Archivy: EDO

Nejen umělecká díla architektury, i krajina odráží stav mysli lidí, kteří ji přetváří. Ve vztahu k zemi se současná Evropa nachází mezi dvěma extrémy: utilitaristickým přístupem, který vnímá hodnotu krajiny jako hodnotu minerálů v ní obsažených a panteistickým zbožšťováním. Křesťanství vnímá zemi jako dílo Boží, nic více, avšak také nic méně. Zemi tak z perspektivy židovství a křesťanství potřebujeme ze dvou důvodů: aby nás sytila a abychom skrze ni kontemplovali Boha.

Marek Orko Vácha je římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Slouží jako farář lechovické farnosti a farní vikář (kaplan) Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora. Na akademické půdě působí ve funkci přednosty Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde je i předsedou akademického senátu. Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky. Ve skautu získal přezdívku „Orko“ ze zkratky pro „Orlí oko“. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v oboru molekulární biologie a genetika. Teologického vzdělání nabyl studiem v Olomouci a Bruselu. Zúčastnil se expedic do Antarktidy společně s Jaroslavem Pavlíčkem. Říká: „…toužím po církvi hledajících, církvi pokorných, kteří nemyslí, že kdo vidí věci jinak, je hned v prvním kole heretik“.

Pavel Barša, Václav Cílek, Eliška Fulínová, Marie Heřmanová, Zuzana Kostićová, David Storch, … případně další hosté EDO jako pasažéři, společně se všemi, co vydrželi, v rozbouřených bublinách na vraku kapitána Petra Pokorného.

Setkání účastníků a hostů EDO v Rajské zahradě Františka Skály. Co nás všechny na letošním EDO zaujalo, co potěšilo, inspirovalo, naučilo, udivilo, naštvalo, rozesmálo, … Rozvolněná diskuse a reflexe festivalového dění po úspěšné loňské premiéře. Beseda z podstaty nejistá, s možnými překvapeními, svobodná, bez pódia oddělujícího hosty a přítomné diváky, bez přítomnosti videozáznamu, jen pro ty, co jsou rádi na světě tělesně, spolu, tváří v tvář, v rozhovoru, na EDO.

Jakým způsobem člověk obývá a zabydluje svět? Nikoli jako on sám, ale ve společenství: jeho bytí je vždycky spolubytí, s druhými lidmi i dalšími bytostmi. Nejsme atomy, které by teprve v druhém plánu vstupovaly do vztahů, ale vstupujeme do světa, žijeme a existujeme jako podstatně relační bytosti, provázané s druhými a odvislé od druhých. Bez našich blízkých by to vůbec nešlo, a rozdíl mezi bližním a cizím, blízkým a vzdáleným, dělá náš svět obyvatelným. Ve svém příspěvku se pokusím ukázat, jak může fenomenologická analýza bytí ve světě osvětlit hojně diskutované fenomény sociálních bublin, společenské polarizace a fragmentarizace. Nahlédneme-li existenciální podhoubí, ze kterého vyrůstají, mohou se snad také ukázat možnosti, jak pracovat s jejich inherentní rizikovostí a neupadnout do nich jako do pasti.

Mgr. Eliška Fulínová, PhD. (*1982, Praha) po studiu učitelství na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni (Mgr.) vystudovala filosofii na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK (Mgr.), doktorát získala na Katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK (Ph.D.) a Université Paris I, Panthéon-Sorbonne (Dr.). Jejím oborem je současná fenomenologická filosofie, soustředí se zejména na problematiku prostoru a prostorovostí jako ontologickým určením živých i neživých jsoucen. Kromě toho ji zajímá antická filosofie, dlouhodobě se zabývá řeckým archaickým myšlením a v současné době též Aristotelovými biologickými spisy, jimž se věnuje v rámci mezioborového badatelského projektu na Katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF. V současnosti působí v Centru pro teoretická studia a je redaktorkou filosofického časopisu Reflexe.

Když veřejný prostor přestává být scénou zápasu alternativních vizí života ve spolek a proměňuje se do prostoru střetů neslučitelných a do sebe uzavřených identit, je Clausewitzovo rčení obráceno: politika se stává pokračováním války jinými prostředky. Zatímco v občanském či politickém sporu jde o přesvědčování druhého, v kulturní válkách jde o potvrzování sebe sama. Často se v nich sice používá manichejské rétoriky, na rozdíl od křižáckých válek minulosti však již nejsou poháněny touhou obrátit nepřátele na svou víru a spasit lidstvo. Aspiraci k vytváření a sdílení společného světa vystřídala potřeba přitakat vlastní diferenci.

