O samozřejmosti ekologických hnutí v nesamozřejmém světě?

U svých přátel z podnikatelských kruhů jsem poprvé uslyšel kratičkou větu: TO JE O TOM, že … Bylo to většinou o penězích. Některá slova mají sílu morové nákazy. Zdeněk Svěrák se nedávno vyděsil, že touto strohou OZNAMOVACÍ větou ochudil svou bohatou češtinu. Oprávněné uleknutí. Když je něco O TOM, tak už to není O NIČEM JINÉM. Když je to O TOM, tak už O TOM nemá smysl mluvit, rozmlouvat, je to cosi daného a jakoby stěží zpochybnitelného. Václav Klaus má takovou zaříkávací formulku: „Každý rozumný člověk MUSÍ pochopit, že… . Mnoho lidí umocňuje své tvrzení magickým slůvkem: SAMOZŘEJMĚ, že… . Svůdnost samozřejmého náhledu na svět je v tom, že čím více mi něco připadá samozřejmé, tím více ukrajuji prostor jiným názorům, myšlenkám, pocitům, alternativě. Samozřejmost je nátlaková, násilná, ne-kompromisní. Ekologická hnutí tuto zjednodušující násilnost, neochotu naslouchat, vést rozhovor, ne-pochopení, často připisují takzvaným technokratům. Jsou tyto odsuzované vlastnosti ekologickému hnutí zcela cizí? Český filosof Karel Kosík napsal v roce 1968: „Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět.“ Ne všichni filosofové však dnes považují za rozumné si klást tak zásadní otázky a mnoho ekologů má naopak ambice chránit Zemi – Gaiu, Svět, Vesmír. „Technokraté“ se většinou takovým snahám vysmívají, mnozí je dokonce považují z mnoha důvodů za nebezpečné. „Technologický svět“ je více popisem než prožitkem. Někteří vědci se dokonce tváří, jako by svět popsali téměř celý, a to málo co zbývá, bude brzy dopsáno (konec vědy?). Ekologové většinou odmítají takové vidění světa. Svět pro ně není snadno poznatelný, je pro ně tajemstvím, příroda má na lidech nezávislou hodnotu. Existují však také jiné koncepce, které se snaží o záchranu světa v rámci ekonomie, v rámci měřitelnosti a manipulovatelnosti. Potom se setkáváme například s nápady jako „obchodování na trhu s emisemi škodlivých plynů“. Někteří lidé tvrdí, že ve světě ve kterém je vše kolem nás ohodnocováno, je možné přírodu uchovat jen v případě, že jí přidělíme také nějakou cenu a potom ji budeme moci porovnávat a poměřovat s jiným „zbožím“. Podstatnou hodnotou řady ekologických aktivistů je uchování rozmanitosti světa (biodiverzity přírody). Bohaté předivo vztahů v biosféře (ekosystémech) je jen stěží rozpoznatelné, stále složitější modely, které je simulují, lze stěží označit jako přesné, svět není možné zcela ovládnout. Skutečnost je ne-samozřejmá a nelze jí tedy úplně porozumět. Tento náhled však problematizuje možnost vyslovení jakýchkoliv radikálních konečných soudů. Neboť jsem já ten, který na rozdíl od všech OSTATNÍCH prozřel, co je to svět a co je jeho dobro? Ekologická hnutí často vydávají stručné, několika-větné návody k chování, které má vést k trvale udržitelnější skutečnosti, záchraně světa. Pokud ekologové a vědci chtějí, aby lidé porozuměli například problematice ztenčení ozónové vrstvy, musí své poznatky vždy předávat pro ně (ne-vědce a ne-ekology) co nejsrozumitelnějším způsobem a pokud možno stručně. Aby vůbec informace k adresátovi došla. A často nedochází. Když se lidí na ulici ptali, jakou barvu má ozónová díra, samotného mě překvapila „barevnost“ odpovědí. Složitost světa je zjednodušenými výpověďmi ochuzována a