Čertovská pohádka o festivalech a lidských snech

Herec na pódiu třímá v ruce plyšového rudého ďábla. K potěšení všech přítomných diváků vytrhává loutce z tlamy jazyk. Mají čerti tlamu? Za jazykem jsou odtrženy od těla také nohy, pak ruce a nakonec i hlava. Potajmu pak kusy čerta putují k umělcově asistentce, která jednotlivé části čerta s láskou sestavuje do nově recyklovaného pokušení. Toto povstání čerta z popela k další divadelní produkci přináší další dolarový výdělek. A při tom se ještě naplňuje odvěký sen člověka o věčné porážce zla. Nic zvláštního. Je obecně známo, že s čerty nejsou žerty a je s nimi nutno po zásluze zatočit. Pamatuji se na Štěpánku a jejího roztomilého Čertíka Bertíka, který byl průvodcem mnoha dětí po krajině pohádek. Podobná loutka však byla právě přede mnou a před zraky mnoha dětí roztrhána. Stalo se tak na křesťanském „Luis Palau CityFest“, který proběhl na břehu řeky Arkansas v severním Little Rocku. Děti byly po tomto iniciačním zážitku vyzvány, aby se nahlas pomodlily. Společně se svými rodiči pak opakovaly slovo od slova řeč herce v masce kazatele. Na otázku, kdo že se tu modlí poprvé, pár dětí zvedlo své ruce nad hlavy. Následovala dojemná pochvala a výzva k opětovnému následování tohoto činu. Kousek od divadelního pódia byly rampy pro freestyle motokros. Kdo metá s motorkou kotrmelce ve vzduchu, nezlobí, a je za to bouřlivě odměněn přihlížejícími diváky. Boží zvěst, kterou odnášela blízká řeka Arkansas do krajiny, byla ozdobena mnoha dalšími akčními sporty pro pěkné, zdravé a důvěřující mládí. Komu z dramatické podívané vyschlo v duši, mohl své tělo občerstvit u mnoha stánků s potravinami. Hned za nimi, v zábavním parku, se děti odrážely od skákadel všeho druhu. Až měl pozorovatel strach, aby některé z nich nezůstaly v nebi. Na hlavním pódiu právě začínal velký koncert. „Luis Palau CityFest“ je po celém světě putující atrakcí jedné tváře. Ta kupodivu není Boží. Misionář Luis Palau je všudypřítomný a nenechá žádnou živou duši, která navštíví jeho slavnost lásky a neskutečných srdcí, na pokoji. Jeho tvář shlíží z velkoplošné obrazovky, z plakátů, DVD, a také asi z 50 knih, kterých je autorem. Jeho jméno postupně připomínal všichni umělci na pódiu, od rapujících drsňáků až po energií sálajících gospelových sborů. Všichni mezi písněmi nabádaly diváky ke konzumaci duševní potravy a připomínaly velikost přítomného Luise. Tento evangelista podle vlastních slov sdílí svou naději s více než miliardou lidí po celém světě. Tuto představu o lepším světě a pomoci chudým šíří pomocí velkých akcí a médií. Jeho poslední knihou je titul „Přátelský dialog mezi ateistou a křesťanem“. Na jakýkoliv dialog však není v severním Little Rocku místo. Je tu příliš hlučno a vše, co se zde odehrává, je již předem průzračně jasné, prozářené společně sdílenými hodnotami. O jakou naději jde? Všude je slyšet slovo změna. Více se však člověk nedozví. Podobně jako o politických reformách v ČR. Možná o něco později, až si lidé něco přečtou. Teď jim musí stačit, že ať se otočí kterýmkoliv směrem, uvidí svatého Luise. Žije v Portlandu, má čtyři syny, z nichž tři jsou zapojeni do jeho boje za změnu světa. Člověka tak napadá, copak že asi dělá čtvrtý syn? Našel snad Boha jinde a po svém? Nebo se prostě nepovedl? Jeho tatínek v Little Rocku dlouho seděl skromně ve vřavě festivalu v malém zastrčeném stánku. Skromně tu podepisoval trička svým fanouškům a také náctiletým dívkám. Flirtující je nabádal k osobní změně. Proměna dětí, rodin, pak měst a konečně světa začíná právě tady a teď. Stvrzeno podpisem. Na tričko. Užijte si to mé drahé. Pastorova chvíle neklidu pak přišla pozdě v noci, kdy se uchopil moci poté, co hudební hvězdy vyladily prostředí pro přímluvu velkého guru. Byla to mše? Nebo tu sám sebe prodával Ježíšův manažer? Na okraji prostoru vyhrazeného pro CityFest stál bílý stan s výzvou: „Potřebuješ modlitbu? Vstup!