Pavel Barša vystudoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V osmdesátých letech byl zapojen do brněnské alternativní kultury (kapely Odvážní bobříci, Pro pocit jistoty). Po roce 1989 působil na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a na Středoevropské univerzitě v Budapešti. V současnosti přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi jeho knihami jsou například „Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu“, „Orientálcova vzpoura“, „Cesty k emancipaci“.

V první polovině letošního roku svět spatřil neskutečný a docela nečekaný pokrok ve vývoji umělé inteligence (AI). Ten pokrok byl tak dramatický, že super-forecasting odhady, kdy nejspíše přijde první obecná umělá inteligence (AGI), přiblížily tento moment skokově o 14 let dříve, než se očekávalo ještě loni, a to už do současného desetiletí. Jsme na to připraveni? Je na to připraven náš byznys, naše politika, naše společnost, naše děti, naše životy? Podívejme se tedy na to, co se letos v AI odehrálo a co to pro nás může znamenat. Máme se radovat, nebo se máme bát? Měli bychom totiž asi… obojí. A k tomu bychom navíc zatraceně hodně měli zapracovat na změně vlastního uvažování o tom, jak se vztahovat k budoucnosti a co od ní očekávat. Řekneme si totiž nejen to, jaké neuvěřitelné a fantastické věci dokáže nová generace AI, ale i to, proč světové špičky v oblasti výzkumu AI Safety & Value Alignment bijí na poplach jako nikdy předtím.

Jan Romportl je zakladatel, a do půlky letošního roku také ředitel Dataclair.ai – Centra umělé inteligence v PPF a O2 Czech Republic. Letos v létě se po 7 letech odpoutal od korporátního prostředí a pustil se do zakládání vlastního startupového projektu, v němž by chtěl s AI řešit jeden z palčivých problémů současného online světa. Zároveň působí jako freelance AI konzultant. Má Ph.D. z umělé inteligence a vystudoval také filozofii. Než v roce 2015 nastoupil do O2, měl 12 let zkušeností v univerzitním výzkumu a výuce v oblastech umělé inteligence, interakce člověka a stroje, řečových technologií a filozofie. Byl vedoucím oddělení Interakce člověka a stroje ve Výzkumném centru nových technologií na Západočeské univerzitě v Plzni a zároveň výzkumníkem na Katedře kybernetiky. V současnosti je také členem Katedry filozofie téže univerzity, spolupracuje s Centrem teoretických studií Univerzity Karlovy a s českým Spolkem pro efektivní altruismus. Organizuje Prague AI Safety Meetup a snaží se být nápomocen mezinárodní komunitě zabývající se bezpečností a hodnotami umělé inteligence.

V teplejším světě se odpaří a spadne víc vody, povodně budou větší a častější. Srážky však budou rovněž nerovnoměrné a často přívalové. Krajina velkých polí a degradovaných půd je náchylná k situaci chronického sucha. Menší a střední toky mohou začít každých pár let a možná i každý rok vysychat. Základem krajiny, která zadržuje vodu je zdravá půda, a to i v lese. Dále se jedná o opatření, které zpomalují dráhu „vodní kapky“ v měřítku stromu, louky i celé krajiny. V přednášce se Václav Cílek pokusí ukázat několik prostých odjakživa používaných technik zadržování vody a seznámit posluchače se základy kalifornské školy „water harvestingu“.

Václav Cílek pracuje v Geologickém ústavu AV ČR a v Centru pro teoretická studia (UK a AV ČR), kde se zabývá širokými tématy, které se týkají lidí, vody, rostlin a zvířat. Napsal mnoho knih a zcela zásadně ovlivnil svým esejistickým uměním smýšlení lidí o naší krajině, vnitřní i vnější, na horách, v rovinách i v podzemí, včetně jejich environmentálních problémů.