částečně více či méně zkreslována. Žijeme v době, o které se tvrdí, že jsme prohlédli omezenost moderního myšlení, tedy důvěry v pokrokový vývoj, který různým způsobem směřuje k blahobytu, ke stále větší dokonalosti. Pokrok neumíme zastavit, a proto dokonalosti nelze dosáhnout. Dokonalost pokrok nepotřebuje. Výsledkem potom není úcta k dokonalosti, vzniká náhražkovitá úcta ke ZDOKONALITELNOSTI. Pokud však dokážeme vše zdokonalovat, musíme přece znát dokonalost. Lidstvo může být stále pyšné na svou mocnost. Dostali jsme se za modernu. Jsme post-moderní. O postmoderně se tvrdí všelicos. Postmoderna je, byla, nikdy neexistovala. Ať je tomu jakkoliv, došlo pod jejím světlem (či stínem) k otřesení základních hodnot novověku: pokroku, objektivity a vědy. Zpochybněna byla především objektivita poznání a pravdy, které jsou přístupné a dosažitelné především pro vědu. Tím je současně zpochybněn monopol vědecké pravdy. K pravdě se nyní dostáváme všelijak, každý nějak, tak či onak. Proto pravdu nelze uchopit. Nelze odlišit jednu cestu od druhé, cesty nevedou k žádnému jednotnému cíli. Není cest vedlejších a hlavních. Postmoderní kritika modly pokroku souzní s kritikou ekologů. Ti nesouhlasí s tím, že pokrok je vyjadřován zvláště jako ekonomický růst. Chtěli by ho nahradit pokrokem (rozvojem), který vede k trvale udržitelné budoucnosti. I kdyby se však „zeleným“ podařilo odrazit od břehu bezbřehého konzumu, nelze s jistotou tvrdit, že dosáhnou vysněných břehů, jejichž struktura je trvale udržitelná. Postmoderna ale také ohlásila konec všem ismům. Všechna velká vyprávění zklamala, svět se nestal ani lepší, ani přehlednější. Všechny výklady světa mají platnost, opodstatnění. Nelze mezi nimi diferencovat, sama diference je základem, ztratil se střed a s ním i pravda, rozlišení dobra a zla. Tak se i velký příběh ekologů – a záchrana Země je velkým příběhem – dostává na stejnou hladinu se všemi dalšími příběhy. Ekologové se v tomto pojetí stávají nebo spíše zůstávají jakousi další skupinou, která tvrdí cosi o vývoji světa směřujícího ke katastrofě. Jsou jen dalším „zájmovým seskupením“, jehož náplní je povídání o úsilí oddálit smrt Země a umožnit příštím generacím plnohodnotný život. Existují však i spolky chovatelů králíků, filatelistů, scientistů. I ty mají své příběhy – a to je dobře. Jenže situace, kdy je ekologie, ať už jako ochrana přírody nebo záchrana světa, uzavřená do „zelených zdí“ je v pořádku jen tehdy, pokud jsou ekologické hrozby pouze omylem, pochybnou zábavou podivínů. Pokud ne, pak stejné zdi způsobují závažné problémy. Ekologové svým rozumem i citem dospívají ke strachu z ohrožení života, navíc kdesi v PŘESNĚ neurčitelné budoucnosti. Pokud by v koláži světa tento ekologický střípek vypadl a byl nahrazen jiným, byla by to sice škoda, protože by došlo k ochuzení oslavované různosti, ale koneckonců by jej jistě někdo nějak převyprávěl nebo nahradil úplně jinou, a možná akčnější a zábavnější světonázorovou koncepcí. To by znamenalo smrt dalšího mýtu, mýtu o záchraně života prostřednictvím zásadní změny lidských hodnot, neboť kde chybí možnost rozlišení dobra a zla, těžko lze stanovit nějaké hodnoty. Zásadní změna to však přesto je, protože hodnoty potom sice u jednotlivců i skupin existují, ale jsou neohodnotitelné. Pak by ekologům opět nezbývalo nic jiného, než se setkávat a ve svém přesvědčení neustále utvrzovat s lidmi, jejichž hodnoty jsou alespoň částečně podobné (což se děje) a spoléhat na svůj výklad světa, který by mohl být podán tak přesvědčivě (vědecky, básnicky, jinak) aby oslovil ty odlišně smýšlející. Nadějným případem se v tomto směru jeví nedávné prohlášení zpěvačky Lucie Bílé: „…že již poněkolikáté úplně změnila své životní hodnoty.