“ Vstoupil jsem dovnitř a viděl tam jednu rozjímající rodinu. Její členové snad právě měli blíž k poznání, že cesta ke skutečně vzácným věcem, nevede tak přímo, jak ji venku nekompromisně šířil charismatický muž. Možná na chvilku unikli jeho jistotě, aby kráčeli po pěšině, která se občas ztrácí pod nohama a nejistý člověk na ní může zabloudit. Právě obavami probuzená bojácnost možná nečekaně umožňuje objevit některá tajemství a z nich následně vyvěrající úctu. V ten den jsem zabloudil i já. To když jsem uviděl z hotelu Double Tree velké shromáždění lidí ve slunci za řekou. V domnění, že jdu na shromáždění organizované k Mezinárodnímu dni klimatických změn, ocitl jsem se v globálně teplé náruči Luise Palaua. V televizních zprávách jsem se pak dozvěděl, že akce ekologů ponechala obyvatele města v mrazivém klidu. To Palau Fest byl pro veřejnost přitažlivější. Hned vedle modlitebního stanu se rozklála baterie mobilních sociálních zařízení. Vyhlížely tu trošku jako zpovědnice připravené k odpuštění. Využil jsem toho a zamyslel se nad nejrůznějšími podobami lidských snů o lepším světě. Svůj sen snil v Little Rocku také slavný arkansaský rodák z Hope. Při návštěvě v rodinném domu Wally a Dany Nixonových svíral ten muž na fotografii v náručí jejich malou dcerku. Ještě zřejmě jako místní senátor, než se stal prezidentem USA. William „Bill“ Jefferson Clinton. Nedaleko od místa, kde se odehrával Palau CityFest, nechal vybudovat celý areál, který upozorňuje návštěvníky města na jeho politické aktivity, plány, vize. V moderní budově je jeho muzeum a archiv (Clinton Presidental Library). Zde se lze prolistovat knihovnou jeho života. Každý den je dopodrobna dokumentován vším, co vykonal. Stojí tu jeho auta, všude dary, které jako prezident obdržel, ale nemohl je vlastnit. Lákavá je prohlídka repliky oválné pracovny, ve které vykonal mnohé, možná i to, co jej málem dovedlo k rezignaci při historicky druhému prezidentskému impeachmentu v dějinách USA (Richard Nixon se mu vyhnul svým odstoupením). Budova Prezidentského centra Billa Clintona byla postavena v roce 2004 za 165 milionů dolarů na 150 000 čtverečních stopách i s okolním parkem. Navrhl ji architekt James Polschek a za svůj počin obdržel ocenění za environmentálně citlivý design. Budova ze skla a oceli dostala také platinové ocenění LEED (standart šetrné úspornosti budovy) od US Green Building Council, jejíž kanceláře jsme navštívili ve Washingtonu. Stavba centra vybíhá impozantně ze svahu na břehu řeky a její velká část plave ve vzduchu nad terénem, podepřena pouze jednou vzpěrou. Hned vedle budovy centra stojí úchvatný zrezivělý, dnes uzavřený, železný most, který připomíná zašlou slávu vlakové dopravy. Jeho osud může být symbolem často nečekaných konců některých lidských snů. No nic, už se určitě někde rodí sny nové, zase o něco lepší než ty staré. Třeba sen, který počítá s obnovou železničního mostu do podovy atypické lávky pro pěší a cyklisty. Vraťme se ještě k festivalu Luise Palaua. Přemýšlím o tom, zda se snění křesťanů v Little Rocku odlišuje nějak od snů ekologů na Horním náměstí v Olomouci, kde každoročně vrcholí Ekojarmarkem festival Ekologické dny Olomouc. Také tam občas zavítají lidé, kteří někdy svou pravdu prosazují poměrně radikálním způsobem. Doufám však, že se, díky neujasněnosti tématu a bez vůdčího vedení, jednotlivé extrémy nějak vzájemně potírají, a při tom se odhalí se jejich kořeny. Když si uvědomím dva extrémy, mohu mezi nimi najednou objevit radost ze svobody. Sním, že v mezerách mezi slovy a písněmi na Ekojarmarku občas probleskne tato sdílená lidská radost. Doufám, že Ekojarmark je nabídkou k cestě za poznáním složitého vztahu člověka a přírody a ne sdělením již poznaného. Snad se zde scházejí lidé, kteří si uvědomují, že Boha ani přírodu v davu na náměstí nenajdeš. Ani na Ekojarmarku. Michal Bartoš