Geniální režisér Andrej Tarkovskij, jehož díla jsou považována za mistrovská díla světové kinematografie, nám zanechal osm filmů a stále rostoucí zájem a touhu porozumět jeho tvorbě. Dokument přibližuje Tarkovského život a dílo ve výpovědi samotného režiséra, když se s námi dělí o své vzpomínky, pohled na umění a úvahy o osudu umělce a smyslu lidské existence. Díky extrémně vzácným zvukovým nahrávkám se diváci mohou ponořit do tajemného světa jeho filmových obrazů a pochopit a přehodnotit dílo a vnitřní život velkého režiséra. Vyprávění doprovázejí dosud nikdy nevydané nahrávky básní režisérova otce Arsenije Tarkovského, jednoho z největších ruských básníků 20. století, které namluvil samotný autor. Arsenijova poezie měla na Andrejovy filmy velký vliv a podtrhovala hluboké kulturní a duchovní pouto mezi otcem a synem. Obrazy filmu tvoří úryvky z režisérových děl, vzácné dobové fotografie a videa a sekce natočené v místech, kde Tarkovskij žil a natáčel filmy, v Rusku, Švédsku a Itálii.

Petr Gajdošík pracuje jako archivář. Od roku 2002 spravuje internetovou doménu Nostalghia.cz zaměřenou na duchovní a autorskou kinematografii Blíže se věnuje také tvorbě režiséra Františka Vláčila (kniha „František Vláčil: Život a dílo“, Camera obscura 2018). Příležitostně publikuje v tisku, jako hlavní editor se podílel na sborníku „Markéta Lazarová“ (Casablanca 2010).

MARIE HEŘMANOVÁ, PETR TUREČEK, LENKA VOCHOCOVÁ

moderátoři: Štěpán Kučera, Zbyněk Vlasák

Jak (nejenom) českou společnost ovlivňují sociální sítě? Jak přispívají k vytváření názorových bublin a rozdmýchávání kulturních válek? Do jaké míry můžeme v souvislosti se sociálními sítěmi uplatňovat svobodnou vůli? Jakým způsobem lze regulovat nadnárodní firmy jako Meta Platforms (dříve Facebook)? A jak s tím vším souvisejí konspirační teorie, které se můžou stát i svébytným druhem sociální kritiky? O společenských souvislostech sociálních sítí budou diskutovat sociální a kulturní antropoložka Marie Heřmanová, medioložka Lenka Vochocová a ???

Marie Heřmanová je antropoložka a socioložka, vystudovala sociální a kulturní antropologii na Fakultě humanitních studií univerzity Karlovy. V současné době se věnuje digitální antropologii a digitální etnografii, zkoumá sociální média, kulturu influencerů, šíření dezinformací a konspiračních teorií v prostoru sociálních médií a reprodukci genderových stereotypů v online prostorech.

Petr Tureček je teoretický a evoluční biolog, který se zaměřuje v první řadě na evoluci lidského chování a evoluci kultury. V současné době působí v Centru pro Teoretická Studia a na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Prostřednictvím matematického modelování zkoumá, jaký dopad mají odlišnosti mezi genetickým a sociálním přenosem na procesy adaptace a divergence v příslušných doménách. Je členem skupiny Blázni.cz, se kterou vydává samizdatový literární časopis, pořádá koncerty a autorská čtení. Napsal knihu „Vlasy se vrací“ a sbírku poezie „Ptáci a prdele letěli vesele“.

Lenka Vochocová je výzkumná a pedagogická pracovnice katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na téže katedře vystudovala obory žurnalistika a mediální studia. Mezi její odborné zájmy patří oblast kritické politické ekonomie komunikace, genderová mediální studia a teorie veřejných sfér. Aktuálně se věnuje studiu politické participace v prostředí sociálních médií a občanské online expresivitě v kontextu velkých krizí poslední doby.

Zbyněk Vlasák je novinář a filmový kritik. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde dnes vyučuje. Od roku 2009 vede Salon, literární a kulturní přílohu deníku Právo. Dlouhodobě spolupracuje s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. A je také členem Sdružení českých filmových kritiků. Spolu se Štěpánem Kučerou připravil sborníky „Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva“ a „Miliónový časy. Povídky pro Adru“.