“ Sociologie se však k rychlým změnám hodnot nestaví důvěřivě. Ale i kdyby to bylo možné, dle nás POZITIVNÍ hodnoty by Lucii Bílé vydržely jen do další úplné proměny její osobnosti. Ekologové však v mnoha případech trpí pocitem, že na dlouhé přesvědčování nemají čas, chtěli by tak podstatné, a pro ostatní DOBRÉ změny dosáhnout co nejdříve. Jednodušší je svá tvrzení příliš dlouze nevysvětlovat, nenabízet, ale spíše je předepisovat, předkládat, společně s tím vyhlašovat nekompromisní boj všem nenapravitelným (ekologie bojující?). Milan Kundera ve své knize „Nesmrtelnost“ popisuje pocity Agnes, znalkyně kybernetiky, která se ocitla naprosto bezradná, když je uvězněna v pokaženém výtahu. Neumí si vysvětlit, co se děje. Stroj je pro ni cizí a neprůhledný mechanismus, jako spousta dalších předmětů, se kterými je v každodenním styku, od telefonu až k myčce na nádobí. Autor píše o době Goetheho, která již poskytovala lidem jistou pohodlnost, ale vzdělaný člověk ještě mohl rozumět všem nástrojům, jichž používal. „Goethe věděl, z čeho a jak je postaven dům, v němž bydlil, věděl, proč svítí petrolejová lampa, znal princip dalekohledu, neuměl sice sám operovat, ale asistoval u několika operací, a když byl sám nemocen, dokázal se s lékařem domluvit.“ Tato doba již zůstala jen jako jizva stesku v srdci člověka uvězněného ve výtahu, kterému vůbec nerozumí, je mu vydán napospas, je bezmocný přičiněním mocnosti rozumu někoho jiného. Dnes je svět plný takových Agnes. Mnoho z nich však nezůstává bezradně přešlapovat nad věcmi, kterým nerozumí, ale klidně sehrávají ještě DNES roli Goetheho a s obdivuhodnou samozřejmostí rázně vykračují dopsat svět a při tom se po něm producírují a tvrdí, že jej ovládají. Nestává se i ekologům, že sebejistě hájí svá tvrzení, aniž by nad nimi nejprve dostatečně pochybovačně přešlapovali, promýšleli je? Karel Kosík říká: „…Technika člověka nezotročí, může ho však zotročit technický rozum, který označí a odsoudí jakékoliv jiné uvažování jako nerozumné.“ Lze napsat něco podobného o rozumu, myšlení, pocitech ekologů? Potřebuje se ekologie vymezit radikálně proti ne-ekologii, tak jako například věda k ne-vědě, pavědě? Tímto vymezením dělíme lidi na ty, co tuto pravdu chápou a ty, co ji odmítají pochopit. Co s TĚMI DRUHÝMI? Přesvědčíme je či donutíme pochopit? A co potom? Konec ekologie? Tak jako již zvěstovaný konec historie, konec filosofie, … to vše před koncem světa? Je svět opravdu natolik poznatelný, že pokud vše přizpůsobíme jakési srozumitelné dohodě o prospěšném chování pro život, bude se skutečně to, co nazýváme ekologickou krizí, postupně rozplývat v trvalé udržitelnosti? Je pro ekology prospěšné vůbec ztrácet čas s lidmi, kteří s poměrně jednoduchými poučkami, a s kdo-ví jakými pohnutkami, popírají myšlenku omezenosti přírodních zdrojů? Mají těmto názorům naslouchat, mají s nimi polemizovat? Jsou v něčem tyto „cizí“ hlasy