Už to běhání není co bývalo

Bydlím na okraji. Díky tomu mám Olomouc brzy za zády a od letiště sbíhám hanáckou rovinou k Topolanům. Dech se již zklidnil a tělo si zvyklo na pravidelnou zátěž. A tak pozvedám oči ke mnou takto nedosažitelnému a proto tajemnému obzoru. Mraky rozmanitých tvarů zbarvuje zapadající Slunce kdesi napravo od Velkého Kosíře. Dívám se do světla a všechny starosti nechávám v mírném větru za sebou. Můj okruh je dlouhý, proto jsem si jej rozdělil body, křížky v krajině, hřbitovní bránou za Nedvězím, statným kaštanem v Hněvotíně, hvězdárnou nad Slavonínem. Všechny ty body působí dnes jaksi zastarale, oprýskaně, zašla jejich sláva. Ale právě ta nepatřičnost z nich udělala moji orientační mapu. S rodiči jsem tudy občas projel autem. Až při běhání jsem si všiml detailů, které kříže zdobí, zaznamenal jsem že v krajině vůbec jsou. To bylo ještě nedávno, dnes jen křížky a hřbitov zůstaly. Místo kaštanu pařez, místo hvězdárny podivný sloup. Před pár roky jsem slyšel jen dopady svých podrážek na asfalt. Dnes hluk z aut téměř nepřestává. Za skly vidím řidiče, míhají se kolem mne jejich osudy. Bez možnosti jakéhokoliv jejich zaznamenání. Dříve stačilo zatajit na okamžik dech. Dnes bych asi nedýchal. Člověk si zvykne. Řidiči reagují různě. Někteří přejíždějí na druhou stranu, jiní míjejí moje tělo téměř nesnesitelně blízko. Možná je to tím, zda sami znají ten pocit volnosti z těžce vydřené svobody nebo se spokojili s tou svou pohodlnou svobodou, zakletou do vnitřních prostor jejich stále výkonnějších aut. Dvakrát jsem podbíhal čtyřproudou silnici spojující Olomouc s Brnem. Dnes vidím buldozery, zářezy, hlínu, míchače, … připravuje se nové vylepšení dopravního systému, dálniční obchvat, který uleví lidem a přitíží krajině. V Nedvězí jsem sbíhal ze silnice a za humny se zašpinil na polní cestě. Tu začínají obklopovat novostavby rodinných domků. Podivná moderní architektura bohatých, tak jiná než ji známe z Hané, ale i vesnic malebnějších, obcí hor i vrchovin. Všechny jsou vlezle barevné, ornamentálně zdobené, stavebnicově krásné, plastová okna oddělující stále více umělohmotný svět uvnitř i venku. Až se to všechno dostaví, už nebudu moci běhat krajinou, budu běhat terénem. Obzor s kopci, mraky a zapadajícím sluncem se promění v přiblížený obzor nabarvených stavebních materiálů. Jen si sáhnout. Za hřbitovem v Nedvězí obvykle přestávám vnímat své bolesti. Větřím cíl a slastnou únavu na konci. Po levé straně ve stromech skrytá kopule hvězdárny. Přestože nápadně nevyčnívá, je něčím výjimečným. Bývávala. Hvězdárna ustoupila dálnici. Stromy také. Na lysém kopci stojí prapodivná tyč. Kouzelná tyč, která mi umožňuje teď hned zatelefonovat domů. I kdyby byla postavena nová observatoř, její dalekohledy by byly slepé. Světla umožňující nám přepravu navždy zastíní možnost být spojeni s jasem hvězd, tajemstvím Kosmu. Hvězdárnu vystřídala nová dominanta města, obytný pyramidový dům. „Jaká dominanta, takový pán, jaký pán, taková dominanta“, říká Karel Kosík. Prosklená špička tohoto monumentálního „paneláku“ napovídá, že by mohla nahradit funkci kopule hvězdárny. Nebyla by sice pro všechny, ale přece jen. Jenže pohled do nekonečného vesmíru kazí ocelová vrcholová konstrukce. Špička moderní stavby bude tedy asi sloužit pouze úchvatným domovním schůzím. Nějak je ta naše Haná zemitější než bychom si přáli. Olomouc jako by nasávala tu přízemnost všemi póry, a proháněla ji ulicemi, náměstím stále více zbavovaného památek a obchůdků na úkor bank, butiků, rychlých občerstvení. Nakonec ji tlačí do duší lidí. A jen pár světýlek, poněkud zastíněných věncem sídlišť, se občas probliká vzhůru. Věže a kopule kostelů, divadla, univerzita, písně Karla Plíhala a pár dalších – jiným podezřelých – osobních příběhů. Nad tím vším odpoutaný chrám na Svatém Kopečku. Ten vlévá městu život novou pupeční šňůrou zčerstva vysázené aleje stromů. Jsou tací , kterým tato pupeční šňůra vadí. Stromy jsou z malicherných historických důvodů příliš blízko u silnice a brání nám v rychlosti, obtěžují, straší, stíní. Kolik takových drobných pocitů z nicotných ztrát milých, blízkých a důvěrných věcí každý z nás zažívá? Ale co, nakonec si na vše zvykneme. Nikdy neztratíme úplně všechno, alespoň do smrti se to zdá jisté. Co nám přikazuje, že to tak musí být? Pokrok? Svoboda? Poetika města pomalu mizí, vznešenost se utápí v přesunech, kupčení, spěchu. Ve vzduchu je cítit jakási podivně nehybná zatuchlost metropole, která přestala hledět ke hvězdám. I to běhání už není co bývalo. No nic, budu běhat na chatě. Michal Bartoš