Štěpán Kučera je prozaik a publicista, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově, pracuje jako redaktor Salonu Práva. Příležitostně působí i jako knižní redaktor a editor. Napsal povídkové sbírky „Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy“ a „Jidáš byl ufon… a jiné příběhy“. V nedávno vydávané novele „Projekt Gilgameš“ se věnuje mimo jiné tématům umělé inteligence či environmentální krize.

Internet zatím patří ke zbytkům svobodného prostoru, dokonce dává příležitost i rozumným prezentacím, pokud se umíme přebrodit množstvím odpadků. Neseme následky toho, že místo řešení skutečných problémů jsme vytvářeli problémy zástupné, o které se lze hádat. Covid nás dost neprobudil, některé probudila agrese Ruska, ale státní i mezinárodní instituce se stále chovají spíše jako alternativistické bubliny, dostatečně nezohledňují rozumná řešení ani společné zájmy. Zkusme propojit osobní prožitek života, který je převážně emoční, s rozumnými argumenty, které lze sdílet a diskutovat. Hajme oprávněné zájmy, ne „názory“. Nehledejme za vším jedinou příčinu „zla“, vyhněme se kazatelské rétorice dobra a zla. Veškeré naše technologie, včetně počítačů, sítí a umělé inteligence, jsou skvělými prostředky, bohužel ovšem zneužitelnými.

Zdeněk Kratochvíl je jedním ze zakládajících členů katedry Filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Jako externista přednáší také na Filosofické fakultě UK. Zabývá se nejstarší antickou filosofií, jejími vztahy k přírodním vědám, náboženství a umění. U filosofů dob před Sókratem nachází inspiraci pro současnou filosofii přirozenosti. Je autorem řady knih, např. „Filosofie mezi mýtem a vědou“, „Délský potápěč k Hérakleitově řeči“, „Odkaz iónské archaické vnímavosti“, „Alternativy (dějin) filosofie“. V elektronické podobě volně zpřístupňuje objemný text Pouť na Kyklady s rozsáhlou obrazovou dokumentací (www.keros.cz) a také texty předsokratiků (www.fysis.cz). Po počátečních plánech na studium fyziky se nakonec rozhodl pro studium katolické teologie na tehdejší bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Za kontakty s podzemní církví však byl ze studií vyloučen a nesměl pokračovat ve studiu ani na jiných školách (neoficiálně studoval v Krakově v okruhu profesora J. Tischnera). Pracoval jako programátor, noční hlídač, topič. Jako samouk se začal věnovat filosofii. Teprve po převratu 1989 mohl dokončit své vysokoškolské studium na Filosofické fakultě UK. Habilitoval se prací „Filosofie živé přírody“.

V posledních letech silně převažuje představa, že společnost je rozdělená v zásadě na dvě hlavní skupiny, které si nemají moc co říci a jejichž obavy i cíle jsou dramaticky odlišné. Co ale jestli to není tak docela pravda? Co když prožíváme ve skutečnosti podobné hrůzy, podobné děsy i podobné naděje, jen symbolicky naprosto odlišným způsobem? A co když to, co nás rozděluje, nás na druhé straně zvláštním způsobem spojuje? O strachu z konce světa a spiknutí mocichtivých čtyřikrát jinak: ekonomická krize, migrační krize, klimatická krize a pandemie.

Mgr. Zuzana Kostićová, Ph.D., (*1980 Praha) je religionistka, kdysi začínala jako odbornice na předkolumbovská náboženství mexických indiánů, během mileniální vlny související s rokem 2012 se však začala živě zajímat o současnou alternativní spiritualitu. V posledních deseti letech se intenzivně věnuje právě jí, a to se zvláštním ohledem na průniky s indiánskými motivy. Je autorkou několika knih, např. „2012: Mayský kalendář, transformace vědomí, dva světy a rovnováha“ nebo „Náboženství Mayů“. Působí na katedře religionistiky Husitské teologické fakulty, kde vede zvláště kurzy zaměřené na postmoderní spiritualitu a náboženství v popkultuře a v médiích. Rozsáhle se věnuje také popularizaci religionistiky.

