafe, slunko už bylo za stromy, jas prosvětloval zahradu, čekal jsem na to světlo cely den, přitékalo ke mě mezi listy, slyšel jsem Míšu, jak pobíhá se sousedovic psem, starosti byly někde daleko za zahradou, stromy pomalu šuměly, tiše, vítr byl příznivý, hladina vody ve studni, nehybná, rok za rokem, brána k silnici pootevřená, kdosi před ní běžel, Byl jsem unavený, ve vlasech kusy kůry Z větví, listí, rameno odřené o větev. Tak to je zahrada rajských potěšení. Moje zahrada. Ve škole jsme také měli zahradu. Tehdy to tak bývalo. Přemýšlím, proč jsem ji nikdy, ani na okamžik, neměl za svou. Školní zahradě se říkalo ,,pozemky“. To jsme dostali nářadí. Spolužáci ty motyky a hrábě táhly po chodníku. Kvílivý zvuk železa o kámen souzněl s rezavým pletivem, které oddělovalo školní koridor od světa. Udělalo se mi nevolno Z toho zvuku. Byla to zahrada, za hradbou školy, hradbami oddělená od venku. Školní zahrada. Jediné spojení s přirozeností světa, přírodou. Jen v ní se každou chvíli cosi přirodilo, rostlo, tlelo. Ale nějak to nebylo poznat ani cítit. Netušili jsme tehdy co okopáváme, proč to okopáváme a pokud se něco Z okopaného objevilo ve školní jídelně, neměli jsme o tom tušení. Byla to odcizená zahrada, v odcizené škole. Když Květa Burešová navštívila zahradu Bílé velryby v jedné olomoucké mateřské školce, říkala, že jedna věc jí, mezi různými průlezkami a místy k odpočinku a hrám děti, chybí. Postrádala – mezi všemi nápaditými, ze kmenů stromů vydlabanými, velrybami, loděmi, majáky a dalšími herními prvky – kus země. Obyčejný záhonek, kde by i malé děti přišli do styku se zemí. Řekla: „Všude samé atrakce a nikde záhon“. Když Epikuros zakládal jednu Z prvních škol, koupil za osmdesát min dům se zahradou ve které vyučoval. Právě zahrada dala škole jméno. Képos. Epikurejci byli zváni „Ti ze Zahrady“. I když v zahradě byl místo květin „jen“ květák, řepa a okurky. Škola byla založena na přátelství a vstoupil do ní ten kdo chtěl. Setkání se Záhonem, s půdou, je jednou Z možností jak se setkat se Zemi, s přirozenosti. Pobyt v zahradě je možností pobývat ve světě. To co se odehrává v učebnách je učení o světě. Pokud se škola stane místem, kde se mají děti připravit na život tím, že vždycky udělají vše, aby později zapadli do soukolí společenského provozu, stane se tento úspěch zapomenutím. Zasouvá se smysl lidského příběhu, který je vždy součástí příběhu přírody. je jen jedním příběhem, variantou, které řeka života nabízí. Zahrada a záhon může být ůtkem, kterým se děti mohou prohrabat k tkáni života, utkané mnoha způsoby obýváni. Útkem nalezeným v naší škole, na naší zahradě. je však nutné poznat, že každý školní příběh je jen jednou Z možností jak uchopovat tajemství světa. Není květáku bez jeho zaseti, není jeho růstu bez vláhy a slunce, to co je cítit ve školní kuchyni, to je mozeček, který k nám, teprve potom, promlouvá. Poznáním i prožitkem jednoho Z příběhů života a jeho konce. Na internetu najdete mnoho odkazů k pojmu zahrada. jsou tam zahrady botanické, zoologické, hospodářské, zámecké, …, nějaký hudební festival. Nejvíc je tam zahrad ve spojení s prodejem zahradní techniky a vůbec S názvy rozmanitých firem. Kolik Z nich kultivuje chaotickou přírodu do lidským řádem poznamenaných parků? Kolik z nich se nechá kultivovat přírodou? jednu zahradu, jsem však na internetu nenašel. To neznamená, že tam není. Konec konců, i kdyby měla „své stránky“, stejně by to ona nebyla. Myslím tím zahradu svou, zahradu jen tak, zahradu zahradovitou. Květě Burešové v Olomouci, září 2006. Michal Bartoš