Sluneční hora

Vydej se na vrchol Sluneční hory. V textu, který je na zvonu zkus najít souvislost se šesti elementy, které jsou popsané po obvodu zvonu.
o autorovi

Miloš Šejn říká o své hoře: „Sluneční hora je umělý krajinný útvar vybízející k zastavení, snění, pronikání do přítmí jejího nitra, vystoupání na travnatý vrchol. Hora je oživována protékajícím potokem, přičemž vnitřní labyrintické přístupové chodby vedou k jeskyni se studnou a řadou míst a objektů, určených k nejrůznějším způsobům rozhovorů. Nad vodní hladinou studnice a nad vrcholem celé hory jsou zavěšeny dva zvony, vnitřní věnovaný zemi a vodě, a vnější, odkazující ke slunci a větru. Z vrcholu je možné se rozhlédnout po okolí historické krajiny Pomoraví. Prostory hory pak umožňují prožít nejrůznější smyslové kontakty, k nimž dopomáhá procházení, zastavení, sezení nebo ležení. Veškeré umělecké ztvárnění, objekty, náznaky obrazů na stěnách, světelné odlesky, zrcadlení, tma, přítmí a oslepující světlo nabízejí, aby trvání dotyků lidského těla s nimi poskytlo zcela zásadní vizuální, hmatové, sluchové, čichové, chuťové a další zkušenosti. Na délce času pobytu zde je závislá intenzita prožitku. Místa pro stání jsou skutečně nabídnutými lůžky pro chodidla člověka, lidská záda skutečně korespondují s tvarem kamene. Přítmí, tma, vlhkost, chlad, šumění pramene, pableskující odrazy světel, tušení tvarových siluet i mnohonásobná echa – to vše má sílu vést návštěvníka zpět do vlastního dětství i dětství světa. Ideový obsah hory pak nejlépe vyjadřuje soupis jednotlivých míst směrem od západního vstupu přes jeskyni po výstup severovýchodní chodbou: Luční brána, Místo prvních rozhovorů červeného jaspisu, Zelené opření, Černé zrcadlo, Růženínové srdce / Studniční zvon, Křeslo snění, Lože zářivé noci, Slunečné pokleknutí, Místa pro prst, Místo tichého stání, Chalcedonový hlas, Křišťálové čelo, Nika země / Nika vod / Nika ohně / Nika větru, Klenba ametystu, Lesní brána, Sluneční zvon. Spirálová hora je horou otázek, které člověka napadají: Kdo jsem, co dělám, kam směřuji?“

Miloš Šejn

Na svých častých pochůzkách krajinou se Miloš Šejn zajímal také o objekty, které dotvářely podobu barokních komponovaných krajin. K tomu četl díla romantiků, jako je například Novalis. Zajímal se o jeskyně přirozené i umělé (grotty). Zdály se mu sny o návratu do známých míst. Své prožitky potom přenesl do své práce pro přírodní galerii. V počátku zde navrhl celou řadu intervencí. Nakonec se realizovala hlavní myšlenka, která měla podobu umělé hory s jeskyní. Příprava na její realizaci trvala přes čtyři roky. Člověk je v této hoře snů v těsném až intimním kontaktu se zemí. V centru hory je studna naplňována vodou z místního potůčku. Je to srdce hory … a vlastně srdce celého areálu. K životu jej probouzejí zvuky zvonů. Idea zvonu nad vodní hladinou Miloše Šejna provází již od doby jeho projektu pro Prokopské údolí v Praze. Autor vzpomíná na dětskou říkanku, která jej fascinovala: Hou, hou krávy jdou, nesou mlíčko pod vodou. Důležitou inspirací byla i scéna z Kurosawova filmu Rašomon, kde umírajícího chlapce služebné zachraňují křičením do studně a tak přivolávají jeho duši, která se spojuje se zemí, zpět k životu. Rodák z Jablonce nad Nisou žije v Jičíně, jeho ateliérem je však výlučně krajina. Český ráj, Podyjí, Krkonoše, Šumava, také však Itálie, Francie, Švédsko nebo Island. Na poutích divočinou i historickými krajinami, do kterých vepsal své touhy člověk, putoval, sbíral, fotografoval, maloval, kreslil a psal zároveň… Došel až na Sluňákov a uskutečnil zde místo okouzlené jeho životními prožitky a sny.