V neodstranitelně složitém a prekérním světě nejspíše platí následující pozorování: Úporná snaha o eliminaci určitého rizika vede s vysokou pravděpodobností k nárůstu rizika jiného. Na začátku zazní několik příkladů z environmentální oblasti, kdy na tomto principu dochází k vyhánění čerta ďáblem. Podle toho, čeho se nejvíce obávají, se lidé shlukují do bublin. Společnost vyděšených je zároveň společností rozdělenou. Dobře to vědí političtí manipulátoři, kteří děsí právě proto, aby nás zahnali do nesmiřitelných táborů a posléze ovládli. Klimatická apokalypsa, migrační krize, covidová krize, útok na světové uspořádání, ekonomická krize, energetická krize… Rozděl do bublin a panuj! Pokud jsme se dostali až sem, je nejspolehlivějším lékem cesta mýtických hrdinů: Utkat se s démony strachu, vzít na sebe nezbytná faktická i emoční rizika a vyjít ven z jeskyně stínů, ve které vládne falešné bezpečí. Falešný pocit jistoty, za který platíme nepřiměřeně vysokou cenu v podobě idiotského, tj. odcizeného a neautentického života.

Petr Pokorný je biolog, kvartérní paleoekolog a environmentální archeolog. Zabývá se proměnami světa v nedávné geologické minulosti, zejména od poslední ledové doby po současnost. Nejvíce bádá v Čechách, občas v severní Africe, na Sibiři a vzácně i na Moravě. Výsledky publikoval v téměř dvou stovkách vědeckých prací. Věnuje se též popularizaci. Působí v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, které aktuálně řídí. Učí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem, spoluautorem a editorem řady knih-například „Krajina a revoluce“, „Bioarcheologie v ČR“, „Něco překrásného se končí“, „Neklidné časy“, „Afrika zevnitř“. Působí v redakčních radách popularizačních („Vesmír“) a vědeckých časopisů (např. „Preslia“).

Psychoanalytik Donald Winnicott nabízí ve své teorii objektních vztahů koncepci ontogeneze a emočního zrání jedince existujícího nezrušitelně v mezilidských vztazích. Ukazuje, že tyto vztahy nejsou ideální (na idealitu totiž ani neaspirují), ale zároveň se mohou vyhnout tomu, aby byly traumatizující a disociační. Winnicott zkoumá podmínky, za nichž moc, singularita, jinakost, expanze, divnost, agrese, mimoběžnost, neporozumění, či konflikt nevedou k uzavírání se do bublin, nýbrž k distribuci a uspořádání individuálních i politických vazeb tak, že je v nich život pořád žitelný. Winnicott dokonce tvrdí, že takový život může být i šťastný a explicitně své úvahy dovádí až k teorii demokracie.  Pole pro toto zrání není totalitní, ale herní – rozvíjí se od dostatečně saturujícího vztahu s pečující osobou, přes tzv. podpůrné prostředí, meziprostor hry, až ke kulturní zkušenosti a život institucí. Na Winnicottovu politickou psychologii lze dál navázat teorií resilience jakožto kondice k neideálnímu životu a teorií designu jakožto tvarování reality bez aspirace na její kontrolu. Zkoumání herního prostoru, resilience a možností designu ve filosofii se pokusím doložit příklady ze života. Nabízí se autoetnografie mateřského-dětského těla, no-paper konference, působení patnácti filosofů a filosofek v Národním divadle, performativní přednášky, přednášky-instalace, Kupování mosazi jako živý reenactment, praktická etika a management tváří v tvář detabuizaci sexualizovaného násilí v českých vysokých školách, odborná kniha, která voní a samovolně mění tvar, imerzivní divadlo o odolnosti v knihovně hlavní budovy Akademie věd ČR, koordinace klíčového tématu Akademie věd pro předsednictví ČR v radě EU, apod.

Alice Koubová je filosofka, vědecká pracovnice Filosofického ústavu AV ČR a proděkanka pro vědu a výzkum na DAMU Praha. Vystudovala matematiku na Karlově Universitě v Praze a filosofii na Université Paris X, Université de Geneve a Karlově Universitě. Zaměřuje se na performativní a aplikovanou filosofii, etiku a poststrukturalistické myšlení. Svůj výzkum provádí v rámci intenzivní spolupráce s veřejnými institucemi. Je koordinátorkou programu Strategie AV21 Odolná společnost pro 21. století, jenž rozvíjí spolupráci mezi vědeckou komunitou a veřejným prostorem, občasně působí i jako dramaturgyně, facilitátorka veřejných diskuzí, či performerka. Je autorkou a editorkou knih „Terény performance“, „Donald Winnicott a politická filosofie“, „Myslet z druhého místa: K otázce performativní filosofie“, „Self-Identity and Powerlessness“, „Artistic research – is there some method“, „Mimo princip identity“ a dalších knih a odborných článků v našich i mezinárodních časopisech a nakladatelstvích.