zvenku – ODJINUD – důležité? Může drogově závislému pomoci pohled člověka, který s drogami nemá žádné zkušenosti? Může diskusi o Kosovu prospět hlas člověka který u TOHO nebyl, který vše vnímá zkresleně zvenčí? Nebo když jsme hluboko uvnitř, tak je naše hledání pravdy také pokřiveno? To že bychom na každou pravdu (tedy i tu ekologickou) nahlíželi jako na tvrzení relativní, nemusí vést nutně ke skepsi a nihilismu. Pokud si někdo nemyslí, že přírodní zdroje jsou omezené, se všemi důsledky, které z toho vyplývají, neznamená, že musí ekolog zcela rezignovat na svou pravdu. Naopak vědomí – žití – různosti mu poskytuje velké – a třeba hrací – pole působnosti. Jak vážně budu hrát tuto „hru“, to přece záleží jen a jen na mně. Navíc otevřenost k jiným výkladům světa umožňuje znovu a znovu prověřovat hledání vlastní pravdy. Postmoderní filosof Richard Rorty klade více důraz na trvání rozhovoru než na hledání pravdy. Mé pravdy, mé strachy se mohou spíše v rovnocenném rozhovoru stát součástí osobnosti jinak myslících. Nikoho nepřesvědčím, pokud k němu přistupuji s předem připravenou a nehybně strukturovanou pravdou. Pokud beru svůj výklad světa jako „pouhou (?)“ nabídku ostatním, jako příspěvek do změti výkladů jiných, je to zcela ve smyslu ctění nesamozřejmosti světa. To, co vím, co cítím, co si myslím, stále vnímám jako pouhý zlomek skutečnosti, která mě přesahuje, která má hodnotu sama o sobě. Přírodu sice mohu ujařmit k obrazu svému, ale to mi nepomůže, když jsem na ní bytostně závislý, jsem jí zcela ovládán a má svoboda se musí vejít do hranic jí určovaných. Současní lidé jsou však často k takovým výpovědím hluší. Stále více se orientují na to, co je nějak měřitelné a ovládatelné. Co je řečeno kategoricky, stručně, bez diskuse, průrazně, sebejistě. Sebejistý rozum ztratil kontakt s odpovědností. Dříve se lidé báli toho, co si nedovedli vysvětlit. Dnes se bojí toho, co nemohou ovládat. Takže mnoho lidí si myslí, že člověk ovládá vše, včetně přírody, a manipulují s ní, aniž by potřebovali svědomí. Nebo je příroda nezajímá, protože je nezvládnutelná a oni se věnují tomu, co stačí usměrňovat, regulovat. Je přínosné pro uchování života, pokud lidé vnímají přírodu jako cosi posvátného, tajemného, neohodnotitelného ? Domnívám se, že ano. Pokud přidělíme přírodě jakoukoliv hodnotu, okamžitě ji tak zapojíme do osidel našeho systému. Ptát se matky na hodnotu jejího dítěte je zvláštní. Ptát se na hodnotu Matky všech dětí – neboť na Zemi byly zrozeny – je ještě podivnější. Teorie Gaia, kdy je celá Země vnímána jako živá bytost, má z vědeckého pohledu zřejmě řadu nedostatků, je příliš mystická. Pro uchování života na Zemi je to však velmi přijatelný koncept vnímání Světa. Pro ne-ekology a ne-vědce je to srozumitelně vystavěné VELKÉ VYPRÁVĚNÍ, příběh o provázanosti všeho, o závislosti člověka na tepu a dechu Matky. Ne-vědeckost vytváří prostor pro nevysvětlitelnost, nezměřitelnost a nemanipulovatelnost, tedy uchovává tajemství a umožňuje úctu k životu jako k něčemu posvátnému, probouzí víru a tím i naději. Svět, a život v něm, zůstává nesamozřejmým. Nesamozřejmost ekologických hnutí pro mě znamená jejich životnost, a to i v případě, že by jejich pozvání ke společné poradě zůstala nevyslyšena. A to i v případě možných, ekology předvídaných následků. Michal Bartoš