Střecha nízkoenergetického domu

Rozhlédni se do krajiny, dýchej vzduch, přijímej sluneční paprsky i kapky deště, zaposlouchej se do krajiny ……………… pohlédni do sebe, vnímej svůj dech, poslechni si sám sebe.

Stojíte na střeše nízkoenergetického domu, z jehož střechy je návštěvníkům umožněn výhled na „Dům přírody Litovelského Pomoraví“ a vycházkový okruh lužní krajinou, která je umocněna autorskými díly předních českých výtvarníků.

Krátce po roce 1989 se zrodil sen vytvořit v Horce nad Moravou areál, který by byl věnovaný přírodě mezi městy Olomouc a Mohelnice: chráněné krajinné oblasti Litovelského Pomoraví. Tato idea pracovníků Sluňákova, o.p.s. se téměř po 25 letech příprav, složitých jednání a postupných prací na realizaci uskutečnila. Nakonec celou koncepci areálu přijala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) pro „Dům přírody Litovelského Pomoraví“ (DPLP) v rámci svého programu „Dům přírody“. Vnější expozice je založena jako komponovaná krajina, zvýrazňující vztah člověka a přírody lužních lesů.

Návštěvníci se zde mohou projít po vycházkovém okruhu (délka prohlídky je asi hodina a půl) v okolí nízkoenergetického domu, který byl postaven v roce 2007 (Projektil architekti, hlavní cena Grand Prix architektů 2007 a Cena ministra životního prostředí 2007) jako sídlo vzdělávací instituce Sluňákov, centrum ekologických aktivit města Olomouc, o.p.s. Stavba byla financována Státním fondem životního prostředí ČR a Statutárním městem Olomouc.

Sluňákov rozvíjí společenskou diskusi o problémech životního prostředí, realizuje výukové programy pro děti, poskytuje turistům informace o místní přírodě a nabízí jim také ubytování nebo prostory pro semináře či společenské oslavy.

Vycházkový okruh vede krajinou, která ještě v roce 2001 měla podobu podmáčeného pole. Sluňákov postupně proměňoval toto místo do podoby zdejší přírodě blízkého parku. Na celé ploše se v dávných dobách rozkládal rybník, nyní zde vznikly nově tůně. V jejich okolí byly založeny louky a vysázena Venendaalská alej a drobné druhově pestré lesní porosty. Postupně tak návštěvníci v území spatří pět typických biotopů krajiny Litovelského Pomoraví: (1) tekoucí vody v již existujícím ramenu řeky Moravy Mlýnském potoku, v potoku Častavě a v nově vytvořeném potoku napájejícím zdejší vodní plochy, (2) stojaté vody v mnoha nově vytvořených tůních, (3) nově založený lužní lesík a (4) nivní louky a v okolí areálu (5) lidská sídla, které od nepaměti zakládali a obývali lidé v okolí řeky Moravy.

Dům přírody Litovelského Pomoraví

Unikátní obsahová koncepce DPLP vznikala na základě ideového návrhu „Sedm bran k tajemstvím přírody Litovelského Pomoraví“ lidí ze Sluňákova. Realizace projektu byla zahájena AOPK v roce 2012 a pro veřejnost byl DPLP zpřístupněn 20. září 2014. Již existující „areál ekologických aktivit“ z krajinářského hlediska obhájil a drobně upravil zahradní architekt Zdeněk Sendler, ve spolupráci s autory budoucích děl a zástupci AOPK . Na vycházkovém okruhu s celou řadou drobných staveb a hravých míst vznikla místa setkání, které jako své unikátní umělecké počiny vymysleli a realizovali čeští výtvarníci. Podobu vnitřní expozice v nízkoenergetické budově, která teprve čeká na svou realizaci, navrhla skupina grafiků ze sdružení KULTIVAR.

Vzniklá autorská díla posilují genius loci zdejšího místa. Smyslem expozice je umocnění prožitku lidí z procházky zdejší přírodou a krajinou. Záměrně komponovaná krajina je poctou přírodě, kterou lidé obývají nebo ji navštěvují. Snaží se být ukázkou toho, že lidé mohou přírodu obohacovat a zvládají umění jak zkrášlit pobývání v ní. Vede návštěvníky k porozumění zásadního významu řeky pro zdejší krajinu a také životy lidí. Krajina vždy ovlivňovala místo a způsob zakládání obcí, byla podstatným pramenem pro jejich historickou a kulturní výjimečnost.