The nature of the universe, which holds

the center still and moves all else around it,

begins here as if from its turning-post.

(Dante, Canto 27, 106-117).

Projekce sugestivního uměleckého filmu Habimy Fuchs, který zachycuje svět v symbolické rovnodennosti. Jeho děj se odehrává přímo na Sluňákově a vznikl v rámci programu Domov a svět Muzea umění Olomouc-Středoevropského fóra. Filmovou projekci v plenéru uvede diskuse autorky s kurátorkou projektu, Barborou Kundračíkovou.

Habima Fuchs je česká vizuální umělkyně, která ve své tvorbě dlouhodobě reviduje zažité mechanismy a tradiční existenciální, filozofické či metafyzické obraty, o něž se při porozumění světu, ve kterém žijeme, opíráme. Symboly a motivy, které při tom reflektuje a materializuje, pocházejí z různých kultur i dob, z rámce křesťanské ikonografie i orientálních náboženských kontextů. Výsledkem je výjimečně působivá obraznost, svádivá a podvratná, také ale hluboce sebekritická.

Už přes sto let se říká, že věda je v krizi. Ve skutečnosti tu byla celá řada různých krizí, přičemž některé byly překonány a u dalších se ukázalo, že šlo spíš o krizi něčeho jiného než vědy. Přesto dnes věda v určité krizi je, jak lze například ukázat v oboru ekologie. Jak už to u krizý bývá, tato krize vzešla ze samých dobrých věcí, kterých si na vědě považujeme, přitom ale zásadně ovlivňuje budoucí důvěryhodnost celého systému.

David Storch je biolog, působí v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Je profesorem ekologie na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií. Je spoluautorem knih „Jak se dělá evoluce“, „Úvod do současné ekologie“ a „Biologie krajiny – biotopy české republiky“, a editorem knihy „Scaling Biodiversity“, vydané nakladatelstvím Cambridge University Press. Je editorem časopisů „Ecology Letters“, „Global Ecology and Biogeography“ a členem redakčních rad časopisů „Vesmír“ a „Fórum ochrany přírody“. Občas píše do novin a vystupuje v médiích.

Umíme v biologii chápat člověka jinak než zvíře? Dovedeme ve filosofii, která nechce být jen prodlouženou rukou naturalismu, myslet zvíře jinak než negativní obraz člověka? Vydejme se cestou, která nebude házet všechny zvířecí druhy do jednoho pytle, a která zároveň člověku přizná mimořádné postavení v dějinách evolučního tvoření. Průvodci na cestě nám budiž filosofové živého, kteří jsou známí jako filosofičtí antropologové či biosemiotikové: Jakob von Uexküll a Adolf Portmann. Uvědomili si, že nejen člověk, ale i zvíře je samostatný subjekt, který není determinován prostředím, ve kterém se vyskytuje, neboť ho sám spoluutváří. Zdeněk Neubauer navíc říkal, že vzhled a podoba živých organismů unikají selekčním tlakům, jakmile k tomu dostanou příležitost. Prozkoumáme, jak jednotlivé druhy zvířat udělují význam svému okolí, a jak to souvisí s jejich vzhledem.

Filip Jaroš je odborným asistentem na Katedře filozofie a společenských věd Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Hlavní oblastí jeho odborného zájmu je Portmannova filosofická biologie a antropologie, o níž v současnosti dokončuje stejnojmennou knihu. Zabývá se vztahem člověka ke zvířatům, zejména soužitím lidí a koček v městském prostředí. Na téma přírodní estetiky sestavil spolu s Ondřejem Dadejíkem a Martinem Kaplickým knihu Krása a zvíře.

