Sluňákovská žluna je první hlas, který nám oznamuje, že přišlo jaro. Nejprve se schovává někde u hřbitova, ale čas od času přiletí tady před dům a my ji dlouho pozorujeme z okna, jak hledá v trávě brouky. Abyste ji uviděli také, musíte přijít tiše a před domem nikdo nesmí být. Pokud nebudete mít štěstí, přečtěte si alespoň pohádku:

Jak jednou bylo s kmotříčkem zle:

Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou vzali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a užuž ho chtěla zaživa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frr na buk, ale žluna hrr za ním. A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, že byla dírka malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem třásl a vlasy mu vstávaly. Zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala.

A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomaloučku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů.

(Jan Karafiát, Broučci)