Zahrada rostlin a živočichů – Rajská zahrada – Františka Skály, Sluneční hora Miloše Šejna, Lesní chrám Miloslava Fekara a Ohniště zlaté spirály Marcela Hubáčka jsou vyjádřením vztahu těchto autorů ke světu. Díla jsou úzce propojena s autorským čtením krajiny, kterou obohacují. Všechny stavby jsou zcela unikátní a mluví k návštěvníkům odlišným výrazovým jazykem. Přesto mají cosi společného: umožňují osobní cestu do vlastního nitra a zároveň jeho otevření se okolnímu světu. Lidé si mohou všechna místa setkání užít jako meditativní prostory a zároveň se propojit s pomocí vyhlídek s okolní krajinou. Vnímaví pozorovatelé tak mohou prožít jakoby pozapomenutý odvěký příběh úzkého propojení lidí s hravou povahou přírodních živlů.

Daleko od sebe a přesto svým způsobem propojené jsou stavby Rajské zahrady a Sluneční hory. Obě tato umělecká díla v sobě ukrývají mnoho detailů. Lodní paluba v podobě zahrady je příběhem krásy a otevřenosti pro vnímání okolního světa. Vše je zde přímo na dosah, jen se dívat, dotýkat a vnímat svět její barevnosti, vůní, zvuků, tvarů, nápadů, hravosti. Hora a její nitro vytváří srdce celého areálu, s mnoha významy, s odkazy na svět dávných krajin naplněných příběhy, které jsou nám všem něčím blízké, ale zároveň se ukrývají za celou řadou vzájemně propletených příběhů člověka zabydlujícího svět mezi nebem a zemí. Miloslav Fekar pak citlivě provázal obě tyto stavby s domem i okolní krajinou, obohatil areál drobnými hravými prvky umocňujícími prožitek setkávání se s přírodou, vytvořil mosty, které zvýrazňují propojenost lidských smyslů a přírodních živlů a vnímavě reagoval svým Lesním chrámem v podobě přírodní učebny na vzdělávací program areálu. Ohniště Marcela Hubáčka pak umocňuje reflexi celé poutě areálem, jeho spirála vyzývá k uvědomění si přesahu lidských životů, k opakované návštěvě, k nalézání dalších a dalších možných podob vnímání zdejší krajiny.

Expozice zároveň významově komunikuje s podobným pokusem o komponovanou krajinu v podobě romantického parku v Litovelském Pomoraví, v okolí Nových Zámků, severně od Litovle. Zde na přelomu osmnáctého a devatenáctého století vytvořili tehdejší majitelé panství Lichtensteinové přírodě blízký park s celou řadou drobných romantických staveb, které umocňovaly prožitek lidí pobývajících v okolí zdejšího zámku. Obelisk, uměle dotvořená jeskyně Podkova, Rytířská síň, Chrám přátelství a Čertův most, to vše propojené soustavou pěšin vedoucích loukami a lesy mezi vodními plochami – s lázněmi a rybářským domkem – do esteticky krásné a také ekonomicky fungující krajiny. Tento záměr byl realizován stejnými autory a ve stejné době jako rozsáhlejší, zachovalejší a známější park v Lednicko-Valtickém areálu.

Areál vybízí ke klidnému a tichému pobytu, k odpočinku, k užití si pobytu ve světě, který není vytvořen na virtuálních internetových sítích. Návštěvníci nejsou zahlceni informacemi, ale mohou vnímat náhlé probouzení svých smyslů a obohatit své prožitky o intenzivní intimní setkání s přírodou.

V tomto textu neobjevíte fotografie již hotových autorských zastavení , najdete zde však fotky modelů, které pracím na stavbách předcházely a fotografie jejich realizace, tak, jak je již nyní nikdo nespatří. Vydejte se za jejich současnou podobou přímo do krajiny.

Vstupte do Domu přírody Litovelského Pomoraví. Zastavte se tam, kde budete chtít. Vnímejte přírodu. Po svém. Paul Gaugin vyslovil: „Vezměte si z přírody to, o čem jste před ní snili.“ Možná při své pouti krajinou získáte pocit, že se vám v některých místech cosi nabízí. Objevte si místo, kde vám bude dobře. Porozhlédněte se po krajině, zalezte si do sebe, k sobě. A prožívejte, hmatejte, čichejte, poslouchejte, vnímejte.

Třeba zaslechnete píseň Andreje Šebana, která vás bude doprovázet na cestě areálem tam a zase zpátky: „Mám takový sen, kterým přes den bývám. Mám takový sen, kterým noc je živá. Skrývám se v něm, odhalený snem, krásou a vůněmi stvořený. Hraji takovou hru, která ve stínu bývá. Hraji takovou hru, sem tam, bez pravidla. Kostka i hráč, figurko skákej, co jsem to zač, čím stvořený? Dům, pec … dům, pec … dům, pec … peřina.“

Loď, hora, chrám, oheň. Osvěcují Nitro. Vytvářejí Domov. Lužní les. Řeka. Země a voda, vítr, oheň. Já i Ty. Jedno jsme. Dům přírody.