Hrrrr, hrrr na ně!!! Na koho? Ale to je jedno…na ně!!! Čím se vlastně člověk nejvíc liší od zvířat? Fascinující i neblahá schopnost citově přilnout k idejím a abstraktům. Myšlenka konečného vítězství pracujícího makaka nechává opice chladnými. Potřeba nepřátel a jungovský Stín. Společenstvo čistých versus škůdci a zrádci lidu. Zločiny z pohnutek „ideálních“ a „nízkých“. Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. Neblahá dichotomická rozcestí počítačů: zapnuto/vypnuto, like/dislike. Polární myšlení a jeho úskalí. Enantiodromie-co je to za slovo? Proč je odříkaného chleba vždycky největší krajíc? Poplivaní a viselci dneška hrdiny a mučedníky zítřka. Bubliny-prokletí či požehnání? Žil středověk více v bublinách než přítomná doba? Má se každý starat o všechno? Aktivismus-požehnání či prokletí? Kultury, které si myslí, že nestarat se o to, co nebylo svěřeno, je ctnost. Kudy z labyrintu? Bylo sto dvacet let provozování psychoanalýzy vůbec k něčemu? Nesvítíme sto let po Edisonovi loučí??

Stanislav Komárek je český biolog, filosof a spisovatel; autor svébytných esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Studoval entomologii na Univerzitě Karlově v Praze. Po nástupu na Parazitologický ústav emigroval do Rakouska. Pracoval v Muzeu přírodní historie, na ministerstvu zemědělství a v zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Zabýval se etologickými a antropologickými koncepcemi (např. A. Portmann, J. v. Uexküll, K. Lorenz a O. Koenig). Zajímá se také o psychologii a psychoanalýzu, zejména vídeňskou tradici freudovskou a jungovskou. Po návratu do Prahy v roce 1990 nastoupil na Katedru filosofie a dějin přírodních věd na PřF UK, kterou založil Zdeněk Neubauer. Přednáší o vzájemných vztazích přírodních a kulturních fenoménů a biologické estetice A. Portmanna, také o dějinách biologie, o dějinách objevných cest, domestikaci jakožto biologickém fenoménu, či mimikrách. Je skvělým esejistou (2006 cena Toma Stopparda) a autorem celé řady knih: „Dějiny biologického myšlení“, „Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy“, „Lidská přirozenost“, „Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika“, „Ptáci v Čechách 1360–1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha“, „Příroda a kultura: Svět jevů a svět interpretací“, „Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie“, „Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech“, „Evropa na rozcestí“. Napsal také beletristické romány „Opšlstisova nadace“, „Černý domeček“, „Mandaríni“. Je autorem sbírky básní „Kartografie, Kaligrafie, Holografie“, „Mé polopouště“. Nedávno vyšly první dvě části jeho memoárů „Města a městečka“. Aktuálně vyšla kniha:  „Jungovské eseje z devadesátých let I., II.“ a na podzim by měl vyjít nový román „Jezovita Balbinus“.

http://www.stanislav-komarek.cz/

Jak se k nám dostanete:

Z Olomouce autobusem MHD č. 18 a 20 ze zastávek Tržnice a Náměstí Hrdinů. V Horce zastávka Horka (BUS20) nebo Horka, škola (BUS18). Sluňákov najdete na konci Horky směrem na Skrbeň vpravo. V případě, že není příliš mokro, můžete od zastávky Horka, škola použít polní cestu vpravo za domy. 

Vlakem 

Vlakem z Olomouce přijdete na zastávku Horka nad Moravou, půjdete po směru vlaku zhruba 200 m. Cesta vás zavede doprava kolem rodinných domů, kde už dojdete na hlavní cestu, kterou přejdete a uvidíte Sluňákov.

Autem

Pojedete směr Skrbeň a na konci obce za mostem odbočíte doprava a budete u Sluňákova.

Ubytování a stravování:

Ubytování v době besed je možné ve vlastních stanech v areálu Domu přírody Litovelského Pomoraví. Sociální zázemí je možné využít v nízkoenergetickém domě. Pokud máte zájem u nás takto přespat, prosím kontaktujte Janu Vyhňákovou na e-mailu jana.vyhnakova@slunakov.cz nebo telefonu 585 378 345.

Případně je možné se ubytovat v okolí (Lovecká chata, Penzion Horka v Horce nad Moravou nebo kdekoliv v Olomouci).

Stravování je zajištěno formou výběru ze 3 jídel v naší jídelně. K dispozici bude také káva, čaj a nealko a sladké dobroty. Infocentrum bude otevřeno v době besed do 21.30 hodin.